Blížil se jeden z nejtrapnějších okamžiků mého života. A že jich bylo opravdu hodně. Ale co si pamatuju, tak jsem žádný nepodstupovala dobrovolně. Lily a Sue jely do hradu kočárem. Já musela jet s prťatama v loďkách. Zařídila to máma…abych měla úplný zážitek ze zařazování. Vyřídím si to s ní, až přijedu domů. Pokud teda přežiju tu ostudu.

Je pravda, že hrad z loďky vypadal překrásně, ale mně by stačil pohled z kočáru! Konečně jsme dorazili ke břehu. Zavedli nás do hradu před obrovské dveře, které asi vedly do Velké síně. Čekala tam na nás přísně vyhlížející žena. Asi profesorka. Začala kecat něco o zařazování, ale já jí vůbec nevnímala. Slyšela jsem to od mámy asi stokrát. Radši jsem studovala okolí. Všimla jsem si schodiště a pár mluvících obrazů. Nic zvláštního. Za dveřmi jsem slyšela hluk. No, super. Hromada puberťáku. Co jsem komu udělala?

Stáli jsme tam asi pět minut, než si pro nás konečně znovu přišla, i když jsem si nebyla jistá, jestli vůbec odešla, asi jsem měla přeci jen dávat pozor. Mezi těmi prcky jsem čněla jak stožár a hábit byla skvělá plachta. Všichni na mě zírali. Hodnotili a mně se chtělo zvracet.

Ta profesorka rozvinula dlouhý pergamen a začala číst různá jména. Samozřejmě, to jsem si mohla myslet. Přijdu na řadu jako poslední. Fakt díky, mami. To musela být taky její práce. Prckové si sedali na malou stoličku a ta žena jim dávala na hlavu klobouk, který pak vykřikl jméno jeho koleje. Zarazila jsem se při pohledu na malou titěrnou stoličku. To si snad ze mě dělaj srandu, jakou má tohle nosnost?! Vždyť to pode mnou rupne! Všichni na mě pořád čuměli. Konečně se počet prcků okolo mě zmenšoval.

"White, Gregory," vyvolala posledního prvňáčka profesorka.

"MRZIMOR," zařval klobouk. Jestli mi takhle zařve do ucha, tak ho nechám jako hračku své nové kočce.

"Wolfová, Victoria," řekla konečně přísným hlasem profesorka mé jméno. Vydala jsem se k té malé stoličce a smiřovala se s tím, že se pod tíhou mého pozadí rozpadne.

Přišla jsem až k ní a posadila. Ono to neruplo! Tok mých myšlenek přerušila ta profesorka, protože mi na hlavu narazila ten klóbrc.

Hmmm. Zajímavé. Nemyslím si, řekla jsem si pro sebe v duchu. Ale já ano. No, nebudeme je napínat, je to celkem jasné. Hodně štěstí.

"NEBELVÍR," zařičel mi do ucha ten klobouk. Ozval se jásot od stolu, kde seděla Lily a Sue a k mé smůle i Poberti. Sedla jsem si vedle Lily a už jsem se nemohla dočkat jídla. Tak jsem to přežila, dokonce i bez většího trapasu. Táta mi neuvěří.

S holkama jsme se rychle odklidily do pokoje. Nepotřebovala jsem Jamese a hlavně Siriuse povzbuzovat k pomstě svou přítomností. Nenápadně (neboli-viděno na vzdálenost 1 km) jsem se na ně ohlédla. Sirius mě očima probodával a James opékal na grilu. Radši jsem se obrátila a šla dál. Došly jsme k obrazu neskutečně tlusté babizny v růžovém oblečku. Co maj všichni s tou růžovou?

"Jaké je heslo?" zeptala se bez výrazu. Nechápala jsem, jak se do toho obrazu vleze.

"Godric Nebelvír," odpověděla rychle Lily. Neskutečně originální heslo. Obraz se vyklonil a my jsme mohly vstoupit. Společenská místnost hrála barvami červené a zlaté. V krbu hořel oheň. A několik studentů už sedělo ve svých oblíbených křeslech.

Tak TADY si hodně rychle zvyknu. S Lily a Suze jsem měla společný pokoj. Šla jsem rychle zkontrolovat Chispu (moji kočku). Celá roztažená se válela ve svém pelíšku (neboli-v mé posteli). Byla celá žíhaná a měla krásné zelené oči. Rozplácla jsem se na postel vedle ní. Usnula jsem dřív než jsem to zaregistrovala (jako obvykle).

Slunko se ale vyhouplo na oblohu dřív, než bych chtěla. Já se snad nikdy pořádně nevyspím!?

"A jak ji chceš vzbudit? Spí jak dřevo!" Slyšela jsem z dálky hlasy, i když nakolik je jeden metr velká vzdálenost? No super, budíček.

"Už jsem vzhůru. Dík, za tak příjemné probuzení. To se tady vstává se slepicema nebo co?" ptala jsem se naštvaně. Snažila jsem se převalit na bok, ale ucítila jsem něco pod sebou. Kruci, co je to za hrbolek?! Donutila jsem se kouknout. Aha, moje kočka. Doufám, že ještě živá kočka. Chispa se zavrtěla. Bomba, je odolná.

S námahou a nadávkami jsem došla do koupelny. Byla celkem velká, na první pohled úžasná, zelená (zázrak v růžovým království). Ale na ten druhý…

"Co to sakra je?!!!" Holky vyděšeně přiběhly.

"Co?" ptaly se rychle.

"Tohle." A ukázala jsem na obrovské zrcadlo nad umyvadlem. Viděla jsem se na něm celá. VIDĚLA - SEBE - PO - RÁNU. To bylo něco čemu jsem se celý život chtěla vyhnout. Holky nechápavě čuměly.

"Zrcadlo? To ve Španělsku ještě neobjevili?" ptala se Sue posměšně. Hm, madam vtipná.

"Objevili. Ale s velikostí měli Španělé vždycky problém." Musela jsem se pochválit za dvojsmysl, ale to pochopí málokdo. Abyste rozuměli. Neviděla jsem moc Španělů, kteří by měřili víc jak 120 cenťáků…

Holky mě už nechaly samotnou. Já jsem našla jeden velký ručník a hodila ho přes to příšerný zrcadlo. Když jsem vylezla, byla jsem na sebe pyšná. Zabralo mi to jen půl hodiny oproti normální hodině. Lily tam na mě čekala a ani se netvářila otráveně.

Hurá, snídaně. To je jediné pozitivní na vstávání. Jídlo. Došly jsme do tý Velký síně. Fakt jsem se musela sklonit před člověkem, který vymýšlel ta jména. Fakt originalita. Velká síň. Bože, pomoc!

Nálada se mi zvedla, když jsem uviděla ty tuny jídla, pod kterým se prohýbaly ty čtyři kilometrový stoly. Neomylně jsem zamířila k nebelvírskému stolu…aha, tak to byl mrzimorský. No co, jsem tu teprve druhý den. Lily mě dotáhla k tomu opravdovému nebelvírskému stolu.

"Tvůj orientační smysl nezklamal, co?" řval na mě jeden pobuda od stolu, až jsem se divila, co bezdomovec dělá u našeho stolu. Aha, to je bratránek, který překvapivě seděl sám bez svých tělesných stráží.

"Jé. Ahoj, Jamesi. Promiň, jsem si tě spletla s tím ošklivým školníkem. To takhle vypadáš každý ráno? Nebo nedej bože, celý den?" ptala jsem se ho naoko vyděšeně. Zahlídla jsem jen nepatrný pohyb a vzduchem letěla porce jahodového dortu. Uhla jsem opravdu těsně. Zase tak moc se mi snídat nechtělo. Ale někdo už takové štěstí neměl…Lily měla na svém krásném tričku novou ozdobu. James vrhal na všechny strany zděšené pohledy. On má fakt štěstí. Zrovna Lily. Ta vedle mě tiše pěnila a začínala působit velice děsivě.

"Co se to tu děje?" přiběhla k nám jedna profesorka, ta McGonigallouová nebo tak nějak. James vrhl zděšený pohled i na ni. A bylo ticho.

"Tady náš, homo erectus má jen dobrou mušku," řekla jsem, když nikdo neodpovídal.

"Pottere,…proč jen v mé koleji," mumlala si pro sebe a chvělo se jí při tom chřípí pod nosem.

"Hlaste se v 8 u mě v kabinetu. Máte školní trest. Vy se snad nikdy nezměníte," řekla nahlas zničeně a odešla. Teď James zaměřil svůj pohled na mě a už opravdu nebyl zděšený. Usmála jsem se a snažila působit jako andílek, což šlo dost těžko s tím černým hárem. Ale snaha byla. To se snad počítá ne? No u Potterů asi ne. Stále vypadal, že by mě na místě nejradši uškrtil, pokud by mi teda chtěl dopřát tak mírumilovnou smrt. Bohužel vypadal, že škrcení bude předehra.

Lily se konečně probrala z transu a nenávistně se podívala na Jamese. Pohled stačil. James se stáhnul. A Lily mě beze slova usadila co nejdál od bratrance, ke kterému se teď řítili jeho bodyguardi. Sedla si vedle mě a očistně se nadechla a vydechla. Znáte to…z amerických filmů o psychouších…nádech a výdech. Ale vypadalo to, že to pomohlo. Zase se na mě usmála (díky holywoode). A pustily jsme se do snídaně.

První hodinu jsme měly mít přeměňování. Hm, super. Fakt super. Ještě lepší bylo, když jsem se dozvěděla, že si Lily sedá dopředu. Až nechutně moc dopředu. POMOC!

Do třídy vtrhla ta profesorka. McGonagallová, jak mě naučila Lily. Tak to bude asi to jediné, co si budu pamatovat z přeměňování…

Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26