"To je to. Potřebuji s tebou o něčem nutně mluvit," řekl vážným hlasem. Najednou jsem měla pocit, že začala vypadat... nervózně? Dokonce nejistě. Jen jsem kývla hlavou. Sedl si ke mně na postel, až byl jen kousek ode mě. Zahleděl se ven, kde zářil měsíc. Za chvíli měl být úplněk. Zhluboka se nadechl.

"Já... měl bych ti něco vysvětlit," začal pomalu. Pořád se na mě ani koutkem oka nepodíval. Sebrala jsme všechnu svou odvahu a chytla jsem ho za ruku.

"Co se děje, Siriusi?" pobídla jsem ho. I když jsme na něj byla sebevíc naštvaná, tak...

"Víš... já... teda... měla bys o mně něco vědět. Myslím si, že to jak jsme se k tobě zachoval... nebylo fér," pokračoval dál pomalu. A já jsem se začala třást. Připadalo mi, jako by otevíral ránu. Jež se začala hojit.

"Siriusi, nech to být. Co bylo, bylo. Neříkám, že si mi neublížil, ale žiju dál..." řekla jsem potichu. Nebyla jsme si totiž svými slovy jistá. Opravdu žiju? Nebo ze mě zbyla jen prázdná schránka bez duše?

"Teda snažím se, pokud se mě spolu s tvým bratrem nesnažíte zabít," řekla jsem s lehkým úsměvem. Krátce mu přes tvář přelétl úsměv, pak ale zase rychle zmizel.

"Ne...já ti to musím říct, abys... abys to pochopila," říkal stále hvězdám na obloze. Zvedla jsme ruku a otočila ho obličejem k sobě.

"Tak říkej," zašeptala jsem. Ucukl pod mým dotekem a znovu se obrátil. Vstal z postele a přistoupil k oknu. Díky měsíci jsme mu viděla do tváře. Bylo vidět, že se k něčemu hodně odhodlává. Pak si sedl na židli vedle mé postele a pohled soustředil na mou deku.

"Vicky... no...ty víš, že jsem měl... poměrně dost holek," řekl nervózně. Musela jsem se usmát.

"No, přezdívku Bradavický Casanova nezískáš díky celibátu," poznamenala jsem.

"A víš, že jsem... je jen využíval," dodal potom.

"Siriusi, já nejsem kněz! Doufám, že nebudu ani jeptiška, mně se nemusíš zpovídat!" řekla jsme trochu naštvaně.

"Ne, ale si jediná, kterou jsem kdy miloval," řekl rychle. Zastavila jsme se v pohybu. Teda v pohybu...na posteli se moc hejbat nedá, kor po zásahu dvou kouzel. Ale řekněme, že jsem ztuhla.

"A... proč mi to říkáš?! Siriusi, já nejsem ta, která to ukončila! Proč mě mučíš," říkala jsme skoro zoufale.

"Abys pochopila, PROČ jsem to ukončil!"

"Takže tys to ukončil, protože si mě miloval?! Skládám poklonu tvé logice, Siriusi!" řekla jsem jízlivě.

"Já..." začal zase.

"Siriusi, nech toho! Co se stalo. Stalo se! Udělal si to. Proč mi to ale vysvětluješ TEĎ???" ptala jsme se zmateně.

"Jak si tam dneska spadla na tu zem. Sražená mým kouzlem... nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo. A došlo mi, že bych už nemusel mít příležitost ti to vysvětlit. Nebo něco změnit," dořekl potichu.

"Měnit? Co bys chtěl měnit? Nechal si mě kvůli banální kravině! Jak bych se na tebe mohla spolehnout?" ptala jsem se. Pohlédl mi poprvé sám od sebe do očí. Pozorovala jsem ho a přehrávala si v hlavě, co řekl. To jak se choval. Nevěděla jsme, co si o tom myslet.

"Vicky, váš, co je to mít strach? Že tě někdo blízký... odkopne? Já vím, že porozumět mi není nic jednoduchého a přitom je. Jak už jsme řekl, nikdy jsme nemiloval. Radši jsem holky střídal jak ponožky. Než to udělala některá se mnou. Nebyl to problém. Dokud jsme nepoznal jedno naprostý pako. Představ si, že nikoho celý život nemiluješ a nikdo nemiluje tebe. Pak ti někdo vtrhne do života jako uragán. Každý den jsem měl strach, jestli mě nenecháš. Neopustíš. V ten okamžik tvého odjezdu... byl to zkrat. Pud sebezáchovy. Nechávala si mě samotného... a pak v tom vlaku... měla si pravdu, zůstanu sám," dořekl potichu a zvedal se k odchodu.

"Siriusi, teď nemůžeš odejít!" řekla jsme zoufale. Pořád to dělal. Převracel mi život naruby. Zastavil se u konce postele. Vstala jsme bosýma nohama na zem. Studilo to.

"Lehni si, takhle nastydneš," řekl starostlivě.

"Nechme galantnost stranou, prosím," řekla jsme zas s mírným úsměvem. Přistoupila jsme k němu.

"Myslel si to vážně?" ptala jsem se vcelku zbytečně.

"Wolfová, tak neskutečně natvrdlá můžeš být opravdu jen ty. Samozřejmě že ano!" řekl taky s tím jeho typickým šklebem. Povzdechla jsem si. Viděla jsme mu to na očích.

"Proč si mi to neřekl dřív?" zeptala jsem se bezradně.

"Sice tě miluju, ale pořád jsme chlap. My moc city najevo nedáváme," řekl s úšklebkem. Vyplázla jsme na něj jazyk. Ale trochu se mi zamotala hlava. Málem jsme spadla, ale naštěstí mě chytil. Ještě mít tak naraženou prdel...

"Díky," řekla jsme s ruměncem. Držel mě v náručí. A já... byla jsem zmatená.

"Vlez si do postele!" řekl s vážným tónem. Jen jsem protočila oči v sloup, ale na tu postel jsem si dřepla. I já jsem se zahleděla na hvězdy. Co si mám teď kruci počít?

"Siri, dej mi čas. Já... nevím, co dělat. Tohle je... nečekaný, naplánovaný... prostě měj trpělivost," řekla jsme prosebně. S povzdechem pokýval hlavou. Podíval se na mě. Ty oči... trochu se naklonil. Neuhnula jsem. Bral to jako požehnaní, což doopravdy bylo... lehce mě políbil na rty. Strašně mi chyběl. Ten pocit, když jsem s ním. Postupně polibek prohluboval a já mu vášnivě odpovídala, ale pak se ozvalo moje svědomí. Co Regulus. Co Lucius a jeho nabídka. Co si mám kurňa dělat. Odtrhla jsem se.

"To... nejde... je to nefér vůči Regulusovi. Dej mi čas, Siriusi. Prosím," řekla jsme naléhavě. Opřel si hlavu o moje čelo. Chtěla jsem ho přivinout. Líbat ho, objímat,... ale nešlo to. Teď ne. Nevěděla jsem, co chci. Zvedl se. A bez jakéhokoli slova odešel ke dveřím. Dívala jsme se za ním se slzami v očích. Zastavil se ve dveřích a aniž by se ohlédl řekl...

"Miluju tě." I na tu dálku jsem mu rozuměla. Zalehla jsem pod peřinu a obličej jsme vrazila do polštáře. Čekalo mě nejedno rozhodnutí. A já si prakticky nebyla jistá ani v jednom.

*****

Sirius vyšel z ošetřovny. Popošel pár kroků a sesul se k zemi. Chytil si hlavu do dlaní. A povzdechl si. Ze stínů ho pozorovala jedna postava. Stejná jež si vyslechla celou předešlou zpověď...

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26