"Co-" Maha ještě notnou dobu zírala na nerovný povrch dveří, než ji nutkání se nadechnout přinutilo k pohybu. Vrávoravě ustoupila pár kroků dozadu, dokud zády nenarazila na chladnou zeď chodby. Třesoucí se rukou si upravila hábit, několikrát se ještě zhluboka nadechla a už byla odhodlaná vrazit zpátky do jeho kabinetu, měla v hlavě tolik otazníků... Nakonec se však zarazila, když si vzpomněla, v jakém stavu odtama odešla Fran. A taky proto, že nebyla připravena na to, co by ji za těmi dveřmi mohlo čekat.

Kamarádku našla v ložnici. Seděla na parapetu u otevřeného okna a koukala na oblohu posetou hvězdami. "Uhm," nebyla si najednou jistá, jak začít. "Fran?" přistoupila k ní blíže. Černovláska se na Mahu s povzdechem pootočila, mávla rukou, aby jako vždy zabezpečila jejich část pokoje proti odposlouchávání a seskočila z parapetu.

"Byl hodně naštvaný?" zeptala se kamarádky.

"No, rozhodně ne víc, než po mém odchodu," přiznala Maha, oči zabodnuté do podlahy, stále se z toho, co se před chvílí stalo, nemohla vzpamatovat.

"Tolik mě zase vytočil. Věděla jsem, do čeho jdu a stejně... Je to tak vždycky. Nevím proč si vždy dělám plané naděje, že bude přívětivý," uchechtla se svým vlastním slovům Francis. Maha byla zmatená. Fran už vůbec nevypadala vykolejeně. Ta si jejího váhání všimla a pokračovala. "Stihla jsem se uklidnit. Stavila jsem se vybít si tu zlost v Komnatě," vysvětlila. "A ne, neznamená to, že mě nemrzí to, co tam řekl, jen... Popravdě, asi by to nebyl on, kdyby se zachoval jinak," opět jí po tváři přelétl mírný úsměv. "A ano, několikrát mu to neopomenu připomenout," smutně se zazubila. Maha se jí pokusila úsměv oplatit. Bude se mu i ona chtít připomínat? Skousla si ret.

"Jsi v pohodě?" zeptala se Fran a pozorně si kamarádku prohlížela. "To jste si fakt tak vjeli do vlasů, kvůli mně?"

"Ne tak úplně," přejela si dlaní po zátylku na místě, kde ji ještě před několika okamžiky svíraly jeho prsty.

"Tak co se stalo?" naléhala Francis a chytila Mahu za rameno, aby ji konečně přiměla kouknout jí do očí. Maha začala rudnout.

"No, já mu tak trochu předhodila Jamese, Siriuse a Lily," přiznala se. Fran v první chvíli zalapala po dechu. To bylo... odvážné.

"Ou. Ou!" dostala ze sebe. "Celkem se divím, že ještě žiješ," popíchla Mahu.

"To není všechno," pokračovala Maha pomalu a žmoulala si cíp svetru. Francis povytáhla nedočkavě jedno obočí a o to více se plavovásce do dalšího vysvětlování nechtělo. Franin výraz byl totiž dokonalá kopie toho Severusova. Maha cítila, jak bledne. Jak to má říct?

"Maho, no tak. Víš, že mě můžeš říct všechno," povzbudila ji černovláska. Mahyina nejistota ji lehce mátla.

"Já... Hm, my... On... " lezlo to z Mahy jako z chlupaté deky.

"Sáro!" oslovila ji Fran jejím druhým jménem, které používala většinou, když se Maha snažila z něčeho vyvléct. Mahu to tak překvapilo, až nadskočila.

"Políbili jsme se, dobře?!" vyhrkla rychle a sklíčeně si sedla na postel. Francis se nadechla k odpovědi, ale nějak nemohla najít ta správná slova. Zkusila to znovu. Když se jí to ani napotřetí nepovedlo, sedla si vedle plavovlásky. Pokojem se rozhostilo ticho.

"Jaký to bylo?" zeptala se nakonec svatouškovsky.

"Nečekaný," zakuckala se Maha, nevědíc, jestli se má smát nebo brečet.

"Mahy," řekla Francis jemně a objala ji. Maha zabořila hlavu do kamarádčiných vlasů a konečně se trochu uvolnila. Zmatenost ji však neopouštěla. Takhle si dnešní večer rozhodně nepředstavovala. O to víc, když na sebe později pohlédla v koupelně do zrcadla a zjistila, že omlazující lektvar přestal úplně působit. Nazpátek na ni hledělo její staré třicetileté já.

***

Maha se jako na trní usadila vedle Harryho a s mrazením v zádech čekala na příchod Snapea do hodiny. Ten jako vždy veplul do místnosti a začal s přednáškou. Dnes měli v rámci opakování na NKÚ připravovat uspávací lektvar a za to byla Maha ráda. Byl to jeden z těch, které uměla uvařit i poslepu.

Celou hodinu se ho snažila nepozorovat. Neúspěšně. Visela na každém jeho pohybu, slově. Bylo to špatný, a o to víc, že ji u toho několikrát nachytala Fran. On na ni nepohlédl ani jednou. Připadala si jako puberťačka. Tiše zaúpěla. Doufala, že alespoň na konci hodiny, kdy mu ponese vzorek svého lektvaru, jí dá nějak najevo... cokoliv. Pletla se, ani nevzhlédl od svých poznámek. Rozhodla se proto zůstat po hodině, to dusno by dlouho nevydržela. Ujistila se, že už ostatní spolužáci opustili sklepení, přehodila si brašnu přes rameno a udělala pár kroků ke katedře.

"Nejsem si jistá, co přesně se včera v noci stalo, ale... opravdu mě teď budeš ignorovat?" zeptala se napřímo.

"Nevím, o čem to mluvíte, Sendersová," pronesl znuděně a konečně vzhlédl.

"Chápu, takže budeš předstírat, že se nic nestalo, abychom se s tím nemuseli vypořádat?"

"Není nic, s čím bychom se měli vypořádat. A měla byste už jít, jinak nestihnete oběd," pokynul jí k východu a uzavřel tak jejich debatu. Maha cítila, jak se jí stáhl žaludek. Proč byla tak pitomá? V krku se jí začal tvořit knedlík a cítila pálení v očích. Takové potěšení mu rozhodně nedopřeje. Otočila se na podpatku a ze sklepení vyběhla jak nejrychleji mohla.

"Maho, jsi v pohodě?" chytil ji najednou někdo za ramena a ona měla co dělat, aby nevyjekla.

"Harry, vyděsil jsi mě. Já... promiň, jsem myšlenkama trochu jinde," pokusila se alespoň o mdlý úsměv. Harry si ji pozorně prohlédl.

"To vidím. Chceš si o tom promluvit?" nabídl jí. Zaplavila ji vděčnost.

"Ne, to je dobrý. Ale díky, vážím si toho," opravdu se usmála.

"Nešla bys se mnou příště do Prasinek? Třeba by ti to pomohlo myslet i na něco jiného, než co tě trápí teď," dodal, když viděl její nejistotu.

"Půjdu ráda," kývla mu na nabídku po chvilce uvažování. Snape ať se jde bodnout, pomyslela si zahořkle.

"To je skvělé!" rozzářil se Harry jako vánoční stromeček, rychle ji objal a rozloučil se s ní. Maha tam po jeho odchodu ještě zůstala stát.

"Do prdele, vždyť on myslí Valentýn," zamumlala si pro sebe. Ale co, třeba nám to tentokrát vyjde, pomyslela si ironicky, prohrábla si vlasy a vydala se na oběd.

***

K výletu do Prasinek zbývalo už jen posledních pár dní, což společně s tím, že ji Severus stále ignoroval, Maze na náladě moc nepřidávalo. Nebyla si ani jistá jak, a jestli říct Fran to, že tam má jít s Harrym. Zrovna přemýšlela o tom, jak asi ta sobota bude probíhat, když se vedle ní Francis svalila do křesla, odzátkovala si lahvičku s lektvarem, který ještě občas musela užívat na zranění od Nagini a se zhnuseným výrazem ho vypila.

"Člověk by řekl, že by za ty týdny táta mohl vymyslet něco, co nechutná jako absolutní břečka," otřepala se a po krátkém rozhlédnutí po společence nechala lahvičku zmizet.

"Ještě pořád s tím máš problémy?" optala se se starostí v hlase Maha.

"Občas to zabolí," odpověděla jí Fran vyhýbavě a raději si z brašny vytáhla svitek pergamenu, kde měla rozepsaný úkol do run. Profesoři je se zadáními rozhodně nešetřili.

"Řekla bys mi, kdyby to bylo zlé, že ano?" zahleděla se na černovlásku, ta s mírným úsměvem přikývla. Mahu to příliš neuklidnilo a chvíli ji sledovala, jak úhledným písmem dopisuje větu za větou do své eseje, než ji napodobila.

"Ty, Maho," začala Fran opatrně, když se jí po nějaké době povedlo esej dokončit, plavovláska k ní zvědavě vzhlédla. "Vadilo by ti, kdybych s tebou nešla do Prasinek? Mohla bych ten den dokončit další várku tvého lektvaru a popravdě, nemám zrovna náladu na to, koukat na ty zamilované párečky," dovysvětlila a čekala na reakci kamarádky. Maha moment mlčela. Bylo jí jasné, že tohle by byla jedinečná příležitost k tomu, aby Fran řekla o Harrym, ale něco jí v tom bránilo, aniž by sama věděla, co.

"Vůbec si s tím nelam hlavu, prosím tě," dostala ze sebe nakonec celkem přesvědčivě, ale raději hned sklopila svůj zrak k pojednání pro McGonagallovou. Takhle provinile už se dlouho necítila.

***

"Jsi si jistá, že nezměníš názor?" zeptala se Maha s nadějí v hlase naposledy, když už byla na odchodu. Neubránila se doufání v to, že by Fran nakonec šla a ona tak nemusela být s Harrym sama. Černovláska však ležela pohodlně natažená v peřinách s knížkou v ruce a jen beze slov Maze mávla na rozloučenou. Plavovláska si tedy natáhla kabát a nejistě sešla do společenské místnosti, kde ji už čekal Harry.

"Ahoj," zazubil se, když k němu přistoupila.

"Eh, nazdárek," špitla jako nějaká puberťačka a hned na to zrudla. Není to naše první rande, snažila se uklidnit.

"Můžeme?" optal se a natáhl ruku k obrazu. Maha jen přikývla a tak se společně vydali k hradní bráně.

"Jsem trochu… nervózní, " přiznala se, když se ticho mezi nimi zdálo nesnesitelné. Harry na ní překvapeně pohlédl.

"Opravdu? Já... já vlastně ani ne," řekl, jako by si to právě uvědomil. "A to si nejsem úplně jistý, jak takové rande funguje."

"Většinou je dobré začít si o něčem povídat," zasmála se. "Poznat se blíže." Sotva však ta poslední slova dořekla, chtěla si nafackovat.

"Hm, takže se smím ptát na jakékoliv otázky? A ty mi odpovíš?" ušklíbl se vědoucně.

"Harry-" nadechla se k odmítnutí, ale pak se zarazila. "Odpovím ti, když budu moci," přikývla a jeho oči se rozšířily nadšením.

"Takže," zarazil si ruce hluboko do kapes. "Řekneš mi něco o Polgaře? Dokud jsem ji neviděl v-" zarazil se, ale pak mu došlo, že o Řádu ví. "Ve štábu, ani jsem nevěděl, že elfové existují."

"Elfové se moc nezdržují v těsném společenství kouzelníků, a když ano, většinou o tom ani nevíme. Jejich kouzla jsou podobná, někdy stejná jako naše, takže se jim daří maskovat, kdo doopravdy jsou."

"Páni, ale Polgara kouzlila s hůlkou, myslel jsem, že to umí jen kouzelníci?" podotkl, když si vzpomněl na další rasy jejich kouzelnického světa, a hlavně ty z nich, které také toužily používat hůlkovou magii.

"Nepotřebují hůlku, to je pravda. Ale nedělá jim problém svou magii soustředit a ovládat přes jakýkoliv magický předmět," snažila se mu vysvětlit, vypadal ale pořád zmateně a tak se jala pokračovat. "Každá hůlka obsahuje něco magického - dračí blánu, vlas víly, žíni jednorožce, péro fénixe a další substance. To jim pomáhá soustředit jejích magii skrze hůlku."

"Znáš Polgaru dlouho, že o elfech víš tolik?"

"Dá se to tak říct," přikývla s úsměvem. "Naše rodiny se znají… delší dobu."

"Počkej!" vyhrkl. "Ty… ty nejsi-?"

"Ne, nejsem elf," zavrtěla hlavou uvažujíc, jestli mu něco říct. Nikomu neuškodí, když mu řekne pravdu. "Ale můj táta je."

"Ale jak to, že ty nejsi elf?" otázal se s ještě větší zmateností. Maha mu bez přemýšlení provlékla svou paži kolem jeho. Nezdálo se však, že by to Harrymu nějak vadilo.

"Mamka je čarodějka," vysvětlila. "Taťka se pro ní musel vzdát hodně věcí," připustila.

"Jako třeba?"

"No-" nadechla se k odpovědi, když je přerušilo hlasité zahihňání za jejich zády.

"Sendersová, tak se ti nakonec povedlo Pottera uklovnout?" řekla jízlivě Pansy. "A to jsme si mysleli, že Nebelvír začíná mít lepší vkus."

"Pověz mi, Parkinsonová, to si takhle kyselá pořád, nebo si jen zahořklá, protože tě nikdo nepozval na Valentýna do Prasinek?" usmála se na ní sladce, aniž by se pustila Harryho. Ten se snažil zamaskovat své vyprsknutí smíchem zakašláním. Tmavovláska zalapala po dechu a její kamarádky Mahu častovaly nepěkným pohledem.

"Co si to dovoluješ?!" vyjekla.

"Nebudu na tebe zbytečně plýtvat dechem, Pansy. Nestojíš za to," otočila se k ní zády a se spokojeným úšklebkem pokračovali s otřásajícím se Harrym do Prasinek. Zrovna, když dorazili do vesnice, začalo poprchávat. Maha Harrymu odpovídala na otázky, které pokládal jednu za druhou. Byla překvapená, že se vyhnul tématům, na které by odmítla odpovědět. Když začalo hustě pršet začali hledat přístřešek, kde by se mohli schovat. Nejblíže byla nechutně vyzdobená kavárna Madame Pacinkové a hned oproti Taškářovy žertovné předměty. Vyměnili si nejistý pohled.

"Taškář?" vyhrkli oba naráz. Neubránili se smíchu a rozběhli se k obchodu.

"Stejně tohle nemá na Kratochvilné kouzelnické kejkle a jejich přenosnou bažinu," zabručela Maha, když si prohlížela jednu z bomb hnojůvek.

"Cože?" zeptal se vykolejeně Harry a Maha si vzápětí uvědomila, že se zas a opět přeřekla. Někdo by jí měl svázat jazyk.

"No," odkašlala si. "Pamatuješ si, jak někdo nechal vybuchnout hnojůvky před kabinetem Umbridgeové?"

"Jasně," zazubil se nad tou vzpomínkou. "Chceš mi říct, že to byl Fred a George?"

"Eh… Ve skutečnosti jsem to byla já s Fran. Kluci nám jen dodali zboží. A nebyly to hnojůvky ale bažina, kterou nemají tak úplně doladěnou. Ale pokud vím, Ropucha se jí nedokázala zbavit, a to ani v této fázi. Musel jí s tím pomoct Brumbál," zachraňovala své přeřeknutí. Na Harryho tváři se usadil výraz úcty.

"Perfektní," vydechl. "A to jste prvně působily tak normálně, až skoro nevinně."

Plavovláska se rozchechtala až jí začaly stékat slzy. To musí říct Fran. Její smích byl nakažlivý, takže jim chvíli trvalo, než se uklidnili.

"Začínám mít hlad, co kdybychom zašli ke Třem košťatům, až přestane takhle lít?" optala se pak Maha Harryho, když procházeli dalšími regály a vybírali žertovné hry.

"Vlastně," Harry se podíval na své hodinky. "Hermiona mě požádala, jestli bych se tam s ní sešel kolem poledne, vadilo by, kdyby se přidala?"

"Oh, samozřejmě ne. Navíc Tchoříčci se hrají lépe ve větším počtu lidí," pročítala si návod na krabici od zmiňované hry. Harry jí vděčně chytil za ruku a pustil se jí až při placení jejich nákupu, kdy ji ani přes všechny její protesty nenechal zaplatit její podíl. Znovu si s ní však propletl prsty venku, a táhl ji rychlým krokem ke Košťatům i v tom lijáku, který ještě nepřestal. Maze se svíraly všechny útroby. Kdokoliv je takto mohl vidět. Nebylo pochyb, že by se rozneslo rychlostí světla, že Potter randí se Sendersovou. Už jednou toho byla svědkem. Tehdy na tom ale nebylo nic špatného.

"Vidíš někde Hermionu?" zeptal se jí, když se protlačili přeplněným hostincem a nikde Hermionu nezahlédli.

"Harry, Maho, tady!" ozval se kousek od nich Hermionin hlas. Otočili se a uviděli Hermionu sedící s Lenkou a Ritou Holoubkovou. Jakmile si uvědomili, že na ně zírá nechvalně známá novinářka, oba škubli rukou, jako by do nich vjel elektrický šok a automaticky se pustili.

"Sakra," zaúpěla Harrymu do ucha. "Ne tahle příšerná ženská."

"Lépe bych to neřekl," zachmuřil se a odevzdaně ji pokýval. Nezbylo jim, než zjistit, o co tady šlo.

Nakonec to nebylo tak zlé, jak prvně předpokládali. Harry měl konečně možnost říct kouzelnickému světu, jak to doopravdy bylo s Cedrikovou smrtí a znovupovstáním Voldemorta. Sledovat Harryho bolest, ale i odvahu a vztek, jí připomnělo, proč se do něj tehdy zamilovala. Jenže ani to ji nepřesvědčilo o tom, že by jejich vztah mohl tentokrát uspět. Byla čím dál tím víc zmatenější. Severus se choval jako idiot, ale znala ho dost dobře na to, aby si postupně uvědomila, že tohle byla jedna z jeho normálních reakcí. Což ho samozřejmě nijak neomlouvalo a ona na něj byla stále naštvaná. Nejraději by se ze svých pocitů vykřičela. Ale to by asi Harry, který vedle ní kráčel a vykládal jí o Brumbálově armádě, nepochopil. Proto se konečně začala soustředit na to, co říká.

"Plánuju je naučit na jedné z našich schůzek Patronovo zaklínadlo," svěřil se jí.

"To je skvělé, Harry! Patron je jedno z důležitých kouzel obrany. Každý by měl vědět, jak jej vyčarovat," podpořila ho a znovu ucítila, jak spojil jejich ruce. Zhluboka vydechla, nedokázala se přinutit je rozpojit.

"Dokážeš jej vyčarovat?" zeptal se ze zájmem. Plavovláska se usmála a rozhlédla se kolem sebe, jestli je někdo poblíž. Nikdo však ještě nebyl na cestě zpátky do Bradavic. Vytáhla hůlku a zavřela oči, aby si mohla co nejjasněji vybavit okamžik, kdy jim Morag řekl, že se budou moci vrátit do minulosti.

"Expecto Patronum," zakroužila hůlkou. Kapkami deště se ve vzduchu začal proplétat třpytící se fénix. Několikrát kolem nich proletěl, pak se zastavil a zpytavě se na Mahu zadíval, když však nedostal žádný vzkaz, rozplynul se.

"Nikdy jsem neviděl vyčarovat patrona někoho jiného," hleděl na místo, kde se ještě před chvílí vznášel Mahyin fénix. "To byla paráda," řekl uznale.

"Díky, ale teď už pojďme, zase začíná lít jako z konve, hrad není zas až tak daleko," zatáhla jej za ruku a přidala do kroku. Bradavickou bránu proběhli už promoklí na kost a zastavili se až ve vstupní síni.

"Dneska… Maho, dnešek byl perfektní," vydal ze sebe nejistě. "Bavil jsem se a co víc, byla jsi tam a podpořila mě při mém rozhovoru s Holoubkovou."

"To nic nebylo," ujistila ho jemně. "Vždycky tu pro tebe budu. To si pamatuj."

Harry váhavě vztáhl ruku a odhrnul Maze mokré vlasy z tváře. Srdce jí vynechalo. Přitáhl si ji blíže a v dalším okamžiku ji začal líbat. Šokovaná vývojem situace se přistihla, že mu polibek opětuje. V hlavě jí vytanula vzpomínka na Severuse a vyděšeně se odtáhla.

"Promiň, Harry," zašeptala. "Myslíš, že bys mi mohl dát víc času?" dodala, když spatřila jeho zmatený výraz.

"Jasně," usmál se úlevně. "Asi bychom se měli jít převléct, nejsem zrovna fanda nemocničního křídla a lektvary madam Pomfreyové na nachlazení způsobí, že ti celý den uniká pára z uší."

"Bez toho se obejdu," stiskla mu vděčně ruku a pomyslela si, že stejně za jedinou medicínu na chřipku považuje ohnivou whisky… i na jiné útrapy.

***

Fran byla vděčná za to ticho, které se v ložnici konečně rozhostilo po odchodu Parvati a Levandule. Odložila knížku, kterou měla stejně otevřenou spíš jen pro rozptýlení a vůbec jí nevěnovala pozornost, přetočila se na břicho a hlavu strčila pod polštář. Byl to jeden z okamžiků, kdy by se nejraději ztratila. Věděla, že by se za chvíli měla vydat dodělat omlazující lektvar pro Mahu, ale nepamatovala si, kdy naposledy měla takhle chvíli jen pro sebe. To, že se rozhodla do Prasinek nejít, jí nakonec přišlo jako dobrý nápad nejen pro to, že si nebyla jistá, jak by reagovala, když by tam viděla Draca třeba s Pansy. S povzdechem se posadila. Opravdu už se v některé chvíle chovala jako puberťák. Odfrkla si, svázala si vlasy do nedbalého drdolu a vydala se do sklepení.

"Nejsou dnes Prasinky?" zarazil se její otec, když jí otevřel dveře kabinetu.

"Jsou, ale nemám na ně náladu, takže jsem si řekla, že je to skvělá příležitost, kdy můžu dokončit ten omlazující lektvar," pokrčila rameny a prošla dovnitř pod jeho nataženou rukou, kterou se opíral o zárubeň. Aniž by na něj čekala, přenesla si svůj kotlík na jeden volný stolek, podpálila jej a lehkým zamícháním zjistila, v jakém je přesně stádiu.

"Ráno jsem ho kontroloval, myslím, že by se hodilo přidat více lev-" zarazil se, když si všiml, že Fran zrovna otevřela lahvičku s levandulovou esencí, kapátkem nabrala pár kapek a zároveň druhou rukou přihodila do kotlíku i několik snítků sušené rostliny.

"Taky jsem na to myslela, už od minule," usmála se na něj pak a jeden ze suchých květů rozdrtila mezi prsty. "Hm, mám ráda tu vůni," zhluboka se nadechla, než si ruku oprášila o svetr.

"Už jsme spolu někdy ten lektvar připravovali?" stoupl si naproti ní a zkoumavě sledoval její počínání.

"Pracovali jsme spolu na mnoha lektvarech. Hodně to ulehčovalo práci Řádu," vzhlédla k němu. Bylo jí jasné, proč se ptá, ale neviděla důvod, proč mu nějaké maličkosti neříct. "Asi mám vlohy po tobě, lektvary mě vždy bavily. Tedy většinou."

"Je snad nějaký, který se ti nepovedl?" začal se zajímat.

"Je jich více, než by mi asi bylo milé ti přiznat," zasmála se Fran, přidala další ingredienci a změnila směr míchání. Severus pobaveně pozvedl jedno obočí. "Felix Felicis byl jedním z nich," řekla pak a raději na něj ani nepohlédla. "Ne, nebylo to pěkné," ušklíbla se ještě, když si vzpomněla na ty katastrofy při prvních pokusech.

"O ten už jsem se nepokusil dlouho. Nepodporuji jeho užívání," semkl pevně rty v nesouhlasu. Přesně jak Fran očekávala.

"Nastaly chvíle, kdy jsme byli ochotni vyzkoušet všechno," zašeptala a zadívala se na něj.

"Pomohl alespoň?"

"Ne v tom, v co jsme doufali nejvíce, ale dokázal nás dostat z pár prekérních situací," pokrčila rameny, jako by s ním mluvila o počasí. Žaludek se jí ale stáhl při vzpomínce na chvíle, kdy i po jeho požití stačilo málo k tomu, aby členové Řádu neunikli smrtijedům.

"Kdy jsi se vlastně stala členkou Řádu?" založil si ruce na hrudi.

"V sedmnácti. Jeho moc rostla a bylo potřeba každé pomocné ruky," dodala, když mu přes obličej opět přelétl nesouhlasný výraz. "Bylo nás více. Všichni jsme doufali, že tu válku vyhrajeme," řekla vážně.

"Pro tebe to ale bylo dvakrát tak nebezpečné. Kdyby Pán zla zjistil-"

"Nemohla jsem svou magii skrývat věčně," skočila mu do řeči bojovně. "Nedalo se tomu vyhnout a ano, nakonec zjistil, kdo jsem," zamumlala a ošila se. Čekala z jeho strany příval námitek, ten však nepřišel a ona se tak sklonila zpět k lektvaru. Snape ji chvíli přemýšlivě pozoroval, než se vrátil ke svému stolu a vyřizování vlastních záležitostí.

"Už to tedy potřebuje jen vychladnout. Nadávkuješ to pak a uschováš zase u sebe?" poprosila ho a sfoukla plamen pod kotlíkem, když jen souhlasně přikývl. "Díky. Půjdu na oběd," rozloučila se a vyrazila směrem k Síni. Bylo ještě celkem brzy a moc lidí u stolů nečekala, obzvláště když byla většina hradu v Prasinkách. O to více ji překvapilo, když u toho zmijozelského zahlédla sedět Draca, který byl sehnutý nad novinami. Rychle se usadila na kraji nebelvírského stolu tak, aby byla zády k němu a sklopila hlavu k talíři. Byla smířená s tím mu dát tolik času, kolik bude potřebovat, ale nebylo to snadné. Unaveně si protřela spánky a s nechutí se pustila do těstovin. Snažila se svou mysl přimět k tomu, aby se začala zabývat něčím jiným, ale moc jí to nešlo. Bylo to už přeci jen pár týdnů od jejich rozhovoru v kuchyni a Draco se jí od toho večera nijak neozval. Nejhorší bylo, že ho chápala a tak se ani nepokusila to nijak změnit. Měla by snad? Možná? Rozhodla se na něj otočit, ale jeho místo již bylo prázdné. Otráveně od sebe odstrčila poloprázdný talíř, dopila vodu a rozhodla se jít k jezeru. Doufala, že ji trocha čerstvého vzduchu probere.

Venku ji ofoukl chladnější vítr, ale Fran ani neuvažovala o tom, že by se snad vrátila dovnitř pro plášť. Trochu toho nekomfortu jí nyní vyhovovalo. U břehu si vysušila kousek promoklého místa u jednoho ze stromů, posadila se k němu a opřela se o jeho kmen. V dálce mohla vidět obří oliheň, která občas vystrčila jedno ze svých chapadel nad hladinu. Chvíli povrch jezera, v němž se odrážel bradavický hrad, se zájmem pozorovala, než si přitáhla kolena k tělu a položila si na ně čelo. Čím déle o všem přemýšlela, tím více ztracená si přišla.

"Chybíš mi, Neliene," zamumlala žalostně a zaklonila hlavu. Jako na povel začalo poprchávat a v listech nad ní začaly šumět dopadající kapky deště. Milovala ten zvuk, zavřela proto oči a čekala, až se kapky probojují až pod koruny stromů a začnou dopadat na její tvář. Zmateně vzhlédla, když se tak ani po několika minutách nestalo. Vypadalo to, jako by přímo nad ní někdo držel neviditelný deštník.

"Kdo je Nelien?" zaslechla najednou vedle sebe a prudce se postavila. Draco stál kousek od ní, v ruce hůlku, kterou mířil nad jejich hlavy.

"Byl to... byl to můj dobrý přítel," přeskočil jí hlas.

"Taky zemřel?" zeptal se tiše.

"Dá se to tak říct," přikývla mu.

"Neznamená to tedy, že by ses s ním teď opět mohla setkat?" Fran od něj na okamžik odvrátila tvář a zahleděla se k Zapovězenému lesu, který se pomalu ztrácel v návalech stále sílícího deště.

"V jeho případě se obávám, že to nezafungovalo," smutně se pousmála a stočila svůj zrak zpátky k blonďákovi. "Ale proto tady nejsi," konstatovala. Zakroutil hlavou.

"Hodně jsem přemýšlel. Co jsi mi řekla. A o tom, v co vlastně věřím. Co všechno se muselo stát, abych to porušil. Abych šel proti němu," lehce se zachvěl té představě. Mlčky ho pozorovala, nechtěla ho přerušit. "Nepředpokládám, že bys byla na jeho straně?" Francis k sobě pevně stiskla rty ve všeříkajícím gestu.

"Já ne, tys ale byl. Minimálně na začátku, stejně jako teď," přikročila k němu blíže. "Nebudu tvrdit, že mě to netížilo, ale měl jsi pro to své důvody a-"

"Dopadlo to špatně," dořekl zahořkle.

"Draco, oba jsme udělali spoustu chyb," vydechla a rozhodila rukama. "Nebyli jsme perfektní, ale byli jsme tam jeden pro druhého. Nemuseli jsme před sebou nic předstírat. Hrát si na něco, co nejsme. Hádali jsme se, a pak se tomu smáli. Měli jsme dny, kdy jsme jeden s druhým ani nepromluvili, nebo jsme se sebe naopak nemohli nabažit. A na konci, všechny ty šťastné chvilky, všechen ten zmatek, ty noční můry a děsy války… To vše z nás učinilo ty, kterými jsme se stali. Kým jsem dnes já. Ty jsi ze mě udělal člověka, kterým jsem dnes," dořekla.

"Proč jsi byla se mnou? Co jsi ve mně přes to všechno viděla?" zeptal se po chvíli.

"Myslíš krom tvého vzhledu a skvělého sexu?" tváře jí lehce znachověly, ale nemohla si pomoct a na prchavý moment se provokativně usmála, než zase zvážněla i přesto, že na ni Draco zůstal hledět, překvapen nejen její přímostí, ale i tím oznámením samotným. "Je to vlastně celkem vtipné… Nesnášeli jsme se. Myslela jsem si, že jsi jen rozmazlený snob. Byl jsi tak arogantní, nafoukaný a sebestředný," zasmála se vzpomínce, kdy jeden druhého navzájem proklínali na chodbách. "A taky… začala jsem tehdy v prvním ročníku. Později ti to vysvětlím," doplnila rychle, když se začal nadechovat k reakci. "Ale přes ty všechny hádky, prvotní nenávist a pošťuchování se to prostě… stalo a my se dali dohromady. Rozuměli jsme si. Ne, že bys mi pak nezlomil srdce, ale po pár měsících ses vzpamatoval a ten zbytek už je… historie. Pro mě. Nedokázala jsem si představit žít ve světě, kde ty už jsi neexistoval. Obzvláště po tom všem, co se stalo," řekla upřímně. "Ale jak už jsem ti řekla, nemáš vůči mě žádné závazky. Vlastně už jsem i uvažovala, zda by sis mě vůbec všiml, když bych neměla Jugsonovo příjmení? Navíc, změnila jsem se, třeba už mě takovou nebudeš mít rád."

"Myslím, že to, že mě přitahuješ, je celkem jasné, jinak bych tě nepolíbil. Ať už s nebo bez whisky," přiznal pomalu. Stále zpracovával vše, co mu řekla a rozmýšlel, jaký k tomu zaujmout postoj. "Co to prostě brát tak, jak to přijde? Blíže se poznat. Znovu," skoro protočil oči.

"To bych byla moc ráda," rozhodla se ho Fran neškádlit. "Co takhle tajná studijní odpoledne?" navrhla a v očích se jí zajiskřilo. "Přece se nebudeš na veřejnosti ukazovat s Nebelvírem," pozvedla obočí.

"To zní až hříšně lákavě, Jugsonová," konečně se pokřiveně usmál, přikročil až k ní a zastrčil jí uvolněný pramen vlasů za ucho. Fran automaticky pozvedla jednu ruku, prohrábla mu vlasy a prsty sjela až na jeho zátylek. Draco z ní nespustil oči a vypadalo to, že vyčkává, jaký bude její další krok. Fran si stoupla na špičky a zlehka krátce přitiskla své rty na jeho, pak se trochu oddálila. Jeho zaváhání bylo jen sotva postřehnutelné, než se k ní tentokrát on sám sklonil a políbil ji zpátky. Jednu paži obtočil kolem jejího pasu, tu druhou, v níž svíral hůlku, po chvíli bezmyšlenkovitě spustil dolů a přerušil tak kouzlo, které je chránilo před deštěm. Oba byli během chvilky úplně promáčení, ale ani jeden z nich se neměl k tomu, přerušit jejich polibek. Naopak, ten nabíral na intenzitě a Fran cítila, jak se Dracova ruka posunuje po její páteři až k její šíji. Zachvěla se. To jako by byl signál pro Malfoye, který se od ní odtáhl.

"Snažil jsem se soustředit," poznamenal, když kouzlo opět obnovil. Zbylé kapky deště mu odkapávaly z vlasů do obličeje.

"Samozřejmě," vysmála se mu hravě Fran, ale neodolala a věnovala mu ještě rychlý polibek, než ho chytila za ruku a oba se dali do běhu směrem k hradu. Pár kroků před schody však Fran podklouzla noha, a kdyby se nedržela Draca za ruku, natáhla by se přímo na zablácenou pěšinu. I přesto jí bokem projela bodavá bolest a ona zaúpěla. Schody s Dracovou pomocí už spíše vybelhala.

"Jsi v pořádku?" nepustil se jí a pomalu tak prošli vstupní síní směrem ke sklepení, kde byla menší šance, že by je spolu v tuhle dobu někdo viděl.

"Jo, jo, jen jsem si asi něco natáhla," snažila se to odmávnout, ale opět usykla, když se rukou dotkla svého boku. Draco si ji chvíli podezřívavě měřil pohledem, a pak, než ho Fran stačila zadržet, jí beze slov z ničeho nic vyhrnul svetr i s tričkem až nad její pas. Když si všiml jejích pomalu se hojících jizev, viděla, jak nakrčil čelo v přemýšlení.

"To je… Je to kousnutí hada?" zeptal se za moment v neuvěření, spustil její svetr zpátky dolů a vzhlédl. Fran polkla. Co teď? Vzal její mlčení jako souhlas. "To je ten důvod, proč jsi se nevrátila hned po Vánocích? Kde tě, pro Merlina, mohl kousnout had?" Bylo evidentní, že to nenechá bez odpovědi.

"Draco, tohle je něco, co-" zarazila se, když postřehla změnu jeho výrazu.

"Ty jsi ta, kterou Ty-víš-kdo hledá? Zabilas jeho hada?" zasyčel překvapeně. Fran přejel mráz po zádech.

"O čem to mluvíš?" vydechla, ale nebyla si jistá, že chce znát odpověď.

"Nagini. Zaslechl jsem doma otce s matkou. Ty-víš-kdo prý udělá cokoliv, aby zjistil, kdo to udělal. Francis, bylas to ty?" chytil ji v první moment nešetrně za paži, než se otočil a přejel si dlaní přes obličej. Ona však nebyla schopna žádné odpovědi. Jediné, na co myslela, byla Maha. Musí ji varovat.

"Jugsonová?" položil jí ruku na tvář, když nijak nereagovala. Roztržitě mu koukla do očí.

"Promiň, musím teď jít," stiskla jeho dlaň. "Uvidíme se později a vše ti vysvětlím. Prosím," dodala, když ji chytil za ruku. Přimhouřil oči, ale nechal ji jít. Fran se dala do běhu. Nebyla si jistá, jestli už byla Maha zpátky, ale byla rozhodnutá doběhnout klidně až do Prasinek. Ukázalo se však, že to nebude třeba. Strnula hned, co došla zpět do vstupní síně a v prvním okamžiku si nebyla jistá, jestli se jí to nezdá. Maha tam stála uprostřed síně s Harrym a… líbali se? Fran se konsternovaně otočila na podpatku a se zvláštním pocitem v hrudi se nakonec vydala do ložnice. A i přesto, že netušila, jak si tu právě spatřenou scénu přebrat, začala se proti své vůli otřásat vztekem.