"And?" hnědovláska vyskočila.
"Frany, konečně," očima nervózně těkala po místnosti.
"Děje se něco?" pousmála se. "A děkuju za včerejšek," dodala tišeji.
"No, za včera nemáš zač, celkem... si mě vyděsila," začala si třít paže.
"Promiň, jen," zaklonila hlavu. "Vyvedl mě z míry."
"Za tohle se nemusíš omlouvat. A k tvé první otázce. Něco se stalo," její pohled zvážněl.
"A jé," vyklouzlo Fran z pusy. "Asi si sednem?" čapla na pohovku, Andy ji napodobila.
"Víš, včera při zkoušce," začala dívka pomalu. "Harry... udělalo se mu špatně, prý usnul a něco se mu zdálo," Fran pochopila, že naráží na Harryho vidiny.
"A?"
"No, zřejmě to bylo vážné a podle toho, co vím... Vydali se na Ministerstvo."
"Kdo? Proč?"
"To nám snad řeknou sami, jen... samozřejmě tam čekali Smrtijedi, dorazil i sám Pán Zla," ztlumila hlas.
"Bezva, takže už se o něm ví," oddychla si Fran úlevou, pak se však zamračila. "Jsou v pořádku?"
"Jo, teda... Ron s Hermionou sou na ošetřovně, ale jinak v pohodě. Ginn měla něco s kotníkem, Neville zlomenej nos. Lenka s Harrym snad jen pár škrábanců, to mi aspoň v rychlosti řekli," tón jejího hlasu byl úlevný, přesto se Fran její výraz nelíbil.
"Dál?"
"Zemřel člen Řádu."
"Kdo?"
"Sirius," šeptla. Fran zamrkala. Harryho kmotr? Trhla hlavou. Zdálo se jí to nemožné.
"Ach ne. Harry to..."
"Musí překonat," smutně se pousmála Anduel. "A on to zvládne, snad," zamumlala.
"A Smrtijedi? Ti z toho vyvázli?" v očích se jí blýsklo.
"Někteří ano," připustila hnědovláska. "Ale do Azkabanu se jich taky dostalo dost," ušklíbla se.
"Například?" zeptala se dychtivě.
"Fajn, byl mezi nimi i tvůj otec, pak Malfoy, snad i Goyle, Crabe... Víc ti poví Harry a spol," mávla rukou. Fran nebyla schopna pohybu ani slova. Jugson je v Azkabanu! Nebude jí o prázdninách otravovat život. Pocítila náhlou úlevu. A i přes to všechno, co se od Andy dozvěděla, tvář jí ozdobil úlevný úsměv. "Taky se vrátil Brumbál," potěšila ji Anduel ještě víc.
"To budou skvělý prázdniny," oddychla si. Obě dívky se začaly smát...
Hostina na závěr školního roku byla v plném proudu. Francis cítila jakési uspokojení vždy, když pohlédla k učiteskému stolu a viděla v čele sedět Brumbála. Bez něj Bradavice nebyly Bradavice.
"Fran?"
"Jo?" otočila se k Adrianě, která jí s úsměvem mávla před obličejem.
"Proč na tebe Malfoy se Snapeem pořád tak zírají?" sykla spiklenecky. Černovláska se prudce ohlédla ke zmijozelskému stolu. Blonďák jí opravdu propaloval pohledem. Nakrčila obočí a on jako na povel sklopil zrak. K učitelům se nepodívala.
"Nevím, asi plánuje nějakou past," pokrčila rameny, vyměnila si rychlý pohled s Andy, ta na ni povzbudivě mrkla.
"Myslím, že teď si nebude vyskakovat jako dřív, když je jeho otec v Azkabanu," uvažoval nahlas Harry.
"U Draca není nikdy nic jisté," sykla Frany. V očích se jí na okamžik objevil stín bolesti.
"Prosím tě, je to jen namyšlenej frajer, ale když na něco přijde, zdrhne jako první," odfrkl Ron, ostatní se pobaveně zasmáli.
"Pane profesore...," rozhodla se kontaktovat Snapea. Viditelně sebou trhl.
"Ano?"
"Já... víte, je poslední den školy, myslela jsem, jestli bychom nemohli dokončit ten rozhovor," začala opatrně. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.
"Obávám se, že ne, slečno Jugsonová," opáčil ledově.
"Prosím! Jste zřejmě jediný, kdo ví pravdu," žadonila.
"To si myslíte vy," vstal a hodlal opustit Síň.
"Z jakého důvodu mi to neřeknete?" vypálila na něj.
"Nejsem ten správný člověk, který by vám měl zrovna tohle vysvětlovat."
"A kdo jím je? Všichni se chováte, jako by jste se mnou neměli nic společného, nic o mě nevěděli, a když ano, vymluvíte se na někoho jiného! Nebaví mne to!"
"Tohle nebylo myšleno jako vtip," celou cestu ji sledoval.
"Ach bože, jste tak tvrdohlavej!" neudržela se. K jejímu překvapení mu zacukaly koutky.
"Myslím, že nejsem sám, slečno."
"Já to stejně zjistím!" zakabonila se.
"O tom nepochybuji a jsem si jist, že...," zarazil se.
"Co?"
"Přeji vám příjemnou cestu domů, prázdniny budete trávit u babičky, ale to již určitě víte," změnil téma.
"Ano," odvětila mu nasupeně. Pozvedl jedno obočí a pak s klidem opustil Velkou síň.
"Francis?! Můžeš vnímat?" zatřásla s ní opět Adriana.
"Eh... promiň, já jsem jen unavená," vymluvila se. "Půjdu už nahoru a dobalím si zbytek věcí."
"Připojím se k tobě," zvedla se i Andy. Fran neprotestovala. Až k obrazu šly mlčky.
"Neměla jsi žádné otázky," prolomila ticho Francis.
"Cože?"
"Tehdy v tom lese," přiblížila Fran.
"Ach... já se nechtěla vyptávat. Víš, doufala jsem, že kdyby jsi chtěla, řekla by jsi mi sama, co to znamenalo, a co je Nelien zač," koukla se Frany do očí.
"Díky. A možná časem... ti to řeknu," zakřenila se na hnědovlásku. Ta vesele přikývla.
"Tak dobrou."
"Jasně, ahoj zítra," rozloučily se. Fran rychle zaklapla dveře do ložnice a opřela se o ně. Zítra už se uvidí s babičkou a nějak, bylo jí jedno jak, ji donutí, aby jí řekla pravdu.
"Zatracenej Snape," hodila do kufru kousek oblečení a s brbláním se převlékla do pyžama. Předtím, než usnula, se jí před očima promítly všechny důležité momenty, které se za tento pouhý rok odehrály...
"Moc se mi odtud nechce," ohlédla se Elizabeth zpět k hradu.
"To asi nikomu, ale ani se nenadějeme a budeme tu zpět," usmála se trochu nervózně Fran. Kdo ví, co se o prázdninách dozví. Na nádraží v Prasinkách všichni ve spěchu nastupovali do Expresu. Ve vzduchu se tetelila radost studentů odjíždějících domů na dlouhé dva měsíce. Když byla všechna kupé zaplněna, vlak se dal do pohybu. Frany vyhlédla z okna, vítr jí cuchal vlasy a štípal ve tváři. Zaplavil ji pocit jisté tísně a smutku. V Bradavicích poznala pravé přátele a také... lásku. Zavřela oči, zakázala si na něj myslet. Malfoy už v jejím životě nebude hrát žádnou roli.
Vlak dorazil do cílové stanice rychleji, než by si většina cestujících přála. Studenti se se svými zavazadly prodírali k přepážce, vstříc sladké náruči prázdnin. Jako poslední před přepážkou stáli Harry, Ron a Hermiona s Anduel, loučili se s Fran.
"Po prázdninách se uvidíme," objaly ji holky. Fran jen přikývla.
"Myslím, že to budou ty nejlepší prázdniny ze všech," usmála se na ně černovláska a pohledem zabloudila ke starší, přívětivě vypadající ženě. Byla tak ráda, že ji zase vidí.
"Užij si to u babičky, dej vědět, jak se máš."
"Jasně, takže… za dva měsíce," povzdychla si Fran.
"Jo, za dva měsíce ve vlaku," odpověděl jí vesele Harry. Francis přikývla, mrkla na ně a pomalu se vydala k babičce. V půli cesty se ještě zastavila a otočila.
"Herm?" zavolala na hnědovlásku. Pohybem ruky jí naznačila, aby k ní přišla.
"Copak?" zeptala se nechápavě Hermiona.
"Neděje se nic?" vypálila na ni a pečlivě sledovala její reakci. Od návratu z ministerstva se jí zdála nějaká mimo.
"Ne, mělo by?" vyrazila ze sebe. Fran jen pokrčila rameny. Nebude to z ní páčit.
"Tak si užij prázdniny, ahoj!" pousmála se na Hermionu Fran, zamávala klukům a připojila se k babičce. Herm se vrátila zpět k Harrymu a Ronovi. Andy už byla pryč.
"Ach, zlatíčko, připravena?" přivinula si ji k sobě babička.
"Myslím, že ano," kývla a naposledy se ohlédla na přátele, právě procházeli přepážkou.
"Výborně," poplácala vnučku po tváři. "Doma tě čeká... překvapení," trochu zvážněla. "A asi bychom si měly pospíšit."
"Jistě," přikývla Fran, netušila proč, ale z toho překvapení neměla dobrý pocit. Chytila se babičky za paži. Obě s prásknutím zmizely...
"Vítej doma, holčičko," obdařila ji babička dalším vřelým úsměvem. "Počkej chvíli tady, hned se pro tebe vrátím a ukážu ti tvůj nový pokoj."
"Fajn," uculila se a rozhlédla se po hale. Jak jí babiččin dům chyběl.
"Tak pojď. doufám, že se ti bude líbit, přestěhovala jsem tě do toho většího, s výhledem do zahrady."
"Tos nemusela, ten starý mi vyhovoval," bránila se Francis.
"Ale jdi. Navíc, přišlo mi to vhodné. Kdyby jsi někoho pozvala, pohodlně se tam vejde další postel," spiklenecky na vnučku mrkla.
"Ty seš neskutečná, babi," se smíchem jí objala. I přes tu radost, která z babičky vyzařovala, Fran poznala, že je napjatá.
"Dobrá, jsme tady. V klidu si vybal, odpočiň si. Já tě pak zavolám na večeři," řekla tónem, jež dával najevo nevyslovené přání toho, aby Frany nevycházela z místnosti.
"Ok, dám si sprchu a asi si zdřímnu," nechtěla pokazit tu příjemnou náladu v domě. Babiččina tvář se rozjasnila, potom nechala dívku samotnou. Frany s povzdechnutím otevřela dveře do pokoje a žasla. Tam by se nevešla jen jedna postel. Do toho pokoje si mohla pozvat klidně dalších šest lidí a ještě by zbyl dostatek místa pro nečekanou návštěvu. Nadšeně zavýskla a jako malá skočila na pohodlně vypadající postel. Bee ji pozorovala z cestovního košíku svýma bystrýma očima. Tiše mňoukla.
"Promiň," slezla z matrace a otevřela jí dvířka. Kočka se slastně protáhla. "Buď hodná, já se hned vrátím," podrbala ji pod krkem a vklouzla do připojené koupelny. Napustila si plnou vanu horké vody a spokojeně se do ní ponořila. Z rozjímání jí vyrušily zvýšené hlasy. Trhla sebou. Chvíli musela vzpomínat, než si uvědomila, kde je. Oklepala se, voda ve vaně už byla skoro studená.
"Bože, já usnula," zaklonila hlavu. Když se do ní opět dala zima, zabalila se do huňatého županu a se skvělým pocitem vyhopsala z koupelny. V pokoji už bylo šero, kočka ležela stočená do klubíčka na polštáři a tichoučce vrněla. Francis měla v plánu lehnout si k ní, ale znovu zaslechla hádku. Nedalo jí to, přistoupila ke dveřím a pootevřela je. Na chodbě svítilo tlumené světlo. Hlasy se zdály vzdálenější, než v pokoji. Přemohla ji zvědavost, přitáhla si župan blíže k tělu a vykročila směrem ke schodišti. V hale nikdo nestál, návštěvník tedy musel být v salonku nebo v obýváku. Tiše našlapovala, snažíc se zachytit nějaký smysl.
"Měl jsem to vědět!" byla první souvislá věta, kterou zachytila.
"Ten hlas znám," šeptla tiše.
"Nemohly jsme jinak," zazněla odpověď její babičky.
"Nemohly? Nebo jste vy usoudila, že by to bylo příliš riskantní," ozvalo se zasyčení.
"Dalo by se to vyřešit v klidu?" zaslechla další povědomý hlas.
"Možná před pár lety! Tohle je... zrada. Šestnáct let, víš, co to bylo, Charleen?"
"Jistě! Pro mě to tehdy bylo těžké, nevíš, jak moc. Jen tak se sbalit a zmizet, jako bychom nikdy neexistovaly. A moci ti zanechat jen pitomý dopis, který ti neřekl víc, než jsi potřeboval vědět k přežití!"
"K přežití," odfrkl. "Sama jsi dobře věděla, že jsem Smrtijed, stejně jako Jugson, tak proč on? Proč to tajemství a skrývání?!" sestoupila až k patě schodiště. Potřebovala vědět, o co jde.
"Proč? Pán Zla by to zjistil, kdybych zůstala s tebou! Myslel jsi na Fran? Co by se s ní stalo, kdyby nás odhalil? Takhle to bylo bezpečnější!"
"Tím chceš říct, že já bych nebyl schopen vám bezpečí zajistit?!"
"Nepřekrucuj to, myslela jsem to jinak," povzdychla si žena.
"Samozřejmě," procedil skrze zuby. "I kdybych překousl to, že jste zmizely... jak jsi mohla dovolit, aby jí ubližoval?!" řekl hlasem plným zášti.
"Já...," hlas se jí zlomil. Francis opatrně nakoukla do místnosti. Zády k ní stál muž v cestovním plášti. Babička seděla v křesle, už se do jejich hádky nepletla.
"Ty co?" zaútočil muž. Fran zamračeně hleděla na světlovlasou ženu, než jí podle hlasu a gest došlo, že je to její matka. Z dřívější podoby jí zbyly jen modré oči. Fran zakroutila hlavou. Co se tu děje? Co tu dělá on?
"Profesor Snape?" vyslala k němu nejistou myšlenku. Plynulým pohybem se otočil, jejich pohledy se setkaly.
"Ach, Francis," zajíkla se Charleen. I babička se při vyslovení jejího jména zvedla.
"Mohla bych... mohla bych konečně vědět, o co tady jde?" zhluboka se nadechla. V podvědomí si byla jistá tím, co bylo nad mraky jasné, ale potřebovala to slyšet. "Vy...," kývla hlavou k Severusovi. "Vy jste...," nedořekla. Nedokázala to vyslovit nahlas. Byla by to moc velká shoda náhod, kdyby byl zrovna on, profesor lektvarů její...
"Ano," vyslovil sotva slyšitelně. Frany se zamlžilo před očima. Na tváři se jí objevil neupřímný, spíše hysterický úsměv.
"To není možné," horlivě zakroutila hlavou. Snažila se potlačit své myšlenky a vzpomínky, které jí jen utvrzovaly v tom, k čemu před malou chvílí došla.
"Francis, holčičko," najednou ji matka prudce objala. "Prosím, odpusť mi to. Všechno ti vysvětlím. Proč to bylo tak, jak to bylo," chrlila jednu větu za druhou. "Máš plné právo se na mě zlobit, nesnášet mě, jen mě nech to vysvětlit, ano?" držela Franinu tvář mezi dlaněmi.
"Mami, to už je fuk. Na vysvětlování toho, proč jsme žily s tím... chlapem, bude času dost. Já potřebuju vědět... Chci vědět něco od něj," pohlédla na Snapea. Ten ji pozoroval, ústa zlostně stažená do jedné linky. Tohohle výrazu se většina studentů bála. Ona se jen ušklíbla. "Nemyslím, že...," promluvila babička.
"Babi, mám právo s ním strávit nějaký ten čas, když už jste mi to milostivě odepřely na těch šestnáct let," vyhrkla naštvaněji, než měla v plánu. "Zajdu se převléct," zamumlala nakonec. Rychle vyběhla schody a zavřela se v pokoji. Dříve, než si to všechno začala znovu uvědomovat, se převlékla. Pak už sjela podél zdi na zem. Kolena si přitáhla k tělu a opřela si o ně bradu. tak dlouho... tolik let ve lži. Ani nepostřehla, když se ozvalo zaklepání. Do pokoje vstoupil Snape. Tiše došel až k dívce. Před ní se zastavil, jako by si nebyl jistý, co dělat.
"Francis?" sedl si nakonec vedle ní. Musela se začít smát, navzdory situaci, ve které byla. Trpělivě čekal až se uklidní, pozoroval ji zkoumavým pohledem.
"Promiňte, jen... přišlo mi to trochu směšné, že obávaný profesor lektvarů sedí na zemi vedle své studentky," vysvětlila, tvář opět vážnou.
"Nejste jen studentka, jak jste se před chvílí dozvěděla," zavrčel.
"Ale pořád mi vykáte," prohlížela si ho z profilu.
"To ty mě taky," natočil se k ní čelem.
"A to vám mám říkat tati?" zapitvořila se. Přes jeho tvář přelétl úsměv.
"Myslím, že vyslovit tohle ve škole..."
"Rovnalo by se to katastrofě," uchichtla se. "Babička je za dveřmi," sdělila mu jejich obvyklým způsobem rozmluvy.
"To bychom jí zřejmě neměli upřít to potěšení z naší rozmluvy."
"Myslím, že to pro jednou zvládne. Chtěla jsem se zeptat... vy jste," zavřela oči. "Věděl jsi, že máš dceru?" neudivilo ho, že se na to ptá.
"Ano, věděl. Jenže pak... jste zmizely a já vás nemohl najít. Spoléhal jsem na to, že nastoupíš do Bradavic, že se to pak vyřeší. Ale nepředpokládal jsem, že ti pozmění věk i vzhled," jeho tón byl opět prosycen vztekem.
"A byl jste... jsi obeznámen s tím, že jsem Strážce?"
"Tušil jsem to, a pak, když Pán Zla zjistil jméno tvé babičky... Byl jsem si tím jistý. Od začátku roku, jsem v tobě viděl něco víc, ale nedokázal jsem to pojmenovat. Byly tu ty okamžiky, které mne měly už dlouho předtím přivést na to, kdo jsi. Problémy s Malfoyem, myšlenkové rozhovory... Jistý jsem si byl až tehdy, když tě přinesli do mého kabinetu."
"Proč jsi mi to neřekl už tam?!" trochu se rozzlobila.
"Musel jsem si prvně promluvit s tvou matkou," zatnul pěst. Jen kývla a postavila se.
"Ve škole... to asi bude stejné, jako předtím, že?" zeptala se nejistě.
"Chce s tebou mluvit Brumbál, ten bude vědět, co je lepší, ale ano. Ve škole se k sobě budeme muset chovat normálně."
"A... ani žádné návštěvy či soukromé rozhovory?" uličnicky se jí blýsklo v očích.
"To už záleží hlavně na tobě, Francis. Jestli budeš mít zájem trávit se mnou nějaký čas," hleděl na ni s očekáváním.
"A ty by si chtěl?"
"Lépe tě poznat? Určitě, jsi moje dcera, to nikdo nezmění."
"Tak fajn," zakřenila se. "Babička už je netrpělivá," povzdechla si. Vstal i on.
"Přeji ti dobrou noc, dnes už musím jít," mírně se pousmál. Lehce přikývla, spokojená a klidná, po dlouhé době.
"Nikdy jsem se tě nebála," popíchla ho nakonec.
"Tušil jsem to," rozvážně jí položil ruku na rameno.
"Chjo, s váma bude ještě hodně práce," vzdychla, přistoupila k němu a objala ho kolem pasu. Očividně strnul. Ale nakonec jí objetí nejistě vrátil. "Tak dobrou, tati," vyplázla na něj jazyk. Zaraženě na ni hleděl, ale pak stejně tiše, jako přišel, její pokoj opustil.
"Holčičko?"
"Babi, teď ne, prosím, promluvíme si zítra," zalezla si do postele.
"Dobře, máme toho hodně na práci a také... chce s tebou mluvit profesor Brumbál."
"Já vím," šeptla předtím, než se jí víčka zavřela. Tohle byl náročný den.
"Á, Francis, vítám vás," ukázal na volné křeslo vousatý muž.
"Ráda vás vidím, profesore," kývla na pozdrav. "Chtěl jste se mnou mluvit."
"Ano, totiž, jak už ses dozvěděla, měla by jsi správně nastoupit do šestého ročníku, ale myslím, že by to nyní vyvolalo moc velký rozruch a zmatek. Stejně jako tvé pravé jméno."
"To chápu," usmála se. Kolik se v Bradavicích najde studentů s příjmením Snape? "Už tak bude rozruch kvůli mému vzhledu," narážela na kouzlo, které babička asi před dvěmi týdny zlomila. Jen si ji zkoumavě prohlédl.
"Myslím, že by bylo vhodnější, kdyby jsi nastoupila do druhého ročníku. Jsem si jist, že Nelien ti rád pomůže s učivem starších ročníků a o dalších prázdninách složíš NKÚ."
"To je skvělý nápad," přikývla.
"Výborně, tím je toho spustu vyřešeno. Jak si prozatím užíváš prázdniny?"
"Cvičebně. Babička s Nelem se mě snaží naučit co nejvíce," zakroutila hlavou.
"To je v pořádku, je to jejich úkol."
"A můj cíl. Pane profesore," začala nejistě.
"Ano?" "Vy jste věděl, že tady zůstanu, tehdy, když jste mi nabízel přestup na tu uměleckou školu."
"Tak nějak jsem si to myslel," zajiskřilo se mu v očích. Usmála se.
"Děkuji," pohlédla na něj, pohladila Fawkese a neslyšně se přemístila zpět domů...
Ano, tato kapitola byla poslední z této povídky. =) Pokud se vám ale z jakéhosi neznámého důvodu zalíbila, můžete si přečíst její pokračování s názvem Spojenectví. =)
Zalíbila se vám vůbec?