Cestou nikoho nepotkala, nepovšimnutá sešla až dolů. Ani ve Velké síni ještě nikdo krom páru profesorů nebyl.
„Fajn, aspoň se v klidu najím." Usedla na začátek stolu a namazala si topinku marmeládou. Tak v pohodě už se dlouho nenajedla, leda u babičky… Ta nebyla jako rodiče. Při vzpomínce na ně ji zamrazilo v zádech, vybavil se jí dnešní sen.

„Slečno Jugsonová? Přinesla jsem vám rozvrh,“ pronesla profesorka McGonagallová a položila před ní kousek pergamenu.
„Děje se něco? Zbledla jste!“ Fran pohlédla na profesorku.

„Ne, vše je v pořádku. Děkuji za rozvrh,“ pokusila se na ni usmát. „Může se k jezeru? Chtěla bych si ho namalovat."

„Ach, jistě. Moc se ale netoulejte,“ odpověděla jí a vrátila se na své místo u profesorského stolu.
Fran dožvýkala poslední topinku, vzala své věci a vydala se k Hlavní bráně. Vyšla na školní pozemky a pomalu mířila k jezeru. Dávala si na čas, rozhlížela se kolem dokola.
„Tady je toho tolik, že se to ani nakreslit nedá,“ povzdechla si nadšeně Fran. „Ale co, mám na to sedm let… doufám." Usadila se na břehu, vytáhla úhly a začala načrtávat horizont. Kreslit vydržela hodiny, bylo to tak osvobozující. Utéct do světa barev, fantazie… pryč, co nejdále od ponižování, bolesti a nespravedlnosti.
U jezera strávila asi tři hodiny, pak se ven začalo hrnout více a více studentů. Někteří si jí nevšímali, brali ji jako dalšího studenta. Jiní… ukazovali si na ni a šeptali si. Vyhýbali se jí obloukem. Sem tam se odvážil nějaký prvňák nebo druhák, aby se podíval na její vznikající obraz, ale když viděl reakce ostatních, nechal ji o samotě. Fran si jich raději moc nevšímala. Když už měla hotovou hrubou kresbu, rozhodla se, že ji barvami domaluje v pokoji.
Pomalu se blížila k hradu. Před schody jí vypadlo pár čistých výkresů. Posbírala je, ale když se postavila stál před ní ten, koho upřímně nesnášela…

„Ale ale, kohopak to tu máme?!“ odfrkl posměšně, jeho gorily se zasmály. Dříve jí naháněl on i jeho otec strach, dnes už však bylo vše jinak, bála se už jen otce.

„Že by jednoho peroxida a dva troly?“ odvětila mu stejným tónem a chtěla ho obejít. Všimla si, že se pár blíže stojících ušklíblo. Bolestivě ji chytil za paži.

„Tos přehnala!“ sykl zlobně. „Si dovoluješ, když ti za zadkem nestojí fotřík, co?! Musel být nadšený, když se dozvěděl, že jsi byla zařazena do doupěte krvezrádců a šmejdů, viď?!“ blýsklo se mu v očích. Fran se to dotklo, ale nenechala si to líbit.

„Myslím, že jsme na tom stejně, peroxiďáčku!“ odpověděla mu sladce. „A je rozhodně lepší být na koleji s, jak ty říkáš, krvezrádci a šmejdy, než s ulízanou blonckou a párem tupců, kteří si o sobě a své rodině myslí kdo ví co!“ vytrhla se mu a rychle vyběhla do hradu.

„To si vypiješ, Jugsonová!" křikl na ní Malfoy, hlas plný zloby a zároveň ponížení. Jedna nula pro tebe Fran, pochválila se. Z venku k ní doléhal pobavený smích ostatních studentů. V klidu a s dobrou náladou došla až k Buclaté dámě.

„Mimbulus Mimbletonia.“ Obraz se otevřel a ona vešla do společenky. Většina studentů byla venku, ale i tak jich tam dost zůstalo. Raději ani nezkoušela pozdravit a vydala se rovnou do ložnice. Ta však bohužel prázdná nebyla.

„Hele, holky, kdo se vrátil!“ pronesla nahlas hnědovláska a zašklebila se na ni. Fran přešla ke své posteli a odložila si na ni složku s výkresy. Z kufru vylovila barvy a i s nedokončeným obrázkem si sedla na okenní parapet. Další jízlivé poznámky nevnímala… nechala se unést malováním. Po půl hodině se dveře pokoje otevřely a dovnitř vtrhla poslední obyvatelka pokoje. Baculatá zrzka zabouchla a vypadalo to, že si Fran ani nevšimla, protože s ostatními mluvila nahlas.

„Neuhodly by jste, co se stalo venku!" řekla vzrušeným hlasem.

„Co?!" naklonily se k ní holky blíž.

„Naše Vřeštidlo dalo na frak Malfoyovi! Měly jste to vidět! Hih, spíš slyšet, jak ta po něm vyjela! Lezly mu oči z důlku…" Náhle se zarazila. „Konečně si mě asi všimla,“ pomyslela si. Cítila, že už tu déle nevydrží.

„Tak Vřeštidlo?“ pohlédla na ně s pobavením. Za veselým výrazem se však skrýval zklamání a smutek, že nezapadla. Věděla, že ji za zády pomlouvají.
„Celkem příjemná změna!“ popadla své věci a vydala se zpět ven. „Potom, jak mě nazývají doma,“ dořekla si v duchu. Když zavírala, uslyšela ještě jejich vzrušené hlasy. Seběhla dolů a vydala se k otvoru, ale zastavil ji nějaký chlapec. Nesměle ji oslovil.

„Ty jsi Francis Jugsonová?" Přikývla. „Mám ti předat tohle."
Převzala si zapečetěný pergamen.

„Dík…“ usmála se. Vyšla na chodbu a pergamen otevřela. Psal ji Brumbál. Spadl jí kámen ze srdce, že ne otec.
Slečno Jugsonová,
Dostavte se prosím, okamžitě do mé pracovny.
Albus Brumbál
P.S.: Heslo je jahodový dortíček.
Že by přece otec? Okamžitě? To zní celkem vážně! Kde má vůbec ředitel pracovnu? Naštěstí z věže vycházel onen kluk, který jí vzkaz předal.

„Prosím tě, nevíš, kde má ředitel pracovnu?“ hoch sebou trhl. Chvíli zaraženě stál, jako by se rozhodoval, jestli je to dobrý nápad ji někam doprovázet, než nakonec kývl.
„Mě se nemusíš bát,“ dodala pobaveně. Bylo vidět, že se trochu uvolnil.
„Jsem Francis, jak už jsi zjistil. Přátelé… no… známí mi říkají Fran." Žádné přátele nemám, uvědomila si.

„Neville Longbottom,“ představil se rozpačitě. Ve Fran hrklo… Longbottom? Slyšela jednou otce, když se bavil s nějakou ženou. Básnila mu o tom, jak někoho umučila až k bláznovství. Jak umučila Longbottomovi.

„Říkáš Longbottom? Tvoji rodiče…“ Nevill zbledl.

„Jak to…?“ zeptal se zděšeně a stydlivě zároveň.

„Vím?“ dodala za něj. Neznatelně přikývl a sklopil oči.

„Když máš takové rodiče jako já… dozvíš se hodně ošklivých věcí." Zaraženě na ni koukal, ale nezastavil se. Po zbytek cesty mlčeli. Dovedl ji před velký chrlič a otočil se k odchodu.

„Neville?" zarazila ho Fran. „Za své rodiče se stydět nemusíš, dokázali toho hodně…“ povzbudivě se na něj usmála. K jejímu překvapení se usmál taky, sice rozpačitě…
„Aspoň nějakej pokrok,“ pomyslela si.
„Jahodový dortíček!" řekla směrem k chrliči, ten odhalil točité schodiště. Už chtěla vstoupit…

„Fran? To s tím Malfoyem dneska, to bylo fakt dobrý!“ pochválil ji obdivně a odešel.

„Díky…“ šeptla a vydala se nahoru. S o mnohem lepší náladou.
„Hele, ale musíte uznat, že to bylo fakt bombovní! Škoda, že sem po ruce neměl foťák…" vydechl slastně Ron.

„Vždyť ani žádnej nemáš!“ vysmála se mu Ginny.

„Já to myslel obrazně, ségra, nemusíš mě brát za slovo!“ štěkl po ní Ron.

„Nehádejte se!“ upozornil je Harry.

„Jo, Ginny, nepruď! Musím si to zapamatovat! Další skvělej moment. Minulej rok fretka, letos Peroxid! Ta mu to nandala,“ zasmál se Ron. Brzy se k němu přidali i ostatní.

„Nezapomínej ale, kdo to je,“ dodal po chvíli Harry.

„Já vím, ale… nacvičený to snad neměli, ne? Takovej ksicht by Malfoy neházel, jen tak, aby se ztrapnil." Museli dát Ronovi za pravdu.

„Přesto si budem dávat pozor.“
Zaklepala, po chvíli se ozvalo tiché dále. Vstoupila do přeplněné pracovny. Tolik přístrojů v životě neviděla. Vydechla úžasem.

„Zdravím, slečno Jugsonová,“ vyrušil ji Brumbál.

„Dobrý den,“ pozdravila slušně. Ukázal na křeslo, posadila se tedy. Nevěděla, jak tu bude dlouho.

„Potřebuji si s Vámi promluvit, slečno. Obávám se, že to nebude moc příjemné. Požaduji od vás naprostou upřímnost. Bude se to týkat vaší rodiny…“ Přikývla, že rozumí.

„Dobrá tedy," usml se na ni přívětivě. „Víte, až mě udivilo, kolik studentů o vaší rodině, zejména tedy otci, ví. Zřejmě jste si stačila všimnout sama." Smutně na něj pohlédla. „Troufám si tvrdit, že s ideologií vašeho otce nesouhlasíte, je to tak?“

„Nesnáším ho!“ sykla nenávistně. Na Brumbála však pohlédla provinile, jako by se bála, že se to otec dozví.

„Nic se neděje, myslel jsem si to. Tělesné tresty a urážky jsou na denním pořádku?“ optal se opatrně.

Vykulila na něj oči. „Jak to víte?“

„Donese se ke mně mnohé. Mimochodem, musím Vám poděkovat za to, jak jste se zachovala k panu Longbottomovi," hřejivě se na ni usmál. Překvapil ji.
„Někteří profesoři vyslovili po vašem zařazení obavu, že váš strach z otce je dost velký na to, aby jste se pro něj stala zvědem. Předpokládám, že skvěle ovládá nitrozpyt." Fran nezbylo nic jiného než kývnout. „Já si však myslím, že špehování je to poslední, k čemu by jste se snížila. Je to tak?“

„Špehovat? Koho, panebože?! Navíc, máte pravdu, i kdyby byl můj strach z otce sebevětší, k tomu bych se nesnížila, ani kdyby mě mučil!“ Pohlédla mu pevně do očí. Ona věřila jemu a on věřil jí.

„Vím, co se vám zdálo dnes v noci…" řekl tiše. „Ano, já sám ovládám nitrozpyt. A myslím si, že bude nezbytné, aby jste se začala učit nitrobranu. Lord Voldemort užívá zbraní, které člověka donutí dělat i nemožné,“ dodal na vysvětlenou. Fran byla překvapená, ale souhlasila.

„Nyní k příjemnějším věcem. Hovořil jsem s vaší babičkou. Sdělila mi, že by jste ráda studovala umění. Mohl bych to zařídit, ale byla by škoda, aby Bradavice přišly o tak skvělou studentku, kterou jistě budete. Rozmyslete se dobře. Na příští schůzce mi sdělíte své rozhodnutí."
Fran pochopila, že má odejít. Opravdu by mohla studovat umění? Zaplavil ji pocit štěstí. Přede dveřmi se však vila, když si na něco vzpomněla.

„Profesore? Mohla bych vědět, koho si mysleli, že bych špehovala?“

„Harryho Pottera,“ sdělil jí tiše. Jen zakroutila nevěřícně hlavou a opustila jeho pracovnu. Měla pocit, že po rozhovoru s Brumbálem, jí nic nerozhodí, i přesto, že se bavili o jejím otci.
„Myslím, že je na čase, aby jste jí začala věřit, drahá Minervo,“ podíval se na postavu, která vyšla ze zadní místnosti jeho pracovny.

„Ale co ten sen, Brumbále?" zeptala se opatrně.

„Ten byl jen jedním důvodem, který mě přivedl na nápad, učit to děvče nitrobranu. Mohl bych vás poprosit?" pohlédl na ni. Rozhodovala se jen chvíli.

„Samozřejmě, je to přeci jen studentka Nebelvíru. A konečně další osoba, neberte si to špatně Albusi, která se dokáže vypořádat s mladým Malfoyem." Na tváři se jí přitom objevil letmý úsměv, který brumbál opětoval.

„Dáte si se mnou šálek čaje?" Přikývla a posadila se.