Neviděla jsem na cestu. Běžela jsem. Ven. Do té strašné kosy, co tam panovala a brečela jsem. Nepamatuju si, kdy jsem naposled takhle brečela. Ale muselo to ze mě ven. Měla jsem pocit, že mám v sobě jednu obrovskou díru. Zastavila jsem se u jezera. Sedla jsem si pod ten velký strom, který teďka vypadal jako opelichaný. Už měl opadané listí…byla mi neskutečná zima, ale to nebylo nic proti tomu, jak jsem se cítila. Padal sníh. Slané slzy se míchaly s ledovými vločkami, které se mi na tváři rozpustily do proudů vody.

"Vicky?" ozvalo se za mnou. Schoulila jsem se ještě víc. Neměla jsem sílu na něj ani křičet.

"Běž pryč," řekla jsem potichu Siriusovi. Udělal přesný opak. Sedl si ke mně na zem. Musela jsme se zhluboka nadechnout, abych byla schopná promluvit.

"Vypadni a říkám ti to naposled."

"Nebo co?" ptal se naštvaně.

"Nebo nevím. Prostě vypadni! Už tě v životě nechci vidět Siriusi Blacku! Nenávidím tě!" vykřikla jsem.

"Tak to teda pěkně kecáš, Wolfová! Aspoň se přiznej, že mě miluješ! To je to tak těžký?!" křičeli jsme na sebe zároveň.

"Nehodlám se s tebou bavit, běž si nazpátek za svou ledovou královnou."

"Co když nechci?"

"Tak to máš blbý. Už ses ale rozhodl."

"Chtěl jsem a chci tebe."

"Ale já milovat…a tebe?! Nikdy! Si ten největší sukničkář, který existuje, i kdyby ses mi líbil, i kdybych tě měla ráda, tak nebudu riskovat, že mě za rohem s někým podvádíš, protože ty nic jinýho neděláš! Lžeš i sám sobě! Střídáš holky jako ponožky, protože se sám bojíš, že se do někoho zamiluješ! I kdybych tě milovala…nic se tím nemění," řekla jsem a slza mi sjela po tváři.

"Vicky…"

"Neříkej mi tak. Sbohem," ukončila jsem naši debatu. Rychle jsem vstala a vydala jsem se k hradu. Byla jsem si jistá, že za mnou nepůjde. V půli cesty jsem narazila na holky…

"Vicky, já…" začala Lily, ale já ji mávnutím ruky umlčela. Stály jsme proti sobě a já se jí vrhla kolem krku a znovu jsme se rozbrečela. Jess se k nám přidala.

"Děkuju holky," řekla jsem potichu mezi vzlyky. Bohužel si nás někdo všimnul…

"A hele, naše ztroskotankyně. Jessico, já ti říkala, že v jejich společnosti upadneš a nespletla jsem se…" řekla Carol a rozesmála se. Měla jsme chuť ji uškrtit.

"Ty…huso!" vykřikla Jess.

"Už na mě nemluv, ty chudinko. Si jako ona!" a ukázala přitom na mě.

"Přestaň jí říkat chudinko, ty blonďatá slepice!" ozvala se Lily. Carol si jí přeměřila pohledem.

"Rudovlasá divoženka mí může být u…" řekla opět s úsměvem.

"Tak a dost, ty vypatlaná krávo!" naštvala jsem se zase já. Jen na mě vyvalila oči. Ale ve mně všechen smutek přebila neutuchající nenávist.

"Už jsem tě varovala. Mnohokrát. Nedala sis říct. V tomto okamžiku se ze mě stává tvoje noční můra. Budu tě pronásledovat a život na téhle škole ti zničím. Urážej si klidně mě. Je mi to jedno. Ale už si to prostě přehnala. A budeš litovat…" řekla jsem ledově, jako bych to ani nebyla já. Ale vřel ve mně vztek. Carol začínala vypadat trochu nejistě.

"To…ty mi nemáš co vyhrožovat," řekla roztřeseným hlasem. Jen jsem se uchechtla.

"Tos to špatně pochopila…to není vyhrožování…" řekla jsem v klidu a ona opět začala vypadat sebejistě.

"…ale konstatování holých faktů," dokončila jsem. Lily s Jess se tvářily, že mě plně podpoří.

"Co se to tu děje?" přiběhl James a za ním v závěsu Sirius. Vypadal neskutečně přešle.

"Odkdy se staráš o cizí problémy, Jamesi? Radši se do ničeho nepleť," řekla jsem naštvaně. Na Siriuse jsme se ani nepodívala, i když mě to stálo mnohé úsilí.

"Paní chytrá co…?" ozvala se zase Carol.

"Určitě má vyšší IQ než ty," řekl nečekaně Sirius. Tak teď už jsem ničemu nerozuměla. A to bývám hodně dezorientovanej člověk…

"Ale Siriusku…" natahovala Carol.

"Ježiš, neříkej mi tak," otřásl se Sirius a chvíli vypadal normálně.

"Vždyť jsme si tak rozuměli…" tvářila se uraženě Carol.

"Rozuměli? To si měla nějaký další zatmění toho svýho chorýho mozku? Nebo když jsem ti říkal před i potom, co si mi strčila jazyk až do žaludku, že si neskutečná pipina, se kterou bych v životě nic neměl!" řekl opět naštvaně Sirius. Tak teď už jsem byla totálně v pr…mimo. Už jsem ničemu nerozuměla. On jí odmítl? Proč mi to kruci neřek?

"Ale…ona je naprosto nepřijatelná pro někoho jako si ty," řekla Carol a ukázala na mě. Jak se dá ještě vyjádřit slušnými slovy, že je člověk úplně mimo a ničemu nerozumí? Já už nevím…

"O tom si rozhodnu sám, jestli dovolíš." Carol naštvaně vykřikla a vytáhla hůlku. A jééé.

"Co s tím jako chceš dělat? Neříkej, že s tím umíš zacházet?" našla jsem opět svoji ztracený nadhled. A vytáhla jsem s úsměvem svoji hůlku…

"Jen počkej…Expelliarmus!" vykřikla. Minulo mě to o pět metrů.

"Hele, snaž se mířit na mě a ne na ty nevinné diváky. A bacha, ať si nevypíchneš oko," řekla jsem s úsměvem.

"Starej se o sebe."

"Ano, na rozdíl od tebe to umím."

"Si namyšlená káča."

"A ty nemožná slepice, těší mě."

"Přestaň mít ty svý tupý kecy!"

"Nemůžu za to, že nestíháš mí myšlenkový pochody. Ale mám pro tebe smutnou zprávu…rychlejší mozek už není na skladě, takže se bez něj budeš muset obejít. No, tobě to žádné problémy dělat nebude, což? Už sis zvykla, že všechno chápeš pomalejc ne?"

"Crucio!" Kletba se mi o kousek vyhnula.

"Tak to si přehnala."

"Snad si nedostala strach."

"Z tebe? Tobě se povedl udělat vtip. Ale už mě to s tebou nabaví…Wingardium Leviosa!" řekla jsme nečekaně. Začala vřískat, jako kdyby ji na nože brali…no, takový štěstí nemám. Ale "opatrně" jsem jí zavěsila na lustr. No, aspoň ode mě dostala k Vánocům její největší letecký zážitek…

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26