Prošla mnoho chodeb, trochu ji to unavilo. Vydala se směrem k astronomické věži. Už byla skoro u ní, někdo ji ale zastavil.

"Jugsonová! Co tu děláš?!" pohrdavě odfrkl Malfoy.

"To mi ještě tak scházelo..." povzdychla si tiše.

"Cos říkala?"

"Nic, mám dneska astronomii a tohle je jediná cesta, která vede k astronomické věži. Pokud znáš ještě nějakou jinou, Dracoušku, nechám si poradit," odsekla mu. Přešel až těsně k ní.

"Přeháníš, Jugsonová! Navíc jsem prefekt, můžu ti strhnout body!" syčel jí do obličeje. Odhodlaně mu pohlédla do očí.

"Tak proč mi je nesebereš?" chvíli na ni hleděl, neodpověděl však.

"Znám něco lepšího než strhávat body. Co takhle..."

"Ať je to cokoli, říkám NE. Nemám náladu se s tebou otravovat, Peroxiďáčku." Blýsklo se mu v očích.

"Pane Malfoyi, je zde nějaký problém? Máte doufám důvod, kvůli kterému se tu potulujete tak pozdě?" ozval se za nimi pisklavý hlas.

"Dobrý večer, paní profesorko," pozdravili oba. Umbridgeová se zahleděla na Fran.

"Pomáhl jsem jen slečně Jugsonové. Ztratila se a já ji dovedl do cíle, mají astronomii," vysvětloval Malfoy. Zírala by na něj s otevřenou pusou, kdyby před ní nestála ta růžová ropucha. On se jí zastal? V tom něco bude, že by past? 

"Dobrá. Poté, co slečnu odvedete, se již netoulejte," zahrozila mu symbolicky tlustým prstem a usmála se na něj. "Fuj!" otřásla se Fran, tohle udělat na ni...

"A vy slečno, můžete být ráda, že vás Draco našel," pohlédla na oba. "Dobrou noc, děti," chodbou se rozléhal už jen její cupitavý krok.

"Dobrou noc, děti?!" řekla naštvaně, úplně zapomněla, kdo s ní vlastně je. "Co si myslí?! Ropu..."

"Ty snad nesouhlasíš s profesorkou, Jugsonová?!" vyjel na ni posměšně.

"To je snad moje věc, s kým souhlasím a s kým ne, ne?!" pokrčil rameny a sykl na ni.

"Já myslím, že by sis na to měla dávat pozor!" potom se otočil a s úšklebkem odešel. Dávat pozor? Na co?

"Hej! Peroxide, jaks to myslel?!" křikla za ním. "Přece nemůže vědět o mých snech?" pomyslela si vystrašeně. Vyběhla po schodech, nahoře jí ofoukl prudký studený vítr. Naskočila jí husí kůže.

"Tohle nebude příjemná hodina," povzdychla si a čekala na ostatní.


"Slečno Jugsonová. Můžete na chvilku?" zastavila ji po čtvrteční hodině přeměňování McGonagallová. Přistoupila k jejímu stolu. Když už ze třídy odešel poslední žák, profesorka promluvila.

"Ředitel vám jistě sdělil, že vás budu vyučovat nitrobranu."

"Ano, oznámil mi to hned po tom druhém snu," odsouhlasila Fran. Minerva se jí zadívala do očí.

"Dobrá, naše hodiny budou probíhat každý pátek. Vyhovovalo by vám to kolem sedmé hodiny večer?" přikývla.

"První hodina bude již tento týden, nezapomeňte na ni. Můžete jít na oběd," propustila ji. Fran tedy zamířila do Velké síně. Ta už byla z poloviny zaplněná, další studenti se postupně trousili. Vydala se ke stolu a rozhlížela se, kde si sedne. Nakonec to za ni vyřešil Neville, který na ni zamával a naznačil jí, aby si přisedla k němu. Uvítala to. Blížila se k volnému místu, v tom ji někdo nastavil nohu a ona zakopla. Nebýt toho, že právě procházela kolem dvojčat, pěkně by si natloukla. Fred ji naštěstí zachytil.

"Díky," vydechla šokovaně.

"Nemáš zač. Nepila jsi něco?" mrkl na ni a pustil ji. Zavrtěla hlavou a usmála se. Přesunula se k Nevillovi.

"Neviděl jsi, kdo to byl?" šeptla na něj.

"Kdo to byl?" zeptal se nechápavě.

"Nějaký milý človíček mi podkopl nohy," vysvětlila mu, on se udiveně rozhlédl a pak neznatelně ukázal prstem ke skupince děvčat sedících vedle dvojčat. Pohlédla ukazovaným směrem. Seděla tam Adriana a smála se. Domyslela si čemu. V krku pocítila hořkost.

"To mě nemůžou nechat na pokoji?" bodla zklamaně vidličkou do brambory.

"Co jsi říkala? Nerozuměl jsem ti."

"Ále nic. Jak ses dneska měl? My ještě máme bylinkářství a vy?"

"Zatím to šlo, ale po obědě budeme mít obranu." Fran znechuceně odfrkla a vzpomněla si na včerejší noc.

"To nezávidím. My měli dneska dvouhodinovku, myslela jsem, že mi upadne ruka. Opsali jsme snad celou učebnici. A ten její hlas, ještě teď mě bolí hlava." Nevill se pousmál. Na Umbridgeovou měla většina stejný názor. Chvíli jedli tiše. Pak Nevill z ničeho nic vyhrkl.

"Máš o víkendu čas?" překvapeně na něj pohlédla. "Totiž, vlastně to nepůjde," dodal po chvíli.

"Co nepůjde?"

"No, jdeme do Prasinek a… Máme tam tajnou schůzku," ztišil hlas.

"Aha, máš pravdu, že to nepůjde. Já do Prasinek ještě nesmím. A co je to vůbec za schůzku?" optala se a strčila si do pusy poslední sousto.

"Myslím, že to ti líp vysvětlí Hermiona."

"Tak jo, zeptám se jí," usmála se a vstala. Rozloučila se i s dvojčaty a vydala se ke skleníkům.

"Vítám vás, Francis."

"Dobrý večer, paní profesorko," pozdravila slušně a čekala, co se bude dít. Minerva jí prvně seznámila s teorií nitrozpytu a nitrobrany, poté se ujistila, že je jí vše jasné.

"Myslím, že můžeme přejít k praktické výuce." Fran neznatelně kývla, moc se jí nezamlouvalo, že profesorka uvidí kousky jejího života. Na druhou stranu nebylo jiného východiska. Otce jinak zarazit nemohla.

"Pokuste se na nic nemyslet, nepřemýšlet. Žádné city. Rozumíte?"

"Pokusím se." Zavřela oči. "Na nic nemyslet? Jak to mám sakra udělat? Vždyť to ani nejde!" běželo jí hlavou. Snažila se uklidnit a udělat to, co po ní profesorka chtěla.

"Připravena?" zaznělo po chvíli kabinetem. Přitakala.

"Legilimens!" pronesla Minerva. Fran to připadalo, jako by se ocitla v nějakém kině, kde byl hlavním programem její dosavadní život. Obrázek střídal obrázek, scéna scénu. Viděla to tak jasně. Otec na ni vytahuje hůlku a trestá ji, protože zapomněla zavřít okno v jeho pokoji. Otec hádající se s matkou ohledně školy. Babička dávající jí pusu na dobrou noc. Tmavá místnost, ve které za trest strávila několik dnů. Otec sesílající na ni další kletbu. NE!... zarazila se Fran. Nechci to prožít znovu! Tu bolest, ponížení! Najednou se ocitla zpět v kabinetě. Seděla na zemi a po tvářích ji tekly slzy. Zvedla hlavu k profesorce. Ta měla na tváři vyděšený výraz.

"Jste v pořádku, slečno?" zeptala se profesorka přiškrceně. Fran se zmohla jen na kývnutí.
"Myslím... myslím, že to pro dnešek stačilo. Musím vás pochválit, zarazila jste mne," poplácala ji po rameni. Fran se na ni chabě usmála.
"Kdyžtak se po cestě stavte na ošetřovně, pro povzbuzovací lektvar. Uvidíme se příští týden. Dobrou noc a příjemný víkend."

"Dobrou noc, paní profesorko." Vrávoravě vyšla z jejího kabinetu. Dojít do Nebelvírské věže jí trvalo déle než obvykle. Cítila se tak slabá, přemýšlela o té hodině i o pohledu profesorky.

"Mimbulus Mimbletonia!" řekl někdo nahlas za jejími zády. Lekla se a trhla sebou. Otočila se na příchozího. Byl to Harry. Trochu se zarazil, když viděl její pobledlou tvář a úlek.

"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."

"To nic, to ne ty." Zkoumavě si ji prohlížel.

"Stalo se něco?"

"Já totiž. Ale nic, nejsem ve své kůži." Harry přikývl a nechal ji projít jako první. Na nic se dál nevyptával. Byla mu vděčná, zapomněla se totiž zeptat, jestli to může prozradit. Po vstupu do společenky se rozhlédla, hledala Hermionu, chtěla se zeptat na tu schůzku. Nemusela hledat dlouho. Seděla jako vždy u krbu.

"Hermiono? Ahoj." Oslovená se otočila.

"Ahoj, Fran! Co se stalo? Jsi nějaká bledá!"

"Nic, jsem v pořádku, opravdu! Chtěla jsem se na něco zeptat."

"Na copak?"

"Neville se mi při obědě zmínil o nějaké schůzce," zašeptala. Hermionina tvář se vyjasnila pochopením.

"No... jde o to, že nejsme spokojeni s výukou jisté profesorky."

"Ropuchou," sykla Fran, Hermiona s úsměvem kývla.

"A tak jsme se rozhodli, teda, mě napadlo, že bychom mohli založit kroužek Obrany."

"To je skvělý nápad! A kdo bude učitel?"

"Harry."

"Ten mě asi do klubu nevezme, co?" posmutněla.

"Harry!" křikla Hermi. Černovlasý kluk k nim přistoupil, následován zrzkem.

"Ano, Herm?"

"Tady Fran se chtěla na něco zeptat," kývla na ni hlavou a povzbudivě na ni mrkla.

"Já, no... jen jsem chtěla vědět, jestli bych se mohla přidat do tvého kroužku," šeptla nervózně. Harry si ji dlouho měřil.

"Já myslí, že bys mohla, co ty na to Rone?" otočil se na kamaráda. Ten kývl.

"Fakt? To je super. Moc díky!" sedla si naproti Hermiony.

"Ty ses s Malfoyem znala už dřív?" vyhrkl Ron po chvíli ticha, které rušilo pouze škrábání Hermionina brku.

"Jo, už od mala. Ale nepadli jsme si do oka. Já ho od první chvíle nesnášela, z části i proto, že mi ho nutili rodiče."

"Ježíš, já bych v jeho přítomnosti nepřežil. Ty sis s ním asi poradila, co? Podle toho jak si ho setřela tady," zasmál se Ron. Pokrčila rameny, nevěděla, co na to říct.

Po půl hodince se s nimi rozloučila. Se skvělým pocitem, že už se s ní baví i Harry a Ron, se vydala do pokoje. Tam na ni čekalo nemilé překvapení...