Od té chvíle jsem se Siriusem nemluvila. Pokud se teda nepočítají občasné hádky na chodbě…James byl z toho celý jelen, ale určitě míň než z Lily. Vcelku mi ho bylo i líto, protože ho nesnášela, i když někdy jsem měla pocit, že se nějakému jeho žertíku i zasměje! Že by i James měl nějaké světlé chvíle…No, prostě jsem si řekla, že bratránkovi pomůžu ke štěstí a možná díky tomu na chvíli na chvíli zapomenu na svoje trápení. Ale konec pesimismu a realismu, hlavně toho realismu…!

"Slečno Wolfová, mohla byste mi prosím zopakovat, na co jsem se ptala třídy?" zeptala se mě přísným hlasem McGonagallka. Asi mi ještě neodpustila tu první hodinu.

"Určitě něco strašně důležitýho, paní profesorko." A já se ani nesnažila, aby mi jí odpustila. Bylo vidět, že se snaží uklidnit.

"Neduste to v sobě, to škodí zdraví," řekla jsem s úsměvem. To už ale jen zakroutila hlavou a věnovala se dál výkladu.

"Tebe baví ji provokovat, že jo?" zeptala se mě Lily.

"Ani si neumíš představit jak," odpověděla jsem s úšklebkem. Pak jsem ale zaujatě usnula. Na konci hodiny si mě zavolala ke katedře.

"Slečno Wolfová, jako domácí úkol mi vypracujete dvaceti stránkovou esej na libovolné téma."

"Ale vždyť už jste nám jeden úkol zadala!" řekla jsem sklesle.

"Opravdu si myslíte, že si nezasloužíte speciální domácí úkol?" zeptala se mě a podívala se mi dlouze do očí. Sklopila jsem zrak. I paní profesorka poznala, že jsem jedinečná…

"A do kdy ho mám mít hotový?"

"Dávám vám týden." Poraženecky jsem vyšla z učebny. Lily a Poberti tam na mě čekali. Bez sebemenšího zájmu jsem prošla okolo Blacka a zastavila jsem se až u Lily. Která, jak jsem si všimla, stála co nejdál od Jamese. Ach, ta láska, to budu mít ještě hodně práce…jen kdyby bratránek nebyl takový pako.

"Co ti chtěla?" zeptal se James.

"Esej navíc. Lily pomůžeš mi?" zeptala jsem se s prosebným výrazem.

"Promiň, vůbec nestíhám," řekla smutně.

"A co ty, Reme?" otočila jsem se znenadání na Remuse. Zdál se zaskočený.

"Já…no…víš," nervózně se podíval na Siriuse.

"Prosím, moc prosím." Nasadila jsem psí kukuč.

"No, tak dobře," řekla nakonec a já se mu vrhla kolem krku a dala jsem mu pusu na tvář.

"Si zlatej. Tak zatím," rozloučila jsem se a s Lily jsem se vydala k jezeru, protože už jsme měly po škole.

"Hele, co se stalo mezi tebou a Blackem?"

"Nic, proč se ptáš?"

"Jen tak…působil zvláštně."

"Nemůže působit normálně, když normální není. Ale na to samé bych se mohla zeptat já tebe ohledně Jamese."

"Cože…? Jak to myslíš?" znervózněla Lily.

"Vypadalo to, že je mezi váma nějaký napětí…?"

"Ah, ty myslíš tohle…no…to je…naprosto normální."

"A to tvoje blekotání taky, co? Přiznej se, tobě se líbí?!" řekla jsem s šibalským úsměvem. Kruci, nějak moc se tlemim.

"Mně?!!! Nikdy! Vždyť je to Potter!"

"Já vím, jak se jmenuje, Lily. Zas tak blbou paměť nemám."

"Přestaň mít blbý poznámky. Víš, jak jsem to myslela. James, teda Potter. No, on je hrozný frajírek."

"A taky hezkej a chytrej, co tam máš dál?"

"A… taky sukničkář."

"Sukničkář? Lily, od tý doby co se do tebe zamiloval, tak s žádnou nechodil. V tomhle si ho nepleť s Blackem."

"Náhodou…přijde mi, že se i Black v tomhle trochu zklidnil," řekla najednou výžně Lily.

"Nesnaž se změnit téma, Lily."

"A o čem jsme se to bavily?"

"Fajn, vzdávám se. Ale stejně nakonec vyhraju, protože vím, že se ti líbí." A to už Lily nic nenamítala, místo toho se začetla do další bichle.

"No, nic. Půjdu najít Rema, aby mi pomohl s tím esejem," řekla jsem po chvíli.

Vydala jsem se rovnou do bradavické knihovny, protože jsem předpokládala, že tam bude. Díky Lily jsem znala cestu tam líp než na dívčí záchody.

Když jsem vstoupila, tak mě zaskočilo kolik tam bylo lidí. Čtyři. Pokud se počítám já, Remus a knihovnice. Takový nával knihovna asi ještě nezažila. Bohužel jsem u stolku s Remusem viděla sedět jeden obtížný hmyz.

"Co tu děláš, Blacku?"

"Promiň, asi jsem nepostřehl, kdy se knihovna stala tvým osobním majetkem."

"Asi jako, když já jsem nepostřehla, kdy se mozek stal tvým osobním majetkem. Ale už vím, čím to je…nikdy se jím nestal jako se mým majetkem nestala knihovna. Jen by mě zajímalo, co někdo jako ty, dělá v knihovně."

"Někdo jako já? Tím myslíš jako někdo, kdo sem nepotřebuje chodit, protože je tak inteligentní, že to nepotřebuje?" naparoval se.

"Ne, jako někdo, kdo neumí číst."

"TY!" rozkřikl se.

"Tak dost! Opusťte knihovnu, vy dva! Co je to dneska za mládež? Za mých mladých časů…" rozkřikl se zas někdo jiný. Knihovnice.

"Za jejích mladých časů. Proč mám pocit, že tyranosaourovi ještě říkala, strejdo?" řekl potichu Black., až jsem se musela usmát i já.

"Já to slyšela," ozvalo se zpoza protějšího regálu.

"Remusi, ten esej uděláme potom ano? Abys neměl problém ještě ty." Ten se na mě jen usmál a přikývl. A tak jsme s Blackem vyrazili z knihovny.

"Je to tvoje vina! Kdybys mlčel, tak by nás nevyhodila," řekla jsem naštvaně.

"Kdybys do mě nerejpala, tak bych mlčel."

"To jsou samé kdyby! Kdybys neexistoval, tak by bylo na světě líp, ale bohužel…" Nedokázala jsem se v jeho přítomnosti kontrolovat, neskutečně mě vytáčel a abych byla upřímná sama k sobě, tak i přitahoval. Na ten okamžik v jeho ložnici, kdy se poprvé políbili, nikdy nezapomenu. Na tu vášnivost, s jakou jí líbal a přitom s takovou láskyplnou něžností. Musím si tohle vyhnat z hlavy! Ale v tuto chvíli srdce vyhrávalo nad rozumem. Šli jsem už potichu chodbou, dokud jsme nemíjeli jednu z učeben. Sirius, teda Black mě vzal za ruku a vtáhl mě do ní.

"Co to zase děláš?" zeptala jsem se zmateně.

"Já už to nevydržím. Chybíš mi."

"Ježiš, nech toho. To si nedokážeš přiznat, že je to kvůli tomu, že jsem ti jako jediná holka na týhle planetě dala kopačky? Dřív než si to stihl sám? To mi už nemůžeš dát pokoj?" ptala jsem se rozhořčeně. Dívala jsem se mu do očí. Byla v nich vidět touha a možná…ne, to jsem si jen namlouvala.

I když jsem cítila, jak nás k sobě něco mohutně přitahuje, tak jsem se odvrátila a snažila jsem se odejít. Nenechal mě. Rychlým pohybem mě lehce přitiskl ke zdi a políbil mě. Dlouze a hluboce. I když mi všechen můj rozum radil, abych toho nechala, tak jsem si nemohla pomoct. Chytla jsem ho kolem krku a přitáhla k sobě. Začala jsem mu pravou rukou prohrabávat jeho uhlové vlasy. On mě oběma rukama chytil kolem pasu a přitáhl si mě co nejblíže k sobě. Po chvíli, která mohla trvat několik vteřin, hodin nebo let, jsme se konečně od sebe odtrhli. V tu chvíli jsem konečně zase začala poslouchat svůj rozum.

"Tohle nejde," řekla jsem tichým hlasem. Podíval se na mě smutnýma psíma očima.

"Kdybych byl někdo jiný, tak…?" zeptal se smutně.

"Ale nejsi," řekla jsem spíš sama sobě. Rychle jsem se mu vytrhla z objetí a utekla jsem pryč.

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26