"Remusi, kdybych ti zapomněla říct, jak tě miluju, tak mi vynadej. Si naprosto úžasnej! Moc děkuju, že si mi pomohl s tou esejí," řekla jsem šťastně a objala jsem ho.

"Nemáš zač," řekl červenající se remus.

Utekl přesně týden od incidentu, jak jsem tomu začla říkat, se Siriusem. Nepromluvili jsme spolu ani slovo a mně to vyhovovalo, protože jsem se bála, že kdyby mě začal přemlouvat, tak podlehnu. Naštěstí jsme neměli ani tolik příležitostí se setkat, protože vypracování eseje za pomoci Remuse mi dalo hodně zabrat. Za tu dobu jsem ho celkem poznala a abych pravdu řekla, tak se mi docela i líbil, ale spíš jsem ho brala za skvělého kámoše a pracanta na mé domácí úkoly, protože přece nemůžu pořád žádat jen Lily, že jo? To je přece logický…

Rozloučila jsem se s Remusem a vydala jsem se do nebelvírské věže, konečně osvobozena od toho namáhavého úkolu, spíš teda Remus. Šla jsem zrovna dlouhou chodbou ke schodišti, když mě někdo pozdravil.

"Ahoj," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila jednoho kluka z Havraspáru, se kterým mám společných pár hodin.

"Ahoj," odpověděla jsem zaskočeně.

"Já jsem, Sean," představil se, já vím, to by vám asi nedošlo…

"A já, Vicky."

"Jo, já vím," řekl a usmál se.

"Teď nevím, jestli jsem ráda, že mě má pověst předchází," řekla jsem s nervózním úsměvem.

"Znám tě z hodin, McGonagalky."

"Dobře, tak to nejsem ráda, že mě má pověst předchází," řekla jsem ještě o něco nervózněji, protože jsem si vzpomněla na tu spoustu milých incidentů…Naštěstí se aspoň on usmíval.

"Co bys potřeboval?" snažila jsem se dostat k jádru věci…

"Nechtěla by ses se mnou v noci projít okolo jezera?"

"Ehm, co?" dělala jsem nechápavou, ne že by mi to dělalo takové potíže…

"Jestli…" nestačil to dokončit, protože nás přerušil křik z vedlejší chodby. Nikdy jsem si nemyslela, že Lily uslyším, tak ráda křičet. Ale pak mi došlo, na koho asi tak křičí…

"Pottere, většího idiota jsem snad nikdy nepoznala! Můžeš už mi prosím dát pokoj!" křičela na celou chodbu Lily. James tam stál a koukal na ni…a usmíval se. Tak tohle nesedí. Jeho teplého bratra a bodyguarda v jednom těle jsem si vůbec nevšímala.

"Lily? Co se stalo?" ptala jsem se zmateně.

"Tady ten…ten…ten pštrosí mozeček mě políbil!" snažila se ze sebe dostat Lily. Ale jak mi to řekla, tak vystřelila do nebelvírské věže. James se pořád jen culil.

"Jamesi…?" otočila jsem se a tázavě jsem se na něj podívala.

"Co?" tvářil se svatouškovsky.

"Můžeš mi vysvětlit, proč je zrovna moje kámoška vytočená?" hláskovala jsem každé slovo, aby plně pochopil jejich význam.

"Jooo, tak ty myslíš tohle." Viděla jsem tu žárovku nad jeho hlavou, jak se rozsvítila.

"Jo, myslim. Takže cos jí udělal?" opakovala jsem naštvaně.

"A co je ti vůbec do toho?" ozvala Jamesova černovlasá osina.

"Počkat…teďka zafoukal vítr, jako kdybych slyšela někoho mluvit," dala jsem oči v sloup a dál jsem ho ignorovala.

"No, políbil jsem jí," řekl s opravdovým výrazem borce James.

"Zopakuj to a ujisti mě, že jsi řekl poblil a ne políbil?!" ptala jsme se zděšeně.

"Nebuď nechutná," zhrozil se James.

"Jamesi, takový idiot snad nejsi ani ty…?Nemůžu uvěřit tomu, že to myslíš vážně a můžeš mi vysvětlit, proč se tváříš jako mistr světa?"

"Protože se jí to líbilo."

"A to si poznal jak, Einsteine?"

"Kdo je Einstein?" ptal se zmateně.

"To neřeš. Doufám, že to neusuzuješ podle toho, jak se vášnivě hýbala pod tvýma rukama, protože to bylo tím, že se tě od sebe snažila odstrčit," řekla jsem mu s úsměvem.

"Ne, podle toho, že mi ten polibek opětovala," řekl s nervózním úsměvem James. Na okamžik jsem se zarazila. Že by Lily konečně přišla k rozumu? Ne, tomu nevěřím, i když byla nervóznější než obvykle…

"A seš si jistý, že tě nechtěla jen odstrčit?" ptala jsem se dál nevěřícně.

"V tomhle si od ní nech poradit, v odstrkování má praxi," řekl jízlivě jeden můj obrovský problém, který stále stál vedle Jamese jako jeho tělesná stráž. Poprvé jsem se na něj podívala. Pokud by se dalo vraždit pohledem, tak už bych byla na dvě části. I když možná tu sílu mají, protože jsem opravdu měla pocit, jako kdybych byla roztržená na několik kousků, když jsem na něj pohlédla. A z jeho bouřkových očí sršely blesky.

"Tebe se nikdo na názor neptal," řekla jsem chladně.

"A tebe snad ano? Ty tady do všeho strkáš nos!" vykřikl Sirius. Bodlo mě u srdce. Snad nemám infarkt, tak stará ještě nejsem. Ne, jen se mě jeho slova nepřiměřeně dotkla.

"Ano, já mám o své přátele opravdu zájem…" řekla jsem naštvaně. Ale v okamžiku, kdy jsem to vyslovila, tak jsem toho zalitovala. Nikdy jsem nepochybovala o Siriusovi v tom, že by za své přátele položil život. James i Sirius vypadali stejně překvapeně. Měla jsem chuť si jednu vrazit, ale přišlo mi, že bych vypadala hloupě, kdybych se začala sama fackovat… Beze slova se otočil a odešel, přišlo mi, že to bylo horší než kdyby na mě začal vrhat kletby. Za čas jsem se měla přesvědčit o opaku.

Pokud jsem na začátku roku měla pocit, že jsem všem Pobertům vyhlásila válku, tak Sirius mezi námi asi teď vyhlásil třetí světovou.

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26