"No jasně, na tom všem se taky ještě domluvíme. Pošlu vám zprávu, jako obvykle," rozmlouval tiše černovlasý chlapec směrem ke dvoum studentům.
  "Tak jo, Harry. Všichni už se moc těšíme," odpověděl mu potěšeně Ernie a i s kamarádkou se vydal na druhou stranu chodby. Fran seděla na okně a mlčky je pozorovala.
  "Stalo se něco?" přistoupil k ní Harry a zkoumavě se na ni zadíval. Pokusila se o úsměv.
  "Ne, všechno je v pohodě. Opravdu," dodala, když uviděla jeho pohled.
  "Já jen, že ... od toho s tím krbem, chováš se jinak," vysvětlil jí.
  "Mohl bys to neřešit, prosím?" zeptala se ho zoufale.
  "Pro tebe cokoliv," zažertoval a stáhl ji z parapetu.
  "Jdem na snídani," oznámil jí a počkal, až ho bude následovat. Její chování se mu nelíbilo, ale tušil, že si to Fran musí vyřešit sama.
  "Už jsou to dva týdny, dva zatracený týdny... a nic. Žádná zpráva, žádný dopis. Copak na mě babička zapomněla? Nebo jí dopis nedošel? A já jen čekám, ani za Brumbálem jsem nebyla schopná zajít...."
  "Co na to říkáš? To by šlo, ne?" vyrušil ji z přemýšlení Harryho dotaz. Akorát vůbec nevěděla, o čem posledních pár minut mluvil. Rozhodla se improvizovat.
  "Jo, to bude super," šeptla, raději se na něj nepodívala.
  "Tak to tak teda udělám," přišli zrovna k Velké síni.
  "Harry, promiň. Já nějak nemám na jídlo chuť. Řekni holkám, že se uvidíme ve společence," chvíli vypadal, že jí chce něco říct, nakonec jen rezignovaně přikývl. Fran se chvíli dívala na jeho vzdalující se záda a pak se vydala do sedmého patra. V Komnatě se posadila do měkkého křesílka a zavřela oči.
  "Díky bohu, že už je víkend," oddechla si. V Komnatě bylo příjemné teplo a jí začal přemáhat spánek.
  "Dlouho už si netrénovala," ozvalo se, Fran leknutím otevřela oči.
  "Nechtěl jsem tě vylekat," proběhla jí hlavou pobavená slova omluvy.
  "To jsi ty..., kdo vlastně jsi?"
  "To se dozvíš v den svých patnáctých narozenin."
  "Cože?! A do té doby..."
  "Si budeme povídat, jako staří známí, řekněme. Nebude ti to vadit?" Vypadalo to, že je jen jedna odpověď.
  "Snad... ne."
  "Výborně, kdyby ano-" hlas se najednou zarazil. Fran to raději nechala být.
  "Co takhle využít čas a trénovat? Neverbální kouzlení," přiblížil jí svůj nápad.
  "To by šlo, máš pravdu, že už je to hodně dlouho, co jsem tu byla naposledy sama," vstala a místnost se náhle změnila. Bylo v ní plno regálů s knihami a potřebami pro kouzlení. Ten tam byl útulný pokojíček.
  "Hm, pěkné cvičiště. Já osobně preferoval přírodu."
  "Přírodu bych brala taky, ale... Jak to myslíš preferoval? Jak vůbec víš, jak tato místnost vypadá?"
  "Díky tobě přece. Nezapomeň, co jsem ti řekl při našem prvním rozhovoru. Nikdy," Fran překvapeně zamrkala.
  "Řekl jsi, že jsi mou součástí..."
  "Správně, ať se stane cokoli, budu tě doprovázet. Teď už se pusť do toho cvičení, moc tě zdržuji," pronesl poslední slova.

  Dala na jeho radu. Byla sama překvapená, jak lehce jí to šlo. A když o dvě hodinky později Komnatu opouštěla, byla sama se svým dnešním výkonem spokojená. Na tváři se jí po delší době objevil upřímný, veselý úsměv. Náladu jí nezkazil ani mračící se Filch, kterého potkala v jedné chodbě. Dokonce ho vesele pozdravila. Byl z toho tak vykolejenej, že vrazil do jednoho brnění, které se s rachotem sesypalo na zem. Fran to nevydržela a rozesmála se.   "Ale, ale, copak tě tak pobavilo? Třeba se zasměju taky," ozval se za ní jízlivý hlas.
  "Já myslím, že tebe to zajímat nemusí," pronesla klidně a pokračovala v chůzi.
  "Dneska jen tak neodejdeš!" ozvalo se blízko jejího ucha zasyčení. Protočila panenky a znechuceně se na něj otočila.
  "Tys v tý knihovně neměl dost? Ale že ses tam pěkně svíjel," ušklíbla se při vzpomínce na onu chvíli.
  "Musím říct, že se mi ten kopanec vyved...," naoko se zamyslela. Malfoyovi se blýsklo v očích. Už byl nebezpečně blízko. Jeho gorily mu stály po boku.
  "Víš, Dracoušku, divím se, že sebou ty trotlíky pořád taháš," kývla hlavou směrem ke Goylovi a Crabeovi. "Stejně ti nikdy nepomohli, nepletu se, že?" dorážela na něj dál.
  "Neradil bych ti urážet je! Hodně rychle by ti smazali ten krásnej úsměv z tvý tvářičky," oznámil ji.
  "Ach, Malfoyáčku, já mám dneska tak dobrou náladu, že mi ji nedokážeš zkazit ani ty, a věř, že to už je co říct!" vysmála se mu do obličeje. Sjel ji pohrdlivým pohledem.
  "Už jsi skončil? Čekají na mě ve společence," s těmito slovy se otočila, nestačila však udělat ani jeden krok. Kdosi jí bolestivě chytil za paži.
  "Sakra, pusť mě, ty jeden frajere slízlej!" vyjekla. Někdo k ní přistoupil i z druhé strany. Pochopila, že jí drží jeho gorily.
  "Trošku si pohrajeme!" pronesl mrazivě a vydal se do jakési odlehlé chodby. Gorily, a s nimi i Fran, samozřejmě za ním.
  "Ježíš, vy dva, pusťte mě! Ten hábit je čerstvě vypranej!" prskala na ně. Vykroutit se jí nepodařilo.
  "Jak chcete!" pronesla si tiše pro sebe, nevěděla proč, ale zavřela oči. Po chvíli ucítila brnění v dlaních, do celého těla jí proudila neznámá energie. Netušila, jak to udělala, ale celou tu energii soustředila do svých dlaní. Z těch vyšlehl zářivý proud světla a odhodil Crabea i Goyla, Malfoy se překvapeně otočil.
  "Co, co chceš dělat?" zeptal se s obavou v hlase. "Proč, proč ti svítí-" nedořekl, přiložila si prst k ústům. Draco se přitiskl na stěnu.
  "Nech mě na pokoji a prostě zapomeň na to, co se tu stalo!" sykla mu do ucha. Raději přikývl a následoval své gorily, které se stihly probrat a daly se na úprk. Teď to byla Fran, kdo se opřel o stěnu. Zhluboka dýchala. Přebytečná energie z ní pomalu vyprchávala. Pocítila zvláštní svrběni v prstech, když na ně pohlédla, ztuhla. Zvedla si dlaně před oči, aby se přesvědčila, že se jí to nezdá. Nezdálo. Z konečků prstů jí šlehaly malé plamínky, jejich záře pomalu slábla, až uhasly úplně.
  Fran neváhala ani chvíli a rozhodla se splnit slib, který dala sama sobě. Rozeběhla se k ředitelně. Děkovala bohu, že jí Hermiona prozradila heslo. Vystoupala až ke vstupním dveřím, před nimi se na chvíli zastavila a vydýchávala se. Pak jemně zaklepala a vstoupila...   "Babi?!"