Učení…fuj. Na mé minulé škole to se mnou vzdali po pár letech. Ze začátku si věřili, že mě donutí se učit. Ale projevila se moje pevná vůle…pár učitelů šlo do důchodu a zbytek do blázince. Ale pochopili, že učit se v mém slovníku prostě neexistuje. Tady to ale budu muset vysvětlovat znovu. To není fér. Co je ale v životě fér…

Venku bylo zamračeno. Bude pršet. Pozná se to podle těch mraků. Mně bouřky ani déšť nevadí…lepší, když jsem mokrá jak slepice, než když jsem rudá jak rajče. Těch mraků je fakt hodně. Ptáte se, kde to jsem, že mě tak uchvátily téměř černé mraky? No, spíš se neptáte, ale stejně vám to řeknu. Pořád na přeměňování. Ne, že bych vnímala hodinu, vždyť posuďte sami…k čemu mi bude dobré znát nějaký tupý kouzlo na přeměnu kohouta na budík.

No, ale dost fantazírování (aspoň na pět minut). Je hodina. Jo, už mi to došlo. A všichni na mě čuměj. Nejhorší je, že nevím proč. Asi bych měla zkontrolovat, jestli mám všechno oblečení. Tričko jo. Kalhoty…taky. Tak proč…aha.

"Slečno, Wolfová. Netvrdím, že při mých hodinách srším hypnotizujícím vtipem. Ale snad nejsem až tak nudná?" ptala se mě McGonagalka a netvářila se zrovna příjemně. Kdo by to byl řek...

"No, kdybych měla být upřímná…," začala jsem, ale Lily mě to nenechala dokončit. Kopla mě velice silně do nohy - neuvěřitelně nenápadně. Překvapivě…si toho stařenka všimla. Pokud se předtím tvářila naštvaně, tak teď…radši bez komentáře. Jediný, kdo se teď bavil byl James a jeho teplý bratr Sirius, neptejte se mě, proč mě tak štve.

"Máte školní trest. Hlaste se zítra u mě v kabinetu v 8 hodin." Hm…tak z toho jsem na větvi. Za to, že ONA má nudný hodiny, dostanu JÁ (chudinka) školní trest. A kde zůstala spravedlnost - asi narazila do zdi, když je slepá?

"Tak a teďka nám předvedete, jak dokážete přeměnit toho kohouta…" řekla přísným hlasem. Vstala jsem z lavice a jistým krokem jsem se vydala k Sirius. Už podruhý za jednu hodinu na mě všichni zírali. Přešla jsem až k němu, mávla hůlkou a chtěla jsem vyřknout příslušné zaklínadlo. Neptejte se mě, jak ho vím…prostě si tipuju. Ale profesorka mě zarazila.

"Co to děláte?!"

"No řekla jste kohouta…a tady Sirius chodí jen se slepicema, protože nikdo jinej by mu nenaletěl…Ale máte pravdu, on je spíš blbec." Všichni...samozřejmě kromě Siriuse, se začali tlemit. McGonagallové cukaly koutky. Pokynula, abych si sedla a už mě nevyvolala.

Další hodinu byly kouzelné formule. Další z mé spousty "oblíbených" předmětů. Učil je prcek, který si říkal Kratiknot. Byl celkem roztomilej, jak si musel vyskládat tu hromadu učebnic, aby byl vidět alespoň jeho nos za tím stolem. Naštěstí (pro něj) mě nevyvolal, jako kdyby něco tušil…takže ta hoďka utekla celkem rychle.

A jako další jsme měli obranu proti černý magii. No, ne že by mě zrovna ten předmět uchvacoval, ale byl přežitelnej (učí ho hezkej mladej profesor…).

No a úžasný první školní den se chýlil ke konci. Už mi zbývalo přežít jen dvouhodinovku lektvarů.

"Neboj, Křiklan je v pohodě. Jen možná někdy trochu vtíravej, ale…," uklidňovala mě Lily. Ha ha. No, já mám s lektvarama jen samý "úžasný" zkušenosti. Pokud by se tam teda dalo počítat to, že jsem vyhodila náš sklep do vzduchu a pár dní jsem je neměli…nepodstatný detail, který nikoho nezajímá.

No a tak jsme s Lily vlezly do učebny. Hmmm, krásná. Taková…optimistická. Všude samý tmavý šutry. Světlo…nikde. No prostě ráj.

Lily si (překvapivě) sedla do první lavice. S "nadšením" jsem si k ní přisedla. No, kdo by se hrnul do první lavice?. Netrvalo to dlouho. Jen dvacet minut. A dorazil Křiklan.

"Dobrý den, studenti. Sedněte si." No, pár lidí zamručelo na pozdrav. Ale žádné ovace. Profesůrek si přidřepl za stůl. Meter od toho našeho.

"A koho pak to tady máme? Nová tvář?" Nebezpečně se díval mým směrem. To ne. Žádný představování. S nadějí jsem se ohlídla dozadu. Už potřetí za den na mě všichni čuměli. Skvělej pocit. S nechutí jsem se otočila zpátky na Křiklana.

"Jakpak se jmenujete, děvěnko?" zeptal se mě nechutně přeslazeným hlasem.

"Hm,…Wolfová. Wolfová Victoria," řekla jsem s americkým úsměvem na rtech.

"Oh…" vydal ze sebe vzdech můj nový profesor. Zastřelte ho někdo.

"Mám pocit, že znám některé vaše příbuzné," řekl se zamyšleným výrazem a házel po mně očima (ne, že by si je vyndal a hodil…). No, chudák, jestli zná kohokoliv z mé rodiny. Hlavně z těch starších…

"Frank Wolf je…" začal.

"Můj děda," dokončila jsem za něj. Teď se netvářil zadumaně, ani se neusmíval. Prostě čuměl. Ano, tak působí jméno mého "úžasného" dědy. Jsem zvědavá, jak by se tvářil na druhou větev mého rodokmenu (jako na druhýho dědu…). A jasně, začni tady rozebírat mé úžasné příbuzné. Do toho! Všichni se už na to třesou, dědku jeden plesnivej. Tím skončily mé naděje na to, že bych si oblíbila lektvary. Fakt to nejde.

Naštěstí pro něj už se na nic neptal. A mou práci radši nekomentoval. Tak pokud na mě předtím třída koukala, tak teď nevim, co dělala. I Lily mě po očku sledovala. Tohle je teda den na pytel. Už konečně blížil konec hodiny a pro mě konec prvního studijního dne. Děkuju!!! Málokdy jsem se tak těšila.

Chtěla jsem si někam vlízt a nevytáhnout paty. Rozloučila jsem se s Lily. Že se potřebuju projít. A šla jsem a šla. Šla. A…stála. Před hájovnou. Takovou malou zahrádkou. A obrem. Hagridem. Pardon…poloobrem.

"Ahoj, Hagride!"

"Jé, Vicky!" A objal mě. Celkem ze mě spadl i stres. Ale jen z části.

"Moc ráda tě vidím. Kdy jsme se viděli naposled?"

"Kdy vono to bylo. Asi chvilounku před vaším vodjezdem. Pojď si sednout dovnitř."

"Né, to je dobrý. Já se budu muset vrátit. Jen jsem tě chtěla vidět. Máš furt ještě toho…" zeptala jsem se tajemným hlasem.

"Jo," odpověděl Hagrid a rozzářil se. Mně se teda spíš chtělo plakat…

"Tak já už půjdu, ale určitě se ještě stavím." Jen se na mě usmál. A zamával mi, když jsem odcházela.

Počkala jsem, až zajde do hájenky. A vydala jsem se do lesa. Ne, že bych byl odvážná. To ne. Ale je tam klid. No, klid…prostě moc lidí tam nechodí. A to mi stačí. Jsem totiž hrozně společenská…

Jdu a jdu a jdu. A vrazim do někoho.

"Co děláš?!" Přece nepřiznám, že jsem taky nedávala pozor na cestu. To nejde…Hm, na lepšího člověka jsem narazit nemohla. Proč já?! Žít či zemřít? Toť otázka.

"Nemůžeš dávat pozor, idiote?!"

"Tak teď jsem idiot?"

"Ne teď, to si byl vždycky!"

"Ve třídě jsem byl blbec! Zapomněla si?"

"Ne, ale ty si omyl. Omyl evoluce, Blacku!"

"A co seš potom ty?" ptal se naštvaně Sirius.

"Něco tobě hodně vzdálenýho! Něco s mozkem! A mozkovou kapacitou. Říká se tomu Homo sapiens sapiens!" Tohle používám hodně ráda. Je to výstižný.

"Madam chytrá co?"

"Ano."

"Na minulý léto si zapomněla!" Ouha. No, možná jsem vám něco nepodstatnýho zapomněla říct.

"O čem to meleš?" No, řekněme…moje ehm, nevraživost má důvod. Jako asi každá…

"Ty to moc dobře víš!"

"Ne."

"JO."

"NE!"

Praskla větvička. Něco se k nám přibližovalo. Něco hodně velkýho. Pomoc.

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26