Ano, opravdu nastal ten den... Vicky Wolfová si neví rady. Říkám si, že pokud jsem si někdy stěžovala na život, tak jsem byla pořádný idiot. Říkám vám to jako poučení. Věřte mi, může být hůř... mnohem hůř. Já jsme toho zářným příkladem. Na každém kroku mě provázely pohledy Siriuse i Reguluse, při mém štěstí se k nim samozřejmě přidal i Lucius. No, nemám já to štěstí? Ironie...

"Za chvíli nás čekají zkoušky," řekla nervózně Lily. Vrhla jsme na ní naštavaný pohled.

"Ještě nějak mi chceš zvednout náladu? Jen do toho!" řekla jsem skoro zoufale. Takhle milá jsem byla od doby, co jsem se vrátila z ošetřovny, proč asi... deset bodů pro chápavé. K tomu všude po chodbách lidi s nosama zabořenýma v učebnicích. Řekněte mi, co je tohle za život...

"Kdy se vůbec chceš začít učit?" ptala se mě dotěrně Jess.

"Vždyť se učím," řekla jsem ublíženě.

"A můžeš mi říct kdy?" pokračovala dál posměšně.

"No přece o hodinách... podle vás není dostatečný výkon neusnout při nich?" ptala jsem se já překvapeně. Holky se po sobě podívaly.

"To myslíš vážně?" ptala se zděšeně Lily.

"Jo," řekla jsem v klidu.

"Vždyť rupneš!" říkala starostlivě. Ale mě se to dotklo... tolik nedůvěry.

"Hele, vy dvě šprtky. Já jdu radši od vás pryč, než mě donutíte otevřít nějakou učebnici," řekla jsem s úsměvem a zvedla jsem se k odchodu. Holky už jen vrtěly hlavami. Proč vždycky všechny překvapí moje inteligence? To snad začnu brát osobně.

Vydala jsem se k jezeru. Byl tam opravdu dokonalý klid a já si vychutnávala to příjemné teplo. Sedla jsem si na zem a opřela jsem se o kmen. Do očí mi svítilo sluníčko, a tak jsem je radši zavřela. Neslyšela jsem nikoho přicházet, ale po chvíli jsem ucítila, jak mě někdo políbil. Vyděšeně jsem otevřela oči.

"Ah, Regulusi..." řekla jsem skoro vyděšeně. Byla jsem nervózní a nemohla jsem se mu podívat do očí. Moje boty byly najednou tak zajímavý...

"Co se děje? Působíš... zvláštně," ptal se starostlivě.

"Ne, nic. Vůbec nic," ztišila jsem hlas a pořád jsem se dívala na zem. Zvedl mi bradu.

"Nekecej," řekl s mírným úsměvem. Já se usmát nedokázala. Sedl si ke mně na zem a pozoroval mě.

"Asi bych... asi bych ti měla něco říct," začala jsme pomalu. Vybavilo se mi, jak podobně začínal Sirius. Fakt tohle přiznáván í není nic moc...

"Ano?" řekl klidně. Pořád měl na rtech takový lehký úsměv. Nechtěla jsme mu ublížit. Dokonce si myslím, že ho mám opravdu ráda, ale... Povzdechla jsme si.

"Jednou za mnou byl na ošetřovně...Sirius," začala jsem nejistě. Teď si povzdechl on. Úsměv mu trochu opadl, ale... byl to snad smířený výraz?

"Já vím... já... já vás slyšel," řekl najednou. Začala jsem cítit, jak mi hoří tváře. Pohled jsem opětovně zavrtala do země. Nebyla jsem schopná slova...

"Já..." dolovala jsem ze sebe. Přiložil mi prst na rty.

"Od začátku jsem věděl, že ho miluješ. Silný cit nezmizí během dne. Nikdy jsem si ale nemyslel, že je v tom i on tak po uši. Já jsem se svým bratrem nikdy... neměl, řekněme, moc ideální vztah. Myslím, že bych ho i v něčem překvapil, ale... už je to prostě tak. Tobě nic nevyčítám. Jak se říká, srdci neporučíš," řekl mírně a já na něj nevěřícně čuměla. Tohle bych v životě nečekala. A v ten okamžik jsem si opravdu nebyla ničím jistá.

"Regulusi..." začala jsem dojatě. Opět mě umlčel.

"To ale neznamená, že se vzdávám," řekl rozhodně. Trvalo mi, než mi došlo, jak to myslí. A v tom okamžiku, už jsem měla jeho rty opět na svých. Nikdy předtím mě tak nelíbal. Tak vášnivě. Byl nedočkavý a hravý, dobýval mě svými rty a já se nechala úplně pohltit. Zajela jsem mu rukou do vlasů. Cítila jsem jeho ruku na svých bocích, když...

"Máš se dostavit do ředitelny," nás někdo přerušil tlumeným hlasem. ZABTE MĚ NĚKDO. Chtělo se mi brečet, fakt že jo vážení. Odtrhla jsem se od Reguluse a mé oči se střetly s bouřkovými. Odvrátil pohled a vydal se pryč. Dala jsem si hlavu do dlaní. Ucítila jsem lehký dotek na svém rameni.

"Měla bys jít. Já počkám," řekl Regulus a já za tím cítila příslib. Že přijme moje rozhodnutí. Ať už bude jakékoli. Ale že mi to chlapec zavařil. Opravdu zabojoval... rty mi hořely ještě cestou k Brumlovi. Ale pokaždé, když jsem si na to vzpomněla, tak se mi vybavil ten pohled... plný utrpení.

"Co jsem to zas udělala?" ptala jsem se sama sebe zoufale. Došla jsem pomalým krokem k chrličům. Došlo mi, že neznám heslo.

"Kruci," sykla jsem.

"Citrónové bonbóny," ozvalo se za mnou potichu. Rychle jsem se otočila. Mělo mi dojít, že mi měl říct heslo.

"Siriusi..." dneska mám fakt náročnej den.

"Měla bys jít, vypadalo to důležitě," řekl spěšně. Hlava mi poklesla a jen jsem kývla. Když už jsem byla skoro na schodech, chytil mě za ruku. Přitáhl si mě. A snad z milimetrové vzdálenosti se mi koukal do očí. Vdechla jsem jeho vůni a cítila jsem se v jeho náručí bezpečně.? Přiblížil se ke mně a lehce mě políbil. Pak mě pustil z náručí a odešel. Zničeně jsem vydechla. Co mám kruci dělat? Jak si mám vybrat? Co vlastně mé srdce chce...koho chce.

. Vyběhla jsem schody, ale byla jsem si jistá, že z toho zadýchaná nejsem. Lehce jsem zaťukala.

"Dále," ozvalo se zevnitř. Opatrně jsem vstoupila dovnitř.

"Mami, tati!" vykřikla jsem pomalu celá radostně. Ale všimla jsem si jejich skleslých výrazů. Běžela jsem k nim a objala je. Pohledem jsem pátrala v jejich očích. Máma skoro neznatelně trhla hlavou ke krbu. Uviděla jsem tam dědu. Franka. Ale vypadal naprosto zničeně a... vůbec jsem ho nepoznávala.

"Co se stalo?" ptala jsem se zděšeně mámy. A stále jsem si dědu pátravě prohlížela. Musela jsem mít halucinace, ale vypadal, že i... brečel?

"Vicky...babička umřela," řekla máma potichu. Celá jsem se zarazila. Jako by se čas zastavil.

"Cože? Jak? Kdy?" ptala jsem se nechápavě.

"Včera ráno, se už neprobudila," vysvětlovala mi máma trpělivě. Chytla jsem tátu soucitně za ruku. Babička byla už nějakou dobu nemocná.

"Vyzvedli jsme si tě kvůli pohřbu..." řekl táta potichu. Při tom slově se děda otřásl...v návalu žalu? Opravdu jsem ho nepoznávala. Kroutila jsem hlavou a nemohla jsem ničemu věřit. Podívala jsem se na ředitele. Jen se na mě soucitně podíval.

"Půjdeme," řekla máma a vzala mě za ruku. Jako mátonoha jsem šla za ní.

*****

Pohřeb opravdu není radostná událost. Slzy mi tekly proudem. Seděla jsem v první řadě a držela jsem tátu za ruku. Vyrovnával se s tím dobře. Za to děda byl úplně mimo. Hrála tichá hudba. Když jsem pohledem přejížděla rakev, na kterou jsem přes proud slz skoro neviděla, tak mi pohled jako už tolikrát za tu dobu, spočinul na kytici úplně nahoře. Babičce od Vicky. Byl to věnec bílých růží.

*****

Hned další den jsem se vracela do školy. Naši mě odváželi zpátky. Celou dobu jsem pozorovala okolní krajinu, dokud...

"Vicky... děda je na tom hodně špatně," řekla máma klidně. Jo, toho jsem si fakt všimla. Pořád se někam ohlížel, jako by čekal, že jí zase uvidí...

"Ano."

"Chceme ho vzít k nám do Španělska, aby přišel na jiné myšlenky..." pokračovala.

"A jak se to týká mě?" ptala jsem se nechápavě.

"Chceme vzít i tebe."

Pořád mi v hlavě zněla matčina slova. Celou dobu po mém příjezdu jsem chodila jako tělo bez duše. Všichni to připisovali smrti mé babičky. Jak se jen mýlili. Lily se mě snažila pořád povzbuzovat. Nepomáhalo to.

Siriusovi i Regulusovi jsem se neustále vyhýbala. Pořád nějaké problémy a rozhodnutí, i když fňukáním si asi fakt nepomůžu. Ale ono to jde tak snadno...stěžovat si, jak je život krutej a nespravedlivej! Ale on doopravdy je! Měli byste vidět můj výraz. Chodím jak po mučení s výrazem naprosté prázdnoty. Že si pod tím neumíte nic představit? Prostě se tvářím jak idiot.

Profesůrci nás už teď nezasypávali úkolama. Jen měli neustále prupovídky, že se nám blíží OVCE...normální hemzy. Já je ale nevnímala, dokonce míň než obvykle. A divíte se mi snad? Zrovna když jsem si to rázovala po tmavé chodbě, tak si mě někdo odtáhl surově do stínů.

"Zase ty?" řekla jsem znuděně. Protože se mi poskytl pohled na toho blonďatýho pablba.

"Ano, já... tak povíš mi, jak si se rozhodla?" ptal se ledově. Ten by asi globální oteplování snášel těžce.

"Vždyť už jsem ti jednou odpověděla. NIKDY! Já bych ti to klidně vyspelovala, pokud bys mi slíbil, že to konečně pochopíš?!" říkala jsme rozmrzele. Přidat se ke Smrtijedům? Si ze mě fakt asi střílí.

"Buď rozumná...víš, co by se mohlo stát," řekl výhružně. Koukla jsem na něj zadumaným pohledem.

"Víš, co Luciusku? Mně je tě vlastně líto. Víš, možná na mě kdysi platily výhružky typu: zabiju ti někoho. To bylo ale v dobách, kdy s vámi sympatizoval můj děda, jež je teď více než duchem nepřítomen. To možná pochopíš, až někdy ztratíš někoho milovaného, teda jako kdybys ty mohl někoho milovat, že? Ale teď na mě už nic neplatí. Tak ODPAL!" řekla jsem rázným tónem. Vypadalo to, že v části o tom milování se trochu zarazil, ale možná jsem si to vsugerovávala. Pustil konečně moji ruku, ale díval se na mě zvláštním pohledem.

"Dej si pozor," řekl...varovným ale ne výhružným tónem. Koukla jsem na něj zmateně. A jen jsem kývla. Odpověděl mi pokývnutím a ztratil se ve stínech, z nichž vzešel. Že by i ledový král mohl milovat? Zavrtěla jsem hlavou. No radši nebudu řešit problémy jiných, když už mám svých milostných dost...

Myslím, že se mi osud vysmíval, protože jsme ušla jen pár kroků a uslyšela jsem za sebou hlas volající mé jméno. To snad ne???

"Vicky!!!" volal na mě Regulus. Jen neochotně jsme se otočila a pokusila jsem se usmát.

"Ahoj," řekla jsem odměřeně.

"Asi bychom si měli promluvit," začal nervózně. Jen jsem si povzdechla a kývla jsem. Dohodli jsme se, že se půjdeme projít k jezeru.

"Už je ti líp?" ptal se něžně za pomalé chůze. Už se mělo za chvíli začít stmívat. Zahleděla jsem se na jezero. Jak mi vlastně bylo?

"Já...nevím," řekla jsem smutně. Chápavě se na mě zadíval. A už se nadechoval, aby promluvil, ale já ho přerušila.

"Myslím, že ti dlužím...vysvětlení a odpověď. Regulusi, hlavně bych ti chtěla neskutečně moc poděkovat za to, jak si mi pomohl. Připadám si, že jsem tě využila. Ale to nebylo mým záměrem. Já se opravdu chtěla zamilovat, ale...mám pocit, že miluju někoho jiného. A když jsem byla na pohřbu babičky, tak mi došlo, že bych měla být s tím, kterého miluju, dokud můžu. Nikdy nevíš, co se stane... kdyby se cokoli stalo a... vyčítala bych si to po zbytek života. Mám tě ráda, ale nezasloužím si tě. Doufám, že si najdeš někoho...kdo se pro tebe bude hodit víc než já. Mám tě ráda, ale nemiluju tě. Promiň," dokončila jsem monolog. Musela jsem popadnout dech. Střídaly se ve mně emoce, ale byla jsem ráda, že jsem si to nakonec všechno ujasnila a přiznala. Radši jsem se Regulosovi ani nedívala do očí.

"Ani nevíš, jak jsme ráda, že to říkáš," řekl úlevně. Nechápavě jsme zvedla pohled.

"Víš, když si byla pryč...poznal jsem někoho. A uvědomil si, že..." dala jsem mu prst na rty. Viděla jsme mu to na očích, ten cit...

"Chápu tě víc, než si myslíš," řekla jsem s lehkým úsměvem. Pokýval hlavou. Natáhla jsme ruku.

"Přátelé?" zeptala jsem se mile.

"Jasně," řekl mi na oplátku vypadajíc jak sluníčko. Sevřela jsem mu pevně ruku. Pochopil mě. Věděl, že to co jsme řekla, jsem myslela vážně a o to mi šlo.

"Můžu se jen na něco zeptat?" řekla jsem zdráhavě.

"Ty? Vždycky," odpověděl se samozřejmostí.

"Kdo je ta šťastná, ať vím na koho žárlit," ptala jsem se rozjařeně.

"Ehm...Sue," řekl potichu a viditelně zrudl. Překvapeně jsem vyvalila oči. To bych nečekala, ale byla jsem o to šťastnější. Pak jsem si ale vzpomněla na mé "pidi midi" problémy. Rozloučila jsem se s Regulusem a sedla jsem si pod ten velký strom u jezera. Slunce už začínalo zapadat, jeho poslední paprsky ozařovaly zemi. Viděla jsem jeho odraz na vodní hladině a zasnila jsem se. A rozhodla. Znáte ten pocit, když se pro něco pevně a nezvratně rozhodnete? Pokud ano, tak mě pochopíte. Věděla jsem, že někomu ublížím, ale...musela jsem to udělat. Ucítila jsem ruku na svém rameni. Zvedla jsem pohled. BŮH MUSÍ BEJT CHLAP! Tohle totiž snad není možný. Hleděla jsem do těch nejkrásnějších očí, jaké znám. Tipněte si, jakou měly barvu. A pak se mi všichni diví, že miluju bouřky.

"Co ty tu ještě děláš?" ptal se konverzačním tónem. Ale cítila jsme z něj, že se o mě bál.

"Přemýšlela jsem," odpověděla jsem prostě. Přisedls i ke mně a pozoroval se mnou západ slunce.

"A o čem?"

"O tom, co musím udělat..." řekla jsem tajemně.

"Co tím myslíš?" ptal se zmateně.

"Ty nevíš, že mě naši chtějí odvézt zpátky do Španělska že?" řekla jsem jen tak.

"COŽE???" vykřikla zděšeně. Mně do ucha!

"Kruci dávej bacha, takhle nebudu slyšet na pravý ucho," řekla jsme naštvaně.

"Promiň, ale...jak je to možný? Proč?" ptal se zkroušeně.

"No, děda je na prášky, tak ho chtěj odvézt do klidu. Jako by ve Španělsku byl někdy klid...prostě aby přišel na jiné myšlenky. A mě tady asi nechtějí nechat samotnou..." řekla jsem už potišejc. Sirius se radši koukal před sebe a snažil se vstřebat moje slova.

"Ale to neznamená, že někam pojedu..." řekla jsem do větru.

"Cože?" ptal se originálně.

"Konečně jsem si uvědomila, že bych měla být s tím, kterého miluju. Jak jen nejdýl to půjde," řekla jsem s lehkým úsměvem.

"To bude mít Regulus radost. Viděl jsem vás předtím..." řekl neutrálně Srius, i když jsem viděla ten jeho vnitřní boj. Musela jsem si naštvaně povzdechnout.

"Ale já miluju tebe, ty idiote!" řekla jsem napůl naštvaně. Rychle se na mě otočil. Něžně jsem se na něj usmála.

"A Regulus...?"

"Mě chápe a sám je v tuto chvíli asi se Sue. A hlavně chci tebe," řekla jsem pomalu. Sirius mě povalil na zem. Držel mi ruce v sevření na zemi, abych se nemohla posadit.

"Ale víš, že teď už si tě nenechám nikým vzít," řekl s tím jeho typickým úsměvem.

"V to doufám," stačila jsem říct, než mě něžně políbil. Byla jsem šťastná. Opravdu šťastná.

Naděje umírá poslední

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26