"Vicky?! Vicky, tak už VYLEZ Z TÉ POSTELE!" ječela na mě máma zpod schodů. Zatraceně. Tady se nikdo nikdy nevyspí. Jak mám být celý den v použitelným stavu, když mě budí tak brzo? Kolik je vlastně krucinál hodin? Koukla jsem se na příšerný růžový budík. Cože??? Ono je teprve 9 hodin?! Tady někomu přeskočilo! A výjimečně to nejsem já.

"Vždyť je teprve 9. Co tam budu dělat?" zakřičela jsem nazpátek.

"Máme tam sraz. Vzpomínáš?" Nedala si pokoj máma. Aha, no jo. Můj ichtylní bratránek tam na mě bude čekat.

"Vždyť už jdu." Jen si musím namalovat obličej. První den v nové škole bych neměla působit jako homelesák, to až si trochu zvyknou… Snažila jsem si upravit své černé nepoddajné vlasy. Nepodařilo se. Natáhla jsem na sebe první věc, na kterou jsem dosáhla. Pak jsem se prohlídla. Červené tričko a "lehce" odrbané džíny. Elegance nadevše.

Vyšla jsem ze dveří, aniž bych se koukla, jak je venku. Osudová chyba. Byla jsem promoklá za 3 vteřiny. Miluju to slunné anglické počasí. S rodičema jsme se vrátili po několika letech ze Španělska do naší rodné Anglie. Tady jsem měla nastoupit do šestého ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích. Jo, jsem čarodějka. A oproti všem předpokladům jsem zvládla zkoušky NKÚ.

Nasedli jsme do auta a vyrazili. Stále pršelo a byla příšerná zima. Cesta nám díky tomu trvala hodinu. Vystoupila jsem z auta, které bylo asi sto let staré a mé čerstvě uschlé oblečení bylo zase promočené.

Vstoupili jsme na nádraží a já se oklepala jako pes. Ihned se k nám přiřítila několika členná rodinka. No, spíš se na mě vrhla teta. Když jsem konečně mohla zase dýchat, tak jsem pozdravila.

"Ahoj teto. Strejdo. Jsem tak ráda, že vás zase vidím." Nesnáším rodinné sešlosti. Teď zas teta dusila mojí mámu, byla z toho "happy" asi jako já.

"Kluci na tebe čekají na nástupišti." Zarazila jsem se. Kluci? Ale, ne ne NE. On si přived celou kohoutí družinu?! To ne! Víc vypatlanců pohromadě se vidí málokdy.

"Už se těším, až je uvidím." Upřímnost nadevše. Pak se se mnou všichni rozloučili a dali mi pár "dobrých" rad. Proč to jen musím podstupovat? Pak mě párkrát zadusili a konečně jsem mohla jít. Sice představa, že vrážím do zdi nebyla moc lákavá, ale furt lepší než tohle. Kdo mohl vymyslet takový vstup? Seber odvahu. Rozeběhla jsem se. Žádné Bum se neozvalo a já stála na nástupišti devět a třičtvrtě. Stála tam lokomotiva, na které bylo napsáno: Bradavický expres. Jak originální.

Uviděla jsem je okamžitě. Pomalu se šinuli ke mně. Já radši jen stála a oddalovala ten okamžik. Proč já?

"Ahoj, Vicky." Pozdravil mě jako první bratránek. Černé vlasy mu trčely do všech stran. Můžu se vsadit, že kdybych je měla nakrátko, tak mi trčí stejně.

"Čau, Jamesi." Řekla jsem na oplátku. Pak jsem svůj pohled zaměřila na ostatní kohouty. Hned vedle stál Sirius. Naštěstí pro mě jsme se odstěhovali dřív, než jsem měla tu "čest" poznat ho blíž. Vídala jsem ho jen párkrát do roka, když jsme jezdili k tetě na zdvořilostní návštěvy. Trávil u nich víc času než doma. Vedle něho dělat důlek do země Remus. Ten jediný mi byl sympatický. Narozdíl od ostatních měl možná i nějaké IQ. A jako poslední tam tupě čuměl do země Peter. I pavouci v mém pokoji mají vyšší mozkovou kapacitu než on. Postupně jsem je všechny pozdravila. Na nástupiště se začali hromadit lidi. Nová vlna příchozích přerušila alespoň na chvíli trapné ticho.

Rozhlídla jsem se okolo. Šok. Dostala jsem málem infarkt. Všechny holky zasněně koukaly na Jamese a Siriuse. To není možný! Asi se mi na tváři zračil znechucený a překvapený výraz, protože to vyprovokovalo Jamese k mluvení.

"Stalo se ti něco?"

"Vy … vy." Nemohla jsem to ze sebe vypravit. To jsem snad na Marsu? James na mě čuměl a radši nic neříkal.

"Vy jste populární?" Přinutila jsem se říct. Tak samolibé úsměvy jsem ještě neviděla. Hlavně Sirius se tvářil jako mistr světa. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale vražedné pohledy dívek vrhané na mě potvrzovaly nemožné.

"To nechápu. Kdybyste byli alespoň hezcí ale…" Konečně jsem jim ten škleb vyhnala z obličeje. Remus se přidušeně smál. A James se Siriusem vypadali, jako že na mě skočí. Jako první se odhodlal k činu James. Chtěl se na mě vrhnout, ale léta cviku udělají své. Skončil na zemi. Sirius se připravoval pomstít kamaráda, ale někdo ho přerušil.

"Konečně tě někdo dostal na lopatky, Pottere," řekla posměšně holka s ohnivými vlasy. James si ihned prohrábl vlasy a to ležel na zemi. Ale ona jako jediná se na Jamese ani Siriuse nekoukala jako na bohy. Byla mi moc sympatická. Odstoupila jsem od kluků a vydala se k ní.

"Ahoj. Já jsem Victorie, ale říkej mi Vicky." Natáhla jsem k ní ruku.

"Já jsem Lily." A potřásla mi rukou.

"Mohla bych se k tobě přidat? Jsem tu nová," zeptala jsem se nesměle.

"Určitě." A moc hezky se na mě usmála. Ohlídla jsem se na partičku za mnou a zamávala jsem jim. Ale radši jsem nečekala na jejich reakci. Nepotřebuji vidět neslušné gesto hned po ránu.

"Odkud znáš Pottera?" zeptala se mě za chvíli.

"Toho pablba? Bohužel od dětství," odpověděla jsem okamžitě. Nechápavě se na mě podívala.

"Je to můj bratranec." Usmála mému pohrdavému tónu.

"Odkud ho znáš ty?" zeptala jsem se na oplátku. Po tváři ji přeběhl naštvaný výraz. Asi ho musí mít fakt ráda. Byla mi čím dál tím víc sympatická.

"Chodí do stejného ročníku a bohužel i koleje."

"Tak to bych měla chodit s vámi," řekla jsem zamyšleně.

"Tak to je super. Pojď. Sednem si do vlaku." A táhla mě dovnitř. Mé kufry už byly naštěstí bezpečně uložené, s sebou jsem jen vláčela mé nové kotě. Máma nechtěla, aby se mi stýskalo po mé fence, tak mi do školy koupila kočku. Dávala mi ji se slovy:neutrap ji hlady. Tolik důvěry najednou… Lily mě zavedla k jednomu kupé a vtlačila mě tam. Už tam seděla jedna holka. Měla dlouhé rovné blonďaté vlasy. Ty moje černé oproti jejím vypadaly jako vrabčí hnízdo. A pak se mi všichni diví, že mám tak nízké sebevědomí?!

"Sue, tohle je Vicky. Vicky, tohle je Sue. Moje kamarádka z koleje," představila nás Lily. Sue mi věnovala překrásný úsměv. Proč se tu všichni tak culí? Ale pravda je, že jsem za to byla ráda. Jsem tu přece jen nová… a tak jsem se na ni taky usmála.

Začala obvyklá konverzace o tom: odkud jsem, proč přestupuji,…překvapivě to, ale nebyla nuda. Holky mi vyprávěly o škole. A hlavně o trapných okamžicích Jamesova života. Už jsem se nemohla dočkat, až mu to budu předhazovat. Ale vůbec nejsem škodolibá. Vypadalo to, že si s holkama budu rozumět. Pak někdo rozrazil dveře kupé. Byl to Remus.

"Lily, musíme jít na poradu," řekl ihned. Lily byla totiž prefektka a Remus taky. Ještě než odešli, tak mě varoval pohledem. Tupý bratránek si na mě asi něco vymyslel.

Jen jsem pokývala hlavou, že rozumím. Řekla jsem Sue, o co jde. Radši jsme se přesunuly do protějšího kupé a čekaly.

Za chvíli se ozvala rána rozrážených dveří naproti. To jsem otevřela už i ty naše.

"Co si myslíte, že děláte?" zavrčela jsem na Jamese a Siriuse, kteří teď stáli ke mně otočení zády. Už jsem stála s vytaženou hůlkou a měřila si je pohledem.

"Expelliarmus!" se ozvalo ze všech stran. James, na kterého jsem mířila já spadl naznak., Sue spadla tvrdě na zem za mě. A Sirius se válel po mně. Mě zasáhla kletba od Jamese a jeho od Sue.

"Slez ze mě!" přikázal jsem mu. Jen se na mě zazubil a zkoumal mě těma svýma šedivýma očima. Připadala jsem si jako pod mikroskopem.

"A co když ne?" zeptal se svůdně. Kopla jsem ho tvrdě kolenem do citlivého místa. Dost rychle se odvalil. Pocit zadostiučinění je k nezaplacení.

"Příště už to nezkoušej!" řekla jsem mu naštvaně. Ale moc mě nevnímal, protože zrovna nedobrovolně vytíral podlahu, jak se převaloval v návalu bolesti. Několik hlav vykouklo z kupé. Začaly zkoumat, co se stalo a všichni se začali tlemit Siriusovi, který vypadal, jako že už nebude mít děti.

"Za tohle zaplatíš!" řekl výhružně, i když to tak moc neznělo. Chápejte, válel se po zemi…ale stejně mi naskočila husí kůže.

Tohle asi bude velmi zajímavý rok. Pobertům jsem asi právě vyhlásila válku.

Kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26