"Co ty tu děláš?" zeptala jsem se naštvaným hlasem.

"To je ale milé přivítání, Vicky!" odpověděla Bellatrix. Měla na sobě černý hábit, svoje černé dlouhé vlasy měla sepnuté do drdolu. Nevím, jak toho docílila, ale vypadala celkem elegantně.

"Víš, když jsme se viděly naposled a já ti řekla, že větší krávu a mrchu neznám, tak jsem to myslela vážně," řekla jsem s úsměvem.

"Furt stejně nafoukaná nána, ale ty mi nestojíš za to, abych se s tebou hádala, si jen špína."

"Tak teď si mě teda dojala," řekla jsem posměšně.

"Jen počkej…já ti ten škleb z toho ksichtu dostanu," řekla výhružně a udělala krok ke mně. Slunce jí svítilo do obličeje, takže na mě mhouřila oči.

"Tak to se teda třesu," pokračovala jsem posměšným hlasem.

"To bys měla," odpověděl další hlas, který tentokrát nepatřil Bellatrix. Koukla jsem se ke dveřím. Další černě oděná postava, tentokrát ale s dlouhými blonďatými vlasy.

"Narciso, to se tady snad pořádá slepičí slet nebo co? Takže když mě omluvíte," docházela mi už trpělivost a chtěla jsem co nejrychleji zmizet. Už jsem chtěla vykročit ke dveřím, ale Bellatrix mi zahradila cestu. Koukla jsem se na ní znuděným pohledem a dala jsem oči v sloup.

"On tě ten humor přejde," řekla ledovým hlasem Narcisa. Poodkročila trošku na chodbu a zavolala.

"Je tady." V tu chvíli jsem začala větřit problém. A to hodně velký. Snažila jsem se co nejnenápadněji dostat ke dveřím, ale pokaždé neúspěšně. Po chvíli se dostavil můj již zmiňovaný velký problém. Nečekaně další černě oděná postava, školní hábity jsou fakt originální…a také s dlouhými blonďatými vlasy. Přešel k Narcise a objal ji kolem pasu, ta se k němu přimáčkla. Za ním přišli jeho bodyguardi Crabe a Goyle, větší idioty by člověk hledal daleko. A jako poslední z celé družiny vešel Severus, který si radši zaujatě prohlížel kamennou podlahu.

"Vy jste teda dvojka," řekla jsem směrem k Luciusovi a Narcise.

"Copak? Závidíš?" řekl chladně Malfoy.

"No, úplně se třesu závistí," řekla jsem znuděně a už podruhé jsem protočila oči v sloup.

"Měla bys," řekl opět ledově chladným hlasem Malfoy.

"A to jako proč? Slib mi, že až budete mít nějaký dítě, tak mu dáte stejně blbý jméno jako máte vy sami…" řekla jsem prosebně. Všichni jako kdyby na nějaký tichý povel, který mi unikl, vytáhli hůlky. Já už tu svou měla v ruce, ale proti takové přesile mi byla málo platná. Snažila jsem se ve svém okolí najít nějakou skulinu pro útěk, ale obstoupili mě a já neměla šanci se nikudy dostat pryč. Nenápadně jsme se koukla za sebe. Byla jsem asi metr od okna. Asi v pátém patře. Takže tudy ne. Nevěděla jsem si rady. Začínal mě trochu polévat studený pot.

Všech šest hůlek na mě stále nepřetržitě mířilo. I v okamžiku, kdy se k naší party připojil další člověk.

"To je tu nějaký sněm nebo co?" ozval se Black ode dveří. Všichni se na něj naráz překvapeně otočili. Využila jsem situace a pokusila jsem se k němu proběhnout. Ale Lucius mě chytil a na krk mi položil hůlku.

"O něco se pokusíš a budeš litovat," vyhrožoval Lucius. Sirius zkoprněl na místě. Zadívala jsem se mu do očí a viděla jsem tam…strach. Strach o mě. Potřebovala jsem chvíli nepozornosti, ale zrovna v tuhle chvíli by si každý mého pokusu o osvobození všiml. A tak jsem čekala na vhodnou příležitost. Snažila jsem se svým pohledem nějak Siriusovi naznačit, co mám v plánu. Upřeně jsme si hleděli do očí. Utápěla jsem se v jeho bouřkových očích.

"A hele sestřenky, vypadáte starší," řekl konverzačním tónem. A já stále čekala. Bellatrix teď hůlku namířila Siriusovi přímo na srdce.

"Ty na mě nemluv, ty krvezrádce. Jednu tě dostanu a budeš litovat toho, že ses odvrátil od své rodiny!" odpověděla nenávistně Bellatrix.

"Rodiny? To bych někdy nějakou musel mít! Vy jste jen bohužel ti, se kterejma mám pár společnejch chromozomů. Naštěstí teda jen pár…" řekl úlevným tónem Sirius.

"A co ty, Luciusi? Hele, není složitý si česat tak dlouhý vlasy? Jako nic proti, ale nepřipadáš si jako buzík? Nebo ještě líp jako hippie? I když to někdy bývalo to samý… I když takhle aspoň vím, co ti mám dát k Vánocům. Růžová košilička ti bude moc slušet, cukrouši," řekl provokativně Sirius. Věděla jsem, o co se snaží a byla jsem mu moc vděčná. A ano Lucius konečně udělal chybu a trochu povolil sevření, protože se chtěl na Siriuse vrhnout. Rychlým pohybem levé ruky jsem ho bouchl do jeho citlivého místa a pravačkou jsem mu dala pěstí. Okamžitě mě pustil a já přeběhla k Siriusovi, který už metal kletby na ostatní. Musela jsem ho násilím táhnout pryč. On snad nemá soudnost!

"Poběž, ty cvoku." Konečně se mi podařilo ho přimět odběhnout. Za chvíli jsme ale za sebou slyšely kroky.

"Tudy," řekl a začal mě táhnout k nějaké soše. Zmáčkl její pravé oko a ona se odsunula. Byla tam hodně velká tma, ale on mě tam prostě a jednoduše strčil. Spadla jsem na zem. Rozsvítil louči, která visela na zdi.

"Není ti nic?" ptal se starostlivě.

"Ne, jsem v pohodě. Vy jste se museli s Jamesem hodně nudit, když jste objevili snad každou tajnou chodbu na hradě," řekla jsem s úsměvem. Na oplátku se on usmál i na mě. Klekl si ke mně na zem. Já se posunula až ke zdi a opřela jsem se o ní. Zavřela jsem oči. Bylo toho na mě nějak moc. Cítila jsem se neskutečně vyčerpaná, jako kdybych už z místa, na kterém jsem seděla, neměla už nikdy vstát.

Ucítila jsem, jak mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Neměla jsem sílu ani otevřít oči. Nebo to byl možná ode mě souhlas k tomu, co mělo přijít? Nevím a ani jsem vědět nechtěla. Začal mě hladit po tváři. Cítila jsem ho kousek od sebe a moje srdce bušilo jako splašené. Pomalu jsem otevřela oči a zahleděla jsem se do těch jeho, které byly jen kousek ode mě. Spolu s celým Siriusem Blackem.

Celou dobu, co se ke mně přibližoval čím dál blíž a blíž, tak jsme si upřeně hleděli do očí. Viděla jsem velkou touhu a bolest. Nemohl jsem si pomoct, ale ranilo mě, že je smutný a ještě víc, když jsem si uvědomila, že kvůli mně. Konečně se naše rty spojily. Odpovídala jsem mu na jeho jemné polibky…možná z vděčnosti, možná z lásky…v tu chvíli jsem nevěděla nic. A byla jsem za to ráda. Byla to naše chvíle. Ničím nerušená. Pokud se teda nepočítá pištění prvňáku na chodbě.

Když ten dlouhý polibek přerušil, tak jsem sebrala své poslední fyzické a duševní síly a vstala jsem z podlahy. Nedívala jsem se na něj. Jen když jsem stála u východu, tak jsem se ohlédla…

"Děkuju ti," řekla jsem potichu.

"Za co?" ptal se zmateně.

"Zachránil si mě."

Naše pohledy už se poněkolikáté za den střetly a zaklesly se do sebe. Viděla jsem, co cítí. A ničilo mě to, protože jsem cítila to samé, ale věděla jsem, že to nejde. Že se nezmění on, já ani okolnosti. I když stále razím heslo nikdy neříkej nikdy…Když jsem za sebou zavírala dveře, tak jsem se na něj naposledy podívala.

Někdy slova nestačí… protože pro něco prostě neexistují.

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26