Prošla mnoho chodeb, trochu ji to unavilo. Vydala se směrem k astronomické
věži. Už byla skoro u ní, někdo ji ale zastavil.
"Jugsonová! Co tu děláš?!" pohrdavě odfrkl Malfoy.
"To mi ještě tak scházelo..." povzdychla si tiše.
"Cos říkala?"
"Nic, mám dneska astronomii a tohle je jediná cesta, která vede k astronomické
věži. Pokud znáš ještě nějakou jinou, Dracoušku, nechám si poradit," odsekla mu.
Přešel až těsně k ní.
"Přeháníš, Jugsonová! Navíc jsem prefekt, můžu ti strhnout body!" syčel jí do
obličeje. Odhodlaně mu pohlédla do očí.
"Tak proč mi je nesebereš?" chvíli na ni hleděl, neodpověděl však.
"Znám něco lepšího než strhávat body. Co takhle..."
"Ať je to cokoli, říkám NE. Nemám náladu se s tebou otravovat, Peroxiďáčku."
Blýsklo se mu v očích.
"Pane Malfoyi, je zde nějaký problém? Máte doufám důvod, kvůli kterému se tu
potulujete tak pozdě?" ozval se za nimi pisklavý hlas.
"Dobrý večer, paní profesorko," pozdravili oba. Umbridgeová se zahleděla na Fran.
"Pomáhl jsem jen slečně Jugsonové. Ztratila se a já ji dovedl do cíle, mají
astronomii," vysvětloval Malfoy. Zírala by na něj s otevřenou pusou, kdyby před
ní nestála ta růžová ropucha. On se jí zastal? V tom něco bude, že by past?
"Dobrá. Poté, co slečnu odvedete, se již netoulejte," zahrozila mu symbolicky
tlustým prstem a usmála se na něj. "Fuj!" otřásla se Fran, tohle udělat na ni...
"A vy slečno, můžete být ráda, že vás Draco našel," pohlédla na oba. "Dobrou
noc, děti," chodbou se rozléhal už jen její cupitavý krok.
"Dobrou noc, děti?!" řekla naštvaně, úplně zapomněla, kdo s ní vlastně je. "Co
si myslí?! Ropu..."
"Ty snad nesouhlasíš s profesorkou, Jugsonová?!" vyjel na ni posměšně.
"To je snad moje věc, s kým souhlasím a s kým ne, ne?!" pokrčil rameny a sykl na
ni.
"Já myslím, že by sis na to měla dávat pozor!" potom se otočil a s úšklebkem
odešel. Dávat pozor? Na co?
"Hej! Peroxide, jaks to myslel?!" křikla za ním. "Přece nemůže vědět o mých
snech?" pomyslela si vystrašeně. Vyběhla po schodech, nahoře jí ofoukl prudký
studený vítr. Naskočila jí husí kůže.
"Tohle nebude příjemná hodina," povzdychla si a čekala na ostatní.
"Slečno Jugsonová. Můžete na chvilku?" zastavila ji po čtvrteční hodině
přeměňování McGonagallová. Přistoupila k jejímu stolu. Když už ze třídy odešel
poslední žák, profesorka promluvila.
"Ředitel vám jistě sdělil, že vás budu vyučovat nitrobranu."
"Ano, oznámil mi to hned po tom druhém snu," odsouhlasila Fran. Minerva se jí
zadívala do očí.
"Dobrá, naše hodiny budou probíhat každý pátek. Vyhovovalo by vám to kolem sedmé
hodiny večer?" přikývla.
"První hodina bude již tento týden, nezapomeňte na ni. Můžete jít na oběd,"
propustila ji. Fran tedy zamířila do Velké síně. Ta už byla z poloviny zaplněná,
další studenti se postupně trousili. Vydala se ke stolu a rozhlížela se, kde si
sedne. Nakonec to za ni vyřešil Neville, který na ni zamával a naznačil jí, aby
si přisedla k němu. Uvítala to. Blížila se k volnému místu, v tom ji někdo
nastavil nohu a ona zakopla. Nebýt toho, že právě procházela kolem dvojčat,
pěkně by si natloukla. Fred ji naštěstí zachytil.
"Díky," vydechla šokovaně.
"Nemáš zač. Nepila jsi něco?" mrkl na ni a pustil ji. Zavrtěla hlavou a usmála
se. Přesunula se k Nevillovi.
"Neviděl jsi, kdo to byl?" šeptla na něj.
"Kdo to byl?" zeptal se nechápavě.
"Nějaký milý človíček mi podkopl nohy," vysvětlila mu, on se udiveně rozhlédl a
pak neznatelně ukázal prstem ke skupince děvčat sedících vedle dvojčat. Pohlédla
ukazovaným směrem. Seděla tam Adriana a smála se. Domyslela si čemu. V krku
pocítila hořkost.
"To mě nemůžou nechat na pokoji?" bodla zklamaně vidličkou do brambory.
"Co jsi říkala? Nerozuměl jsem ti."
"Ále nic. Jak ses dneska měl? My ještě máme bylinkářství a vy?"
"Zatím to šlo, ale po obědě budeme mít obranu." Fran znechuceně odfrkla a
vzpomněla si na včerejší noc.
"To nezávidím. My měli dneska dvouhodinovku, myslela jsem, že mi upadne ruka.
Opsali jsme snad celou učebnici. A ten její hlas, ještě teď mě bolí hlava."
Nevill se pousmál. Na Umbridgeovou měla většina stejný názor. Chvíli jedli tiše.
Pak Nevill z ničeho nic vyhrkl.
"Máš o víkendu čas?" překvapeně na něj pohlédla. "Totiž, vlastně to nepůjde,"
dodal po chvíli.
"Co nepůjde?"
"No, jdeme do Prasinek a… Máme tam tajnou schůzku," ztišil hlas.
"Aha, máš pravdu, že to nepůjde. Já do Prasinek ještě nesmím. A co je to vůbec
za schůzku?" optala se a strčila si do pusy poslední sousto.
"Myslím, že to ti líp vysvětlí Hermiona."
"Tak jo, zeptám se jí," usmála se a vstala. Rozloučila se i s dvojčaty a vydala
se ke skleníkům.
"Vítám vás, Francis."
"Dobrý večer, paní profesorko," pozdravila slušně a čekala, co se bude dít.
Minerva jí prvně seznámila s teorií nitrozpytu a nitrobrany, poté se ujistila,
že je jí vše jasné.
"Myslím, že můžeme přejít k praktické výuce." Fran neznatelně kývla, moc se jí
nezamlouvalo, že profesorka uvidí kousky jejího života. Na druhou stranu nebylo
jiného východiska. Otce jinak zarazit nemohla.
"Pokuste se na nic nemyslet, nepřemýšlet. Žádné city. Rozumíte?"
"Pokusím se." Zavřela oči. "Na nic nemyslet? Jak to mám sakra udělat? Vždyť to
ani nejde!" běželo jí hlavou. Snažila se uklidnit a udělat to, co po ní
profesorka chtěla.
"Připravena?" zaznělo po chvíli kabinetem. Přitakala.
"Legilimens!" pronesla Minerva. Fran to připadalo, jako by se ocitla v
nějakém kině, kde byl hlavním programem její dosavadní život. Obrázek střídal
obrázek, scéna scénu. Viděla to tak jasně. Otec na ni vytahuje hůlku a trestá
ji, protože zapomněla zavřít okno v jeho pokoji. Otec hádající se s matkou
ohledně školy. Babička dávající jí pusu na dobrou noc. Tmavá místnost, ve které
za trest strávila několik dnů. Otec sesílající na ni další kletbu. NE!...
zarazila se Fran. Nechci to prožít znovu! Tu bolest, ponížení! Najednou se
ocitla zpět v kabinetě. Seděla na zemi a po tvářích ji tekly slzy. Zvedla hlavu
k profesorce. Ta měla na tváři vyděšený výraz.
"Jste v pořádku, slečno?" zeptala se profesorka přiškrceně. Fran se zmohla jen
na kývnutí.
"Myslím... myslím, že to pro dnešek stačilo. Musím vás pochválit, zarazila jste
mne," poplácala ji po rameni. Fran se na ni chabě usmála.
"Kdyžtak se po cestě stavte na ošetřovně, pro povzbuzovací lektvar. Uvidíme se
příští týden. Dobrou noc a příjemný víkend."
"Dobrou noc, paní profesorko." Vrávoravě vyšla z jejího kabinetu. Dojít do
Nebelvírské věže jí trvalo déle než obvykle. Cítila se tak slabá, přemýšlela o
té hodině i o pohledu profesorky.
"
Mimbulus Mimbletonia!" řekl někdo nahlas za jejími zády. Lekla se a trhla
sebou. Otočila se na příchozího. Byl to Harry. Trochu se zarazil, když viděl
její pobledlou tvář a úlek.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."
"To nic, to ne ty." Zkoumavě si ji prohlížel.
"Stalo se něco?"
"Já totiž. Ale nic, nejsem ve své kůži." Harry přikývl a nechal ji projít jako
první. Na nic se dál nevyptával. Byla mu vděčná, zapomněla se totiž zeptat,
jestli to může prozradit. Po vstupu do společenky se rozhlédla, hledala Hermionu,
chtěla se zeptat na tu schůzku. Nemusela hledat dlouho. Seděla jako vždy u krbu.
"Hermiono? Ahoj." Oslovená se otočila.
"Ahoj, Fran! Co se stalo? Jsi nějaká bledá!"
"Nic, jsem v pořádku, opravdu! Chtěla jsem se na něco zeptat."
"Na copak?"
"Neville se mi při obědě zmínil o nějaké schůzce," zašeptala. Hermionina tvář se
vyjasnila pochopením.
"No... jde o to, že nejsme spokojeni s výukou jisté profesorky."
"Ropuchou," sykla Fran, Hermiona s úsměvem kývla.
"A tak jsme se rozhodli, teda, mě napadlo, že bychom mohli založit kroužek
Obrany."
"To je skvělý nápad! A kdo bude učitel?"
"Harry."
"Ten mě asi do klubu nevezme, co?" posmutněla.
"Harry!" křikla Hermi. Černovlasý kluk k nim přistoupil, následován zrzkem.
"Ano, Herm?"
"Tady Fran se chtěla na něco zeptat," kývla na ni hlavou a povzbudivě na ni
mrkla.
"Já, no... jen jsem chtěla vědět, jestli bych se mohla přidat do tvého kroužku,"
šeptla nervózně. Harry si ji dlouho měřil.
"Já myslí, že bys mohla, co ty na to Rone?" otočil se na kamaráda. Ten kývl.
"Fakt? To je super. Moc díky!" sedla si naproti Hermiony.
"Ty ses s Malfoyem znala už dřív?" vyhrkl Ron po chvíli ticha, které rušilo
pouze škrábání Hermionina brku.
"Jo, už od mala. Ale nepadli jsme si do oka. Já ho od první chvíle nesnášela, z
části i proto, že mi ho nutili rodiče."
"Ježíš, já bych v jeho přítomnosti nepřežil. Ty sis s ním asi poradila, co?
Podle toho jak si ho setřela tady," zasmál se Ron. Pokrčila rameny, nevěděla, co
na to říct.
Po půl hodince se s nimi rozloučila. Se skvělým pocitem, že už se s ní baví i
Harry a Ron, se vydala do pokoje. Tam na ni čekalo nemilé překvapení...