"Frany?" položil někdo dívce ruku na rameno. Nepřítomně kývla, aniž by odvrátila zrak od jezera, u kterého už nějakou chvíli seděla. "Co se stalo?"
  "Co by se mělo stát?" vydolovala ze sebe přiškrceným hlasem.
  "No tak, nech toho, víš, že mě to říct můžeš," šeptla Andy. Černovláska se k ní otočila čelem. V očích se jí třpytily slzy.
  "Proč to udělal? Proč, El?" vzlykla. Snažila se nebrečet, až moc dlouho.
  "Draco?" pochopila Anduel. "To bude dobrý, Frany," objala kamarádku.
  "Je to hajzl, kterej neumí nic jinýho, než si zahrávat s city ostatních," pevně se chytila jejího hábitu.
  "Třeba k tomu měl důvod," zkusila And.
  "Jo, něco takovýho možná naznačil, ale až po tom, co mi ublížil! Copak si opravdu myslí, že bych se o sebe neuměla postarat sama?!"
  "Myslel to dobře," snažila se dívku uklidnit.
  "Ty se ho zastáváš?"
  "Jistě, že ne. Ale pochop ho... Smrtijedi by jeho citu k tobě mohli využít. Nechtěl si to vzít na svědomí. Určitě tě má rád, tím sem si jistá," usmála se na Francis.
  "Mít může, je mu to na nic. Už ho nikdy nechci vidět," setřela si slzu, která se jí prodrala skrze řasy.
  "Sama víš, že to není pravda. Uklidní se to a pak..."
  "Budeme spolu? Nejsem tak naivní, El! On bude Smrtijedem, to nezměním ani já, ani láska."
  "Jak to můžeš vědět? Zlato, teď se na mě podívej!" přinutila jí zvednout tvář. "Už jen to, že jste si navzájem dali šanci, něco znamená! Ano, ublížil ti, ale v dobré víře. Nechtěl, aby ti ublížil někdo jiný. A ty... uvědom si, že je to Malfoy. A ti..."
  "Jsou příliš hrdí a sobečtí," dokončila polohlasem Fran a zvedla se. "On mě zklamal, Andy. Lhal mi a vyhýbal se mi, než se odhodlal mi říci pravdu. A i přesto, že ho," povzdechla si. "Že ho miluju, svou šanci promarnil."
  "Frany..."
  "Andy, promiň, já teď musím být sama," šeptla tiše. Hnědovláska smutně přikývla a zanechala Francis samotnou. Od brány pak sledovala její postavu mizíci v šeru Zapovězeného lesa.


  Nehnutě ležel na posteli a nadával sám sobě. Zkazil, co mohl. Kvůli komu? Nesnesl by pomyšlení, že by se jí něco stalo. Bylo to zvláštní, vědět, že existuje někdo, na kom vám záleží více, než na vás samotných. Pro Malfoye to bylo něco nemyslitelného. Protřel si oči. Kdyby mohl, vrátil by včerejší den zpátky. Tak rád by teď byl s ní, držel ji v náručí a něčemu se smál. Zatřepal hlavou a uchechtl se. Choval se, jako by ani nebyl synem svého otce. Ale kdo mohl tušit, že ho láska tak změní? Kdo mohl tušit, že ho potká onen cit... tak bezvýznamný pro jeho otce... a kdo mohl tušit, že pro něj bude tak důležitý? Prudce se postavil, nemohl vydržet v dusné a prázdné ložnici. Rychlým krokem prošel na chodbu a sklepením se vydal dál, bylo mu jedno kam. Když naproti sobě zaslechl kroky, vzhlédl. Přímo k němu mířila nasupeně vypadající Anduel.
  "And?" začal opatrně, její výraz se mu ani za mák nelíbil.
  "Co si sakra myslíš, že děláš, Malfoyi?!" zasyčela.
  "Víš sama moc dobře, že to bylo nutný!" zvážněl.
  "Opravdu? O tom nic nevím. A i kdyby to bylo nezbytné, mohls to provést jinak! Copak ti nedošlo, že ji tím zraníš? Je z toho vedle!"
  "Jo, tak to já taky," zamumlal.
  "Jasně! Mysli jen na sebe! Bože, vy kluci ste fakt skoro všichni stejní! I když u tebe se není, čemu divit."
  "Jak to myslíš?"
  "Jak? Když sis s Fran začal," přiblížila se k němu. "Ulevilo se mi, byla jsem ráda a ona... byla šťastná! Doufala jsem, že nebudeš jako tvůj otec. Mýlila jsem se, hodně!" prskla.
  "Nesrovnávej mě s mým otcem!" zkřivil tvář. "Bylo to jen pro její dobro."
  "Jistě, hlavně, že se máš, na co vymluvit, viď? Ona se o sebe umí postarat! Nebo ti to snad nedala dostatečně najevo?"
  "Anduel, necháme toho, je to marný."
  "Takže nebudeš dělat nic pro to, abys ji získal zpátky?"
  "Nemůžu. A ona... to zvládne," hlesl. Andy si sama pro sebe kývla.
  "Bezva, jestli to bereš takhle. To pak s čistým vědomím můžu udělat tohle," napřáhla se a praštila ho pěstí přímo do nosu.
  "Au!" zařval.
  "To máš za Fran," vítězně a spokojeně na něj pohlédla. "A pokud ses rozhodl takhle, varuju tě, Malfoyi," ukázala na něj prstem. "Nepřibližuj se k ní!"
  "And," chtěl ji ještě zadržet.
  "A tohle... jako by se to nestalo, jasný?!" zpražila ho pohledem. Pak se otočila a ztratila se mu z očí.
  "Draco?" objal ho někdo kolem pasu.
  "Hm?" stále pozoroval konec chodby, Pansy nevěnoval jediný pohled.
  "Co se ti stalo?"
  "Nestarej se!" odsekl jí.
  "Jen jsem se ptala!" ozvala se ublíženě. Pak se její výraz změnil. "Nepůjdeš se projít?" zeptala se koketním hlasem. "Slyšíš?!" zacloumala s ním. S chladnou tváří se k ní otočil. Mlčky zkoumal její tvář. Nastal čas vrátit vše do starých kolejí. Chovat se, jako by mu Francis nikdy nezamotala hlavu, jako by ani nebyla.
  "Jistě," přikývl. "Sejdeme se po obědě. Takže za půl hodiny," sdělil jí oznamovacím tónem. Pansy ho obdařila šťastným úsměvem. Draco se jí ho pokusil křečovitě oplatit.


  Anduel už dobrých pár minut bloudila lesem. Poté, co Umbridgeová dnes v noci vyhodila Hagrida, bylo podle ní v lese nebezpečněji, než kdy dřív. Ani polední sluneční paprsky nedopadaly až na mechovou zem. Povzdychla si. Pak zaslechla známý hlas, usmála se. Konečně ji našla. Zrychlila krok. Když dorazila k mýtině, zarazila se. Fran na ní nebyla sama, ale s obrovským zlatým drakem. Andy zalapala po dechu. Francis se k ní otočila a upoutala tak i Nelienovu pozornost. Ten jen zafuněl a Anduel jakási neviditelná síla zabránila pokračovat v cestě.
  "Fran?!" nic, jako by ji černovláska neslyšela. Ona už vlastně jejich rozhovor taky ne. Obcházela kolem nich. Drak ji celou dobu pozoroval. Nebylo jí to příjemné. V následující chvíli pocítila prudké škubnutí, neudržela se na nohou a spadla přímo na mýtinu.
  "Vstávej," natáhla k ní ruku Francis. Andy ji přijala a postavila se.
  "Vítám tě, Anduel," promluvil zlatý tvor.
  "Zdravím," hlesla nervózně.
  "To je Nelien," představila ho Frany a pohladila draka po chřípí. Ten se Andy opět zahleděl do očí.
  "Fran, myslím, že je čas jít," otočil se k černovlásce asi po pěti minutách. Dívka se smutně pousmála.
  "Jistě. Děkuju," rozloučila se s ním pokývnutím hlavy. Drakovy obrysy se pomalu rozplývaly.
  "Fran? Co to bylo?"
  "Nelien," pokrčila rameny a dál to nerozebírala.
  "Francis... Vím, že by se to nemělo, ale využil jsem u Andy něčeho, čemu vy říkáte nitrozpyt," zaskočil ji Nel.
  "A?"
  "Smrtijed není," sdělil jí útěšně.
  "Alespoň něco."
  "Fran?! Půjdeme už zpátky? Já budu muset na zkoušku a chci stihnout oběd," upoutala její pozornost Andy.
  "Jasně. Už se cítím líp," pokusila se usmát.
  "To je skvělé. Draco už tě otravovat nebude."
  "Nemluvme o něm, prosím. Stačí, že ho budu muset vídat."
  "Dobře. Já vím, že mě se to říká, ale to přejde a... měla jsi pravdu. Ho nic nezmění."
  "Jak?"
  "Šla jsem si s ním promluvit, nakonec jsem to nevydržela a jednu mu vrazila," řekla jako by nic.
  "Cože jsi?" rozesmála se Francis. Po tváři ji zalechtaly sluneční paprsky. Vyšly ven z lesa.
  "Normálně jsem ho třískla do nosu," pokrčila vesele rameny hnědovláska. "Taky jsem mu řekla, že tě má nechat na pokoji. Nesmí ti ubližovat," její hlas zvážněl. Fran se zastavila.
  "Díky, Andy," objala ji.
  "Nemáš zač," pousmála se. Rysy jí však ztvrdly, když uviděla zmijozelský pár procházející se kolem jezera.
  "Obejdeme to kolem Hagridova srubu," navrhla. Nechtěla, aby je Francis viděla.
  "Proč?" otočila se dívka čelem k hradu. Pohled jí sklouzl k vodě. "Připomeň mi, abych příště nikomu nežrala blbý výmluvy," sykla směrem k Andy. "Hajzl hnusnej peroxidovej!" prskla.
  "Frany, neřeš ho už," chytila ji za paži.
  "Já... nejde to," vytrhla se jí a zaběhla zpátky do lesa.
  "Kretén!" vydala se And nasupeně za kamarádkou. "Fran? No tak, Francis! Počkej!"
  Musela se dát do běhu, přesto jí černovláska zmizela. "Bezva," rozhodila rukama. Opět musela jít jen na vlastní pěst. "Fran?!" odvážila se zavolat ještě jednou. Pořád nic, jen její zvolání se lesem neslo ozvěnou. "Proč musíš zaběhnout vždycky zrovna sem?" chtěla si z kapsy vytáhnout hůlku, zarazila se však v půli pohybu, když zaslechla výkřik. Rozeběhla se směrem, odkud zvuk přišel. Mezi stromy prostupovalo zářivé světlo. Andy si musela dát ruku před oči, aby mohla přistoupit blíže. Obličej se jí stáhl překvapením a strachem ve chvíli, kdy si uvědomila, z čeho ono světlo vychází. Asi tři metry nad zemí se vznášela postava černovlasé dívky. Ta se stále rychleji točila kolem své osy a vytvářela tím tak nebezpečný vír.
  "A doprdele!" ujelo Anduel. Musela udělat pár kroků zpátky, síla větru se pořád zvětšovala. "Francis?!" křikla. Nic, žádná reakce, dívka měla oči pořád zavřené. Její tvář byla klidná, bez emocí a přesto bylo vidět, že ji to vysiluje.
  "Frany, prosím, vrať se dolů!" zašeptala hnědovláska prosebně. K jejímu údivu to zabralo. Francis se v následující chvíli ocitla na zemi, kde zůstala nehybně ležet. Andy se k ní rychle přesunula. Prsty jí přiložila k zápěstí. Dívčin tep byl sotva hmatatelný.
  "Mobilicorpus!" mávla nad Frany hůlkou a opatrně se i s jejím tělem vydala cestičkou mezi stromy ven z lesa. V momentě, kdy vstoupila na louku, přidala do kroku. Netušila, jak na tom Fran je, chtěla ji hlavně dostat do hradu.
  "Cainová?!" zastavil ji hlas Malfoye. Vzápětí za sebou zaslechla kroky.
  "Promiň, ale jestli sis nevšim, spěchám," prskla na něj, na Pansy se raději ani nepodívala..
  "Co se stalo?" hleděl na Francis, v očích podivnou směsici strachu, lásky a přitom chladného nezájmu.
  "Mě se neptej, já ji takhle našla," zasyčela. Z tváře jí jasně mohl vyčíst, že je to kvůli němu.
  "Vezmu ji na ošetřovnu," mávnutím hůlky zrušil Andyino kouzlo a vzal Frany do náruče.
  "Ale Draco!" zaprotestovala Pansy.
  "Nejdu s ní na ošetřovnu," zamumlala hnědovláska.
  "Stejně už musíme do hradu, za chvíli nám začne zkouška!" vyjel na svou společnici, ta nakonec jen přikývla. "Kam ji mám teda vzít?" otočil se na Anduel. Ta ho pozorovala zkoumavým pohledem.
  "Za Snapeem, ten bude mít všechny lektvary při ruce," dodala na vysvětlenou.
  "Jasně, tak jdeme. Pansy, skoč mi na kolej pro věci," kývl k Parkinsové a spolu s Andy vykročil zpátky do hradu.
  "Dopravila bych ji tam sama."
  "Teď to neřeš. Jak se jí to stalo?" zeptal se znovu.
  "Vybíjela si zlost. Můžeš hádat na koho?!"
  "Hele, já už ti k tomu svoje řekl, myslel jsem, že zrovna ty mě pochopíš, když víš, jak to u nás chodí!" šeptl. Jen trhla rameny, na tohle mu nechtěla odpovídat.
  "Všechno jde nějak skloubit. A navíc, když je Jugson ve skupině...," nechala větu vyznít do prázdna. Draco Anduel mlčky pozoroval. U Snapeových dveří tiše zaklepal.
  "Ano?" ozvalo se líně.
  "To jsem já, pane profesore." Dveře se rozletěly dokořán.
  "Pane Malfoyi?" pozvedl jedno obočí, když spatřil Francis ležící v jeho náručí.
  "Zhroutila se," vkročil do kabinetu.
  "Proč ji nezanesete na ošetřovnu?" postavil se a mávl hůlkou, vedle stolu se objevilo provizorní lůžko. "Položte ji sem."
  "Myslela jsem, že vy jí pomůžete víc," hlesla Andy.
  "Tak myslela?" střelil po ní pohledem. "Nezačíná vám za chvíli náhodou zkouška?"
  "Jistě," přitakala.
  "Na co tedy čekáte?" zeptal se jich obou. "Běžte!" přikázal jim.
  "Nashledanou, večer se pro ni stavím," opustila místnost Andy.
  "Vy čekáte na co, pane Malfoyi?" přešel ke skříni a začal vytahovat různé lahvičky s lektvary z jeho soukromých zásob.
  "Já... už odcházím," naposledy se koukl na bezvědomou dívku a zaklapl za sebou dveře. Severus si k Francis přenesl vše potřebné a do krku jí postupně nalil tři různé lektvary. Když si byl jistý, že je její stav stabilizovaný a nic už jí nehrozí, posadil se zpět za stůl a opět se dal do práce.
  "Kde to... jsem?" probrala se po pár hodinách Fran. Snape vzhlédl.
  "V mém kabinetě. Donesl vás sem zcela vyčerpanou pan Malfoy v doprovodu slečny Cainové," vysvětlil ve zkratce a vytáhl si další lektvar. "Vypijte to," podal jí ho.
  "Díky," lokla si, ihned pocítila, jak jí celé tělo naplňuje nová energie.
  "Řeknete mi, co se doopravdy stalo?" přisedl si k ní. Nenaléhal. Pootočila tvář. Její modré oči se setkaly s těmi uhrančivě černými. Věděla, že mu to říct může.
  "Potřebovala jsem si vybít energii a přepískla jsem to. Kdyby mě Andy nenašla, asi by... nebyla bych tady," polkla.
  "Vybít energii... Jugsonová, potřebuji znát pravdu, chápete?! Položím vám teď jednu otázku," řekl pevným hlasem. Zarazilo ji to. Přikývla.
  "Ptejte se."
  "Francis, vy jste... patříte mezi Strážce?" zašeptal. Vyvalila na něj oči. On ty své zavřel, jako by se bál odpovědi.
  "Já," nadechla se. "Ano, patřím mezi ně."
  "Ale poslední Strážce se narodil před šestnácti lety," zamumlal bolestně.
  "To je pravda. Byla jsem jím já," přiznala. "Proč se na to ptáte? Vy víte, kdo doopravdy jsem?" natáhla k němu paži. V tu chvíli se otevřely dveře do kabinetu.
  "Pane profesore, ředitelka vás potřebuje ve svém kabinetě, prý je to naléhavé!"
  "Hned přijdu," kývl. "A vy, slečno, můžete jít pomalu na kolej."
  "Prosím! Tak víte to?" naléhala Fran. Blýsklo se mu v očích.
  "Ano, vím," šeptl skoro neslyšně a vyplul z místnosti. Fran chvíli trvalo, než se vzpamatovala z toho, co jí odpověděl. Pak na něj dostala vztek. Když to věděl, tak proč jí to neřekl?! Naštvaně se postavila a nejistým krokem se vydala zpátky do věže. V tom kabinetě nechtěla zůstat ani o minutu dýl. Společenkou, kde skoro nikdo nebyl, prošla svižněji. Už se viděla v posteli. Únava ji zase začala přemáhat. Vysíleně padla do peřin, o víc se nezajímala. Nevěděla tak, že se Harry ještě s několika přáteli vydal na Ministerstvo. Nevěděla tak, že se již celý kouzenický svět dozví o návratu Lorda Voldemorta a netušila ani to, že její "otec" byl zatčen a odveden do Azkabanu.
  Ve světě snů je vám vše pozemské lhostejné, tak proč se o to zajímat?