Kapitola 1.: Neporušitelný slib

Vycházející slunce vrhalo na spící Bradavický hrad první paprsky. Vánek jemně cuchal koruny stromů Zapovězeného lesa a jezero se líně vlnilo a třpytilo. Vše ukazovalo na to, že bude nádherný den. Dívka otupěle pozorující přírodu z okna svého pokoje si sotva slyšitelně povzdychla. Jako by Matka příroda byla proti ní. Uvažovala nad tím, jak vše mohl ovlivnit jeden slib. Lidé málokdy věří na osud, jenže ten její ji přesně určili. A bylo jen na ní, jestli ho prožije nebo ho nechá zemřít. Jak poetické, pomyslela si a snažila se nevnímat radostné štěbetání ptáků. Někdo jí prohrábl vlasy, povzbudivě stiskl rameno a stejně tak, jako ona před chvíli si povzdechl - Hannah, kamarádka, která ji ujistila, že bude vždy stát při ní, nemohla v tuto chvíli najít ta správná slova.

"Je čas, musíš se připravit," promluvila k ní nakonec. Innes přikývnula, otočila se zády k oknu a pohlédla na figurínu v bílých šatech. "Já je sundám, ty se běž umýt," pobídla ji Hannah. Chvíli pohledem setrvala na šatech, pak jen pokrčila rameny.

"Díky." Innesin hlas byl smířený. Zavřela se v koupelně, opřela ruce o umyvadlo a upřela pohled do zrcadla. Nevypadáš zrovna na vdávání, hleděla na svůj obyčejný odraz v zrcadle, dlouhé světle hnědé vlasy měla rozcuchané a zakudlané, nemluvě o obrovských tmavých kruzích pod očima. Nic horšího se dnes už stát nemůže… Odložila proto noční košili a vlezla do sprchy. Proud vody ji bubnoval do zad a dodával síly. Pomalu ze sebe smývala mýdlové bublinky. Když však znovu otočila kohoutkem, aby vypla vodu, veškerá nashromážděná bezmoc na ni dopadla. Zabalená do ručníku se znovu podívala do zrcadla, které bylo zamlženo od páry. Z vlasů ji odkapávala voda; nechala to bez povšimnutí a z kelímku si vzala kartáček a pastu aby si vyčistila zuby. Lákala ji představa nevyčištěných zubů, ale vzápětí ji došlo, že její nastávající je v tom teoreticky nevinně a tudíž neměla důvod ho trestat nevábným zápachem z úst.

"Innes? Jsi v pořádku?" klepala na dveře Hannah. Innes natáhla ruku a otevřela dveře. Vyplivla pastu a opláchla si ústa.

"Ne nejsem," zamumlala, opravdu. Kdo by byl v pořádku v takové situaci

"Nechceš, aby sem za tebou přišla matka?" optala se opatrně kamarádka.

Innes, zavrtěla hlavou, věděla, že to myslí dobře, ale měla pocit, že její matka to snáší hůř než ona sama. Není divu, to ona odsouhlasila, tuhle veřejnou popravu. Nejhorší na to bylo, že to bylo jediné řešení pro jejich záchranu a ona se na ni nedokázala zlobit.

"Nechci, aby mě viděla takhle. Vyčítala by si to."

Hannah, sklopila oči. Innes tušila, že je pro ni, stejně jako pro její matku, ten fakt přijmout daleko těžší než pro ni samotnou, která se s tím smířila už jako malé, hloupé dítě.

"Nechám tě převléct," řekla po chvilce ticha.

Zavřela za sebou dveře, aby ji poskytla soukromí. Innes si vysušila vlasy, navlékla na sebe spodní prádlo a vyšla z koupelny. Hannah, už měla připravenou kulatou stoličku, která stála u okna, kde bylo nejvíce světla. Innes, se na ní těžce posadila a zírala před sebe, připadala si, jako loutka ovládaná špatným loutkařem Kamarádka jí začala hůlkou sušit dlouhé vlasy. Zůstala při ní, i když nemusela, mohla se ji vysmát, obrátit se k ní zády, vytroubit to všem - mohla udělat cokoliv, ale ona ji jen podala pomocnou ruku. A tak dlouho se ji o tom bála povědět. Tíživé ticho v pokoji, přinutilo Innes zavzpomínat na slib, který určil tento den.

Třikrát zaklepala na velké dubové dveře, vedoucí do ředitelovy pracovny. Netušila co ji chce, nikdy u něj nebyla a ani teď ji nenapadlo, co provedla, že k němu musí. Snad se k němu nedostalo to, jak s Hannah zavřeli tu prašivou kočku, paní Norrisovou do přístěnku na košťata. „…nesouhlasím s tím,“ odporoval, ji velice dobře známý hlas za zavřenými dveřmi.

"Vstupte, prosím dále," vyzval ji Brumbál a přerušil tak řečníka.

Uposlechla a vstoupila dovnitř. "Dobrý den slečno, prosím, posaďte se."

"Dobrý den, pane řediteli," pozdravila a rozhlédla se po ředitelně. Seděla tam její matka a profesor Snape. Chvíli strnule zírala, začínala mít neblahé tušení, proč byla zavolána do ředitelny. „Mami?“ otázala se. Ředitel ji pozoroval přívětivým pohledem pomněnkových očí. Znejistilo ji to ještě víc. Ten stařec měl nadání vzbudit v člověku dojem, že ví víc než je nezbytně nutné.

" Innes, posaď se," ukázala matka na křeslo, které stálo uprostřed ní a profesorem. Pomalu se usadila a vyčkávala na to, co ji matka chce říct. "Slíbila jsem ti, že až bude vhodná doba, ukážu ti, proč jsem musela přistoupit na neporušitelný slib. Je ti třináct. Jsi dost stará na to, abys pochopila - " na chvíli se odmlčela. „Chci, aby sis poslechla celou přísahu,“ řekla nakonec, když nedokázala přesně vyjádřit, co chtěla. Innes se zamračila, ale přikývla, o slibu věděla od malička, ale neznala celou verzi příběhu, jen část - vezme si muže, se kterým má společného asi tolik, co jednorožec s mantichorou. A to jen proto, že si to kdysi dávno usmyslel Vy-víte-kdo. Osud zpečetěný někým kdo nikdy nemiloval, a proto je napsán tak tvrdým způsobem. "Profesor Brumbál nám poskytne myslánku," vytrhla ji matka ze zamyšlení a pohlédla do onyxových očí, plných nesouhlasu. Innesiino zamračení se prohloubilo, něco jí ten název připomínal, ale nedokázala si zařadit kde. Možná se o ní někdy zmínila profesorka Blábolilová.

"Myslánka?" otázala se s cílem dozvědět se o trochu víc informací, než ji matka poskytla.

"Kamenná miska, kde uložíš své vzpomínky, které si pak můžeš prohlédnout."

Aha. Už to dávalo smysl. Podívala se na ředitele, který pokládal na stůl onu kamennou misku s vyrytými ornamenty run, které se prvním rokem začala nedávno učit. Uvnitř misky se líně převalovala neidentifikovatelná směs kouře a kapaliny. Innes měla nutkání se té podivné směsi dotknout, ale ovládla se, místo toho na ni jen obdivně hleděla.

"Jistě," přiložila si hůlku ke spánku a pomalu ji odtahovala spolu s tenkou stříbřitou látkou - stejnou, která byla v misce - a vložila ji do ní. Postavila se a natáhla k dceři ruku. Innes nabízenou ruku přijala, pak se společně ponořily do změti vzpomínek.

Innes se svou matkou oběvily v podzemní chodbě. Šustění pláště jim napovědělo, že se k nim připojil Snape, tentokrát si Innes jeho nesouhlasného pohledu všimla. Victorie jen přikývla. Měl právo u toho být.

"Brumbál -?" otázala se.

"Nechce se plést do této věci více, než musí," odpověděl jí na nedokončenou otázku. Rukou pak naznačil, ať jdou první. Victorie vydechla přebytečný vzduch, stiskla dceři rameno a šeptem ji připravovala na to, co se za okamžik odehraje.

"Za chvíli tudy projdu, nebude to hezký pohled," varovala ji. Innes smířlivě přikývla.

Jak její matka řekla, po chvíli ticha k nim dolehlo hlasité kvílení, které se odráželo od krápníkových stěn.

"Náš pán je na tebe rozezlen," řekl jeden z mužů, co jí držel za paži. Innes to s hrůzou sledovala, nevěříc, že takhle se chovají k její matce.

"Nechte mně i mou dceru! Pusťte!" vzpouzela se mladá, k smrti vyděšená žena s dítětem přitisknutým k srdci.

"Radím ti, zavři ten svůj uřvaný zobák nebo to dopadne špatně," zavrčel druhý muž a prudce k sobě ženu přitiskl. Victoria na něj s odporem pohlédla a flustla mu do tváře.

"Ty špinavá -!" zahřměl a hřbetem ruky jí uhodil, až se zapotácela a upadla, dítě však neupustila. Innes vyjekla a udělala krok vpřed, Victoriia ji ale zastavila.

„Tohle nezměníš,“ šeptla ji do ucha a přitáhla si ji k sobě pevněji.

"Dávej pozor, ty idiote, tomu dítěti se nesmí nic stát. Neslyšel si rozkazy pána?" zarazil ho ten druhý rázně a panovačně.

"Nepleť se do toho Malfoyi, vím, co mám dělat," řekl s nevolí, která z něj přímo vyzařovala. Na ženu už ale nesáhl. Malfoy jí vyzvedl na nohy.

"A ty, radím ti dobře, chovej se slušně, nebo to opravdu dopadne špatně!" varoval ji výhružným hlasem. Než cokoli stačila říct, Avery – muž, který ji udeřil - klep hůlkou do skály, která ihned zmizela. Místo ní tam byl otvor, kterým prošli. Victoria sebou znovu neúspěšně škubala dál. Smrtijedi kteří tvořili kruh kolem tmavovlasého muže, se rozestoupili. Malfoy Victorii hrubě strčil, tak, že padla k nohám onoho muže. Trvalo pár vteřin než hlas studenější než led, promluvil do absolutního ticha.

"Má sladká Victorie, dozvěděl jsem se, že tvůj muž tragicky zemřel. To je mi opravdu líto," z Voldemortova hlasu nebyla cítit ani špetka lítosti. "Vadí mi, že umírají čistokrevní kouzelníci, to víš. Ale ty i tvá dcera zemřít nemusíte."

Victorie se dívala do země. "Určitě jsi slyšela, jak zabraňují rozmnožování s mudli?"

Přikývla s hlavou stále sklopenou a tisknouc malou holčičku k sobě. Pán zla ji proto hůlkou podzvedl bradu, aby ji mohl výsměšně hledět do očí. "Takže také tušíš, co teď budeš muset odsouhlasit. Buď šťastná, takové pocty se dostává málokomu," zamumlal sametovým tónem Poprvé vzhlédla a znovu přikývla. Jeho oči bleskly vzrušením, pak se potěšeně usmál.

"Severusi dnes je tvůj šťastný den, vystup z řady." Oči stále upíral do tváře zoufalé Victorie. Proto si také nepovšimnul, že sebou jmenovaný nepatrně trhl. Stejně tak sebou trhla i Innes, jež celou scénu pozorovala s hrůzou. Nikdy si nepředstavovala, jak by mohl Vy-víte-kdo vypadat, jeho vzhled ji proto překvapil, tvář měl pohlednou, ale něco na něm Innes nelíbilo, snad ten pohled, jež prozrazoval, že s nikým nemá slitovaní a všemi pohrdá. Nebo možná ten studený úsměv, který vyvolával děsivé mrazení v zádech.

"Můj pane," poklonil se.

"Dnes složíš slib."

"Jak si přejete," mladému muži se na tváři nepohnul ani jediný sval, poklekl k Victorii a nohám svého pána.

"Jsi připravený Severusi?" zeptal se na zcela zbytečnou otázku, u které by žádná odpověď nezměnila jeho rozhodnutí, a všichni si toho byli vědomi.

"Ano můj pane," souhlasil a provrtával Victorii pohledem, ve kterém se zračilo pohrdání. Victoria sebou znovu ucukla, mladík byl mnohem mladší než ona. Sotva dospěl. Sám nevěděl do čeho se pouští.

"Severusi, příteli, neřekl jsem, že složíš slib se sladkou Victorií. Ona totiž už nemůže počít. Jakmile se dozvěděla, že její muž je mrtvý, spolykala lektvar, který ji už dělá bezcennou. Proto doufala, že je v bezpečí. Ty budeš skládat slib s mladičkou Innes." Victoriia zalapala po dechu. Innes zabořila na okamžik obličej své matce do prsou.

"Ne, to nedovolím!" vykřikla, snažíc se vstát. Před chvíli si dělala starosti o toho chlapce, ale jak se ukázalo, bylo to zbytečné. Takový osud pro svou dceru neodsouhlasí.

"Mlč! Huso hloupá," zasyčel temný pán a švihl hůlkou, která ženu umlčela a srazila znovu k zemi.

"Můj pane, vždyť je to ještě dítě," snažil se namítnout Severus, poprvé se v jeho chlapecké tváři objevila jakási emoce, kterou se snažil od začátku potlačit.

"Pokud se ti ta představa nelíbí, nemusíš si ji vzít. Ale nemůžu riskovat, že si vezme nějakého mudlu. Budu ji muset zabít nebo taky nabídnout někomu jinému," řekl samolibě a štíhlími prsty pohladil svou hůlku. Victoria se začala zmítat a pevně tisknouc holčičku, která začala hlasitě plakat a naříkat. Voldemort ji tak jako její matku utišil jediným pohybem hůlky.

"Složím ten slib," namítl.

"Opravdu, Severusi?" posměšně se zasmál. Innes pohlédla na současného Severuse. Nečině sledoval jeho mladší já, jeho tvář byla strnulá a jeho bezkrevné rty byly přimknuty k sobě víc, než obvykle.

„Bude výhodné –„ na okamžik se odmlčel, aby nejlépe zformuloval to, co měl na mysli. „-mít mladší ženu," prohlásil. Voldemort se zdál být jeho odpovědí spokojen.

Innes zkřivila tvář. I ve svých třinácti letech věděla jak je tohle zvrácené.

„Uvolni ruku, ty hlupačko! Ano, tak je to dobře. Ještě ruku tvé dcery."

Victoria jemně stiskla dlaň tříleté Innes a vložila jí do ruky Severuse.

"Nic neponechám náhodě, Severusi. Přísaháš, že si tuto dívku vezmeš, než hodiny odbijí její osmnáctý rok?" pán zla mířil hůlkou na propletené ruce. Victoria nedokázala ovládnout svůj třes a její tvář máčeli slané slzy.

"Ano můj pane," souhlasil, vytryskl první ohnivý jazyk, který se propletl mezi všemi třemi dlaněmi.

"Severusi, přísaháš, že zajistíš pokračování kouzelnické krve?"

Severusovi trhla ruka, Voldemort se na něj zpytavě podíval v očekávání, že nakonec od slibu odstoupí. Mladík však jen přikývnul.

"Přísahám."

Z hůlky vytryskl druhý ohnivý jazyk, který se zapletl mezi první zlatý pramen a tři dlaně, z čehož jedna nebyla vůbec vidět. Tyto dva sliby temnému pánovi zjevně stačily, zakroužil hůlkou a světelný provaz zmizel. Jediným důkazem, právě vyřčených slibu byla jemná narůžovělá jizvička kolem jejich zápěstí. Victoria klesla na paty a začala se pohupovat stejně, jako vězni v Azkabanu. Jak moc by teď uvítala Mozkomorův polibek.

"Severusi, to dítě. Victorie si odpyká svůj trest, aby si nemyslela, že z toho vyšla takhle lacino," řekl zlověstným hlasem a na tváři se mu vyloudil pomstychtivý úsměv.

Severus poslechl. Vypadalo to, že Victoria se bude bránit a malou dívenku nepustí, pak, ale veškeré snahy nechala. Voldemort ji vrátil zpátky hlas.

"Chci tě slyšet trpět, " pohladil jí po tváři. „Opravdu sis myslela, že to nechám jenom tak? Bez potrestání? Tvůj pokus vyhnout se předurčenému se ti odplatil – Místo tebe, bude pykat tvá dcera.“ Naklonil hlavu na stranu a prsty přejel přes její popraskané rty.

"Zrůdo!"

Voldemort se ledově rozesmál.

"Tady máte moji věrní, dělejte si s ní, co chcete. Nesmí však zemřít, má malé dítě, které se musí správně vychovat," znovu se krutě usmál.

"Ne, nechte mně být! Nesahejte na mě!" vzpouzela se, nepomohlo to však a Smrtijedi ji táhly pryč. Pak byl slyšet jen nelidský skřek, který odrážel potichu vyřčené mučící kletby. Innes se otřásla, obraz se rozplynul a znovu zformoval, stali v kobce. Na kamenné zemi pokryté špinavou slámou ležela jakási postava, u které klečel muž a ošetřoval jí

"Mami!" vydechla vyděšeně, matka jí jen stiskla ruku.

"Nesahej na mě," zachraptěla, když se probrala k vědomí.

"Lež klidně," poručil ji, Victoria ho poznala, o to víc se snažila ho od sebe odstrčit.

"Kde je Innes? Kde je má d c e r a?" dožadovala se odpovědi.

"Je tady," Pohlédl na hromádku položenou kousek od nich.

„Zvíře,“ z očí ji vytryskli slzy, konečně se jí podařilo, ho od sebe odtrhnou a doplazit se k dítěti, odhrnula dceři světlé vlasy s obličeje, aby se ujistila, že jen spí. Pohled ji padl na tenkou jizvu na jejím zápěstí. „Nenávidím tě,“ rozplakala se, „táhni!“

Mladík se postavil, chvíli zíral na Victorii a pak se otočil k odchodu, když zamkl mříže naposledy se na ni podíval.

„Nemůžeš mě nenávidět tolik, jako se nenávidím já sám,“ zamumlal tak tiše, že Victoria nevěděla, zda si to jen nevymyslela.

"Innes? Vnímáš mě?" probrala jí ze snění Hannah.

"Prosím?" zamrkala.

"Říkala jsem, že pokud ti budu příliš tahat vlasy tak řekni.

2. Kapitola: Vyhořelé sny>>