Kapitola 2.: Vyhořelé sny

„Mami, mami, pojď mi přečíst pohádku!“ tahalo malé děvče svou matku za cípy hábitu a přitom poskakovalo. Matka unaveně mávla hůlkou k dřezu, kde se nádobí přestalo samo umívat, a vyzvedla si holčičku do náruče.

„A co bys chtěla přečíst?“ zeptala se s úsměvem a nasměrovala si to do dceřiny ložnice.

„Kouzelnou fontánu!“ vykřikla nadšeně a pevným stiskem se matce držela kolem krku.

„Povol Innes, nebo mě uškrtíš,“ zatáhl za drobné ale velmi silné ručky. „Fontána příznivé sudby?“ povzdechla si, byla to jedna z mála pohádek Barda Beedleho, které Innes neodmítala číst. Některé z nich byli totiž násilné, a proto je nepovažovala za příliš vhodné. Raději by předčítala své dceři Pohádky pod prašivkami od Beatrix Bloxamové. Z nějakého důvodu ale Innes se tyhle pohádky nelíbili tak jako Bajky.

„Ano! Ano!“ poskakovala matce v náručí, ta ji položila na postel a začala ji sundávat gumičky z vlasů, aby si mohla pohodlně lehnout. Innes poslušně držela a přitom si prozpěvovala jazykem, který ovládali jen malé děti. Její zpěv přešel do nesmyslného žvatlání, když si začala povídat se svou otrhanou panenkou. Victoria svou dceru tiše pozorovala a její mysl zahaloval černý mrak výčitek a pochybností, zda ji někdy Innes odpustí. Dívčiny bystré oči se zpytavě zabodly do těch jejích.

„Začneš mi už číst pohádku?“ zeptala se a přitiskla k sobě hračku.

„Samozřejmě, jen si pěkně lehni…“ přikývla a otevřela ohmataný výtisk Bajek Barda Beedleho a začala číst. „Vysoko na kopci v začarované zahradě, ukrytá za mohutnými zdmi a chráněná mocnými kouzly, tryskala fontána příznivé sudby...“

Innes se k mamince přitulila a velice pozorně poslouchala svůj oblíbený příběh. Měla ráda ty tři ženy, a rytíř Smůla byl ten nejoblíbenější rytíř, o kterém ji maminka četla.

„…Tři čarodějky se v doprovodu rytíře ruku v ruce vydaly na zpáteční cestu z pahorku dolů. Všichni čtyři pak prožili dlouhý a šťastný život a nikdo z nich nevěděl ani netušil, že voda fontány nemá vůbec žádné zázračné schopnosti,“ dočetla a zaklapla knížku, Innes se ke své matce přitulila.

„Myslíš, že si vezmu taky takového rytíře, jako Amata?“ zeptala se neviným hláskem plným naděje. Victoria šokovaně zírala na svou dceru. Na takové otázky nebyla připravená, věděla totiž, že jakmile přijdou, musí Innes připravit na to, co ji doopravdy čeká. Narovnala se a chvíli uvažovala, co by měla říct. „Maminko? Stalo se něco?“ znovu se otázala, když spatřila, že její matka hledá vhodná slovo proto, aby ji odpověděla.

„Ne,“ zašeptala. „Teda ano-“ vyhrkla. Malá Innes vytřeštila oči, nechápajíc uvažování dospělého. „Vždyť ty už máš svého rytíře… a jednou si pro tebe určitě přijde…“ vysvětlovala opatrně, tak aby to malé dítě co nejvíce pochopilo a snažíc se udržet potlačované slzy. Dlouho ji to ale nevydrželo, neovládla se a na kratičký okamžik nechala vyplout své emoce napovrch.

„Ty pláčeš? Může za to ten rytíř?“

„Ale ne zlatíčko, jednou to pochopíš,“ objala ji pevně, Innes se ji ale vykroutila.

„A má mně ten rytíř rád?“ položila otázku, na kterou její matka nedokázala odpovědět. Přece si nevezme rytíře, který ji nemá rád, vytanulo na mysli Innes. Victoria chvíli přemýšlela nad tím, co bude nejlepší říct, když do pokoje vtrhla Doris Crockfordová, vitální čtyřicátnice, která ji občas pomáhala s hlídáním Innes. Praštěná ženská.

„Ty-víš-kdo je poražen! Je pryč! Před pár hodinami zaútočil na Potterovi. James a Lily jsou mrtví, ale chlapec to přežil. To díky Harrymu Ty-víš-kdo zmizel! Ubohý chlapec, přišel o rodiče a sám spasil náš svět! Musím to jít říct dalším, kdo tu novinu neslyšeli!“ s tím se otočila a pelášila pryč. Victoria strnule zírala tam, kde před chvíli stála Doris.

„Maminko, kam Ty-víš-kdo odešel?“

Victoria zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla. „Už je čas jít spát, zlatíčko,“ odmítla odpovídat na dceřiny otázky. Postavila se a začala Innes přikrývat, ta se ale zase odkopávala. „Innes, přestaň mě zlobit nebo přísahám, že budeš zítra celý den stát v koutě!“ pohrozila ji, děvče sebou přestalo ošívat a ublíženě pohlédlo na matku. „Dobrou noc ať tě Rotulice koušou celou noc,“ políbila svou uraženou dcerku na čelo a zavřela za sebou dveře. Innes si nasupeně založila paže a přemýšlela, o rytíři o kterém mluvila maminka. Nezdála se být šťastná, když ji to říkala. Možná to není ani rytíř, a proto vypadala tak smutně. Hned ráno mamince řekne, že ji to vůbec nevadí! Dveře pokoje po chvíli vrzli a Innes vystrašeně přivřela oči, aby ji maminka nevynadala, že ještě nespí. Po očku ale sledovalo co se děje. Victoria vytáhla všechny její knížky a odnášela je pryč z pokoje. Innes byla zvědavá, co s nimi chce matka udělat, ale příliš se bála jít se podívat. Vyburcoval ji až křik, který se rozléhal domem. Innes váhavě párkrát přešla po pokoji, a pak se odhodlala vyjít ven. Sešla jen pár schodu a tiše pozorovala matku přes zábradlí. Victoriia házela její knížky do krbu a při každém hodu nenávistně proklínala temného čaroděje. Innes vyděšeně přitiskla obličej na vyřezávané tyče schodiště.

„Nemohl jsi zmizet dřív? Tři hloupé roky!“ mrštila Pohádkami pod prašivkami do ohně. „A moje dcera má zničený život!“ další výtisk pohádek se rozhořel. „Ty zrůdo!“ Victoria škobrtla o koberec a svezla se na nohy, civěla do ohně a po tvářích ji kanuly slzy. Innes se odvážila vyjít až do obývacího pokoje.

„Proč pálíš moje knížky?“

Victoria se vyděšeně podívala za sebe, v žádném případě nechtěla, aby ji její dcera kdy viděla v takovém stavu. Ale tomu už nedokázala zabránit, něco v ní se pohnulo, něco co by ji nikdy nenapadlo, že udělá. Prsty silně stiskla Innesininu čelist a přitáhla si ji blíž k sobě, aby se ji mohla dívat do očí. Dívku ten stisk bolel a z očí ji vytryskly slzy.

„Teď mě dobře poslouchej, Innes. Není žádný rytíř, není žádný princ jen muž, který tě nikdy nebude milovat a ty si ho přesto vezmeš, jinak zemřeš,“ její oči byli pološílené a Innes se ji snažila vykroutit. Svou maminku nepoznávala, nikdy k ní nebyla tak hrubá. A už vůbec nechápala, co ji to říká. Podařilo se ji uvolnit obličej z jejího sevření, chvíli na matku bolestně zírala a pak rychle utekla. Schovala se pod peřinu a začala plakat, nepochopila, co ji to matka říká, ale nikdy na ty slova nezapomene, nikdy nezapomene na to, jak se její matka tvářila.

Hannah měla před sebou knížku, podle které dělala účes. Innes bojovala se slzami, když si vybavila onen okamžik, kdy jediný večer změnil její pohled na svět. Svět byl tmavší a po matčině zhroucení, se dlouho Innes tak hloupě nevyptávala, bála se totiž, co ji matka odpoví. Kamarádka si tiše pobrukovala a plynulými pohyby upravovala drdol, který ji vytvořila. Innes zavřela oči. Na tváři cítila Hanninu ruku jak ji roztírá make-up po obličeji.

"Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělala," vydechla potichu. Hannah zmlkla.

"Otevři oči," přikázala jí. Innes poslechla, dívala se do hlubokých hnědých očí, které se leskly jako hladina jezera. "Připadá mi, jako bych tě spíš hnala do horoucího pekla," zamumlala sklesle. Innes chtěla něco namítnout, ale kamarádka ji předběhla. "Nemrkej, potřebuji ti nalíčit oči," stočila oči ke štětečku. "Nevím, jestli ti tím život zachránil nebo vzal. Tohle je na tobě, zaleží na tom, jak se s tím vypořádáš." Innes přikývla, věděla, že vzpouzet se proti tomu nemá cenu.

"Zavři oči," Hannah ji jemným štětečkem přejížděla po očních víčkách.

„Hannah, nedokážu se smířit s myšlenkou, že už nikdy nepocítím objetí někoho, komu na mě záleží,“ řekla nakonec to, čeho se obávala nejvíc. Hannah Innes obtáhla rty leskem.

„Jde o to, zda se nedokážeš smířit s tím, že už tě nikdy neobejme někdo určitý nebo, že tě nikdy neobejme on,“ nanášela ji opatrně zdravíčko na tvář. Innes polknula. Samozřejmě, že tu byl někdo určitý, někdo kdo ji opravdu měl rád. Pohled ji padl na vyřezávané nástěnné hodiny. Začala nenávidět ten rychle ubíhající čas.

"Musím se převléct," nereagovala na kamarádčino zamyšlení. "Jsou nádherné, že?" zeptala se a pohladila lem šatů rozhozených na posteli. Byli víc než nádherné, prošívané krajkami ve složitých vzorech

"To jsou," potvrdila a chytila Innes za ruku. "Budou ti slušet." Innes si nostalgicky povzdechla. Ženich to zjevně nedocení, ušklíbla se.

"Je zbytečné to odkládat, pomůžeš mi?“

Hannah opatrně zvedla šaty a připravila je tak, aby do nich Innes bez problému vklouzla, dívka si stáhla podprsenku, prostrčila nohy suknicí a přiložila si na tělo korzet, který ji Hannah začala pevně šněrovat. Po prvním stažení Innes zalapala po dechu. Copak jsem ve středověku? Zaskučela po nedostatku vzduchu. Merline, už jsi mě potrestal dost, ne

„V minulém životě, jsem musela být samotný ďábel,“ zavrčela bolestí. Hannah se za celou dobu poprvé zasmála, poté namířila hůlkou na Innesininy prsa, tam kde odhadovala plíce.

"Lepší?" otázala se. Innes úlevně oddechla a nabrala do plic vzduch.

"Mnohem. Zase ti musím děkovat," zabručela nespokojeně. Vlastně nedělala nikdy nic jiného, než děkovala, těm, kteří stáli při ní.

„Nemusíš, jednoho dne se stane, že budu tvou pomoct potřebovat já. Potom budu klidnější, že vím, že se ke mně neotočíš zády.“

Innes přikývla a znovu pohlédla na nástěnné hodiny.

<<2. Kapitola: Vyhořelé sny / 3. Kapitola: Neuspokojivé odpovědi >>