"Promiň."
   Fran se zarazila, chtěla se Neliena zeptat, za co se zase omlouvá, ale nestihla to. Před očima se jí zatmělo a její najednou bezvládné tělo se sesunulo na chladnou zem. Kolem černovlasé dívky se seběhl hlouček studentů.
   "Pozor! Jsem prefekt, pusťte mě!" razila si cestu Hermiona, kterou onen shluk upoutal. Za ní se hrnul Ron s Harrym.
   "To je…!" zastavil se Ron.
   "Francis!" vyhrkl Harry, který narazil do zrzka.
   "Nestůjte tu jen tak, probůh!" okřikla je Hermiona. "Harry, otevři mi dveře na ošetřovnu!" Harry si nedovolil protestovat.
   "Mobilicorpus!" mávla hůlkou Hermi. Franino tělo se vzneslo. Prefektka zamířila na ošetřovnu, dívku před sebou. V místnosti ji nechala klesnout na lůžko vedle Adriany.
   "Co se s ní stalo?" zajímal se Ron.
   "Nevím, asi jen omdlela. Skoč pro ošetřovatelku," otočila se na Rona.
   "Já?! Proč zas já?!" začal protestovat. Hermiona ho zpražila pohledem.
   "Myslíš, že fakt jen omdlela? Co když to má spojitost se včerejší nocí?" zeptal se Harry, Ron zrovna mizel v kanceláři ošetřovatelky.
   "Harry, ani nevíme, co se vlastně stalo," zachmuřila se Hermiona.
   "Mířila do naší ložnice! Za kým asi? A co Adriana?" ukázal na vedlejší postel. "Ty bys to taky schytala, kdybys nebyla pohotová!" rozjel se Harry.
   "Ale neschytala. Myslím, že… Asi to bude znít divně… Myslím, že by se kolem mě, vlastně i kohokoli jiného, také vytvořil nějaký štít," ztišila hlas.
   "Jako něco podobnýho, co se objevilo kolem Adriany? Z čeho tak soudíš?" zarazil se Harry.
   "Z čeho? No, je to jen má domněnka, ale podle mého názoru je ten štít právě její práce," pohlédla na Francis.
   "Její?" zeptal se nevěřícně Harry. "Vždyť to nedává smysl! Prvně na ni zaútočí a pak ji zachrání? Blbost! A navíc… Ten štít se tady neučí! Uvažuj přece!"
   "Právě, že uvažuju, Harry! Nenapadlo tě, že mohla být ovládána?"
   "Vždyť chodila na nitrobranu!"
   "Ano a šlo jí to lépe, než tobě! Přemýšlej… Utekli Smrtijedi. Ty-víš-kdo určitě bude chtít využít každou možnost, jak tě odstranit. Její otec mu prozradí, že je jeho dcera s tebou v koleji… Napadlo mne… Co když se jemu nejde ubránit?"
   "Dejme tomu, že za to opravdu nemohla. To nám pak vysvětlí sama, ale co ten štít?"
   "Musela ho vyčarovat jedině ona sama," řekla mu Hermi znovu svou teorii.
   "To řekla i mně," ozvalo se nejistě.
   "Adri!" usmála se na ni Hermiona. "Co ti řekla?"
   "Že ten štít je její práce, pochybuju o tom!" odfrkla si.
   "A ještě něco?" vyzvídala Herm.
   "No, prý ji ovládal otec, či co," mávla rukou Adri, ale v očích se jí objevil smutek. Hermiona pohlédla na Harryho. To už ale přišla madame Pomfreyová a další debatu znemožnila.
   "Běžte ven! Potřebuji klid na práci!" vyhnala je. Adri se posunula do sedu a vzala si tác s obědem.
   "Hm, holka jedna bláznivá! Kdo jí dovolil opustit ošetřovnu?!" rozčilovala se pro sebe tiše zdravotnice, mezitím co prohlížela Francis.
   "Bude v pořádku?" zeptala se Adriana.
   "To víte, že ano. Jen omdlela… snad tedy," dodala a vrátila se zpět do své kanceláře. Adriana z dívky na vedlejší posteli nespustila oči.
   "Frany! Už vstávej!" černovláska se s trhnutím probrala.
   "Kde to… Proč jsem na ošetřovně?"
   "No… Musel jsem ti trochu pomoct," zrozpačitěl Nelien.
   "Pomoct? A to jako… Já jsem… Tys mě omráčil?!" svitlo Fran.
   "Nebylo zbytí."
   "Ne? A vysvětlíš mi proč?!"
   "Jak říkám, chtěl jsem ti pomoct… Našla tě Hermiona s Harrym a Ronem, ležíš vedle Adriany…" vysvětloval jí zvesela Nelien.
   "A k čemu mi to bude? Stejně mi nevěří… Nikdo z nich," posmutněla.
   "Ale neboj, v hloubi duše ti věří, jen si to nedokáží připustit. Tedy alespoň Adriana s Harrym. Hermiona je, zdá se, pořád na tvé straně. Vedli tady zajímavý rozhovor…" uchechtl se hlas.
   "Zajímavý rozhovor… O mně, viď?"
   "Ano, Hermiona tuší, že ten štít si vyčarovala ty. A že jsi zřejmě nejednala z vlastní vůle, když si útočila na Adrianu. Ta jí to pak potvrdila… Tedy zopakovala jí tvá slova." Fran si povzdechla.
   "Neli ..."
   "Hm?"
   "Jak je možné, že mě ovládl?"
   "To bych rád věděl i já sám… Možná nějaké kouzlo, ale v tom případě nějaké nové a rozhodně z Černé magie," uvažoval Nelien.
   "To by sedělo… Černá magie, v té se otec vyžívá." V hlase byl slyšet náznak znechucení.
   "Ale to necháme prozatím plavat. Jsou teď důležitější věci. Adriana tě po celou dobu našeho rozhovoru upřeně pozoruje."
   "Cože?!" Prudce se na Adrianu otočila.
   "Zase příště," rozloučil se s ní Nelien.
   "Jasně," už zašeptala Francis. S Adrianou si teď upřeně hleděly do očí. V těch Adrianiných už však nebyla zloba ani nenávist, ale obavy.
   "Seš v pohodě?" dostala ze sebe Adri.
   "Ehm… Jo, neměla bych být?"
   "Já nevím, skoro dvacet minut si tu zírala do stropu."
   "Jen jsem o něčem přemýšlela."
   "Aha, fajn," pokrčila rameny Adriana. Fran se převalila na bok a zavřela oči. Tušila, že už nic nebude jako dřív. Ale musí se je pokusit přesvědčit, že by přátelům nikdy neublížila… Ne dobrovolně. To, jestli jí budou věřit, už je jen na nich… Po chvíli, kdy se její myšlenky plnily podobnými úvahami, usnula. Probudily ji tiché hlasy. Jejich vlastníci se o něčem dohadovali.
   "Ne, Ronalde, prostě si ten úkol zkusíš vypracovat sám!"
   "Hermiono, proč mě toho neušetříš?"
   "A tys mě někdy něčeho ušetřil?! Nech už toho! Já ti to pak zkontroluju," rezignovala nakonec.
   "Proč sem deme? Vždyť stejně obě spí," ozval se i hlas Harryho.
   "Já nespím," ohradila se tiše Adriana. "Jen odpočívám."
   "A Francis?"
   "To nevim."
   "Zjistíme," Hermiona se vydala k Fran.
   "Frany? Spíš?" ozvalo se hned vedle ní.
   "Nee," odpověděla jí po chvíli a otočila se k nim. Nikdo nepromluvil. Ticho na ošetřovně začalo být tíživé.
   "Proč jste tady?" nevydržela to už Francis. Hermiona se nadechla, ale předběhl ji Harry.
   "Chceme vědět, co přesně se včera stalo!" pevně mu pohlédla do očí.
   "Fajn," dala se do vypravování. Netrvalo to dlouho.
   "A pak si mě prý omráčila. Já si po probuzení nic nepamatovala, vše mi řekl až Brumbál a McGonagallová. Postupně jsem si vzpomněla na vše do doby, než mě… Než mě úplně ovládl… Z té doby si nepamatuji nic… Co jsem dělala nebo nedělala."
   "A co teda ten štít? Pokud si nevěděla, co děláš, jak jsi ho mohla vytvořit? Jestli jsi ho opravdu vykouzlila ty… Odkud ho umíš?" přerušil ji Harry.
   "Já nevím, asi jsem ho vytvořila automaticky. No a… Prostě ho umím," dodala tišeji. Harry na ni pořád koukal trochu nedůvěřivě.
   "Ukaž nám ho!" zazářily oči Ronovi. Ve Fran hrklo. Jak má udělat něco, o čem neví, jak to vytvořila?
   "Já…"
   "Věř si někdy trochu, udělá to divy!" poradil jí úsměvně Nelien.
   "Ok, ale nic nezaručuju," vstala z postele a přivřela oči.
   "Hm, a co teď, chytráku?" obrátila své myšlenky k Nelienovi.
   "Mávni rukou, to by ti pro tento štít mělo stačit. Ale nemávej s ní moc prud…!" Nestihl doříct. Fran natáhla ruku a prudce s ní švihla. Z dlaně jí vyletěl zelený paprsek a omotal se kolem Hermiony a Rona. Pevně je přitiskl k sobě. Ron zděšeně vyjekl.
   "Aj, omlouvám se!" vyděsila se Fran.
   "Nele! Jak to zruším?!"
   "Mávni na druhou stranu." Učinila tak. Provazy se uvolnily, před dopadem na zem se však rozplynuly.
   "Ještě, že tak!"
   "Já říkal, že nemáš mávat prudce!" ohradil se Nelien pobaveně.
   "Fran, jak si to udělala?" zajímala se Hermiona. Jen pokrčila rameny.
   "Je ti dobře, Rone?" promluvila na zrzka.
   "Ale jo, jen mě to trochu… překvapilo," vydechl. Hermiona se ušklíbla.
   "To určitě." Ron na ni pohlédl výrazem typu "A tím si jako chtěla říct co?!". Fran zacukaly koutky.
   "A ten štít?" Harry byl nedobytný. Fran se nadechla a lehce mávla dlaní. Kolem Adriany, na kterou Fran zamířila, se objevil stejný vzdušný vír jako při včerejší noci.