Jak jsem podle dědkova výrazu usuzovala, blížili jsme se k místu určení. Podle čeho jsem to poznala? Na jeho ksichtu se s každým metrem objevoval čím dál větší úšklebek. Na jeho tupou poznámku o svatbě jsem nijak nereagovala. Pořád jsme odmítala věřit tomu, že by to ten plešatec myslel vážně. To, že ignoroval, že mám zrovna zlomené srdce...na to už jsem byla zvyklá. Ale s tím Regulusem mě fakt dostal. Nikdy jsem si ho moc nevšímala. O rok mladší brácha Siriho chodí do Zmijozelu a to je u mě fakt dobrá vizitka...

Konečně auto zastavilo. Vykoukla jsem z okýnka a kromě svého odrazu ve skle jsem viděla velký kulový. Tázavě jsem se podívala na idiota vedle sebe.

"Mají dům samozřejmě zabezpečený," vysvětloval mi jako magorovi.

"No samozřejmě," říkala jsem si pro sebe potichu a dělala jsem přitom obličeje. Vystoupila jsem a protáhla si celé tělo. Stařík šel mezitím vyřídit naše slavnostní přijetí. Když jsem se po chvíli ohlédla, tak mezi dvěma domy přibyl ještě jeden. Darwin by se téhle rychlosti množení divil. Začala jsem si ten dům pečlivě prohlížet. Působil ponuře. Prostě malebné místečko k žití...měl hodně oken a v jednom jsem zahlédla postavu. Zastínila jsem si oči, abych poznala, kdo to je. Ale to už byla ta osoba pryč. Věděla jsem, že Sirius to být nemůže...když už se rozhodl, že sem se už nikdy nevrátí, natož kvůli mně, když jsme se rozešli.

Otevřely se dveře a dovnitř nás vpustil takový již sešlý domácí skřítek. Mám vám nějak hlouběji a detailněji popisovat dům, na jehož zdech vysely skřítčí hlavy? To samo o sobě je dost nechutný. Černá magie tu na mě dýchala ze všech stran, to byl smrad...

"Vítejte u nás, u nás," pozdravila nás rozložitá...jemné přirovnání...starší paní...velice jemné přirovnání. Jak mi došlo, byla to ta příjemná paní Blacková, o níž mi Sirius několikrát vyprávěl.

"Jaké to potěšení," nahodila jsem předstíraný slavnostní tón.

"Na naší straně, na naší straně." Tady někdo zapomněl vypnout gramofon, který se zasekává na stejném místě nebo co?

"Ano, ano," neodpustila jsem si a dědula po mně vrhl rozzuřený pohled. jen jsem se na něj široce usmála.

"Reeeeguuuuluuuusi," zařvala z plných plic... mně do UCHA!

"Ženská jedna praštěná, já vás zabiju!" neudržela jsme se. Už chápu, jak to Siri myslel s tím ječákem. Vypadalo to, že se teď přemáhá ona, ale nakonec nasadila neutrální výraz, což u ní bylo jako úsměv. No jo, jméno holt dělá divy. Si na mě stařenka nic nedovolí...dědulínek už tak krotce nevypadal, no nic...

Pak se ozvaly kroky a z dlouhých schodů seběhl mladík, který vypadal tak o ten rok mladší než já. Poznala bych, že je to Siriusův bratr, aniž by mi to někdo řekl. Stejné černé vlasy, postava...sice mu vlasy tak elegantně nepadaly do obličeje a hlavně...ty oči. Měl je oproti svému staršímu bratrovi hnědé. Ale stejně ho svým zjevem nezapřel, i když nepůsobil tak sebejistě jako bradavický Casanova.

"Ahoj," pozdravil mě celkem mile. Zvláštní, čekala jsem chladnější přístup. Nesměle jsem se na něj usmála.

"Běžte nahoru," "zeptal" se mile můj dědeček hříbeček. Při pohledu na něj mi pohled ztvrdl. Ale bez odpovědi i protestu...jsem odešla nahoru. Regulus mě zavedl do svého pokoje, který byl uklizený. Pak mimošlo, že to bude tím, že byl několik měsíců v Bradavicích. Sedla jsem si na postel a nastala trapná chvíle ticha. Pořád jsme byli z různých kolejí, on byl typický Zmijozel. Nebo se mi tak až do teď jevil. Asi se ho ptát, jestli si všiml, že jsem chodila s jeho bratrem...by nebylo nejchytřejší.

"Oh, jak já miluju tyto chvíle ticha a klidu, když si připadám jako idiot," vyrazila jsem ze sebe, protože jsem to už fakt jako nemohla vydržet. Udiveně se na mě podíval.

"Si snad první Nebelvír, co přiznal, že je idiot," řekl s úsměvem.

"Že si připadám někdy jako idiot. Si jako každý Zmijozel, co nechápe význam slov," řekla jsem a vyplázla jazyk.

"Chodíš s klukem, jehož rodina je zmijozelská," ťal do živého, aniž o tom věděl. Rychle jsem schovala obličej a snažila se ovládnout. Nevím, co se to se mnou stalo. Ta bolest.

"Chodila," zašeptala jsem si spíš pro sebe. Ale Regulus byl nějak nečekaně blízko a zaslechl mě...

"Cože? Neříkej, že si přišla k rozumu a nechala ho?" zeptal se napůl s úsměvem, ale neviděl mi do tváře. Donutil mě se na něj kouknout. Došlo mu to.

"Neříkej, že tě ten vůl nechal?" ptal se překvapeně. Jeden můj pohled stačil jako odpověď. Vyběhla jsem z pokoje a vydala se ven. Potřebovala jsem na vzduch. Na hodně čerstvý vzduch, protože jsem měla pocit, že se dusím. Byla to pravda, opravdu mě nechal...to hnusný egoistický prase mě nechalo, aniž by si nechalo něco vysvětlit. Bez mrknutí oka za námi nechal týdny, měsíce...milovala jsem ho, ale teď jsem měla chu´t se pomstít.

Venku začínalo sněžit. Sedla jsem si na kamenný plot před domem. Pomsta. Mám to zapotřebí? Ale moje zraněnost přesahovala veškeré meze. Láska se míchala s nenávistí a bolestí...zabořila jsem ruce do čerstvě napadaného sněhu.

Chladivý účinek se rychle dostavila, ale já stále cítila hořkost...a moje srdce bylo už nenávratně na kusy. Teď když jsem byla v domě, kde vyrůstal. Co nenáviděl. Teď nenávidím já jeho. Za mnou se ozvaly kroky.

"Si v pohodě?" ozval se za mnou Regulus. Neměla jsem sílu odpovědět. Otočila jsem se na něj. Byl mu hodně podobný. Ale hněv ve mně nevzbuzoval.

"Jo," zachraptěla jsem. Přistoupil ke mně blíž a ochranitelsky mě obejmul. Seděli jsme tam tak dlouho...beze slova. Ale já se mezitím uklidnila a začínala jsem si srovnávat myšlenky.

K večeru jsme se vydali na procházku městem a on mě provedl po nádherných zákoutích. Měla jsem pocit, že ho znám celý život. Večer jsem měla spát ve vedlejším pokoji, ale povídali jsme si dlouho do noci. Pořád to byl Zmijozel a já se mu moc nesvěřovala, on však dělal pravý opak.

"Seď pořádně," ryl do mě můj děd během štědrovečerní večeře.

"Jistě, vaše výsosti," naše hádky byly na denním pořádku, a tak se nad nimi již nikdo nepozastavoval. Pobyt u Blacků se krátil ke konci.

Já jsem se jakštakš zotavovala se svým zlomeným srdcem, za což jsem vděčila Regulosovi. Taky jsem se na něj furt culila jak na idiota. Po slavnostní večeři jsme se uklidili do pokoje...

"Mám pro tebe dárek," řekl lišácky.

"Si děláš...kde ho tak narychlo sehnal?" ptala jsem se napůl zděšeně.

"Tajemství," řekl zastíněným hlasem.

"Ty přede mnou ještě nějaký máš?" řekla jsem laškovně. Přešel to.

"Jako ty pro mě nic nemáš?" ptal se žertovně. Usmála jsem se, ale byl fakt, že mě to opravdu mrzelo. Poznal to na mě.

"Hele, klid...tady to máš." A podal mi malou krabičku. Zvědavě jsem se po ní vrhla. A rychle jí rozbalila. Byl tam nádherný jednoduchý prstýnek. Ze zlata do tvaru lístku. Nevěřícně jsem na něj koukala.

"Ale já si tě nechci vzít," řekla jsem s úsměvem.

"Nikdy neříkej nikdy," řekl sebejistě a mně v tu chvíli strašně moc připomněl jeho bratra. Tvář se mi zkřivila bolestí. Chytil mě konejšivě za ruku, nasadila jsem si prstýnek a usmála jsem se.

"Doufám, že tě do konce školního roku neuvidím," loučila jsem se srdečně se svým dědou.

"Uč se," bylo to poslední co mi řek. Toť vše k přání všeho zdraví...s regursem jsme nastoupili do vlaku. Měla jsem strach, jestli narazím na holky a na Jamese...na toho posledního jsem radši ani nemyslela. Regulus se povzbudivě usmál.

"Měl bys jít za svými," řekla jsem pak a nezakryla jsem svůj smutek. Ani jsem se mu radši nekoukala do očí. Sice jsem stále milovala a asi i dále milovat budu Siriuse, i když ho zároveň i nenávidím, ale musela jsem si přiznat, že mi Regulus není ukradený. Otočil si mě k obličeji a pečlivě zkoumal můj výraz. Byla jsem z toho celá nervózní. Pak se začal pomalu, zlehka přibližovat...netušila jsem, co to dělám, ale nechala jsem, aby se naše rty spojily. Pak jsem ucítila něčí pohled na zádech. Odtrhla jsem se a ohlédla.

Sirius stál bez hnutí a...

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26