Zachytila mě něčí ruka, ani jsem se nemusela ohlížet, abych zjistila, kdo to je. Zavřela jsem oči a potlačovala slzy. Ne, musím se vzchopit! Jak ten plesnivej dědek řekl, je to moje povinnost.

"To nemůžeš myslet vážně?! Nechoď s ním!" šeptal mi nevěřícně a prosebně do ucha. Chtěla jsem se otočit a vrhnout se mu do náruče, ale nemohla jsem...jak se říká, každý máme toho svého strašáka ve skříni. Sice jsem v hodně věcech originální, ale v téhle bohužel ne.

"Nemůžu," řekla jsem neslyšitelně, ale byla jsem si jistá, že mi rozuměl. Stisk jeho ruky zesílil. Odhodlala jsem se na něj otočit. A to jsem neměla dělat. Ten pohled. Pohled bouře. Pokaždé ve mně probouzel, tak nevyzpytatelné pocity. Ale musela jsem odolat. Rvalo mi to srdce, ale silou jsem mu vytrhla svou ruku.

"Nech mi, prosím, poslat věci. A hlavně Chispu co nejdřív," řekla jsem pevně. Už jsem se měla k odchodu, ale jeho hlas mě zadržel.

"To je jako všechno, co mi řekneš?" ptal se už naštvaně. Ohlédla jsem se na to individum za námi, jež už kontrolovalo čas na hodinkách. Myslela jsem si, že je minulost opravdu za mnou, ale mýlila jsem se. Povinnost se dostavila.

"Siriusi, já musím odjet, pak ti to vysvětlím!" říkala jsem zkroušeně.

"Vysvětli mi to hned! Vysvětli mi, proč odjedeš s někým, koho nenávidíš radši...radši než abys tu byla se mnou?!"

"Překrucuješ to!" řekla jsem vytočeně.

"Já, že to překrucuju?" Teď mu z těch nádherných bouřkových očí lítaly blesky.

"Jo, překrucuješ! Já s ním nechci jet, já musím!"

"A nemůžeš nebo mi nechceš vysvětlit proč?"

"Nemůžu!"
"Tak tohle neberu, Wolfová! Teď se rozhodni. Buď já...nebo on," a znechuceně ukázal na to...něco no.

"Jé, tak to bude těžký rozhodování...buď toho, kterýho miluju nebo kterýho nenávidím. Dej mi chvíli na rozmyšlenou hele..." prskala jsem naštvaně.

"Tak tu zůstaň se mnou," přivinul se ke mně a já ucítila jeho vůni, byli jsme do sebe zaklesnutí pohledy. Chtěla jsem víc než cokoli říct ano...miluju tě a už tě nikdy neopustím, ale...

"Já nemůžu," řekla jsem nešťastně. Pohled mu ztvrdl.

"Tím pádem je konec. Nemůžu být s někým...takovým," řekl pevným hlasem, i když jsem v něm slyšela stín smutku. Opravdu jsem měla chuť brečet, ale vzchopila jsem se. Na podpatku jsem se otočila a bez dalšího slova jsem odešla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se zrovna stalo. Nechtěla jsem tomu uvěřit...měla jsem pocit, ž s těmi slovy jsem se rozpadla na milion kousků. Bez zastavení jsem prošla kolem mého...bohužel dědy. Vydal se za mnou a ten parchant se usmíval! Já ho tak nenávidím. Měla jsem chuť mu ten škleb smáznout nebo ještě lépe vymlátit z obličeje, ale jen tato představa mě aspoň trochu uklidnila...šli jsme za bradavické pozemky, abychom se mohli přemístit. Nepromluvili jsme ani slovo a mně to úplně vyhovovalo. Možná tomu dementovi došlo, že kdyby jen ceknul, tak bych mu asi fakt jednu natáhla. Byla jsem naštvaná, smutná,...ani jsem svoje pocity nestíhala. Emoce stíhala emoci. Pomalu mi totiž docházela realita toho, co Sirius udělal. Zabil mě. Tím, co udělal, mě zničil. Možná to ani nedošlo jemu. V tu chvíli co říká, ale stalo se...byl konec. Tohle mu už nikdy nezapomenu. Vánoce. Ten krásný pohody čas. Kde je nějaká pevná větev? Konečně jsme došli za hranice.

"Umíš se přemisťovat?" zeptal se příkře děd.

"Za koho mě máš?" zeptala jsem se popuzeně.

"U tebe člověk nikdy neví, ale čemu se taky divit že..." řekl opět s tím svým šklebem. Jen jsem dala oči v sloup.

"A kam to bude? Do upířího hnízda? Ne, sorry bordelu. Zase vedle. K vám?" ptala jsem se s úsměvem. Chytil mě pod krkem.

"Moc si nedovoluj, víš, co hrozí..." řekl ledově.

"To jsou kecy, nic o mém chování nepadlo a já nehodlám být milá k někomu, kho z hloubi mé duše nenávidím a opovrhuji jím. Pokud by ti to nedošlo, tím myslím tebe. V dohodě bylo, že s tebou jen půjdu...a pak nic neuděláš," řekla jsem odhodlaně.

"Přemístíme se k nádraží. Máme tam auto," řekl přecházejíce mou minulou poznámku.

"Auto? Ty víš, co to je?" ptala jsem se posměšně. Zpražil mě pohledem, ale já ho jen stále kriticky pozorovala.

"Samozřejmě," zavrčel.

"Jistě. Pán ví všechno, že? Už tě vidím, jak ti to někdo musel polopaticky vysvětlit. Auto, to je to, co dělá brrrrrrrmbrrrrrrrr. A při mém největším štěstí to, co tě zajede," řekla jsem s úsměvem.

"Si celá tvoje matka," řekl znechuceně.

"Ano někdo inteligentní, na rozdíl od tebe," pokračovala jsem stále s úsměvem. On už začal vzteky rudnout. Normálně bych taková asi nebyla, ale potřebovala jsem si vylít zlost. Moje beznaděj se stupňovala.

"Jo a mohl bys trošku konkretizovat, k jakém nádraží...oni se Angličané činili a překvapivě nepostavili jen jedno, víš..." vysvětlovala jsem mu infantilním hláskem. Chytil mě pevně za ruku a bez varování se se mnou přenesl. Silné trhnutí podbřiškem nebylo nic moc, když jste byli po obědě. Ono to teda nebylo nic moc, ani když jste nejedli. Stanuli jsme před velkým nádražím a Frank se rychle vydal pryč. Bohužel mi nezbývalo nic lepšího, než ho následovat. Jaké to štěstí...

No blížili jsme se k černému luxusnímu autu. Ani mě to moc nepřekvapovalo. On by přece nemohl mít něco normal, že? Když sám není normal...vevnitř seděl řidič, a jak jsme za sebou zaklapli dveře, tak nastavil motor.

"Kam to bude?" ptal se staříka.

"K Blackovým," řeklo s klidným hlasem...to něco. Ve mně to hrklo a nechápavě jsme se na něj podívala.

"Proč?" ptala jsem se nechápavě. A třásl se mi hlas. Vždyť jsem s Siriusem rozešla před dvěma hodinama a teď mám jet k němu domů? Už mi chyběly jeho doteky, polibky...

"Protože společně budeme trávit Vánoce," řekl opět s klidem.

"Si děláš prdel ne?" ptala jsme se naštvaně. Jen pozvedl obočí.

"Ne ."

"Tak to odmítám."

"To je mi srdečně jedno."

"Vynech to srdečně, ty srdce nemáš," řekla jsem příkře.

"Kdybych ho neměl, tak už si ty a tvá...matka mrtvá!" zvýšil hrozivě hlas. Znuděně jsem se koukal z okýnka. I když jsem měl neutrální výraz. Ve mně to vřelo. Nenáviděla jsem ho.

"Jasně, ještěže si takový lidumil," řekla jsem posměšně.

"Ale vždyť bys měla být ráda, že budeme zrovna s Blackovými, když pro ně máš takovou...slabost," řekl znechuceně.

"Do toho ti nic není."

"To bych netvrdil, Victorie."

"Tvrď si, co chceš! Si slabomyslná hrouda sr..hnoje!" asi jsem to fakt přehnala, protože mi jednu pořádnou natáhl. Z jedný strany jsem měla otisk jeho pazoury a z druhý toho blbýho skla, protože to byla taková šlupka, že jsem dost tvrdě narazila. No aspoň nebudu tak bíla, když budu samá modřina.

"Dávej si pozor..." říkal nakvašeně.

"Hm," odpověděla jsem a utírala si krev z nosu, jež se mi spustila.

"Aspoň budeš mít možnost se seznámit s tou lepší polovinou Blacků," řekl vznešeně. No jasně s tou plešatější...skvělý.

"Bude tam i jejich mladší syn, Regulus," řekl jakoby mimochodem. Ale mně se to nezdálo. Má něco za lubem.

"No a?" ptala jsem se podezřívavě.

"Je to velice milý mladík, z dobrého rodu..." chválil mladšího bráchu Siruse. A já už se strachem začínala tušit, k čemu směřuje.

"Ale to mi může být přece jedno," řekl jsem roztřeseným hlasem.

"No, měla by si začínat pomýšlet na svatbu..."

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26