"Ach, holčičko moje!" zvedla se z křesla postarší žena a překvapenou dívku srdečně objala.
  "Jak se máš, zlatíčko?" pohladila vnučku po tváři.
  "No, ehm ... celkem fajn. Proč jsi mi neodepsala? Proč jsi vůbec tady? Děje se snad něco?" chrlila Fran jednu otázku za druhou. Babička pohlédla na Brumbála.
  "Stojím tu vůbec někomu za odpověď?!" nevydržela už mlčení Fran.
  "Jistěže ano, Francis! Ale ... je to složitější, než si myslíš, holčičko," promluvila konečně babička.
  "Co je složitější?!"
  "Myslím, že bude lepší, když se posadíte, slečno," zasáhl Brumbál. "Rád bych také věděl, co vás ke mně přivádí," zajiskření v ředitelových očích Fran ujistilo, že ví, proč dorazila. Posadila se tedy.
  "Stalo se to zase," šeptla. "Zase v rozrušení ..., proboha, já ani nevím, jak jsem to udělala. Vyšlo to ze mne úplně automaticky! Z dlaní mi vyšlehl proud světla, odrazilo je to. A pak, mé prsty hořely!" pohlédla řediteli do očí.
  "Takže je to tady," ozval se tichý hlas její babičky.
  "Co je tady?! Ty o tom, co se se mnou děje, opravdu něco víš?! Ten hlas říkal ..."
  "Hlas? Jak dlouho už spolu promlouváte?"
  "Asi necelý měsíc, snad. Ale zatím jen dvakrát...Jak o něm víš?"
  "Albusi, myslím, že by bylo lepší počkat," nevěnovala jí babička pozornost.
  "Albusi? Ona si s ním tyká? Počkat? Ale na co, s čím?" vířilo jí hlavou. Ředitel chvíli uvažoval. Nakonec jemně kývl. Babička se zvedla.
  "Já už tedy půjdu, ráda jsem tě zase viděla," potřásli si přátelsky rukou.
  "A co já?" těkala pohledem z jednoho na druhého. Babička jí chytila za ramena.
  "My se ještě projdeme, holčičko," řekla jí a společně vyšly z Brumbálovy pracovny.
  "Proč jsi vlastně tady?" vyhrkla na babičku hned, jak osaměly.
  "Přijela jsem navštívit Brumbála. A z části také kvůli tobě."
  "Z části? Aha."
  "Víš, je něco, o čem kdyby se dozvěděl sám Pán Zla ... Snažil by se to získat pro sebe. Udělal by cokoli, aby to bylo pod jeho nadvládou, aby to měl. Stejně jako já před lety udělala vše, abych to před Smrtijedy utajila. Věděla jsem, že se vrátí. Že se On vrátí..."
  "Co tím myslíš? Co by chtěl získat?"
  "Spíše koho... Tebe, má holčičko, tebe," šeptla stará žena a smutně se na vnučku usmála.
  "Mě?" zeptala se nechápavě Fran. "Ale proč?" babička se jí upřeně zahleděla do očí. Fran pocítila nenadálý příval energie a ... moci.
  "Co to bylo?" koukala vytřeštěně na ženu před sebou.
  "Pořád tě ještě nenapadá, proč by měl mít zájem právě o tebe?" ozvalo se jí v hlavě.
  "To jako... My jako... To spolu můžeme mluvit myšlenkami?" vrátila jí to koktavě zpět.
  "Ano, všichni z našeho společenství to uměli..."
  "Společenství? Ale já v žádném společenství nejsem!"
  "Ale jsi, už od narození."
  "Já, já se asi zbláznila! V hlavě slyším hlas a povídám si s ním. Z dlaní mi šlehají plameny a spolu mluvíme pomocí myšlenek! Nejsem normální!" sedla si na zem. Pak jí něco doklaplo.
  "On by mě chtěl kvůli tomu, co se mi vždycky v rozrušení podaří?" pozorovala babičku. Ta k jejímu údivu kývla.
  "Zatím je to jen náhodné, ale brzy se to naučíš ovládat... Dřímá v tobě obrovská moc," usmála se žena.
  "Brzy? Myslíš v patnácti? Obrovská moc a ve mně?"
  "Ano, v patnácti. Bude to dřív, než si myslíš." Tohle Fran zaskočilo.
  "Je zde ještě něco, co bych měla vědět?" povzdychla si nahlas.
  "Je toho tu mnoho, ale vše chce svůj čas. Nespěchej a vydrž. Nelien ti brzy prozradí vše, co budeš potřebovat."
  "Nelien? A to je sakra kdo?!" trpělivost jí pomalu docházela.
  "Brzy zvíš, co věděti máš," šeptla její babička. Políbila ji na temeno hlavy a s tichým "Nashledanou" se vydala k bráně.

  Fran venku seděla ještě hodně dlouho. To, že je kolem ní kupa sněhu a mrzne, ji vůbec nezajímalo.
  "Nepůjdeme už zpátky do hradu? Bude večeře."
  "Hm, nemám hlad. Ale do hradu půjdu. Pokusím se zjistit něco o tom Nelienovi," rozhodla se nakonec.
  "To nemusíš... Já jsem Nelien." Fran nevěděla, co na to říct.
  "A řekneš mi, co jsi zač?" zeptala se nakonec zvědavě.
  "Dnes ne, ještě není čas."
  "V tom případě stejně zajdu do knihovny."
  "Nic nenajdeš, nevíš, co hledat," ozvalo se trochu pobaveně.
  "Ty si ze mě děláš srandu, viď?" odsekla mu.
  "Ne, to bych si nikdy nedovolil," uchechtl se. Fran zacukaly koutky.
  "Ale můžu ti věřit, že mě nenecháš čekat dlouho?"
  "Ano, tohle ti slíbit mohu. A vrať už se do hradu," poprosil ji.
  "Fajn, ale beru tě za slovo!" napomenula ho a usmála se.
  "Jistě," řekl jen a zmizel. Fran si oddychla a zvedla se. Rozhlédla se okolo, všude byla nádherná vrstva sněhu. Jen na místě, kde seděla, to vypadalo, jako by začalo jaro. Raději o tom neuvažovala a vydala se do společenky. Hlavu měla plnou otázek a myšlenky se jí proti její vůli vracely k dnešnímu dni. Ona že by měla mít nějakou moc?