"Adriano? Poslouchej mě, prosím!" přistoupila Fran zpět k posteli.
  "Můžeš mi říct jedinej důvod, proč bych měla?!"
  "Protože jsem tvoje kamarádka!" Adri se prudce posadila.
  "Cože si? Má kamarádka?! To těžko! Kamarádky na sebe neutočí! Kdyby se kolem mě neutvořil ten štít, kdo ví, co bys mi udělala!"
  "Ten štít sem vytvořila já!"
  "Pche, a to ti mám sežrat? Nelži mi tady a buď tak laskavá a nech mě na pokoji! Nestojím o tvou společnost!"
  "Adriano! Mohla by jsi mě aspoň vyslechnout?" byla už zoufalá Fran.
  "A k čemu by to vedlo?!" prskla na ní.
  "Adri, já vážně nechtěla! Myslíš si, že bych udělala něco kamarádce? Nikdy!"
  "To říkáš komu? Tys mi přeci málem ublížila!" Fran se bezmocně zatočila na místě. Do očí se jí tlačily slzy bezmoci. Jak ji má přesvědčit, že by jí nikdy neudělala nic zlého?
  "To né já! Dokážeš to pochopit?!"
  "Ne ty? A kdo? Duch svatej?!"
  "Můj otec!" vykřikla už zoufale Francis. Adriana se zarazila. Chvíli na ni zírala, pak se jí blýsklo v očích.
  "Dobrá výmluva," sykla a otočila se k Fran zády.
  "Ale to není...," nedořekla, neměla na to sílu. Dlaní si setřela slzu, která jí brázdila tvář.
  "Ady, moc tě prosím! Kamarádky by si měly věřit," špitla tiše.
  "V tom případě asi nejsme kamarádky, já ti totiž po včerejšku nevěřím!" dostala ze sebe Adriana.
  "Myslíš to vážně?" nevěřila Fran. Adrianina slova jí ubližovala.
  "Jo!"
  "Tak to už potom není, co řešit," zašeptala Fran a opět se otočila k odchodu.
  "Ne, to není. Jsi zrádce!" sykla Adriana zlostně. Tohle Fran ranilo ještě víc. Co nejrychleji vyběhla z místnosti. Z druhé strany se opřela o dveře. Bolest a hořkost vystřídala nenávist.
  "Pomstím se ti, otče!" procedila mezi zuby.
   "Ale, ale, proč tolik nenávisti?"
   "Proč?! Ty se ptáš proč?! Zničil všechno, všechno!" vzlykla.
   "Zničil to, protože jsi ho nechala, aby to zničil," šeptl opatrně Nelien. Dívka už mu chtěla odseknout, nakonec se zarazila.
  "Možná máš pravdu," odpověděla mu zkroušeně. "Když já... Snažila jsem se ubránit, nešlo to," zavřela oči.
   "Vím, ani já jsem mu nestihl zabránit. Omlouvám se."
   "Ty se omlouváš? Kvůli čemu? Je to moje chyba, že mě ovládl."
   "Mým úkolem je ochraňovat tě před tím, čemu se nedokážeš ubránit sama, včera jsem to nedokázal."
   "Chránit mě?"
   "Ano, bohužel už to pro mě není možné ve fyzické podobě," podotkl posmutněle.
   "Ve fyzické podobě?"
   "Ano, bývávalo," uchechtnul se.
   "Hele, Neli, nechceš už mi konečně říct, co seš zač? Víš o mně, zdá se, všechno, ale já o tobě nic," ozvala se naoko popuzeně Francis.
   "Nebuď netrpělivá, dočkej času," řekl jí pobaveně. Fran si povzdychla.
   "Vždyť já ani netuším, jak se ke mně budou chovat ostatní. Soudím, že stejně jako Ady," posmutněla.
   "Nevěš hned hlavu, ze začátku tě taky obviňovali z něčeho, co nejsi."
   "Jo, jenže tehdy mi pomohla Hermiona a Neville. Ale teď? Proboha! Kdyby mě nezastavili, něco bych udělala i Harrymu," vyjelo z ní zoufale.
   "Ale neudělala, přátelství je silnější než nenávist tvého otce. Stalo by se zřejmě to samé, co u Adriany," snažil se ji uklidnit Nelien.
   "Jak si můžeš být tak jistý?"
   "Znám tě," řekl prostě. Fran se musela pousmát.
   "Já bych zase ráda znala tebe."
   "Budeš." Fran zatřepala hlavou.
   "Myslíš, že otec ví? Že tuší... Sakra! No, jak říkala babička, že by mě chtěl získat Voldemort. Ví o tom otec?" vysoukala ze sebe Francis.
   "Pokud vím, tak ne. A doufejme, že to neví ani ten slizký had," prohodil Nelien uštěpačně.
   "Tím myslíš Voldíka?"
   "Voldíka?" zasmál se jí hlas v hlavě. "Mluvíš o něm, jako by to byl starý známý."
   "To se ho mám bát?"
   "A bojíš se?" zvážněl Nelien.
   "Nevím. Po tom, co mi řekla babička... Byla jsem v šoku. To, co Voldemort dokáže, čeho je schopný-" nedořekla už Fran. Myšlenky jí opět zaběhly k Adrianě.
  "Nechci ji ztratit, nechci nikoho ztratit," špitla.
   "Tak s tím něco uděláme, ne?"
   "Jo, a co tak asi? Už sem to zkoušela dvakrát," odfrkla zklamaně a bolestně Fran.
   "Neznáš pořekadlo - Do třetice všeho dobrého?" vypálil na ni pobaveně Nelien. "A taky hned všechno nevzdávej!"
   "Já to nevzdávám, akorát mě zranilo to, co mi tam řekla."
   "Frany, nehrej si na ublíženou."
   "Já to myslela jinak!"
   "To vykládej holubům," popichoval ji.
   "S tebou se asi nemá cenu přít, viď?"
   "Většinou ne."
   "A co chceš teda dělat?"
   "Co chci dělat já?" zeptal se jako by nechápavě.
   "Jo, ty! S nikým jiným v tuto chvíli nemluvím, jestli sis uráčil všimnout."
   "Na to bych se měl ptát spíš já tebe, nebo ne?"
   "Když já nevím, jak na to. Poprvé v životě mám kamarády. Poprvé v životě se někde cítím dobře. Ale narazím na nějaký pitomý tajemství, můj otec se mě snaží využít por Voldíkovy plány a-"
   "Nepodceňuj se! Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří!"
   "Hele, si snědl knihu s citátama, nebo co?"
   "Ne, jen jeden list. Kdysi dávno," zrozpačitěl Nelien. Fran zavřela oči a měla co dělat, aby se nerozesmála.
   "Ty si ze mě děláš legraci, že?"
   "Náhodou, jedlas někdy starý papír?"
   "Ne, ani to nemám v plánu!" vyprskla už Fran. Procházející student si ji bázlivě měřil pohledem a přidal do kroku. Francis zvážněla, onen student byl z Nebelvíru.
   "Neli, oni ví, co se včera stalo," podotkla.
   "Hm, a cos čekala? Seš v Bradavicích, tady ví všichni všechno. Většinou," dodal usměvavě.
   "To potěší."
   "A hele, kdo sem jde." Fran se otočila. Vypadalo to, že Harry, Ron a Hermiona míří na ošetřovnu.
   "Fajn, je na čase zmizet... Nejlépe se vypařit jako pára nad hrncem."
   "Co to plácáš?"
   "Já? Ále nic. Jdu se projít."
   "Fran?" zaptal se přemýšlivě Nelien.
   "Hm?" ozvala se dívka. Vydala se na opačnou stranu chodby.
   "Promiň."