Sklepením se rozléhal zvuk kroků. Temnota halila tvář dotyčného. Před dveřmi se zhluboka nadechl, než rozvážně zaklepal.
  "Dále," ozvala se ihned odpověď. Neznámý neváhal a vkročil do kabinetu profesora lektvarů. Ten ihned povstal.
  "Je tady, před chvílí ji přivezli," řekl zadýchaně muž. To, co měl vyřídit, vyřídil.
  "A?" pozvedl jedno obočí.
  "Brumbál myslel, že budete rád...," zarazil se.
  "Brumbál," zamumlal. "Ten si myslí hodně věcí. Běžte!" mávl rukou.
  "Jistě. Nashledanou," mírně se uklonil a zanechal Snapea samotného. Ten vztekle nakopl kotlík stojící vedle jeho stolu. Měl zlost sám na sebe. Ano, chtěl tam jít, chtěl ji zase vidět... Zeptat se, jak se jí daří... stačilo by mu i to, kdyby mohl sedět u její postele, ale je hlupák. Nepřekoná svoje ego, nenavštíví jí. Nechtěl jí znovu ublížit... Nechtěl jí říct něco, čeho by později litoval. Posadil se do křesla a přivolal si whisky. Velkým douškem se pokusil zahnat vzpomínky na ženu, která si dokázala získat jeho srdce. Poslední měsíce pro něj byly utrpením. Strach se ho držel jako klíště. Ano, on měl strach, o ni. Znovu doplnil sklenici až po okraj. Malou chvíli pozoroval nazlátlou tekutinu, pak se ušklíbl a vyprázdnil obsah...


  Ležela na posteli a nepřítomně koukala do prázdna. Bylo jí jasné, že nepřijde. Proč by taky měl? Už dávno to mezi nimi nebylo jako dřív. A kdy to vlastně mezi nimi bylo normální? Skrz řasy jí proklouzla slza. Nenáviděla ho stejně, jako ho milovala. Zakázala si na něj myslet... Nic nepomáhalo. Potřebovala spát, ale kdykoli zavřela oči, spatřila jeho tvář. Vybavila se jí jeho slova, činy...
  "Vypijte to, uleví se vám," vyrušil jí hlas madame Pomfreyové. S díky přijala lektvar, pak se ponořila do bezesného spánku.

  "Můžete mi říci jediný důvod, proč jste to místo nedal mně? Brumbále!"
  "Ale no tak, Severusi, znáte ho velmi dobře. A navíc, kde bych našel stejně skvělého profesora lektvarů? Pojďte, představím vám profesorku Jacobsovou," vzal muže kolem ramen a nasměřoval ho ke dveřím své pracovny.
  "Á, pane řediteli," povstala z křesla mladá usmívající se žena.
  "Dobrý večer. Tak, myslím, že je vše vyjasněno, můžeme jít na večeři. Studenti dorazí za malý moment," dal jim oběma přednost. "Ach, abych nezapomněl. Toto je Severus Snape, profesor lektvarů."
  "Těší mě," natáhla k němu ruku. Snape jen pokývl hlavou. Více pozornosti jí nevěnoval. Brumbálovi pohrávaly v očích jiskřičky, když sledoval onu mladou ženu, která na Severusova záda hleděla značně nasupeně. "Ono se sluší odpovědět!" sykla hnědovláska.
  "Ne vždy je na slova vhodná chvíle," pronesl líně.
  "Tak hele, já vám vaše místo neukradla. Tak si laskavě svůj vztek nevylívejte na mně a chovejte se jako člověk!" sjela ho. Snape pozvedl jedno obočí.
  "Budu si to pamatovat," řekl lhostejně a přidržel profesorce dveře. Do Síně vstoupila jako první.
  "Páni," vydechla. Slyšela už o Bradavicích hodně, ale tohle předčilo její očekávání.
  "Slepý obdiv... ten přejde, nebojte," zašeptal tak blízko ní, až se jí zježily chloupky v zátylku.

  Spící žena se na lůžku zavrtěla. Muž stojící ve stínu sklopil hlavu. Nedokáže to. Bylo to buď, a nebo. Krok vpřed, nebo krok vzad. Ošetřovnou se ozvalo tiché klapnutí dveří. Udělal krok vzad...

***
  "Konečně už jste vzhůru."
  "Brumbále," pokusila se usmát.
  "Rád vás opět vidím zpět ve škole."
  "Moc dlouho zde nepobudu. Ale chci vám poděkovat, že jste mě vzali sem. U Munga by...," ztratila slova.
  "U Munga by vás našli," dokončil to za ni. Smutně přikývla.
  "Omlouvám se za všechny ty problémy," odvrátila od muže tvář.
  "Nemáte se, za co omlouvat, Fawi," smířlivě si ji prohlížel. "To, co jste udělala nebylo sice správné, ale důležité. Pro vás."
  "A vidíte, myslela jsem, že tím něčemu pomůžu, ale stal se pravý opak. Já," nadechla se. "Chtěla jsem zeptat, jestli by jste mi..."
  "Ano?"
  "Potřebovala bych myslánku," koukla do jeho modrých očí, na malou chvíli v nich zahlédla odstín smutku.
  "Zařídím ji. Jen, jste si tím opravdu jistá?"
  "Ano, přemýšlela jsem o tom hodně dlouho. Nejde to jinak, profesore. Musím se od těch vzpomínek odprostit a myslánku pak... rozbít ji."
  "Přijdete tak o ně definitivně."
  "Já vím," hlesla a sklesle zavřela oči. Musela být silná, stát si za svým, jinak se toho všeho nikdy nezbaví.
  "V tom případě, pošlu vám ji ještě dnes odpoledne. Nač otálet," vstal a jemně se jí uklonil. Strnule přikývla. Už dnes? Přetočila se na bok. Je si vlastně doopravdy jistá? Je nutné zbavit se vzpomínek, všech vzpomínek? I těch štastných?
  "Fawi," oslovil ji náhle, jako by věděl, na co zrovna myslí. "Pokud to opravdu uskutečníte, bez těch vzpomínek a zkušeností... nebudete to vy," povzdychl si. "Prozatím nashledanou."
  "Nashle," opět osaměla. Přitáhla si peřinu blíže k bradě a opět usnula. Probudila ji až ošetřovatelka, která jí přinesla další lektvar a také slíbenou myslánku.
  "Nenamáhejte se moc," upozornila ji tiše s mírným úsmevem. Zmohla se jen na přikývnutí. Dlaněmi uchopila kamennou mísu a přendala si ji před sebe. Zhluboka se nadechla a přiložila si hůlku ke spánku. Nervózně si skousla ret. Paži spustila zpět dolů. Ještě ne, chce si vychutnat ony štasné chvíle, naposledy... Pevně stiskla víčka a opřela se o polštář. Před očima se jí jako film vynořovaly vzpomínky...

  "Očividně se nudíte, pane profesore," přitočila se k němu s jízlivým úsmevem na rtech. Ach, jak ji bavilo ho provokovat.
  "Vy zřejmě také, když trávíte svůj čas v mé společnosti," ušklíbl se. Zvonivě se zasmála.
  "Prosím vás, bavte se někdy trochu. Pojďte, jednou už jsme na plese, tak si zatančíme," chytila ho za paži a dotlačila na parket. Ani neprotestoval, jednu ruku jí obtočil kolem pasu a přitáhl blíže k sobě, stále si však zachovával jistý odstup.

  Fawi se usmála. To byly začátky... které skončily až moc rychle. Tehdy jí vývoj situace ani za mák nevadil, právě naopak...

   "Ještě skleničku?" sedla si vedle něj.
   "Neměla byste tolik pít," přijal nabízený alkohol.
   "Ale no tak, já jsem Fawi. Omrzelo mě, říkat vám pane profesore. Je to neosobní," přiopile ho plácla po stehně, viditelně ztuhl.
   "Pro dnešní večer... Severus," natáhl k ní ruku. Hnědovláska se zaculila a zakroutila hlavou.
   "Dneska už se to dělá jinak," lišácky se zazubila a dřív, než stačil zareagovat, ho políbila. "Těší mě, Sevie," přiťukla si. V dalším momentě začala kapela hrát tango. "Á, to je můj tanec! Jdeme," čapla ho za hábit a vytáhla na nohy.
  "Jak já tyhle akce Řádu nesnáším," zaúpěl.
  "Pokud tango neumíte, nebudu vás nutit," pokrčila rameny, když se neměl k pohybu.
  "Já tango umím," ohradil se.
  "Tak proč tu jen stojíme?"
  "Tango by se na veřejnosti tančit nemělo," oznámil jí s ledovým klidem.
  "A to jako proč ne?"
  "Podle mne je to až moc... osobní tanec. Tedy podle toho, jak ho podáte, že."
  "Když myslíte, můžeme jít někam do soukromí," odložila si sklenici a přes ramena přehodila šál.
  "Jak chcete," sykl a spolu s ní se z předsíně přemístil.
  "Kde to jsme?"
  "Neptejte se, neodpovím vám," svlékl si cestovní plášť i hábit. "Odložte si," kývl směrem k ní a přešel ke starému gramofonu. Vzápětí se z něj začaly linout tóny tanga. Rychle se k ní otočil a ona se ocitla v jeho náručí.
  "Páni, Seve, na mě nesmíš tak rychle. Všechno se se mnou točí," zasmála se. Při pohledu do jeho očí zvážněla.
  Začali tančit, ihned pochopila, proč nechtěl už v sále. Dával do toho tolik... vášně. Musela sama sebe napomenout, její tělo po tom muži, který ji k sobě tiskl, začalo toužit. Nedokázala se však onomu pocitu ubránit. Když ji v úkloně vsunul paži kolem pasu, neodolala. Tolik ji přitahoval, nemohla si pomoct. Ruku mu dala kolem krku a prudce si ho přitáhla, jejich ústa splynula v polibku. K jejímu překvapení jí ho opětoval. Pootevřela rty, on toho okamžitě využil a zapojil do hry jazyk. Nemohla se jeho polibků nabažit. Kdo mohl vědět, že ten zatracenej, jízlivej a arogantní chlap bude tak skvěle líbat?
  Cítila jeho dlaň putující po křivce její páteře, neuvěřitelně ji to vzrušovalo. Celým tělem jí projela vlna touhy. Nedočkavě mu začala rozepínat košili, chtěla se ho dotknout... cítit teplo jeho pokožky. Cítit jeho. Všude...
  "Severusi," šeptla toužebně jeho jméno. Pohlédl jí do očí. Spatřila tam stejný žár, jaký nyní spaloval její tělo. Pak se opět sklonil a polibky zasypával její hrdlo. Aniž by ji přestal líbat, svlékl si košili. Fawi ani nepostřehla, kdy jí zbavil šatů... najednou je prostě neměla.
  Vzrušeně vydechla, když jí začal laskat v úžlabine mezi ňadry. Nikdy podobný pocit nezažila, nikdy předtím něco takového mužům nedovolila. Přes zavřená víčka jen vnímala jeho horký dech na svém břiše a jeho rty razící si cestu níž a níž. Jeho dlaně se najednou opět ocitly na jejích zádech, ze rtů jí ujel zklamaný sten. Počkal až otevře oči, jeho tvář zdobil pobavený úsměv. Výraz se mu však ihned změnil, když ucítil její ruce putující po jeho holém břiše až k pásku od kalhot. Nedočkavě mu ho rozepla a kalhoty putovaly na zem. Odkopl je stranou a ji opět držel v náruči a hladově líbal. Oba už byli jen ve spodním prádle, ale ani to jim nemělo vydržet dlouho. Zkušeným pohybem uvolnil zapínání její podprsenky a tu odhodil. Zajíkla se, když své dlaně přesunul k ňadrům. Rty jí stále pustošil krk.
  Ve chvíli, kdy měla pocit, že už jeho dotyky nevydrží, vzal ji do náruče a přenesl k válendě v rohu pokoje. Zbavil oba zbytku oblečení a lehl si vedle ní. Líbily se mu ty jiskřičky vášně, které byly v jejích nádherných očích. Opět Faw zahltil svými polibky. Od sladkých úst postupoval dolů. V momentě, kdy jí jazykem obkroužil kolem pupíku, spokojeně zavrněla. Jeho dotyky byly stále důvěrnější, jí to ale nestačilo. Chtěla více. Zadržela jeho dlaně, jež hladily její stehna a přitáhla si ho k sobě.
   "Neprotahuj...," nenechal jí to doříci, slova utlumil v hlubokém vášnivém polibku. Opatrně na ni nalehl, cítila jeho touhu... Obtočila nohy kolem jeho pasu a on konečně spojil jejich těla...

  Fawi zatřepala hlavou. Celé tělo jí hořelo. Neměla by vzpomínat zrovna na tohle, ale... musela. Bylo to něco neskutečného… Sex se Severusem byl jedinečný.