Stála jsem u okna a koukala jsem na zasněženou krajinu. Bradavice v zimě vypadaly opravdu kouzelně a magicky. Vrba mlátička ze sebe každou chvíli shazovala sníh. Zapovězený les působil klidným dojmem. Otevřela jsem velké okno a nahnula jsem se ven. Otřásla jsem se zimou. Byla opravdu velká kosa. Vál studený vítr a vlasy mi stále foukal do obličeje.

Zavřela jsem oči. Už se mi totiž dělalo špatně z té výšky. Byl to můj osudný omyl. Ta blbá sova, co mi plnou parou narazila do hrudi, mě odhodila do středu společenské místnosti. Bohužel ta sova byla moje. I když jsem se to celé měsíce snažila zapírat.

"Ty vypelichaná hrůzo, nemůžeš dávat pozor!" rozkřikla jsem se. Ležela jsem rozpláclá na zemi a ta slepice mi v klidu seděla na břiše a tvářila se nevinně. Jen jsem zavrtěla hlavou, že to není možný…a proč mě Bůh trestá. A sundala jsem jí z nohy dopis. Už podle rukopisu jsem poznala od koho je. S nechutí jsem ho otevřela.

Victorie,

Tvoje matka nám dala vědět, že na Vánoce nebudou v Anglii a že v tom případě chceš zůstat v Bradavicích. To není pro člověka Tvého postavení nic chytrého a my s Tvou babičkou jsme Tebou hluboce zklamáni. Kdyby sis to rozmyslela, tak nám napiš a my si to možná ještě rozmyslím, ale nemůžeš to čekat jistě. Jinak doufám, že máš výborný prospěch. Jinak o prázdninách studuj.

Tvůj děd Frank.

Proč musím mít takovou smůlu na příbuzné. Položila jsem si hlavu na zem a vůbec jsem nevnímala lidi okolo sebe, kteří mě začínali pozorovat. Dopis jsem spálila. Už jsem počítala s tím, že mě vydědí a při té myšlence jsem se usmála. Už bych si ale měla zajít pro věci, za chvíli bude hodina…

"Nemusíš mi tak veřejně padat k nohám, Wolfová," ozval se povědomý hlas, ve kterém byl slyšet úsměv. Snažila jsem se sama ubránit úsměvu.

"Já vím, že ne. Ale nějak mi to nedalo," odpověděla jsem a otočila jsem se na dotyčného. Black nade mnou stál a podával mi ruku. S kyselým ksichtem jsem ji přijala.

"Proč tu vytíráš podlahu?" ptal se dál inteligentně.

"Někdo to udělat musí a pohled na tebe mě vždycky celou uzemní," řekla jsem sarkasticky. Vyšli jsme ze spolčenky a vydali jsme se na hodinu.

"Ano, tak na lidi působím. To je to mé osobní kouzlo."

"Nebo přehnané množství voňavky."

"Nesnaž se být vtipná."

"Já se snažit nemusím, mám to od přírody."

"Stejně jako namyšlenost."

"A inteligenci, to je něco co ti bůh do vínku nedal, Blacku co?"

"Náhodou jsem byl dvakrát."

"A pokaždé tě vyhodili, že je to marný."

"Přestaň provokovat, Wolfová."

"Nebo co? Dáš mi na zadek?"

"O tom si nech jen zdát."

"Si nechutnej, Blacku."

"A ty seš roztomilá, Wolfová."

"Měl bys jít na ošetřovnu, Blacku. Už ti něco leze na mozek, pokud teda nějaký máš."

"To není mozkem."

"Fakt si nemožnej a nechutnej."

"Proč musíš hned myslet na to nejhorší?

"Od tebe se nic jinýho čekat nedá."

"Tak mě asi moc neznáš."

"Díky Bohu, za ty dary."

"Nedělej se, já vím, že se ti líbím." Cítila jsem, jak mi hoří tváře.

"Kdo tady říkal, že jsem namyšlená? Tvoje sebevědomí se tluče o strop!" hlas mi už začínal vypovídat službu.

"Kruci, já si věci na přeměňování nechala nahoře. Zatím," ukončila jsme naši debatu rychle.

"Z toho se stejně nevyvlečeš!" slyšela jsem, jak na mě ještě volá. Sprintovala jsem si ještě pro věci. Bez věčného kontrolování Lily jsem byla jako ztracená. A kde je ta zatracená Jess?

Lily od chvíle, kdy začala chodit s Jamesem, tak měla míň času…nečekaně. Ne, že bych jí to zazlívala, vždyť o tom mi přece šlo. Ale pečlivější student se ze mě tím nestal. Když jsem vybíhala ze společenky, tak zrovna začínala hodina. McGonagalka mě odstřelí a to veřejně.

Nikdy jsem nebyla moc sportovní člověk, a proto sprint přes celé Bradavice opravdu nebylo nic moc. Uřícená a bez dechu jsem doběhla do učebny.

"Ah, slečna Wolfová se uráčila přijít na hodinu," ozval se přísný hlas McGonagallové. Rozhlídla jsem se po třídě a nikde jsem neviděla Jess. Lily seděla v první lavici s Jamesem. Tak to jí musím zatrhnout. Všechno má své meze. Hledala jsem volné místo. A no…TO NE!

"To čekáte na pozvánku nebo co?" ptala se naštvaně.

"No, hledám si volné místo."

"Nenuťte mě pochybovat o vaší inteligenci."

"Vždyť o ní stejně pochybujete," zamumlala jsem.

"Co jste to říkala?"

"Nic důležitého."

"No jistě. Vedle pana Blacka je volno."

"Bohužel jsem si všimla"

"Tak proč už tam nesedíte?!"

"Pořád doufám, že mi tohle Bůh nemohl udělat."

"Tak to doufáte marně. Sednout."

"Rozkaz." Už po mně vrhla jen další ze svých "milých" pohledů. Sklíčeně jsem si sedla k Blackovi. Tohle si Lily vypije.

"Opět spolu. Není to znamení?" ptal se s přiblblým úsměvem.

"Spíš trest." A přestala jsem ho vnímat. Stejně jako výklad. McGonagallová sem tam mávala rukou, nic zajímavýho. Koukala jsem do blba. Nebo na blba? Protože mi můj pohled sklouznul na Blacka.

"…a teď k přikročíme k méně zajímavým věcem," říkala McGonagalka. To mě upoutalo. Otočila jsem svůj pohled na ní. Všimla si toho a nasadila ještě kyselejší obličej.

"Jak jistě všichni víte, tak se blíží Vánoce. A s nimi i vánoční ples…" nastalo všeobecné žvatlání. Na ples jsem úplně zapomněla! No super…další producírování v dlouhejch a nepohodlnejch šatech. To se teda fakt těším…

"Tak si co nejdřív dohodněte páry…" dokončovala McGonagalka svůj projev.

Páry?! To si musí dělat jen srandu, že? Já tam s žádným trotlem nepůjdu! No, aspoň že Lily tohle udělá radost…James se tlemí jako idiot. Neboli velice přirozeně. Otočila jsem se na svého souseda. Dívla se na mě s takovým zvláštním výrazem…

"Ať tě to ani nenapadne!" řekla jsem zděšeně.

"Ale teď si můžu bejt jistej, že si volná," řekl s úsměvem.

"Buď si jistej hlavně tím, že s tebou nepůjdu!"

"A proč ne?" Nasadil psí výraz. Měla jsem chuť se usmát, ale ubránila jsem se.

"Dělal bys mi jen ostudu," řekla jsem jen s těžko skrývatelným úsměvem a odešla jsem. Na chodbě si mě odchytla Lily.

"Promiň, promiň a ještě jednou promiň."

"Já s tebou nemluvím. Byl to od tebe pěknej podraz a kde je vlastně Jess?"

"Taky nevím, ale on si ke mně James prostě přisedl." Jen jsem si povzdychla. Lily na mě poznala, že jsem jí odpustila, a tak mi skočila kolem krku.

"No jo, no jo. Ale příště mě varujte, kdy mám sedět s Blackem. To je totiž celkem šok.."

"Co vlastně ty a Sirius?"

"Odkdy mu říkáš Sirius?!" zeptala jsem se znechuceně. Lily zčervenala.

"Budu si muset s bratránkem promluvit, takovejhle vliv není normální." Ale musela jsem se usmát.

"No, ale nevzdaluj se od tématu. Jak jste na tom vy?" řekla Lily, které barva tváří ladila s barvou vlasů.

"Není žádné my."

"Ale nedělej se, já vím, že se ti líbí. A myslím si, že se do tebe opravdu zamiloval," řekla vážným tónem Lily.

"A to ti taky nakukal James?"

"Ne, mám přece oči a od začátku roku skoro s nikým nechodil. James říká, že je většinou takovej přejetej."

"Mě duševní stavy Siriuse Blacka nezajímají," řekla jsem sebejistě, ale vůbec jsem se tak necítila.

"Dej mu šanci," naléhala Lily.

"Přestaň to řešit, Lily. Prosím," dodala jsem smutně. Zbytek dne utekl jako voda a já pořád přemýšlela o tom, co mi Lily řekla. Možná má pravdu…možná bych mu mohla dát šanci. Šly jsme tentokrát už všechny tři na večeři. Jess byla celý den na ošetřovně, protože si zlomila nohu, když šla ze schodů. Remus ji tam odnesl a zůstal s ní. Když to říkala, tak jsme měly s Lily na rtech takový zvláštní úsměv.

Chtěly jsme vejít do Velké síně, když jsem někoho zahlídla u zdi. Nemohla jsem uvěřit svým očím.

"Siriusi?" ptala jsem se bez dechu. Carol vyndala jazyk z jeho krku a já jsem odběhla nečekajíc na odpověď.

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26