Znáte ten pocit, když si nejste ničím jistí? Ani sami sebou? Ano? Tak to byl můj psychopatický případ. Pokaždé když jsem Siriuse někde potkala, tak jsem dělala, že ho nevidím. Já vím, jsem paní odvážná. Ale opravdu jsem netušila, co bych mu měla říct.

Říkala jsem si, že až si to ujasním v hlavě já, tak to ujasním pak i v hlavě jemu. Bohužel, nějak jsem si sebou nevěděla rady… Seděla jsem s Lily v nebelvírské společenské místnosti a snažila jsem se aspoň něco vnímat z lektvarů, z kterých jsme měli příští den psát. Ale nějak se mi to nedařilo…i když pochybuju, že by to bylo mým duševním rozpoložením.

"Co ti je?" ptala se mě už po stý za hodinu Lily a nedělám si srandu, já to počítala.

"Kolikrát ti ještě budu muset říct, že nic?" ptala jsem se zase já už naštvaně.

"Tolikrát, dokud nepřipustíš, že ti něco je, a pak mi řekneš co…" vysvětlovala Lily.

"Tak to tu budeme hodně dlouho, protože mi NIC NENÍ!" zvýšila jsem už hlas.

"Vicky, ale Lily má pravdu," přidal se k ní můj velice inteligentní bratránek.

"A kolikrát to ještě budu muset říct tobě, než to tvůj chorej mozek pochopí?! Jsem v pohodě," otočila jsem se na Jamese.

"Ale,…" začali oba naráz. Nikdy jsem je neviděla v takovým souznění. Proč se všichni vždycky spiknou proti mně?

"Hele, vy dva. Radši ji pozvi na rande. Ty to přijmi a mně dejte pokoj. Si nějak divně notujete, takže teď vaše společné úsilí zaměřte na někoho jiného, ano? A teď mě omluvte, protože jste mi dokázali "zpříjemnit" už tak dost hroznej den," řekla jsem naštvaně oběma a zvedla jsme se. Lily se nervózně podívala na Jamese a potom na mě. Já už jsem ale nic víc neřekla a radši jsem se vydala pryč.

V poslední době jsem nevěděla víc věcí než obvykle. Teď jsem zrovna vůbec netušila, kam jdu…moje inteligence neznala mezí.

Zastavila jsem se u jednoho okna a sedla jsem si na zem. Koukala jsem se ven. Začínala být celkem kosa. Konec léta minul podzim a teď už končil i ten podzim. No, vlastně za chvíli měly být Vánoce. Vánoce, vůbec jsem nevnímala, že nějaké mají být…neměla jsem vánoční náladu. Ale měla jsem příjemné tušení, že Vánoce budu trávit na hradu, protože jsem odmítala jet k dědkovi.

Na začátku jsem si dala takový malý cíl dát Lily a Jamese dohromady, jsem netušila, že to bude taková fuška. Kdyby jen on nebyla takový idiot…

Pak se mě snaží přizabít Lucius se svou hippie družinou, prostě nádhera.

A pak můj největší problém. Sirius. Nevěděla jsem, co k němu cítím nebo jsem si to jen nechtěla připustit. Pořád jsem se koukala ven. Začínalo se zatahovat. Zase bouře. V poslední době jich bylo čím dál tím víc. Viděla jsem pár vyvrácených stromů V Zapovězeném lese. Dnes večer měli přibýt další. Já už ale blábolím kraviny. Snažila jsem si vybavit jeho úsměv. Bouřkové oči, což nebyl takový problém, když se zatahovalo… Dobře, řekla jsem si. Jdu najít Siriuse a vyřešit to. Už jsem se rozhodla. Koukla jsem se kolik je hodin. Ježíši! Už byl čas na večeři a já tu ještě dřepím.

Rychle jsem se vydala do Velké síně. Skoro všichni už seděli u těch obrovskejch stolů, na kterých mi ale chybělo jídlo. Co se děje? Rozhlídla jsem se po síni a pohledem jsem narazila na Siriuse. Opět jsme se rentgenovali a já neuhnula pohledem, on po mně vrhl nervózní úsměv. On byl nervózní?

Konečně jsem přestával litovat svého rozhodnutí, chtěla jsem si jít sednout k němu, ale viděla jsem, jak na mě mává Lily. A tak jsem se na něj taky usmála, ale vydala jsem se k Lily.

"Proč tu ještě není jídlo?" zněla moje první otázka. Lily se usmála. Ale já ji pohledem popoháněla, vždyť šlo o jídlo…v tomto ohledu žádné žerty neexistují.

"McGonagallová před chvílí přišla a řekla, že Brumbál bude chtít něco důležitého říct," vysvětlovala Lily.

"Ale vždyť to normálně nechává až po večeři," řekla jsem a s nadějí jsem se rozhlížela po stolu, jestli tam přece někde není nějaké jídlo. Lily už jen kroutila hlavou. Začala jsem netrpělivě vyhlížet Brumbála. Konečně jsem viděla, jak přišel ke stolu.

"Milí studenti, dnes nás čeká skvělá událost. Dvě další studentky přibudou do našich řad. Moc se omlouvám, že jsem pozdržel večeři. Ale myslím, že mají právo se první den aspoň trochu najíst, což by po večeři asi šlo opravdu těžko," řekl s úsměvem Brumbál. Já se tvářila zdrceně. Já mám hlad. Možná se mi to jen zdálo, ale chvíli jsem měla pocit, že se při té omluvě díval na mě.

Začala jsem vyhlížet ty dvě. Všichni si začali vzrušeně štěbetat, kdo to asi bude, proč nastupují až teď,…třeťáci vedle mě a Lily se o tom bavili tak živě, že jsem je musela okřiknout, že se to přece dozvědí…

"Buď v klidu, večeře se dočkáš," uklidňovala mě Lily, ale já se furt tvářila zkroušeně.

Pak konečně s nimi McGonagallová vstoupila do Velké síně. Nesly se jako královny, i když jedna z nich se nervózně rozhlížela okolo. Vypadalo to, že to s ní za chvíli sekne na zem.

Ta nervóznější měla tmavě hnědé vlasy po lopatky a hezky sestřižené. Měla na sobě černý hábit. Bylo mi jí celkem líto. Takhle přede všema a opravdu působila strašně nejistě…

Za to ta druhá opravdu ne. Vysoká, blonďatá a na pohled opravdu "milá". Tak tu jsem neměla moc chuť poznat, doufala jsem, že nepůjde do Nebelvíru. Oproti té první na sobě měla světle modrý hábit z velice jemné látky. Proč nedát na odiv, že má prachy že jo? Byla mi velice "sympatická".

"Takže první půjde Walterová Jessica," řekla svým přísným hlasem McGonagallová. Stolička s moudrým kloboukem už byla připravená, tak si tam ta holka jen sedla. Nemohlo jí být víc než mně a Lily. Vypadalo to, že klobouk nemusí moc dlouho přemýšlet. Pozná se to podle toho, že se mu nedělají tolik přehyby na látce.

"NEBELVÍR," vykřikl po chvilce. Děvče vesele vyskočilo a vydalo se k našemu stolu. Nečekaně si sedla ke mně a Lily.

"Ahoj, já jsem Jessica. Ale říkejte mi prosím Jess," řekla s obrovským úsměvem a já jako kdybych dostala příval pozitivní příval energie. Už jsem se chtěla představit, ale McGonagallová na mě vrhla pohled: školní trest. Jen jsem se na Jess usmála a díval jsem se, kam bude zařazena moje oblíbenkyně.

"A teď již Walterová Caroline," řekla opět svým optimistickým tónem McGonagalka. Nemohla jsem věřit svým uším. Ony to byly sestry?! Teď bylo naopak vidět, že klobouk přemýšlí usilovně…a pak to přišlo.

"HAVRASPÁR!" Zalil mě obrovský pocit úlevy, který mě měla za chvíli přejít. Objevilo se jídlo a já se do něj s chutí pustila.

"Jo a já jsem Vicky a tohle je Lily, moc nás těší," představila jsem nás obě.

"Jé, ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem tady. A že nejsem hlavě s tou…no říká si moje ségra, ale já jí tak neříkám…" řekla s hořkým úsměvem Jess. Byla mi opravdu moc sympatická…

"Doufám, že tady nemáte moc hezkých kluků," řekla jakoby jen tak Jess. Nechápavě jsme se na ní podívala.

"To ne kvůli mně. Ale kvůli ní…je to strašná harpyje a každého si chce uzmout pro sebe. Takhle přebrala přítele i mně, jen aby mi dokázala, že může…" Nevěřícně jsme se na ní podívala. Jess na můj nevěřícný pohled odpověděla jen přikýváním, že si opravdu nedělá srandu.

Koukla jsem se k havraspárskému stolu na Caroline. Bylo vidět, že se na někoho upřeně dívá, a tak jsem sledovala její pohled…

Na druhém konci tohoto spojení seděl usmívající se Sirius.

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26