Opět si zalezla do svého oblíbeného koutku, v náručí si nesla několik knih. Unaveně si sedla za stůl, vytáhla pár kousků pergamenu a začala si vypracovávat domácí úkoly, které ještě neměla a měly se odevzdat po Vánočních prázdninách. Byla asi v půlce pojednání pro profesora Snapea, když si do křesla naproti někdo přisedl. Čekala kohokoli, ale jeho ne. Usmál se, když spatřil její udivený výraz.
   "Zdravím, slečno Jugsonová."
   "Ehm... Dobrý den, pane řediteli," dostala ze sebe po chvíli.
   "No, vidím, že jsem vás trochu zaskočil." Pouze přikývla.
   "Asi Vás bude zajímat, proč jsem vůbec zde. Věc se má tak, že za mnou byl profesor Snape. Jednoho jeho studenta někdo omráčil neznámým kouzlem. Mladý pan Malfoy tvrdí, že jste to byla vy, slečno. Já ale tvrdím, že student prvního ročníku by nikdy popisované kouzlo nezvládl… popisované kouzlo totiž nezvládne ani leckterý dospělý a světaznalý kouzelník… Nemýlím se, že?"
   Fran teď byla zaražená ještě víc, sváděla vnitřní boj… má mu to říci? Rozhodla se, že mu to neřekne, zatím. Pokud by se to ale opakovalo, byla by u něj, jak na koni.
   "Ne, pane řediteli," odpověděla pouze.
   "Dobrá, já vás tedy nechám o samotě," v očích mu zajiskřilo. "Napište o tom babičce…" S těmito slovy se pomalu vydal k východu, na chvíli se však ještě zastavil a otočil se zpět k ní.
   "Já budu čekat…" mrkl na ni a opustil knihovnu. Fran už nechápala vůbec nic. Že by něco věděl o tom, co se děje? Co se s ní děje?
   Od chvíle, co Brumbál odešel, se na úkoly ani nepodívala. Jen seděla a nepřítomně hleděla do neznáma. V hlavě měla zmatek, obrovský. Tak moc ráda by věděla, co za tím vším vězí. Brumbál jí radil napsat babičce.... Ale copak ona o tom něco ví? Při téhle otázce se Fran zarazila. Bylo by možné, aby pro to měla babička nějaké vysvětlení?
   "Vše je možné," ozvalo se najednou. Fran vystřelila z křesla a vyjeveně se rozhlédla.
   "Neboj se, nemáš čeho…" Po chvíli si uvědomila, že se ten hlas ozývá… v její hlavě?
   "Panebože, Francis, ty už ses úplně zcvokla!" šeptla rozechvěle a opět se posadila.
   "Ehm… To je možné, ale já myslím, že tobě to nehrozí,“ promluvil pobaveně onen hlas.
   "Alespoň něco pozitivního," přistoupila na hru neznámého.
   "Neber život tak pesimisticky…" Fran se uchechtla.
   "Právě, že ho od jisté chvíle beru optimisticky."
   "Od doby, kdy jsi na tomto místě, že?"
   "Jak…?"
   "Vím o tobě více, než si myslíš. Vím o tobě všechno…" pronesl onen hlas tajemně a v tu chvíli si uvědomila jednu věc.
   "Já, já tvůj hlas znám..."
   "Je dobře, že si mne pamatuješ," odvětil neznámý potěšeně.
   "Proč?"
   "Protože jsem součástí tvého života."
   "Cože?! Jak…?!"
   "Na vysvětlování si najdeme čas jindy. Už brzy...Zatím nashledanou."
   "Počkej!" pokusila se ho zadržet, věděla však, že je pryč.
   "Doprčic!" křikla. Hlas se rozlehl celou knihovnou. Za chvíli se přiřítila madame Pinceová.
   "Ajaj…" hlesla si Fran pro sebe.
   "Co si to tu dovolujete, slečno? Nečetla jste knihovní řád?!"
   "On nějaký je?" zeptala se nevinně.
   "Pf… Okamžitě opusťte knihovnu! Vraťte se až budete vědět, co se sluší a patří! Na co čekáte? Ven!" Fran popadla své věci a vyběhla na chodbu. Tam se ušklíbla.
   "Co teď? Tam jsem mohla v klidu přemýšlet…" Po pár minutách se ale vydala do sovince. Rozhodla se poslechnout Brumbála a napsat babičce.


   "Fran, máš ten úkol do Lektvarů?" přiběhla na snídani Jose, celá zadýchaná.
   "Jo, je v tašce," podala jí Fran svou brašnu. "Ale asi to nestihneš, bylo to dlouhý a za půl hodiny…"
   "To nevadí, aspoň něco. Dík, zachránila jsi mě!" pohlédla na ni vděčně a rychle začala opisovat dlouhou esej. Kupodivu ji opsat stihla. Fran si ale nebyla jistá, jestli jí to Snape uzná. Pochybovala totiž, že to po sobě přečte Josephine, natož ten slizkej netopýr.
   "Můžem jít?" zeptala se Francis. Holky přikývly. Vydaly se k učebně Formulí, na svou první hodinu po prázdninách. Jako vždy byla pohodová, profesor Kratiknot je nedusil, ale zábavnou formou se je snažil něco nového naučit. Jeho opakem byl právě Snape, se kterým měli dneska dvouhodinovku. Kupodivu byl dneska… zaražený. Na nikoho neprskal a Nebelvíru strhl jen deset bodů. Všichni Nebelvírští si oddychli. Ke konci hodiny už jen čekali na zadání dalšího úkolu.
   "Napíšete mi dva svitky pergamenu. Popíšete mi a rozeberete účinky Čistícího lektvaru! Všem jasné?!"
   "Pane profesore, ale my tento lektvar ještě nebr…" ozvalo se z jedné lavice.
   "Odporujete mi?! Zůstanete tu po hodině, slečno Jugsonová! Nyní už běžte!" Propustil je o patnáct minut dříve. Fran zůstala opařeně sedět na místě.
   "Výborně, Francis! Tos nemohla držet pusu? Teď to schytáš za všechny!" okřikla sama sebe. Snape se pomalu přibližoval k její lavici.
   "Musíme si promluvit, slečno!" Překvapila ji naléhavost v jeho hlase.
   "Jis… jistě," vykoktala.
   "Víte, co jste mohla způsobit tím, co jste provedla?"
   "Já něco provedla?" zeptala se vyjukaně.
   "Myslím to, co se stalo mezi vámi a panem Malfoyem!"
   "Ale já ne to…, přísahám, že nevím, jak…" bránila se. Zarazil ji zvednutou rukou.
   "Právě! Musíte se to naučit ovládat!"
   "Ovládat? Ale co?!"
   "Vy to nevíte?" napřímil se. "V tom případě ale… můžete jít. Nikomu nic neříkejte a dejte si pozor na pana Malfoye!" Fran nechápavě hleděla na profesora lektvarů.
   "Proč mi nikdo nikdy nic neřekne?! Něco se se mnou děje a já nevím, co! Proč to nemůžu vědět?!" vykřikla na něj. Nevěděla už, jak dál. Všechno se na ni nahrnulo. Rozhovor v knihovně, souboj s Malfoyem, zapálený krb.... Snape k ní po chvíli přišel s lahvičkou v ruce.
   "Vypijte to, Uklidňující lektvar. A myslím, že se nemusíte bát, že by jste nezjistila, o co jde. Jen ještě chvíli počkejte. A jděte už!" přikázal jí nakonec příkře. Už z něj byl opět starý profesor lektvarů.
   Poslechla a rozhodla se, že pokud babička do týdne neodepíše, zajde za Brumbálem.