Ležela jsem na ošetřovně. Aspoň něčím jsem si v tom okamžiku byla jistá. Při mé šikovnosti bývaly a bohužel stále jsou mým druhým domovem. Nikdo není dokonalý. A já si nikdy moc neseděla se sportem a zručností. Řídím se heslem: sportem k trvalé invaliditě. Jen moje instruktorky létání tomu stále nerozumí. Zdálo se, že tu nikdo není. Automaticky jsem sáhla na noční stolek. Omylem jsem nahmatala noční lampičku. Měla jsem stále zavřené oči. Ucítila jsem něco zvláštního. A v tom se ozvaly hlasy.

Po dlouhé době jsem se odvážila otevřít oči. Ale nezasáhlo mě denní světlo, jak jsem čekala. Naopak. Venku svítil měsíc. A byl úplněk. Nevím proč, ale nahnalo mi to strach. Hlasy se ozývaly zpoza zástěny a já jim nerozuměla. Ne, že by mluvili tatarsky, ale nebylo tady nic slyšet. Nebylo slušné tam jen tak vtrhnout. Tak jsem se skrčila na zem, nepatrně jsem nadzvedla hadrovou zástěnu a snažila se taktně poslouchat.

"Black…očaroval, to jsem poznal na první pohled…" Slyšela jsem jen útržky. A ten hlas mi byl mrazivě povědomí, mluvil k někomu dalšímu za zástěnou. Ale myslel tím Siriuse? No, přestala jsem spekulovat a opět jsem začala taktně poslouchat. Jinak to ani neumím…

"V minulosti už vyvázli ze spousty různých lumpáren…obávám se, že o sobě díky tomu mají dost vysoké mínění…a Potter se samozřejmě od nástupu do školy těší neobyčejné shovívavosti ze strany ředitele-"

Radši jsem přestala poslouchat. Nic mi nedávalo smysl, ne že by někdy dávalo. Znělo to jako kdyby ten profesor mluvil o Jamesovi a Siriusovi, ale stejně mi to nesedělo. Co ten můj zatracený bratránek se svou psí osinou udělali? A kdo je tenhle profesor. Jeho hlas mi byl povědomý, ale jako kdybych si nemohla vzpomenout. A štvalo mě to! Znáte ten pocit, kdy víte, že něco víte, ale nemůžete si vzpomenout? Mně se to tedy nejčastěji stává u televize, když si nemůžu vzpomenout, kde ještě tenhle a támhleten herec hrál. A nepřestanu na to myslet, dokud si nevzpomenu. Nebo dokud mi to neřekne máma…nepodstatný detail.

A to samý se mi teď dělo s tímhle hlasem. Podivně ledovým a chladným. Zvláštně autoritativním. No a zdál se mi celkem rejpavej, abych byla upřímná. Ten asi nikoho moc často nechválí.

Opatrně jsem se znovu skrčila až na podlahu. Lehla jsem si na břicho. A vzhlédla. No, moc jsem toho neviděla. Jen další nohy lůžek na ošetřovně. Určitě jsem byla na našem hradě. Kruci, na zemi je hodně velká zima. Budu muset Brumbálovi říct, aby víc topil, kdo to tady má vydržet?

V dáli jsem zahlídla cípy plášťů těch dvou neznámých lidí, kteří "vesele" pokračovali v rozhovoru.

"Přitom ale - myslíte, že mu doopravdy prospívá, když se k němu chováme jako k protekčnímu dítěti? Já osobně se k němu snažím přistupovat jako ke kterémukoli jinému žákovi. A kdokoli jiný než on by byl za to, že své spolužáky vystavil takovému nebezpečí, přinejmenším podmíněně vyloučen…" zas mi kousek utekl. Musela jsem se chytit za hlavu, do které mi vystřelila ochromující bolest. Snažila jsem se to nevnímat a poslouchala jsem dál.

"…v rozporu se všemi pravidly školního řádu - poté, co byla v zájmu jeho bezpečnosti přijata všechna ta preventivní opatření - opustí v noci školní budovu a paktuje se s vlkodlakem a v…" Tentokrát jsem se musela převalit na bok a chytit si hlavu pevněji. Měla jsem na ní obvaz. Asi se něco stalo v tom lese. Ale na nic si nepamatuju.

Koho ale myslel ten zvláštní profesor, když řekl vlkodlak? Je snad někdo koho znám vlkodlak? A proč James se Siriusem opouštěli v noci školu? A proč se hlavně nechali chytit? Vím, že znají cestu do Prasinek a nejen tam…ještěže je Peter taková slepičí prdelka. Za jídlo prozradí všechno.

Nevím kolik času uplynulo. Nic jsem nevnímala. Jen si omráčeně držela hlavu. Jak hrdinské…Ale vedle za závěsem už taky nastalo ticho. Stejně bych jim nic nerozuměla.

Nic mi nedávalo smysl. Stále se mě držel ten zvláštní pocit. Nebylo možné ho popsat, prostě jako kdybych to ani nebyla já. A neustálý pocit, že se někam propadám, i když ležím na až moc tvrdé zemi na můj vkus.

A pak ke mně naposled dolehly ty cizí hlasy.

"Vyslechněte mě, pane ministře. Sirius Black je nevinný! Peter Pettigrew svou smrt jen předstíral! Dnes večer jsme ho viděli! Nesmíte mozkomorů dovolit, aby Siriusovi udělali tu strašnou věc, on je-"

Vymrštila jsem se ze země. Nebo spíš jsem se o to pokusila. Sáhla jsem po stolu, ale nahmátla jsem něco jiného. Noční lampičku. Svět okolo se vytratil. Jakoby se mi rozplýval před očima. Radši jsem je zavřela. Ucítila jsem silné trhnutí, které mi projelo celým tělem.

Otevřela jsem oči. Zasáhlo mě denní světlo, které sem proudilo skrz okna. Přímo do mých očí. Pořád jsem v ruce držela tu noční lampičku. Opatrně jsem ji položila na stolek. Aniž bych se čehokoli dotkla.

Teprve teď jsem si všimla Lily a Sue, které seděly na mé posteli. První ustaraně promluvila Lily.

"Vicky, co se stalo?"

"Já nevím."

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26