Remus se na mě zděšeně a tázavě díval. Viděla jsem na něm, že není schopen ze sebe vydat ani hlásku. Chtěla jsem si vynadat, že mu ubližuju, ale musela jsem znát pravdu, ať už byla jakákoliv.

"Já…jak…já…" nic víc ze sebe ani po pěti minutách nedokázala vypravit a velice zaujatě pozoroval podlahu. Nastalo tíživé ticho. Položila jsem mu svoji ruku na rameno. Konečně se mi podíval do očí.

"Ano, jsem vlkodlak," řekl krátce a jednoduše, i když to pro něj dozajista jednoduché vůbec nebylo. Objala jsem ho. Mě i viditelně jeho to gesto překvapilo.

"Děkuju, že si mi to řekl." Usmála jsem se na něj a on mi úsměv nervózně opětoval.

"Tak pojď už na hodinu, přece bychom nemohli přijít pozdě na hodinu přeměňování, která zajisté bude velmi povznášející. Vždycky se mi při ní zdá o oblacích," řekla jsem znuděně.

Vydali jsme se tedy spolu do učebny. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že je Remus doopravdy vlkodlak. Bylo mi ho neskutečně líto, ale věděla jsem, že mu nemůžu pomoct. Příšerný pocit.

K Lily jsem si přisedla jako duše bez těla. Dělali jsme naštěstí teorii, ne že by mě teda praktikování bavilo o něco víc…to ne.

"Co to čteš?" zeptala se mě zmateně Lily.

"Učebnici," řekla jsem, jako kdyby se zbláznila.

"Koukáš na špatnou stránku," řekla s úsměvem. Ups, chybička se vloudila. Nějak jsem se na nic nemohla soustředit. Výklad mě doháněl k šílenství.

"Zastřel mě nebo jí, ale hlavně ať už je konec," řekla jsem Lily prosebně.Naštěstí už se blížil oběd. Hned, jak zazvonilo, jsme s Lily vyrazily. Lily se na mě pořád zkoumavě koukala.

"To mám beďara nebo co?" ptala jsem se po chvíli.

"Ne, jen vypadáš přešle," řekla starostlivě.

"To nic, jen nějak nemám moc dobrou náladu." S tím se Lily naštěstí spokojila. Hned, jak jsme dosedly ke stolu, jsem si začala nandávat jídlo. Vůbec mě netrápilo, že budu vypadat jako ten největší žrout na světě. Rozhlídla jsem se okolo. A…jako druhý největší žrout na světě. Všimla jsem si Petera, jak jí. Moje osudová chyba. Chtělo se mi začít zvracet.

Ládoval do sebe všechno v okolí 5 kilometrů. Bohužel pro všechny okolo se rozhodl to do sebe naládovat najednou. A jako vrchol všeho bylo, když se druhou rukou začal nešikovně drbat na zadku, to už jsem to nevydržela ani já.

"Pettigrewe, to tě svědí mozek nebo co?" Nechápavě se na mě podíval. Zapomněla jsem, že žádnej nemá.

"Nesmíš posuzovat podle toho, kde máš mozek ty ostatní," ozvalo se něco vedle Petera. Všichni zpozorněli.

"Na rozdíl od tebe aspoň nějakej ten mozek mám," odpověděla jsem klidně, aniž bych zvedla pohled od jídla.

"O tom by se dalo polemizovat."

"Nedalo, protože mě tvůj názor nezajímá."

"Myslíš, že se nechám tak snadno odradit?" Možná se mi to zdálo, ale přišlo mi, že tam slyším dvojsmysl. Koukla jsem se na něj. Už se postavil. Byl ve svém černém kabátě, ale kravatu u košile měla už rozvázanou. Ať žije elegance. Ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že mu to sluší. Ale ne, co to zase kecám.

"Jo, myslím," odpověděla jsem.

"Tak to si myslíš špatně."

"Už toho radši nech, Blacku ano?"

"A čeho?"

"Toho."

"Jo, ty myslíš toho?" Zvedla jsem oči v sloup a on se tvářil velice samolibě.

"Víš, t…" už to nedopověděl.

"Silencio," řekla jsem nečekaně.

Začal otvírat a zase zavírat pusu. Vypadal neskutečně směšně, pořád to nedokázal vzdát. Pak začal dělat neslušné posunky směřované na mou osobu. Sprosťák.

"Cože si to říkal, Blacku? Tu poslední větu jsem ti nerozuměla," řekla jsem posměšně. Jeden zvednutý prst ji shrnul dokonale. Jen jsem se na něj usmála. Chvíli jsem se mu koukala do očí. Nebylo na škodu chvíli neslyšet ty jeho strašně chytrý poznámky. Divila jsem se, kolik se toho dát vyjádřit jen posunky, gesty a pohledy.

Nemusela jsem být obzvlášť chytrá, aby mi došel význam toho posledního: Jen počkej!

Viděla jsem, jak jde za Jamesem, ať ho odčaruje. To mi stačilo k tomu, abych brala dráhu. Jeho výraz v obličeji mluvil jasně o sladké pomstě.

Vyběhla jsem do nějakého patra, ani jsem si nestačila všimnout do kterého. Rychle jsem za sebou zavřela dveře v nějaké učebně. V klidu jsem si sedla na parapet a koukala jsem se z okna. Slunce bylo zahaleno do šedivých bouřkových mraků. Jen sem tam ke mně pronikl nějaký ten sluneční paprsek. Zavřela jsem oči a rozhodla se ještě chvíli počkat.

Ale po nečekaně krátké chvíli jsem slyšela, jak se otevřely dveře. Rychle jsem seskočila a postavila se na nohy. Toho koho jsme spatřila jsem vůbec nečekala…

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26