Zbytek týdne uplynul jako voda. Nebezpečně se blížil víkend. Ne, že bych ze Snapa měla přímo strach, ale v jeho přítomnosti jsem si připadala jako ještě větší idiot než normálně. Od té osudné hodiny obrany se mnou mluvit jen jednou, kvůli tomu aby mi sáhodlouze řekl: V sobotu, v knihovně, v deset hodin ráno. Ten kluk byl fakt zvláštní. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se zabýval černou magií.

Odbyla desátá. Přijdu pozdě. A on mě zabije. Rychle jsem vystřelila z nebelvírské věže. Cestou jsem vrazila do pár lidí, nějakým zázrakem jsem se ani jednou nerozplácla na zemi. Do knihovny jsem dorazila s pětiminutovým zpožděním.

"Jdeš pozdě."

"Promiň, mami." Koukl se na mě s jedním zdviženým obočím. Už měl vedle sebe položenou hromadu knížek, které museli vážit víc než já. A to už je co říct.

"Takže začneme," řekl chladně.

"Mohl by se přestat tvářit jako moje matka, když vstoupí do mého neuklizeného pokoje?"

"A ty bys mě konečně mohla přestat srovnávat se svou matkou," zasyčel jedovatě. Už jsem radši nic neříkala. Seděl nepřirozeně zkoprněle. Už jsem to nemohla vydržet a koukla jsem se na něj zezadu.

"Co to děláš?" ptal se nechápavě.

"Koukám, jestli nemáš v zadku zaraženou tužku," odpověděla jsem klidně.

"Co si to dovoluješ?!"

"Nemůžeme na tom spolu pracovat, pokud se budeš chovat jako…prostě takhle. Takže se přestaň tvářit jako kyselej citrón. Působíš dojmem, jako kdybys čekal, že na tebe každou chvíli vrhnu nějakou kletbu. Neboj se, ten úkol nechci dělat sama. Jo a pardon za ten výlev," ukončila jsem to naštvaně. Chvíli se na mě díval a už se přestal chovat tak prkenně. To jsem brala jako souhlas.

"Tak a teď vezmeme ty knížky a půjdeme někam jinam. Tady se nedá pracovat," řekla jsem po chvíli. Nechápavě se rozhlídl po celé místnosti a vrhl na mě tázavý pohled.

"Vždyť je to tu jak v márnici," odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku.

"Ale knížky se nesmějí odnášet."¨

"A to má být jako nějaký argument?" zeptala jsem se s úsměvem. Dal oči v sloup, ale nenápadně si všechny knížky strčil do brašny.

"A kam chceš teda jít?"

"Co k jezeru?" Nic neřekl, takže tím pádem vlastně nic nenamítal. A tak jsme se vydali k jezeru, zastavili jsme se u mého a Lilyiného oblíbeného stromu. Kecla jsem si na zadek a Snape mě překvapivě bez poznámek napodobil.

"Takže čím začneme?" zeptala jsem se. Strávili jsme nad tím celý zbytek dne. V těch knížkách, co Severus vzal bylo opravdu všechno, ne-li něco navíc. Krom občasných hádek to bylo vcelku příjemné odpoledne, sice jsem měla někdy chuť mu jednu vrazit, ale na to, že byl ze zmijozelu a takovej suchar, celkem ušel. Po pěti hodinách jsem ho donutila mi říkat Wolfová a ne ty blbečku z Nebelvíru.

Odhadovala jsem ho na celkem hodně složitého člověka se spoustou vnitřních problémů. Ale neměla jsem odvahu se ho na něco zeptat.

Zamyšleně jsem si četla, co jsme napsali. Pozorně jsem studovala všechny charakteristické znaky. Pořád a pořád dokola. Měla jsem pocit, že mi pořád něco podstatného uniká, jen jsem nemohla přijít na to co.

Severus si mě zamyšleně prohlížel. Jako kdyby čekal na něco. Pak mi došlo na co. Zděšeně jsem si opět přečetla, co jsem zplodili. Nemohla jsem se mýlit. Zvedla jsem pohled od pergamenu a zahleděla jsem se na zapadající slunce. Ale to přece není možné…

"Přišla si na to," řekl s jízlivým úsměvem Severus.

"Ale…jak…," nebyla jsem schopná slova.

"Deset hodin tu pracujeme na referátu a ty se mě pak zeptáš, jak se přeměňují? To si musíš dělat legraci." Zaksichtila jsme se na něj.

"Já tomu nemůžu uvěřit, ale jakto že to víš ty?" zeptala jsem se nechápavě.

"Black se ti nepochlubil se svým "nejvtipnějším" kouskem, kdy mě k němu nalákal?" Nevěřícně jsem se na něj koukla.

"Byla to strašná sranda…a pak mě hrdinně zachránila samotná naše famfrpálová hvězda…i sama Lily se ho zastala," řekl s kamenným výrazem, i když jsem měla pocit, že při vyslovení jména mé nejlepší kamarádky, se mu obličej zkroutil do bolestivé grimasy.

"Lily?" Asi mu došlo, že se podřekl. Zase na mě vrhl svůj ledový pohled, jako kdyby mě obviňoval z toho, že se prozradil, že ukázal moc. Takže jsme byli zase na začátku…ach, jo.

"A jakto, že to neví celá škola?"

"Myslíš, že bych to šel hned rozkecat jo?" zeptal se s úsměškem.

"Jo," odpověděla jsem klidně. Usmál se, pokud se teda tomu dalo říkat úsměv.

"Brumbál mi zakázal o tom mluvit. Ale možná to teď někomu dojde. Kdybych byl učitel, tak bych to zadal jako domácí úkol." Teď jsem se usmála zase já. Měla jsem pravdu. Ale pořád jsem tomu nedokázala uvěřit…

"Tak co? Půjdeme na hrad?" zeptala jsem se. Přikývl. Oproti všem předpokladům mi pomohl vstát. Asi jsem vypadla zaskočeně, protože se zase…podržte mě…přestal mračit. Došli jsme do vstupní síně, když už se zrovna studenti pomalu vraceli z večeře.

"Kdyby ses někdy mezi svými milými spolužáky a hromadami knih nudil, tak dej vědět," řekla jsem mile. Zas jen zvedl jedno obočí a já jsem zvedla ruce na znamení, že se vzdávám. Už jsem se s ním chtěla rozloučit, když se k nám někdo nebo spíš něco přistoupilo.

"Wolfová, neříkej, že si s ním domlouváš rande. To jsem si tipoval, že i ty máš lepší vkus," ozvala se moje noční můra.

"Ne každý má tak vytříbený vkus jako ty," řekla jsem s úsměvem a koukla jsem se za něj, kde stála naše blonďatá královna. Ohlídl se, na co se koukám. Nervózně se uchechtl.

"Nějaké další inteligentní poznámky, Blacku?" zeptala jsem se.

"Jestli se Srabuse nebojíš, když je tak mastný."

"Aspoň není tak vymaštěný jako ty." Tomu se zasmáli všichni lidi v okolí. A Severus dokonce nasadil neutrální výraz. Otočila jsem se k Blackovi zády.

"Tak zatím," rozloučila jsem se se Severusem.

"Přece ho chudáčka nenecháš jít samotného, vždyť ani přes ten svůj zahnutej hák místo nosu nemůže nic vidět," ozvala se ještě Sirius.

"Neposuzuj podle toho, jak ty máš nos nahoru a podle svých orientačních schopností." Ještě jsem zamávala Severusovi a ignorovala jsem další Blackovi poznámky.

V pondělí jsme měli prezentovat svoji práci. Už jsem to chtěla mít za sebou. Naštěstí většinou mluvil Severus a na mě bylo jen krátké zázvěrečné shrnutí.

"Vlkodlaci se vyskytují po celém světě a lidé se ve vlkodlaky mění pouze, pokud je pokouše. Dosud není znám účinný lék, třebaže v posledních letech pokroky ve výrobě lektvarů dokáže utlumit nejhorší příznaky. Jednou měsíčně, za úplňku, se jinak zcela zdravý kouzelník nebo mudla mění ve vražednou bestii, která dává lidské kořisti přednost před jakoukoliv jinou," ukončila jsem náš velice dlouhý projev.

"Skvělé…do příště budu mít vaše práce oznámkované," žvatlat něco profesor. Naštěstí už zazvonilo. Dřív než se všichni vyřítili ze třídy jsem se koukla směrem k Severusovi, taky se na mě dívala a na kratičký okamžik jsem měla zase pocit, že se přestal mračit. Možná už jsem byla hodně unavená… A to mě čekala ještě jeden nelehký úkol. Ale musela jsem znát odpověď.

"Remusi, mohl bys na chvíli?" zeptala jsem se ho před třídou.

"Jasně," řekla a usmál se, ale poznal, že je něco v nepořádku.

"Ne tady, šel bys do nějaké učebny?"

"Klidně," řekl už trochu podezřívavě. Nervózně jsem se na něj usmála. Zašili jsme se do nejbližší učebny. Postavila jsem ho před sebe a dlouze jsem se mu podívala do očí.

"Reme, ty si vlkodlak?"

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26