"Jestli na mě chystáš nějakou boudu Siriusi Blacku, tak si mě nepřej!" řekla jsem hrozivě, jak jen v tu chvíli bylo možné. Jen se potutelně usmál. To mě velice uklidnilo...vyběhli jsme z hradu, kde je normálně hromada lidí. Teď tu bylo jako na hřbitově. Další velice uklidňující faktor...dotáhla mě až k jezeru. Ten originalista...

"A co tady jako?" ptala jsem se netpělivě.

"Ty seš romantička jak moje matka," řekl s úsměvem.

"Sedím na zmrzlé zemi. Je mi tím pádem zima a čekám tu na krutý trest to se ti jako zdá být romanti..." nedořekla jsme to, protože mě umlčel polibkem.

"Tak a teď k tomu trestu...," řekl a tvářil se jako měsíček na hnoji.

"Ty sis to nerozmyslel?" ptala jsem se bez dechu a snažila se tvářit jako anděl. S černým hárem fakt hračka... Místo odpovědi mě zase políbil. Pak mi pomohl na nohy a vedla mě k jezeru. Usmál se.

"To nemůžeš myslet vážně!" řekla jsem zděšeně.

"Můžu," řekl s úsměvem.

"Siri, to ne..." škemrala jsem a obtočila mu ruce kolem pasu. Bylo vidět, že váhá. Políbila jsem ho, co nejvášnivěji jsem dokázala. Pevně mě objal. A začal pátrat po mém těle. Pak se ale přemohl. Bohužel pro mě.

"Tak a teď jdi skočit do toho jezera," řekl nesmlouvavě.

"Vždyť je prosinec!"

"Díky za upozornění, jsem se pořád divil, proč je taková zima..."

Sirius začala kouzlem rozmrazovat okolí břehu. Musela jsem rychle přijít na to, jak...vidíte tu žárovku nad mou hlavou? Pokud jo, tak jděte do blázince, byla to metafora.

Opatrně a nenápadně jsem se k němu přiblížila ze zadu. Byl plně zaujat svým kouzlem. Takže...vůbec nepostřehl, že se blížím k němu. Vytáhla jsem hůlku a...

"Expelliarmus," Jen lehce jsem mávla a spadl přímo do vody. Hodně ledové vody. Šla z něj pára. No, vypadal...fakt nadšeně. Rychle jsem vzala nohy na ramena. Bohužel to vypracovaný tělo neměl jen tak...skončila jsem na zemi.

"Ty...já tě," vrčel na mě. Byla jsem od něj celá mokrá. Ještě se otřepal jako pes a já se nemohla ubránit úsměvu. Pořád se mračil, ale jak na mě ležel, tak viditelně znejistěl. Vyzývavě jsem se na něj podívala. Začal zrychleně dýchat. Začínala mi být už zase zima, ale nevypadal na to, že ze mě chce slézt. Ucítil, že jsme se otřásla a naklonil se ke mně ještě víc. Snažil se třením, aby mi bylo víc teplo. Docílil jen toho, že jsem ho políbila. Vypadal spokojeně.

"...tě miluju," dořekl konečně větu. Zvedli jsme se ze země a vydali se na oběd. Kolejní stoly zmizely a místo něj tam byl jeden velký kulatý. Nemohla jsme se ubránit myšlence na Artuše a jeho kulatý stůl...všichni jsme si rovni jo? Rozhlídla jsem se po učitelích...Brumbál, McGonagalka, Křiklan...no ten předposlední se na mě opravdu "mile" usmíval. Jsem prostě u naší ředitelky koleje oblíbená...

"Dobré odpoledne," pozdravili jsme.

"No dobré odpoledne, slečno Wolfová." Takhle procedit moje jméno umí jen McGonagallová.

"Dobré odpoledne, paní profesorko," pozdravila jsem jí ještě sólo.

"Bylo by lepší, kdybych věděla, že nezboříte školu."

"Já a zbořit školu? Jak vás to mohlo napadnout..."

"U vás velice jednoduše."

"Nebojte, to si nechám až na Silvestra."

"O tomhle se nežertuje."

"A kdo řekla, že žertuji?"

"Nechtějte mě naštvat. Dostanete školní trest."

"Odkdy tu není svoboda slova?"

"No tak dámy..." ozval se Brumbál, ale na tváři se mu rozléhal úsměv.

"Promiňte pane, ale to radši to slečno...na dámu ještě nejsem tak stará panna jako tady přítomná paní profesorka..." McGonagallové jsme zrovna vytvořila další vrásku. Vstala a vypadala, že mě chce zabít. Sirius se tlemil jako idiot. Bohužel pro mě se ozval někdo jiný...

"Victorie Wolfová! Co si to dovoluješ!" Otočila jsem se po směru křiku. A uviděla jsem toho, koho jsme doufala, že už do konce života neuvidím.

"Co ty tu děláš?" zeptala jsme se svého dědy. Pořád odmítám přiznat, že máme společné chromozomy.

"Takhle se mnou mluvit nebudeš! Pojď na chodbu."

"S tebou budu mluvit jak chci, ty emocionální impotente!" řekla jsme hned, jak jsem byla z dosahu profesorů. Nechala jsem se trošku unést. A kouzlo, které mě mělo srazit na zem, neminulo. Začala mi téct krev. Není nad šťastné rodinné shledání.

"Nechte jí být!" ozvala se McGonagalka. Koukala jsem jak vyoraná myš. Ona se mě zastává? Pak mi to ale došlo...nechce, aby mě zabil někdo dřív, než to stihne ona. Přiběhl ke mně Sirius.

"Seš v pořádku?" ptal se ustaraně.

"No kromě toho kráteru na hlavě se mám opravdu fajn." Ohlédla jsem se na mého "něco" a McGonagallovou. Stáli proti sobě jako dva kohouti připravený na zápas.

"To je dobré, paní profesorko," řekla jsem potichu. Sirius mi pomohl na nohy.

"Slyšíte, mou vnučku. Tak vypadněte," řekl Frank. Starostlivě se na mě podívala. Jen jsem pokývala hlavou. Možná se mi to jen zdálo, ale když se vracela na zpátek tak si zamumlala něco ve smyslu...idiot.

"Ty si mladý Black, viď?" zaměřil se na Siriuse.

"Hm."

"Mluv se mnou pořádně!"

"A co by mě jako mělo donutit?" Jen jsem pozorovala, jak se Sirius dává do pozoru. Dědek si toho všiml a pousmál se.

"Nemám čas na takové zbytečnosti. Victorie, odjíždíme!"

"Cože?" zeptala jsem se zděšeně.

"Ano, pojedeš se mnou a Vánoce strávíš se svou rodinou."

"A tím myslíš koho?"

"Sebe a babičku samozřejmě."

"To abychom si ujasnili pojem rodina a otrava. Moc je mícháš dohromady." Přistála mi facka. Nenávistně jsem se na něj podívala. Sirius už si stoupl mezi nás.

Kapitoly: 1,2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26