Severus vztekle skrčil ten kousek pergamenu, který se mu objevil na stole a třískl pěstí do stolu. Ten tam byl jeho pověstný ledový klid. Dosedl na křeslo a zavřel oči, aby se alespoň trochu uklidnil. Copak to ale šlo? Znal ji až moc dobře nato, aby věděl, co má v plánu. A pokud to opravdu udělá… zničí své vzpomínky… ztratí ji už nadobro.
"Sakra!" ozvala se kabinetem další rána. Černovlasý muž začal nervózně přecházet po místnosti. Pohled mu padl na jeho vlastní myslánku. Nemohl by jí vyčítat, kdyby jejich společnou minulost uložila do podobné mísy. Vždyť i on ji tam uchovával, avšak kvůli její bezpečnosti. To ona nevěděla, nikdy jí to neřekl. Přenesl nádobu plnou zvláštní tekutiny na stůl a nepřítomně do ní hleděl. Kdyby si doopravdy dokázal připustit, co k Fawi cítí… kdyby tak překonal sám sebe a promluvil s ní, vysvětlil jí to. A taky… potřeboval, aby to i ona vysvětlila jemu. Ponořil špičku hůlky do mísy a zamíchal v ní. Naklonil se nad myslánku a po chvíli uvažování se ponořil do svých vlastních vzpomínek…
S trhnutím se probral a posadil se. Malý moment se zmateně rozhlížel, než si uvědomil, kde je a hlavně… proč tam je. Svůj pohled stočil na ženu vedle něj. Ta se díky jeho prudkému pohybu probudila.
"Stalo se…," zrak jí spočinul na jeho odhaleném předloktí. "Ty… jsi Smrtijed?" vyhrkla nechápavě. Severus si promnul spánky, tohle neměla vidět. A vůbec, tohle se nemělo stát!
"Tak jsi?!" vyhrabala se z pohovky, deku obmotanou kolem nahého těla.
"Myslím, že je to viditelné dost," odpověděl jí líně a začal se oblékat. Fawi tam jen zkoprněle stála, neschopna pohybu.
"Brumbál…"
"To ví, nemusíte se bát," přešel zpět k vykání.
"Nemusíte…," opakovala po něm tiše. "Chápu," rysy jí ztvrdly. Nikdy by si nemyslel, že by byla takového výrazu schopna. Než se nadál, mávla hůlkou a oblékla se. "Sbohem," sykla a přemístila se pryč. Oddychl si. Mohl být rád, že to není žádná hysterka a nic z jejich nočního úletu nedělá… Ale byl to opravdu jen úlet?
"Samozřejmě," napomenul sám sebe a přivolal si hábit.
Od onoho rána to pro něj bylo složitější, toužil po Fawi víc a víc. I pouhý pohled na ni byl zničující. Přejel si dlaní přes tvář a opět se potopil do myslánky.
Od plesu již uplynul měsíc. Seděl v učebně lektvarů a opravoval několika palcové eseje studentů sedmého ročníku. V tichu místnosti se ozývalo jen škrtání brku. V následujícím momentě se však dveře rozletěly a do třídy nasupeně vešla profesorka Jacobsová, za hábit držela zmijozelského studenta. Severus přísně vzhlédl, neměl rád, když ho při práci někdo rušil.
"Děje se snad něco?"
"Jistě, že se něco děje!" vyprskla a postrčila mladíka před sebe.
"Jeden ze studentů vaší koleje neustále vyvolává hloupé rozmíšky! Domluvte mu vy, nebo za sebe příště neručím!"
"Pane Malfoyi, buďte tak laskav a dostavte se do mého kabinetu dnes kolem sedmé," odtušil líně, více neměl v úmyslu to řešit. Draco se na profesorku vítězně zašklebil a s pozdravem odešel. Fawi na Snapea nevěřícně zírala.
"To bylo jako všechno?!" dala si ruce v bok. Severus na ni pohlédl.
"Očekávala jste snad něco víc?" opět sklopil zrak a pevně chytil okraj stolu. Její přítomnost byla mučivá… mučivá pro jeho tělo, vzpomínky i mysl.
"Oh, chápu. Jeho otec je stejný jako vy. Odporné!" nakrčila nos. Ani si neuvědomila, jak rychle to stihl, ale najednou stál přímo před ní.
"Já nejsem jako on!" procedil mezi zuby.
"Ale ano! Jste bezcitný, arogantní a neustále ničíte život druhým!" křikla mu do tváře.
"Neříkejte, že se ještě stále zlobíte kvůli tomu úletu na plese," pozvedl jedno obočí. Poznal, že přestřelil a z nějakého důvodu mu vadilo, když v jejích očích zahlédl stín bolesti a ponížení. Pak se však Fawiin výraz změnil.
"Nemáme si, co vyčítat. Myslím, že se vám to taky líbilo," pronesla chladně. "Už není, co říct. Nashledanou," otočila se k odchodu. Do nosu ho udeřila lákavá vůně jejích vlasů a ho opět ovládla nečekaná vlna touhy. Dříve, než stihla sáhnout na kliku, chytil ji za paži a zastavil ji tak.
"Máte pravdu," šeptl, hledíc jí do tmavě hnědých očí.
"V čem?" protočila panenky, tělo se jí však třáslo… díky jeho dotyku.
"Není, co říct," sklonil se k ní a políbil ji na citlivou pokožku krku.
"Už ne," hlesla omámeně. Jeden polibek a ona byla v koncích.
"Pššt," pohladil Fawi po tváři. "Ten měsíc byl nekonečný," přiznal se. Udiveně vzhlédla, ústa smyslně pootevřená překvapením. Neodolal, přitiskl ji na chladnou kamennou stěnu a vášnivě políbil. Fawi vydechla, ucítil její dlaně na svých zádech. Polibky se stávaly žádostivějšími, hladovějšími a hlubšími. Nedokázal se od ní odtrhnout. Pouze poslepu mávl hůlkou a zabezpečil tak dveře.
"Tohle… není to moc dobrý nápad," zachraptěla, objetí nepovolila.
"A co je dobrý nápad?" zamumlal chtivě do Fawiných hebkých vlasů.
"Vlastně je to fuk," přisála se k jeho rtům. Chtíč oba poháněl vpřed, čtyři týdny přehlížení vykonaly své. V rychlosti Faw vysvlékl z hábitu. Ozvalo se zaskřípání lavice, když na ni neomaleně posadil ženu, díky níž mu srdce v hrudi bušilo tak zběsile, až to nebylo snesitelné.
"Co to se mnou děláš?" vydechl mezitím, co jí líbal na krku. Fawi se mu snažila rozepnout košili, nakonec to vzdala a dlaně přesunula k jeho pásku.
"To bych se snad měla ptát…," nedořekla. Hladově ji políbil, jednou rukou si přitom pohrával s jedním jejím ňadrem. Nechtěla zůstat pozadu, obtočila mu nohy kolem boků a více se k němu přitiskla. Cítila jeho narůstající vzrušení a touha cítit ho znovu v sobě jí začala spalovat. Přetáhl jí tričko přes hlavu, ale nesundal ho a částečně jí tak uvěznil ruce. Nespokojené zavrčení se změnilo ve slastné vrnění, když svá ústa přitiskl k jedné bradavce a jemně ji začal sát. Pro Fawi ztratil okolní svět tvar. Dlaněmi jí putoval po břiše, dokud se nezastavil u rozepínání kalhot. Pošetile zalitovala toho, že nenosí sukně. Rukama jí objel boky a vsunul je pod zadek. Co nejrychleji se snažil Faw zbavit riflí. Když se mu to konečně podařilo, seděla před ním úplně nahá. Ten pohled se Severusovi zamlouval. Faw v jedné ruce svírala svléknuté tričko a s hravým úsměvem ho odhodila vedle lavice...
Nemůže jí to dovolit. Nesmí zničit své vzpomínky. Pevně rozhodnutý odložil myslánku zpět na její místo a vyšel z kabinetu. Přede dveřmi se srazil s Brumbálem.
"Á, Severusi, jsem rád, že vás vidím. Přišel vám vzkaz?" pošetile se usmíval.
"Jistě," nevrle přikývl. Mohlo být pozdě. "Pokud dovolíte, pane řediteli, musím si něco zařídit."
"Och, samozřejmě," přikývl, v očích jiskřičky. Snape ještě chvíli otálel, ale pak rychlým krokem odkráčel nahoru, pryč ze sklepení. Cesta na ošetřovnu se mu zdála nekonečná. Přede dveřmi se nadechl a tiše je otevřel. Rozhlédl se místností plnou lůžek… prázdných lůžek. Vztekle zaklel a s třísknutím za sebou zavřel. Ztratil ji. Nebude si na něj nejspíš ani pamatovat. Co z toho, že konečně překonal sám sebe? Silou vůle se pokoušel uklidnit. Třeba myslánky ani nevyužila. Na to se ale nemůže spoléhat. Potřebuje ji vidět, mluvit s ní…
"Vítám vás zpět v Bradavicích!" započal Brumbál úvodní řeč ke studentům. Severus jen strnule seděl na židli a nepřítomně zíral do prázdného talíře. Brumbálův projev se mu sléval do jediné šmouhy, ničím nepřekvapil, už několik let. S trhnutím se však probral, když bylo na řadě představení nového profesora.
"A proto mi dovolte mezi námi opět přivítat slečnu profesorku Fawilien Jacobsovou!" zvolal její jméno, z postranních dveří vyšla mladá brunetka. Přívětivě se usmívala. Snape nemohl uvěřit vlastním očím. Je zpět, ve sboru, v Bradavicích… Musel od ní odtrhnout oči. Zdála se mu jiná a přesto tak bolestně stejná.
