Vešla do ložnice, v první chvíli si myslela, že je tam sama. Bylo tam nezvyklé ticho. Rozhlédla se po pokoji, holky seděly na postelích a pozorovaly ji. Až na Adrianu, ta tam vůbec nebyla.

  "Aspoň se nebudeme hádat," oddychla si Fran. Pomalu se blížila k posteli. Nepamatovala se, že by zatahovala, ale bez otázek závěsy odhrnula. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Všechny její výkresy byly na kousky.

  "To ne…" hlesla tiše a svezla se na kolena, do očí se jí draly slzy. Rukama začala prohrabávat hromádku papíru. Na kresbách jí až tak nezáleželo. Myslela jen na to, co bylo vloženo mezi ně. Fotka babičky. Mohla jen doufat, že není také roztržená. Bohužel, její jediná vzpomínka na ženu, díky které ví, že existuje i láska a odpuštění, byla zničená. Vytáhla všechny části a snažila se je dát dohromady. Moc jí to nešlo. Nevydržela to a rozplakala se naplno. Na jejím rameni se najednou ocitla čísi ruka. Vzhlédla, nad ní stála Annie.

  "My jí varovaly, vážně! Nedala si říct, nechtěla slyšet, že už to přehání. Promiň…" špitla. Fran se zmohla jen na zakroucení hlavou. Kdosi jí podal kapesník.

  "To je tvoje babička?" Pouze přikývla.

  "Máš ji hodně ráda, viď?"

  "Je to jediná osoba, kterou mám…" dotkla se hrany fotky. Fran po chvíli ticha zvedla hlavu a pohlédla na tři spolubydlící, které stály kolem její postele. Všechny měly na jazyku spoustu otázek, osmělila se až Josephine.

  "Můžu se zeptat, proč jsi... proč jsi omdlela po zařazování?" zeptala se nejistě.

  "No... upřímně, bála jsem se trestu."

  "Trestu?!" vyděsily se.

  "Jo, nedostala jsem se tam, kde si rodiče přáli."

  "A to kde?" ozvala se Bethy. Odpověď jim, ale byla jasná.

  "Do Zmijozelu."

  "Ty bláho, nechtěla bych tvoje rodiče…" Fran se pousmála. To holkám dodalo odvahu a rozpovídaly se. Otázka míjela otázku. Ztichly až když se dveře do pokoje otevřely, vešla Adriana. Na chvíli se při pohledu na jejich hlouček zastavila, pak přešla ke své posteli a začala přehazovat věci v kufru. Ve vzduchu visela hádka a dusno by se dalo krájet. Ticho přerušila Franina tichá otázka.

  "Proč?"

  "Co proč?!"

  "Proč jsi to roztrhala? Jaký jsi měla důvod?" Něco ve Franině hlase Adrianu přimělo otočit se. Smutek a výčitky v jejích očích ji zarazily. Uvědomila si, že asi vážně přestřelila. Nedala to však znát. Pohrdlivě si ji změřila.

  "Ty výkresy? Jednoduše se mi nelíbily."

  "Já ale nemyslím výkresy, ty jsou mi šumák! Nakreslím si nové! Zničila jsi mi fotku mé babičky."

  "A tos jako měla jenom jednu?" zeptala se znuděně.

  "Jo, jenom jednu!"

  "No, bóže, si pořídíš novou!" odfrkla Adriana.

  "Tak to asi ne! Rodiče mi všechny fotky zabavují."

  "A koho zajímá, co dělají tvoji rodiče?! Budeš bez fotky, šmitec!" Odpověď se neozvala.

  "Super, konečně ztichla…" pomyslela si Adriana.

  "Proč mě tak nesnášíš?" ozvalo se znovu od okna.

  "Dobrá otázka... proč ty nesnášíš mě?!" Fran vyvalila oči překvapením, stoupla si a přešla k Adrianě. Chytila ji za paži a otočila ji čelem k sobě.

  "Co to sakra...!"

  "Já že tě nesnáším?! Kdo ti to řekl? Ty se ke mě od první chvíle chováš hnusně! Slovní narážky bych možná přežila, ale to, co jsi udělala dneska... pro to omluva není," skoro křičela Fran, do očí jí znovu vstoupily slzy.

  "A i kdybych tě z celého srdce nesnášela, rozhodně bych ti neroztrhala to, co je ti nadevše drahé! Neodháněla bych od tebe ostatní. Nechala bych na nich, aby si o tobě udělali úsudek!" Adriana neměla slov, pomalu vstřebávala její slova.

  "Jsi strašně zlá, víš to?" dodala na konec Francis a chtěla odejít.

  "Já že jsem zlá? A co tvoje rodina?! Jsou to Smrtijedi, umučili a zabili hodně lidí!" vykřikla najednou hnědovláska.

  "Já ale nejsem stená jako oni! Nejsem na své rodiče hrdá! Nenávidím je!" Slzy už se jí svezly po tváři.

  "Ha, to ti mám jako sežrat? Teď když je Vy-víte-kdo zpátky se musíte mít jak v bavlnce!"

  "Ty si asi vážně natvrdlá! Neznáš moje rodiče, tak o nich nemluv! Ty nevíš jaké to je, když jsi za každou maličkost bolestně trestána. Když tě doma považují za neschopnou a všechno ti vyčítají...!" vypálila na Adrianu Fran. To, co odpověděla, nikdo z děvčat neočekával.

  "Vím…" vysoukala ze sebe Adriana a otočila se k nim zády. Holky po sobě nechápavě hleděly. Fran si Adrianu obešla a koukla se jí do očí.

  "Cos to řekla?" zdálo se jí to, nebo v jejích očích taky viděla slzy?

  "Jen, že jsme na tom skoro stejně!" uhla pohledem.

  "Jak skoro stejně?! Vždyť tvoje rodina sympatizuje s Brumbálem, ne?" Adriana kývla. Fran jí dala kapesník a ona si sedla na postel.

  "Já... oni jsou tak přísní. Kdyby zjistili, že jsem s tebou v pokoji... vzali by si mě domů a ještě mi vynadali, že jsem ve stejné koleji." Fran začalo pomalu svítat, proč se k ní chovala tak hnusně.

  "Fajn, ale to pořád není důvod k tomu, aby jsi mě pomlouvala a trhala moje věci! Stačilo se se mnou nebavit. Víš jak jsem se cítila? Bez přátel? Všichni mi něco vyčítali…"

  "Bez přátel? Vždyť…" Pochopila na co Adriana naráží.

  "Jo, nyní už kamarády mám, první kamarády v životě. Vzpomeň si, jak se ke mě všichni chovali na začátku! Hlavně ty!"

  "Já... Já se to... omlouvám se." Pohlédla Fran do očí. Ta se na ni překvapeně koukla.

  "Vím, omluva to nespraví…" hlesla tiše. "Ale …" Vydala se k její posteli.

  "Ale co?" zeptala se nechápavě Fran. To už Adriana stála nad hromádkou papíru a vytahovala hůlku. Něco zamumlala a... fotka byla jako nová. Adriana ji zvedla a podala ji Fran.

  "Dík…" šeptla. Holky dvojici tiše pozorovaly. Teď se jim na tvářích objevil slabý úsměv.

  "Vážně se omlouvám…" To už Fran nevnímala a Adrianu objala.

  "Ty mi odpouštíš?" vydechla překvapeně.

  "Nooo, to si ještě rozmyslím..." usmála se na ni. "Žádné pomlouvání, ju?" Adri kývla.

  "A ty tvoje kresby... jsou moc krásné," špitla ještě tiše. Fran jen mávla rukou.
  Povídaly si dlouho do noci, za ten měsíc toho bylo opravdu hodně. Když Fran usínala, věděla, že už je pevně rozhodnutá o tom, co poví Brumbálovi.

  Víkend si Fran skvěle užila, s holkama blbly u jezera. Kreslila i jejich portréty a karikatury. Poté, co se vrátili studenti z Prasinek, se vydaly do hradu. Chtěla se dozvědět co nejvíce informací o kroužku. Na první schůzku se strašně těšila. Spolubydlící s ní její nadšení sdílely. To však trochu pohaslo, když si uvědomila, kolik má úkolů. Psala je skoro celou neděli, naštěstí jí pomohla Hermiona. Večer pak ve společence hráli Řachavého Petra nebo šachy. Nikomu se nechtělo myslet na pondělní den, školní den.

  "Ach ne, zítra máme zase lektvary!" vzdychla utrápeně Elizabeth.

  "Fran, jak to děláš, že se ti to skoro vždycky povede?" žduchla Adri do Fran, která seděla v rohu její postele.

  "Já nevím... řídím se návodem, nebo mám skrytej talent," mrkla na holky s úsměvem. Náhle někdo zaklepal. Ve dveřích se objevila Hermionina hlava.

  "Ahojte. Fran? Mám pro tebe vzkaz od ředitele."

  "Jaký? Mám k němu přijít? Teď?"

  "Ne, až zítra. V pět hodin. Jestli chceš, půjdu zase s tebou."

  "Tak jo. Ve tři čtvrtě ve společence, hm?" Hermiona se na ni usmála.

  "Fajn, budu tam. Dobrou holky."

  "Dobrou."
  Po odchodu prefektky se Fran ocitla pod palbou otázek. Pokoj se však brzo ponořil do ticha, přeci jen byla zítra škola.