První tři týdny školy měla za sebou, učení nebylo snadné, ale Fran bavilo. Zamilovala si přeměňování, formule a kupodivu i lektvary, dalo se říct, že v nich zatím byla nejlepší z ročníku. Více však očekávala od Obrany. V ní jen četli z knihy, byla to strašná nuda. A ta profesorka! Ble, jako ropucha! Jednala s nimi jako s miminy, každou hodinu se musela držet, aby jí něco neodsekla. Co na tom, že byla přímo z Ministerstva? Přesto se na její hodiny připravovala.

Seděla zrovna v knihovně, před sebou knížku zaklínadel. Vypracovávala úkol do kouzelných formulí. Měla jistotu, že ji zde nebude nikdo rušit. Už ho měla skoro hotový, když uslyšela, že si k vedlejšímu stolu někdo sedl. Podle hlasu poznala své spolubydlící.

"Je to strašná šprtka! A neříkej mi, že ne, Josephine!" šeptla rozčíleně Adriana, hnědovlasá dívka, které Fran nepadla do oka hned od začátku. Svou nenávist přenesla na všechny holky v pokoji. Chovaly se k ní odměřeně... stejně jako skoro celá škola.

"Jenom podlejzá profesorům! Já být na jejím místě, tak se du zahrabat někde pod zem." sykla po delší odmlce Adriana. To už Fran nechtěla poslouchat.

"Nikdo ti nebrání, abys šla!" zasyčela na ni Fran při odchodu. V Adrianiných očích uviděla překvapení, které se pak změnilo ve vztek.

"Jak se opovažuješ na mě mluvit?! Ty ..." zastavila ji zlobně.

"Ty co?" zeptala se naschvál posměšně. V hloubi duše pocítila smutek z toho, že ji všichni dokážou jen urážet.

"Smrtijedko!"vyštěkla na ni. Na tohle Fran neměla odpověď, proč si tohle o ní myslí? V očích jí pálily slzy, nechtěla, aby Adriana viděla, že ji pokořila. Rozběhla se, chtěla být co nejdále od nich, knihovny, všeho. Dostala se až k lesu ani nevěděla jak. Opřela se o velký strom, prudce vydechovala. Nakonec to nevydržela a naplno se rozplakala. Sesunula se na zem.

"Proč? Proč nemůžu žít normálně? Proč nemůžu mít normální rodiče? Proč nemůžu mít přátele? Zničili mi celý život, nenávidím je oba, matku i otce." Tímhle se trápila už od začátku školy. Nic se nezměnilo, sem tam se s ní zastavil Neville, ale to bylo jen výjimečně. I tak za to byla ráda, radil jí s úkoly z bylinkářství. To bylo vše. Nikdo jiný se s ní nebavil.

Plakala dlouho, začínalo se stmívat. Pomalu se zvedla a otřela si slzy. Chtě nechtě se vydala k hradu. V půli cesty se zhroutila.

Stála na dlouhé cestě, lemované krásnými stromy. Bázlivě se rozhlédla, uviděla vysokou postavu, blížila se k ní. Poznala ho, dala se na útěk, ale on ji hůlkou zastavil ... zmrazil ji na místě. Prohrála. Byla mu vydána napospas.

"Zdravím tě, Francis. Dlouho jsme se neviděli, jaká škoda," pošeptal, když jí obcházel.

"Otče?" hlesla tiše, bála se, co provede dnes.

"Mám pro tebe úkol, dcero! Z pověření našeho Pána," dodal, když zavrtěla hlavou.

"No a? Nesplním ho!" promluvila odvážně, dušička v ní se však třásla. V očích se mu objevil vztek. Přestřelila, pak ji něco napadlo. Už zvedal hůlku, když vykřikla.

"Dobrá... jaký?" bojovně mu pohlédla do očí. "Tak tenhle hnusnej ksicht nikdy nezapomenu," pomyslela si při pohledu na vítězný ... úsměv?

"Možná nebudeš tak neschopná, že bys byla nakonec přeci jen po mně? Pán Zla chystá velkou akci, uskuteční se sice až za dlouho, ale budeš nám nápomocná! Musíš se dostat co nejblíže Brumbálovi a Harrymu Potterovi! Překvapivě nám tvé zařazení k něčemu bude..." dodal zamyšleně.

"Tak o tohle de? Nikdy! Brumbálovi se nikdy nepostavím ... ani Harrymu! Rozumíš? Nesnáším tě!" A bylo to venku ... věděla, že ji potrestá. Po tom, co si dovolila by se nedivila, kdyby ji ... trestu se nedočkala, cítila se jako by ji někdo tahal z propasti. Poslední, co slyšela, byl nenávistný výkřik plný zloby. Pak se probrala...

Hermiona se byla projít, došla až k Hagridově boudě, která byla stále prázdná. Najednou uslyšela vzlyky. Rozhlédla se a pod stromem uviděla sedící dívku. Chtěla k ní přejít, ale ona se postavila a vydala se zpět k hradu. Ve chvíli, kdy vyšla ze stínu stromu, Hermiona ji poznala. Byla to Francis.

"Co dělala až tady?" podivila se. Do Zapovězeného lesa nešla, potrestat ji tedy nemohla. Vydala se nazpět jinou cestou. Ohlédla se na Fran a ztuhla. Dívčina postava ležela na zemi a ... byla.... Hermiona se k ní vyděšeně rozeběhla.

"Francis?! Co je s tebou? No tak! Prober se!" nevěděla si rady, Franina tvář byla bílá a jakoby stažená strachem, vypadala, že spí...

"Sakra Grangerová...mysli!" chvíli přemýšlela, co to mohlo způsobit. Fran začala něco šeptat. Bohužel jí nerozuměla. V tom ji něco napadlo. Vytáhla hůlku a zašeptala jakési obranné kouzlo. Ihned poznala, že zapůsobilo.

"Fran? No tak holka..." poplácala její tváře. Pak už hleděla do hlubokých modrých očí.

"Někdo se mě pokouší probudit..." uvědomila si, když ucítila něčí ruce na svých tvářích. Otevřela oči, byla zmatená. Ležela na zemi a nad ní se skláněla ... Grangerová?!

"Co se stalo?" zeptala se Hermiona a bedlivě si ji měřila. "Zavedu tě na ošetřovnu." nátáhla k ní ruku. Fran přijala a postavila se.

"To je v pohodě, já nepotřebuji na ošetřovnu.... musím mluvit s Brumbálem! Je to vážné." dořekla a prosebně hleděla na prefektku Nebelvíru.

"Fajn..." překvapila Fran svou odpovědí. Vydaly se k hradu.

"Co se stalo? Plakala jsi..." prohodila do ticha Hermiona.

"Ale..to já jen...nikoho nemám.." přiznala se tiše. "Všichni si myslí, že jsem Smrtijedka ... stejně jako otec.." slzy v očích zase začaly pálit. Na rameni ucítila Hermioninu ruku.

"To bude dobrý, neboj..." usmála se na ni.

"Ty sis to taky myslela..." podívala se jí do očí. Neuhnula.

"Popravdě, ne. Ale měli jsme strach z toho, že bys mohla být jen nasazený špeh... omlovám se za své chování. Nebylo fér." došly k hlavní bráně.

"To nic, já jsem zvyklá..."

"Kdo se ti pokoušel dostat do hlavy?" zeptala se najednou Hermiona. Fran vykulila oči.

"Jak to víš?" pak si vzpoměla, že Hermiona je nejchytřejší ze školy. "Otec... snažil se mne donutit ke spolupráci...špehování, jak jsi říkala. Odmítla jsem." řekla rychle, když uviděla dívčin pohled. "Zachránila jsi mne, nemá rád, když mu odmlouvám a po tom, co jsem dnes udělala, by mne nejspíš umučil...." otřásla se strachem a odporem.

"Ale to je strašné! Chci říct, je to přeci tvůj otec, to nemůže!" rozčílila se Hermiona, až to Fran udivilo.

"Zkus to vysvětlit jemu." musela se usmát při představě Herimony, domlouvající jejímu otci.

"Aspoň, že už máš lepší náladu. Jsme tady." ukázala na chrlič. "Počkám tady. Heslo je čokoládové žabky." poradila jí a opřela se o stěnu. Fran tedy řekla heslo a vyšla ke dveřím ředitelovy pracovny. Ten jí naštěstí přijal.

"Měl jste pravdu profesore! Zase se o to pokusil..." vychrlila ze sebe a čekala na odpověď.

"Byla jste statečná slečno. Díky vám vím, co měl v plánu." řekl po chvíli. "Nitrozpyt..." pomyslela si.

"Sdělte prosím slečně Grangerové, že jí uděluji 25 bodů za duchapřítomný zásah a pomoc." kývla a vydala se k odchodu.

"Domluvím vám první hodinu nitrobrany. S profesorkou McGonagallovou. Poprosím vás také, aby jste se o ničem nezmiňovala profesorce Umbridgeové." mrkl na ni a vrátil se zpět ke spisům.

"Ty by mě ani nenapadlo." šeptla a vydala se za Hermionou. Už neviděla, jak se jejím slovům usmál.

"Grangerová!" sykl někdo znechuceně. Hermiona se lekla, hlas však poznala. Byl to Malfoy.

"Co chceš, Peroxide?!" použila Franina slova.

"Tohle si nedovoluj...ty jedna mudlovská šmej..." nedořekl. Někdo se na něj vrhl.

"Dracoušku! Tys mi tak chyběl! Proč jsi se nestavil? Tohle mi nesmíš dělat..." sypala ze sebe Fran, pomohlo to, svůj vztek zameřil na ni, ne na Hermionu. Ta se dala do smíchu.

"Jugsonová! Pusť mě!" ošíval se, vyprostit se mu nepodařilo.

"Necháš ji být, je ti to jasné?!" zašeptala výhružně, aby to slyšel jen on.

"Blonďáčku můj slaďoušký..." cukrovala hlasitě.

"Nebo co?!" zasyčel jí do ucha.

"Říká ti něco pomsta?" uculila se na něj a konečně ho pustila. Odstoupila a přešla k Hermioně, ta se držela za břicho a tekly jí slzy smíchu.

"Tak zatím, Peroxiďáčku!" usmála se na něj a poslala mu, jako provokaci, vzdušný polibek. Dracovi tváře zčervenaly vztekem.

"Tebe se nebojím, slyšíš, Jugsonová?!" křikl, pak se rychle vytratil.

"Teda, jak ty to děláš, že mu to vždycky nandáš?" vydechla Hermiona, když se trochu uklidnila. Fran pokrčila rameny.

"Nebojím se ho." pohlédla na novou kamarádku. Daly se do smíchu. V polovině cesty ke společence našla Fran útržek novin.

"Harry Potter - sprostý lhář! Máme důkazy o tom, že se tento ´výjimečný´ hoch snaží rozsévat jen strach....." četla nahlas úryvek.

"To je odporný! Vždyť nelže!" vyjekla rozčileně Fran.

"Nelže. Počkej...jak to víš?" pohlédla na ni překvapeně Hermiona.

"Můj otec je Smrtijed..." připomněla jí. Hermiona pochopila. Pak mávla hůlkou a noviny zmizely.

"Půjdeme. Co říkáš na Obranu?" zavedla řeč na něco jiného. Povídaly si po zbytek cesty. Když vešly do společenské místnosti, smály se zrovna jednomu zážitku, který měla Fran z dětství - seznámení s Malfoyem. Po chvíli si uvědomily, že se na ně většina studentů dívá. Nevšímaly si jich, ale rozloučily se. Fran odešla do ložnice. Holky tam naštěstí nebyly, umyla se a se skvělým pocitem usnula. Už nebyla sama...