No, naštěstí mě z tý ošetřovny pustili brzo. S Lily jsme seděly ve společence v křeslech u ohně. Měla jsem jen otřes mozku a pravděpodobně jsem se zbláznila. Radši jsem se nikomu nepochlubila svým naprosto "běžným snem", už teď mě považovali za blázna, tak proč to přiživovat, že jo… Jak jsem se později dozvěděla, tak jsem se v tom lese hrdinně skácela a při mém štěstí rovnou hlavou na ten nejostřejší kámen v okolí deseti kilometrů. Naštěstí, i když si to nechci připustit, se mi nestalo nic vážnějšího díky Blackovi. Ano, ten vypatlaný mozeček mi pomohl, ne že by u mě stoupl v ceně, ale ještě pár takových záchranných akcí a možná ho přestanu ignorovat.

"Seš v pořádku?" zeptala se mě ustaraně Lily. Byla jsem jí vědčná, že má starost. Ale od doby, kdy jsem vylezla z ošetřovny se mě ptala každých pět minut.

"Už dlouho ne, proč se ptáš?"

"Nedělej si z toho srandu. Měla si otřes mozku a já Pomfreyové slíbila, že tě pohlídám. Jako by to bylo možné…" řekla posměšným tónem a znovu se začetla do knížky, kterou bych já přečetla za…nikdy.

"Já a dělat si z něčeho srandu?" zeptala jsem se s andělským výrazem ve tváři a tím nejnevinnějším hlasem, kterým jsem uměla.

"Tohle na mě neplatí," odpověděla, aniž by vzhlédla od knížky.

"A co?" dělala jsem ze sebe blbou, nedalo to moc práce…

"Nevinný tón, budu tě pořád kontrolovat a jen se trošilinku zakomíháš a jdeme na ošetřovnu,…"

"Jasně, mami," odpověděla jsem posměšným tónem já. Lily po mně hodila tu neskutečnou bichli, naštěstí měla ale ještě horší mušku než já, takže to trefila přesně…přesně přicházejícímu bratránkovi do hrudi. Začala jsem se válet smíchy, když jsem viděla jeho výraz.

"Znova si mě zasáhla přímo do srdce, Evansová," začal dělat šaška James. Jako kdyby byl něco jinýho.

"Mlč, Pottere."

"Já tady nejsem ten, kdo vraždí ostatní dvousetkilovou bichlí."

"Bohužel si to přežil, tak proč mluvíš o vraždě?"

"Jestli se mnou nepůjdeš na rande, tak to vražda bude," nasadil psí kukuč.

"Mlč už radši, Jamesi," zapojila jsem se do rozhovoru, přece nemůžu zůstat pozadu.

"Aby se neozvala naše odvážná spolužačka neozvala, řekni, čím si uplatila moudrý klobouk, aby tě poslal do Nebelvíru? Že ho zaplátuješ? Protože jinak nechápu, jak by ses sem mohla dostat, Wolfová," zapojil se další příchozí. Black. Já ho nenávidím.

"Asi tak jako ty, aby tě neposlal do Zmijozelu," odpověděla jsem nenávistně. James vycítil napětí, a tak se snažil změnit téma.

"Jak ti vůbec je?"

"Nedělej, že tě to zajímá. Lily jdeš už taky nahoru?"

"Jasně." A bez dalších slov jsme odešly. Abych pravdu řekla, nevím, proč jsem byla tak protivná. I když vlastně ano. Sirius Black. Moje staronová noční můra. Rychle jsem vyběhla po schodech. Ani jsem nečekala na Lily. Lehla jsem si do postele a koukala jsem se ven z okna na školní pozemky. Přemýšlela jsem. Ano, umím to. Ještě neuběhl týden školy a já jsem stačila dostat školní trest, zranit se, zbláznit se a pohádat se skoro celým svým okolím. Nevím, proč mě to tak vzalo. Ale nemohla jsem se ubránit takovému vnitřnímu pocitu ztráty. Venku se už začínalo stmívat. Nad Zapovězeným lesem nelétali žádní ptáci. Bylo už z dílky poznat, že je tam klid. Působil jako prázdný les, bez života. Jako já. Ale on v sobě na rozdíl ode mě měl života až moc. Chtěla jsem si srovnat myšlenky. Chtěla jsem začít od znova. Zapomenout na všechno svoje trápení. Zapomenout na minulé prázdniny. Na to, kde jsem je strávila. S kým jsem je strávila a hlavně, jak jsem je strávila. Na to, kdo jsem. Ničemu jsem nerozuměla. Pořád jsem pozorovala venkovní krajinu. Zapadající slunce. Umírající den. Ze mě snad ještě bude básník. No, to radši ne! Musela jsem se pousmát. Básnířka. To by polovina rodiny nepřežila. Vlastně jaké rodiny? Zavřela jsem oči a zadržovala slzy."Victorie Elizabeth Wolfová, můžeš mi vysvětlit, jak je možné že si v NKÚ nedostala ze všeho za vynikající? Co si o nás ostatní lidi pomyslí?!"

"Určitě už nic horšího než teď, dědo!"

"Co si to řekla, ty spratku?

"Nic co by nebyla pravda!"

"Tohle si s tebou ještě vyřídím, budeš ještě litovat!"Nikdy jsem nelitovala. Ale teď zrovna jedna slza následovala druhou. Nemohla jsem si pomoct. Prarodiče. Noční můra minulosti i přítomnosti. Nevím, co vyvolalo tu náhlou slabost. Ale už ji nikdy nesmím dát najevo. Ani bolest.

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26