"Je nebezpečné tu zůstávat, ty to víš. Nemůžeme jinak!" rozléhal se dlouhou chodbou zvučný ženský hlas.
   "Vím, ale nemůžu jít s tebou!"
   "Musíš! Pomysli na vás, chceš ji zničit?!" Nastalo dusné ticho.
   "Ne," ozvala se tichá odpověď.
   "Všechno se vrátí do normálních kolejí, jen mu nesmíme dát šanci, zlato." Nyní byl onen hlas naplněn starostlivostí a bezradností.
   "A co on?"
   "Nezbyde mu nic jiného, než přijmout to a čekat."
   "Čekat?! A jak dlouho?! Miluji ho!"
   "Ach, dcero…"


   Jak rychle se jí tento obraz přikradl do snu, tak rychle i zmizel. Protřela si oči, nevěděla ani, kdy usnula. Pamatovala si jen, že přemýšlela o všem, co jí sdělil Nelien. Tak proč se jí zdálo něco takového? O koho se jednalo? Mohla to být… Zakroutila hlavou. Přece se jí nemohlo zdát o babičce, ale ten hlas byl povědomý, oba hlasy byly povědomé. Musí na čerstvý vzduch. Tiše se oblékla. Mezi dveřmi na poslední chvíli zachytila BeeBee, která se kradla za ní.
   "Teď nemůžeš jít se mnou," šeptla. Kočka slabě mňoukla. Fran spěšně opustila společenku a nenápadně proklouzla až k bráně. Ovanul ji chladný vítr, zhluboka se nadechla. Pokračovala v chůzi, zastavila se až u jezera. Tam si lehla do trávy.
   "Proč se mi to zdálo?"
   "Jen vzpomínka," ozval se rozespale Nel.
   "Jasně, jen vzpomínka! Ale co má, co dělat babiččina vzpomínka v mém snu?!" vyjela trochu popuzeně.
  "Asi bych tě měl upozornit, že se ti podobné sny budou zdávat častěji."
   "Ale…"
   "Ano, bude to těžké. Dozvíš se tak však mnoho věcí. Některé nemusí být příjemné a mnoho z nich tě překvapí. Věř, že je to nutné pro to, abys dokonale poznala a přijala svou moc."
   "Vždyť ani nevím, jakou moc mám! Vychrlil si to na mne a já… Mám v tom zmatek!"
   "Chápu tě."
   "Opravdu?! Tys to někdy zažil? Promiň, ale pochybuju. Ty ses určitě nedozvěděl v jeden den něco, co ti absolutně změní život. Něco, kvůli čemu by jsi začal pochybovat o své rodině!" muselo to z ní ven.
  "Proč pochybuješ o své rodině?" přerušil ji Nelien. Chvíli se rozmýšlela.
  "Tvrdíš mi, že mi jednou matka vše vysvětlí, a že jí na mně záleží! Pak ten sen… Co to mělo znamenat? A otec? Neříkej mi, že by Voldemortovi nevyslepičil, že jsem se narodila!"
   "Časem ten sen pochopíš. Zbylé… hm… otázky, dočkej času. Pravda vyjde najevo."
   "To je sice pěkné, ale kdy? Sakra, Nele, proč se to děje?! Proč mi nemůžeš říct víc?"
   "Já bych rád, Fran. Ale tohle vše je nutné. Mohu ti pomáhat, to ano. Cvičit tě a spolu s tebou objevovat tvou moc a schopnosti, avšak záležitosti kolem tvé rodiny… Ty jsou jen a jen na tobě."
   "Tos mě potěšil," odfrkla si.
   "Neber to tak tragicky. Přiznávám, že to, co se dozvíš, nebude vždy veselé, ale v porovnání s tím, co ještě přijde…"
   "Nele, víš… Od včera mi vrtá hlavou jedna věc. Fajn, né jen jedna, tahle však nejvíc."
   "Jaká?"
   "Kdy se otec přidal k němu? Ke Smrtijedům?"
   "Zvláštní, že se zajímáš zrovna o tohle, máš k tomu nějaký důvod?"
   "Neodpovídej mi na otázku otázkou! Vytáčí mě to. Jen chci vědět… Prostě mi to nesedí."
   "Přidal se k němu již na škole, pokud si dobře vzpomínám," posmutněl.
   "Když teda patří k jeho nejvěrnějším… Tedy, co se délky smrtijedství týče. Z jakého důvodu svému Pánovi neřekl, že jeho dcera je Strážkyně? Pro Voldemorta to přece tehdy bylo důležité."
   "On to nevěděl."
   "Aha, takže on nakonec nezjistil babiččino jméno?"
   "Právě, že zjistil. Jen pár měsíců potom, co jste zmizely."
   "V tom případě muselo být otci jasné, že…"
   "Frany, nemusí být vše takové, jak to na první pohled vypadá," podotkl neurčitě Nel.
   "Tím chceš říct co? Že on…" Umlkla, za ní se ozvaly kroky. S trhnutím se otočila.
   "Copak ty tu?"
   "Na to samé bych se mohla zeptat i já." Rychle se postavila.
   "To sice mohla, ale já svou otázku položil jako první," opáčil klidně.
   "Kdepak zmizela Jugsonová?" rýpla si do něj.
   "No tak," protáhl. "Nemám důvod ti nadávat nebo tě ponižovat. Brzy se připojís k otci a nestojím o to, abys…"
   "Abych co? A menší detail. Já se k otci nikdy nepřipojím!" sykla.
   "Hele, dejchej zhluboka! Nechci mít podpálenej hábit," klidnil ji. Tohle že je Malfoy? "Jak jsi oslavila narozeniny? Už dvanácté," překvapil ji. Proč se na to ptá?
   "Skvěle, jak jinak, než s přáteli."
   "Hm," začal ji obcházet. Fran napadlo, že je jak žralok, obhlížející si svou kořist. Všechny její smysly zbystřily. Zrak se jí zlepšil, stejně jako sluch a čich. V prvním momentě ji to vyděsilo.
   "Seš v pohodě?" zastavil se.
   "O co ti jde?"
   "Jen jsem se snažil chovat slušně a…"
   "Ty to umíš?" V hlase byla slyšet ironie.
   "A taky ti něco nabídnout," pokračoval dál, její poznámku nijak nekomentoval.
   "Předem říkám NE!" Všimla si, že se ušklíbl.
   "Myslím, že by tvého otce zaujalo, že umíš kouzlit bez hůlky." Udělal několik kroků směrem k ní. Fran zamrkala, to nesmí dopustit! "A vlastně nejen jeho," dodal.
   "Proč to děláš?" Pokrčil rameny. Rozhostilo se mezi nimi dusné ticho. Věděla, že jen čeká, až se mu sama podvolí. Nezbývalo tedy udělat nic jiného.
   "Tak co chceš?!" vyprskla nakonec s velkým sebezapřením. Vítězně se usmál.
   "Neboj, nebude to nic složitýho."
   "Už se třesu," neodpustila si. "Probůh! Vymáčkni se už! Co chceš za to, že budeš mlčet?"
   "Pusu," řekl jednoduše. Francis na něj vykulila oči.
   "Už seš asi hodně zvrhlej, viď?"
   "Já tě do ničeho nenutím, je to jen na tobě!"
   "A kde vemu tu jistotu, že když tě políbím, tak se neprokecneš?" zkřížila ruce na hrudi. "Chci nějakou dohodu."
   "Pch," sykl, ale mávl hůlkou a před ním se objevil pergamen. Vyslovil další kouzlo a na onom svitku se začal rýsovat text. Fran k němu přistoupila a přečetla si to přes jeho rameno.
   "To by šlo. Podepiš to." Čekala, až tak učiní a rychle si ´smlouvu´ strčila do kapsy.
   "Fajn, máš, cos chtěla." Stoupl si před ni a roztáhl paže. Zhoupla se na špičkách. Jedna pusa nebyla strašná, rozhodně lepší, než aby se ta zrůda dozvěděla o jejích schopnostech. Pomalu si stoupla až k němu. Když se nadechla, do nosu se jí vkradla jeho vůně. Neznatelně zavrtěla hlavou. Vzpamatuj se! Pozvedla hlavu, byl o hodně vyšší než ona, její pohled se setkal s tím jeho. Měl oči naplněny zvědavostí a očekáváním.
   "Myslíš, že by ses mohl trochu sklonit? Seš jak mrakodrap." Nasucho polkla.
   "Si zahrej na horolezce," pobaveně se uculil. Protočila oči.
   "To se mám po tobě jako sápat?" vyhrkla.
   "Třeba," pozvedl obočí a čekal, jak zareaguje. Tak to né, chlapče, mě nedostaneš! Spustila ruce podél těla, v očích se jí zajiskřilo. Udělala pár kroků zpět, pak se rozeběhla. Dracovi se v tváři mihl stín překvapení. Těsně u něj se odrazila a skočila mu kolem krku. Jen tak tak udržel rovnováhu.
   "Co to?!"
   "Hraju si na horolezce," sladce se na něj usmála. Měla, co dělat, aby se nerozesmála jeho výrazu. Co však nečekala bylo to, že ji obejme. Jeho paže se najednou ocitly na jejích zádech, po těch jí hned přejel mráz. Vydechla. A rychle přitiskla své rty na jeho. Pak se odtáhla. Jednou rukou si ji přitáhl zpět. Nevěděla proč, ale najednou ji všechen vzdor a chuť odtrhnout se od něj, přešli. Naopak mu začala polibek oplácet. I proti její vůli se jí to líbilo. Její první opravdový polibek… A s Malfoyem… To zvláštní brnění ihned přešlo. Ty se líbáš s Malfoyem!
   "Říkals pusu!" zachraptěla, když se ocitla na zemi, sotva se udržela na nohou.
   "A ty zase polibek," zatvářil se neurčitě a zamířil zpět k hradu.
   "Ty už mě nikdy nepolíbíš!" křikla za ním.
   "Ale jen si přiznej, že se ti to líbilo ..."
   "Jo! No a? To neznamená, že se s ním budu líbat znova! Je to Malfoy!"
   "Kdoví, jak to všechno bude," ozval se najednou Nel. Fran mu neodpověděla a nasupeně se rozeběhla zpět do bezpečí Bradavického hradu.