"Vstaň!"
  "Emm... mě se nechce," ozvalo se ložnicí rozespalé zašeptání.
  "Nebudeš poslouchat?!"
  "Já... otče?!" konečně rozpoznala ten hlas. Pokusila se svou mysl uzavřít, ale bylo pozdě.
  "Nemusíš to zkoušet. Tady ti nitrobrana nepomůže!" otcův ledový tón se jí zarýval pod kůži.
  "Dnes jsi v mé plné moci!" Fran polil studený pot. Tyto otcova slova byla poslední, co si pamatovala. Pak ji obklopila mlha...


  "Nikdo neví, co se stalo. Všichni byli vystrašení!" šeptl ženský hlas.
  "Uvidíme, počkáme až se slečna Jugsonová vzbudí. Poví nám víc."
  "Budete to nějak řešit, Albusi?"
  "Bude záležet na tom, jak se to celé vlastně seběhlo, Minervo," ozvala se klidná, avšak ustaraná odpověď.
  "Ona jim málem ublížila!"
  "Sem si toho vědom, paní profesorko. Jak si ale můžete být jistá, že ...," Fran se pohnula. Třeštila jí hlava. Pokusila se otevřít oči, vše viděla rozmazaně.
  "Kde to, kde to jsem? Co se stalo?" Brumbál pohlédl na profesorku McGonagallovou.
  "Jste na ošetřovně, slečno Jugsonová," řekl tiše ředitel. Fran se pokusila posadit. Nepovedlo se jí to hned napoprvé. Byla zesláblá, bez energie.
  "A řeknete mi proč?" ztěžka polkla. Ředitelovy jindy teplé a přívětivé oči se na ni starostlivě upřely.
  "Slečna Grangerová byla nucena vás ochromit."
  "Omráčit mě? Ale z jakého důvodu?" nechápala černovláska. Brumbál si povzdychl.
  "Chtěla jste. Pokusila jste se napadnout Harryho Pottera," pronesl šeptem, přesto důrazně.
  "Cože?! To ne! To nemůže být pravda! To bych nikdy... Já bych to nikdy neudělala!" křikla vyděšeně. "Vy to přece víte, pane řediteli," vzlykla tiše a zabořila hlavu do dlaní. Už nevěděla, jak dál.
  "Pamatujete si něco ze včerejší noci?"zeptala se jí Minerva.
  "Ne. Tedy, ano! Mám v tom zmatek!" kroutila hlavou Fran.
  "Uklidněte se, slečno," snažil se jí povzbudit Brumbál. "Pokuste si vzpomenout, mohlo by to pomoci."
  "Já..," Fran zavřela oči. Vybavilo se jí jedno jediné mrazivé slovo.
  ´Vstaň!´ prudce otevřela oči.
  "Nějaký hlas...," pohlédla na ředitele.
  "Jaký hlas?" zajímal se. Pokrčila rameny. Opět se ponořila do vzpomínek. Pomalu se jí vybavily další části.
  "Otcův!" sykla nenávistně. "On. Já- Nepomohla ani nitrobrana, já se snažila! Přísahám! Ale on, on mě nějak... Řekl, že mě má zcela ve své moci, a pak si už nepamatuju na nic, jen na mlhu," zvedla oči k profesorům. Upřeně na ni hleděli.
  "Tohle už je nebezpečné, Albusi!" řekla roztřeseným hlasem Minerva.
  "Co se stalo pak?" chtěla vědět Fran.
  "Zamířila jste si to k chlapeckým ložnicím, někdo se vám však připletl do cesty a snažil se vás ... snažil se vás zastavit."
  "A? Ublížila jsem snad někomu? Řekněte, že ne," zoufale pohlédla na Brumbála.
  "Ano i ne," řekla po chvíli McGonagallová.
  "Jak ano i ne?"
  "Slečna Boonová ...,"
  "Adriana?!" Fran vytřeštila oči.
  "Leží zde na ošetřovně."
  "Víte, Francis, ve věži se stalo něco, co nikdo nechápe."
  "Hm?" šeptla utrápeně.
  "Prý jste byla duchem mimo a nikoho jste nevnímala. Slečna Boonová o vás měla strach a chtěla vás zastavit. Vy jste prý jako náměsíčná zvedla hůlku a vyslala na ni kletbu," začala vysvětlovat profesorka.
  "Kletbu?! To ne... Je Adri v pořádku?!"
  "To je právě to ... Nic se jí nestalo, vytvořil se kolem ní vzdušný štít."
  "Vzdušný štít?" Fran klesla zpět na polštář. "Já přece neumím vzdušný štít! Musel ho udělat někdo jiný," v Brumbálových očích se objevily jiskřičky.
  "Myslím, že to vy jste, i když nevědomky, vykouzlila ten štít," upřeně jí pohlédl do očí. On si to nemyslí, on to ví, proběhlo Fran hlavou.
  "A pak?"
  "Slečna Adriana zůstala opařeně stát a vy jste se, podle výpovědi dalších svědků, vydala k Harryho ložnici. Před ní vás zastavila slečna Grangerová, která vás stihla omráčit dříve než jste vy, či váš otec něco udělali."
  "Ach ne! Zase všechno zkazil!" zanaříkala.
  "Ještě to prošetříme a promluvíme se studenty, všechno bude dobré, uvidíte!" promluvila už vstřícnějším hlasem McGonagallová.
  "Nic nebude dobré. Nic už nebude jako dřív!" pohlédla na ně smutně. Rozloučili se s ní a opustili ošetřovnu. Fran ještě chvíli počkala, po několika minutách vylezla z postele a odhrnula závěs, který kolem ní měla. Adriana ležela hned naproti. Spala. Přitáhla si k její posteli židli a posadila se.
  "Tohle se nemělo stát, tohle ne," koukala smutně na kamarádku. "Moc mě to mrzí, Adri," šeptla, do očí se jí nahrnuly slzy. Tolik otce nenávidí, zkazil vše, co za něco stálo. Vše, co pro ni mělo nějakou cenu. Tok nenávistných myšlenek nedokázala zadržet. Přes slzy si ani nevšimla, že se její kamarádka probudila.
  "Copak, přišlas na mě seslat další kletbu, když ti to včera nevyšlo?!" probral ji jízlivý hlas.
  "Adri, jsi v pořádku?"
  "Ts, ty se mě ptáš, jestli jsem v pořádku? Nech mě být! Bohatě bude stačit, když na mě už nepromluvíš!" mluvila Adri zvýšeným hlasem. Zlost se prolínala s bolestí a smutkem ze ztráty kamarádky.
  "Adriano! Já za to přece ... !"
  "Co? Nemůžeš? Nech mě napokoji! Chci spát!" otočila se k ní hnědovláska zády. Fran chtěla ještě něco říct, ale už to nemělo cenu. Zjištění, že právě ztratila osobu, která jí byla blízká... Černovláska se znovu rozvzlykala. Vstala a pomalu šla ke dveřím, nemohla tu zůstat.
  "Ty se vzdáš přátelství tak lehce?"
  "Já, nedá se zachránit, Neliene. Já bych chtěla, ale ona nemá zájem!"
   "Ale no tak! Pochop ji. Včera na ni zaútočila její nejlepší kamarádka. Bude chvíli trvat než tuto skutečnost stráví."
  "Já na ni včera nezaútočila úmyslně!"
  "Jistě, já vím. Ale ona ne. Řekni jí pravdu," Nelienův hlas působil příjemným a uklidňujícím dojmem.
  "Ten vzdušný vír ... To byla tvoje práce?" V hlavě se jí ozvalo uchechtnutí.
  "Ne, to byla tvoje práce. I když tvou mysl ovládal tvůj otec, tvoje duše cítila, že děláš něco nesprávného a tvá moc se uvolnila, aby chránila ty, kteří byli v ohrožení," vysvětlil jí tiše Nelien.
  "Aha."
  "Běž a řekni jí pravdu, věř mi, třeba to pomůže," promluvil ospale..
  "Třeba?" dál už rozhovor nepokračoval, Nelien opět zmizel. Rozhodla se dát na jeho radu. Vydala se zpět k Adrianině posteli.
  "Adriano? Poslouchej mě, prosím!"