Kapitola 3.: Neuspokojivé odpovědi

"Ještě tři čtvrtě hodiny," zatajila dech a znovu dosedla na stoličku, kouzlem si přivolala střevíce.

"Počkej," zarazila jí Hannah. "Chci, abys byla v tomhle manželství, alespoň trochu šťastná," šlo vidět, že tyto slova se ji těžce říkají, protože ji samotné zněli neuvěřitelně. "Takže, budeme dodržovat tradice."

Innes svitlo v tváři pochopení a jen tak tak se ji podařilo potlačit úšklebek… Tradice – alespoň něco se dodrží, když už je svatba bez lásky. Hannah držela v ruce něco bílého a malého. „I když pochybuji, že ti ho stáhne, měla bys ho pro případ mít, říkala jsi, že tvoje rodina nic netuší,“ podala ji krajkový podvazek. Ještě to by mi tak scházelo, tentokrát škleb nedokázala udržet.

„Na to jsem opravdu nepomyslela,“ snažila se tvářit normálně. „Ale stejně jako ty pochybuji, že by něco takového udělal,“ řekla spíš v naději v hlase, než s přesvědčením

"Tohle je něco půjčeného," uvažovala nahlas a vystrčila palec a ukazovák, na důkaz dvou splněných tradic.

„Budeš ho chtít vrátit?“ zažertovala.

„Samozřejmě! K čemu by mi pak byla ta druhá do páru!“ drkla do ní a z hrdla se jí vydral smích. Innes se neudržela, a také vyprskla.

„Ty to vážně používáš?“ zeptala se zvědavě. Její kamarádka byla výstřední, nikdy však detailistka, proto se ji zdálo nepravděpodobné, že si navleče podvazky, než na to s někým skočí.

„Jenom někdy, občas na to nezbyde čas,“ pokrčila popravdě rameny a poškrábala se na krku. Innes se znovu rozesmála. Tušila jsem to, dodala pro sebe škodolibě.

"Šaty můžeme zařadit do něčeho nového," vypočítala na prstech seznam, tradičních věcí, které nevěsta musí mít. "Střevíce jsou po tvé matce, to znamená něco starého. Chybí něco modrého," přemítala Hannah a uvažovala, co by ono modré mohlo být.

"Počkej, dostala jsem od dědečka klipsy s modrým kamenem zasazený do stříbra – gratulaci k zařazení do Havraspáru," zarazila kamarádku a přešla k prádelníku, vytáhla ze spod poskládaných habitů dřevěnou pokladničku a chvíli se přehrabovala ve změti smotaných řetízků, náramku a náušnic až našla to, co hledala. Sklapla víko a otočila se na Hannah. "Podívej," rozevřela dlaň, blýskaly se tam dvě tmavě modré náušnice.

"Tvůj děda se musel plácnout přes ruku," vydechla obdivně a dva drahé kameny pečlivě zkoumala. „Hm, mohla bych některé Lilie ve tvé kytici přebarvit na modro, aby se to k sobě hodilo,“ nahodila zamyšleně, Innes přikývla.

"K oltáři mě povede děda," prohlásila a otočila se zády k Hannah, přešla k obrovskému zrcadlu. „Udělá mu to radost, až je uvidí,“ nahnula hlavu na stranu a upevnila klipsy na ušní lalůčky, pak se na sebe zadívala. Věděla, že bude vypadat jinak, ale tak velkou změnu nečekala. Jindy vlasy bez lesku, se teď leskly a kroutili kolem obličeje a zbytek byl zadělán v složitém uzlu, ve kterém byly zapleteny bílé květinky. Jindy velké, nenalíčené, hnědé oči, byly orámovány dlouhými, hustými a černými řasy. Tmavé oční stíny dodali jejímu vzhledu temný nádech, jakoby prozrazovali veškeré její pocity.

Musela avšak uznat, že líčení prospívá tomu, jak vypadá. Měla to provozovat už dřív. Úzké rty zvýrazněné bezbarvým leskem ji v koutcích klesly.

Osmiletá dívka ležela s matkou v ušáku a jen tak společně odpočívali. Dneska by měli dorazit sousedé na čaj a tak si tu volnou chvilku užívali. Innes po chvíli usnula a Victoria ji hladila po tváři. Přála by si, aby tento okamžik nikdy neskončil a oni mohli bezstarostně ležet a žít celý život.

„Mami?“ otevřela najednou oči a zahleděla se na matku. Už dlouhou dobu ji to vrtalo hlavou a teď se ji o tom i dokonce zdávalo, už nemohla vydržet svou zvědavost, a proto to ze sebe musela dostat. „Pořád přemýšlím o tom muži, kterého si vezmu,“ zamumlala. Matčina ruka ztuhla v pohybu. Innes tuhle reakci očekávala a rozhodně se nehodlala vzdát.

„Co prosím?“ přinutila se k hlazení Innesininy tváře, ta však přimhouřila oči a znovu zopakovala svou myšlenku.

„O tom, který si mě má přece vzít,“ pokračovala, aniž by si všímala matčina znervóznění a nevoli. „Jak se jmenuje? Bude hodně starý?“

„Jmenuje se Severus,“ povzdychla si. „Teď pro tebe starý je, ale až vyrosteš, poznáš, že na věku nezáleží,“ snažila se z toho nějak vykroutit, přičemž zahnala myšlenky na onoho mladíka. To ale Innes nestačilo a kladla další otázku.

„A… Jaký je?“

„Já nevím, miláčku,“ přiznala se a dál přejížděla zamyšleně prsty po její tváři. „Nikdy jsem s ním moc nemluvila,“ snažila se jí to vysvětlit. „Snad bude k tobě přívětivý,“ řekla s jistou nadějí v hlase, i když měla zlé tušení, že to nebude procházka růžovým sadem.

„Proč si ho tedy musím vzít?“ stále nechápala tu část, proč si ho prostě musí vzít.

„Máš plno otázek, Innes a na tuhle už jsem ti odpovídala nejméně stokrát, vím, že to zcela nechápeš, ale vzít si ho musíš proto, abychom zůstali naživu,“ znovu si povzdechla, neměla radost, že to vykládá teprve osmiletému dítěti, ale jak jinak připravit někoho na takový osud? Innes zase nedostala tu odpověď, kterou chtěla, věděla, že ji hrozí smrt, ale smysl toho ji stále unikal. Ode dveří se ozval zvonek, Innes se vykroutila z matčina obětí a utíkala otevřít dveře. Než však stačila doběhnout, podařilo se ji rozplácnout na rohožce před dveřmi. Chvíli uvažovala nad tím, jestli se rozbrečet, ale pak si to rozmyslela. Velké holky nebrečí a už vůbec ne před kluky. A Tomas byl kluk! Proto zamrkáním zahnala slzy, společně se svou matkou otevřela dveře a přivítala svého kamaráda s jeho mámou. Popadla Tomase za ruku a táhla ho do předzahrádky.

„Innes ne, že někam utečete, zůstaňte jen před domem,“ křikla ještě za nimi Victorie, než za sebou zavřela. Obě děti přikývli.

Innes si kecla do trávy a zírala do kamarádovy tváře, ten si k ní přisedl a usmál se. Nemohl být více jak o rok starší. Měl modré bystré oči a kulatý obličej.

„Budeš dneska kouzlit?“ zeptal se. Bylo to pro něj něco vzrušujícího, měl kamarádku čarodějku!

„Jasně, ale nejdřív ti řeknu tajemství,“ řekla. „Ale musíš mi slíbit, že to nikomu nikdy neřekneš,“ dívala se na něj vážně. Tomas horlivě přikyvoval.

„Čestný skautský,“ od přísáhnul, Innes na něj chvíli zírala, poté usoudila, že čestný skautský musí být jen nějaká mudlovská slovní hříčka.

„Dobře – vím, jak se bude jmenovat můj manžel,“ řekla důležitě a při tom zvědavě pozorovala Tomase. Ten se rozesmál. Innes se zamračila, takovou reakci nečekala.

„Ale to přece nikdo neví!“ vrtěl nesouhlasně hlavou a pořád se ji smál.

„Ale já ano! Řekla mi to maminka! Jmenuje se Severus, a když si ho nevezmu tak umřu! A navíc – Severus je pěknější jméno než Tomas, tak!“ s tím se nakvašeně zvedla, dupla nohou a utekla za dům, kde si sedla pod velkou jabloň. Hloupý Tomas! Jak se ji může takhle posmívat?

Za chvíli si k ní kamarád přisedl. Innes se k němu otočila zády a založila ruce.

„Proč si říkala, že umřeš, když si toho Sveruse nevezmeš?“ zeptal se. Innes se k němu otočila.

„To je to, co na tom moc nechápu a maminka mi to nechce vysvětlit,“ povzdychla si zkroušeně. „Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o tom zlém čaroději, co ubližoval lidem?“

„Ano,“ zamračil se a připlácl komára, který se usadil na jeho ruce.

„Tak ten za to prý může,“ vysvětlila a poposedla si. „ale máma říká, že to pochopím, až budu velká. Jen mi není jasné kdy to „až budu velká“ nastane,“ postěžovala si a zakousla se do jablka, které před chvíli spadlo na zem. „To je taková pruda,“ dodala mezi žvýkáním a vytrhla trávu ze země.

„Tak na to nemysli a ukaž mi nějaké kouzla!“ pobídl ji a znovu se ohnal po dotěrném hmyzu.

Přikývla a s úsměvem kolem sebe nechala poletovat opadané listí ze stromu.

Stejně tomu jednou přijde na kloub!

"Špatně jsem ti uchytila vlasy, posaď se, musím to zpravit," probrala ji Hannah; beze slova se znovu posadila na stoličku. Na hlavě cítila mírné tahání, znovu na chvíli zavřela oči.

"Všichni jsou na famfrpálovém zápase, nikdo by nás neměl vidět odcházet," řekla vážně Hannah. Drby ostatních teď byl její nejmenší problém.

<< 2. Kapitola: Vyhořelé sny / 4. Kapitola:Nepříliš příjemné poznání >>