Nemůžu říct, že bych se vyspala zrovna do růžova…lhát se nemá. Probudila jsem se okolo jedné, pak druhé a do třetice všeho dobrého už jsem ani neusla. Po hodinovém rozhodování, kdy jsem koukala do blba a přitom hladila svou kočku, jsem se rozhodla, že se půjdu projít po hradu. Školní trest už přece mám…

Shodila jsem ze sebe tu chlupatou kouli, převlíkla jsem se do džínů a trička a co nejtišeji jsem se vydala z pokoje. Všechny ostatní holky měly zatažené závěsy a bylo slyšet jen pravidelné oddechování. Na cestu mi svítil měsíc, který jak jsem odhadovala, byl skoro v úplňku. Podle čeho se to pozná? Nezakopnete o půlnoci. Teda spíš ty šikovní, že ano?

Ani nevím jak, ale bez další úhony jsem se dostala až do společenky. Stále tu hořel oheň v krbu. Kde jinde taky…

Vydala jsem se na chodbu. Naštěstí ta Přebuclatá dáma už spala. Chrápala víc než můj táta. Všude bylo ticho. Dost tísnivý ticho. Po pěti minutách jsem začala uvažovat o návratu.

Otočila jsem se, že se vydám zpět. Jenže jsem neznala cestu. Oproti všem předpokladům jsem se chtěla začít smát. Jen takový idiot jako já se může ztratit. Kdekoli, kdykoli a při jakékoliv příležitosti.

Rozhlížela jsem se okolo a snažila si rozpomenout, kudy jsem šla. Pak jsem se konečně vydala nějakým směrem. A šla jsem. Po půl hodině dalšího pátrání jsem uslyšela kroky. Jo kroky. Při mém štěstí to bude ten překrásnej školník. Málo jsem svému štěstí věřila.

"A hele, kohopak to tu máme? Že by věčně ztracená, Victorie Wolfová?" ozval se ten nejslizčí hlas, který jsem znala.

"Tvé pozorovací schopnosti se nezapřou, Malfoyi."

"Nebyl bych moc drzý na tvém místě."

"A jaké je moje místo, ty slizkej parchante?!" Odpovědi jsem se nedočkala. Protože se přihnal někdo další.

"Co tu děláš, Malfoyi?" ozval se za mnou Black.

"Co tu děláš ty? To jste si tu snad dali rande nebo co? Od tebe bych, Blacku čekala lepší vkus…" ozvala jsem se naštvaně. Ale oba mě ignorovali.

"Vypadni do tý svý slizký kobky," zavrčel Black. Malfoy se pohrdlivě uchechtl, ale bez dalších řečí se otočil a vydal se do dlouhé chodby. Když už byl z obzoru, otočila jsem se já na Blacka.

"Co tu děláš?!" zopakovala jsem svoji původní otázku.

"procházím se při měsíčku," odpověděl se svým typickým šklebem. Dala jsem oči v sloup. Je to idiot.

"Ale co tu děláš ty? A sama?"

"Do toho ti nic není!"

"Možná ne, možná ano. Ale přiznej, že kdybych nepřišel, tak by se ti mohlo něco stát…"

"A tohle si se svým pštrosím mozečkem vydedukoval jak? Všechno jsem měla pod kontrolou, dokud ses tu neobjevil ty!"

"Fajn, tak příště ti pomáhat nebudu."

"Hurá," ukončila jsem debatu naštvaně.

"Tak čau," řekl znenadání.

"Kam jdeš?" zeptala jsem se zděšeně. Asi si všiml mého tónu.

"Já jdu na kolej, pokud proti tomu, vaše lordstvo nic nenamítá?" zeptal se a uklonil se. Podkopla jsem mu nohy. Ale bohužel mě strhl sebou a já skončila k mé velké "radosti" pod ním.

"Slez ze mě."

"Já nejsem ten, kdo mi podkopl nohy a kdo nezná cestu do věže," řekl a začal se culit.

"Jak si přišel na to, že neznám cestu do věže?"

"Už tu hodinu chodíš v kruhu."

"Ty zmetku, proč si mi nepomohl?! Počkej, ty si mě šmíroval?" vykřikla jsem rozzuřeně a snažila jsem se ho ze sebe shodit.

Bohužel můj křik vzal na vědomí někdo jiný. Uslyšela jsem mňouknutí. Se Blackem jsme se na sebe podívali a pak směrem, odkud bylo to mňouknutí slyšet. Ze stínů vystoupila kočka.

"Paní Norisová," řekli jsme unisono a už jsme se zvedali ze země a začali zdrhat. Běžela jsem za ním, abych se už zase neztratila, i když to bych mu nikdy nepřiznala. Dovedl nás do třetího patra. To jediné jsem v té rychlosti dokázala zaregistrovat. Pak už mě táhnul nějakýma dveřma, který tam určitě předtím nebyly.

Poznala jsem, co je to za místnost. Komnata nejvyšší potřeby. Rozhlídla jsem se a uviděla…postel.

"Ty si tu chtěl postel?" zeptala jsem se s nevěřícným výrazem Blacka.

"Já? Ne," řekl svatouškovským tónem, ale šklebil se, až to hezký nebylo.

"Jak dlouho tu budeme?"

"Jak dlouho budeme muset," řekl podle něj svůdným hlasem. Zavrtěla jsem hlavou a nasadila jsem znuděný výraz. Začala se ke mně nebezpečně přibližovat.

"Zůstaň na své polovině pokoje a já zůstanu na té své," řekla jsem roztřeseným hlasem. Opět si toho všiml.

"Snad by ses mě nebála?" Vrhla jsem po něm pohoršený výraz.

"Ne, ale tvé dalekosahající blbosti ano, takže zůstaň, kde jsi." Znovu si sedl na postel a já do křesla, které se objevilo přesně na druhé straně pokoje.

"Předtím si mluvila jinak," začal novou konverzaci.

"To už jsme si vyjasnili."

"Ne, ty sis to ujasnila."

"Je v tom snad nějaký rozdíl? Já z nás dvou snad nejsem ten kurevník?" ptala jsem se naštvaně. Aspoň na chvíli mu sklaplo a já jsem zavřela oči.

Neslyšela jsem, jak se přibližuje. Když už ale stál u mě, uvědomila jsem si jeho přítomnost. Otevřela jsem oči. Tázavě jsem se na něho podívala.

"Jo, jsem děvkař a to si věděla. Jen mi vysvětli, proč nemůžu svému nejlepšímu kamarádovi říct, kde si trávila prázdniny?"

"Nikdy se nikdo nesmí dozvědět, že jsem nebyla s rodiči rozumíš? Nikdy. Jen by měli starosti, kdyby se dozvěděli, jak se mnou zacházeli. To, že se bohužel moji prarodiče znají s tvými a že jsme se museli potkat je nešťastná hra osudu. Jamesovi, nic opakuji nic neříkej! Nechci mu přidělávat potíže," řekla jsem jedním dechem. Jen přikývl na souhlas.

"A co se týče nás, pokud někdy něco jako "my" bylo, tak je to minulost. Prostě jsem se spletla, bylo to vlivem prostředí a už se to nikdy nebude opakovat," řekla jsem tiším tónem a radši jsem se mu ani nedívala do očí.

Slyšela jsem, jak odchází do svého koutku a ačkoli to bylo proti mé vůli, v mé mysli se vynořily útržkovité vzpomínky…

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26