Po těle jí opět přebíhaly vlnky příjemného tepla… Strach jako by na nich pomalu odplouval. Fran se pořád nechápavě dívala na žhnoucí štít. Draco stál naproti ní, hůlku připravenou.
   "Jsi směšná… zapírat, že máš hůlku! Kdybys aspoň normálně bojovala!"
   "Ale to ne já!" bránila se chabě. Opravdu by něco takového zvládla vytvořit?
   "Samozřejmě, že ne! Ani nevíš, jak na to!" napomenula sama sebe. Jak tedy vznikl ten štít? Opatrně natáhla ruku a začala ji přibližovat k ohnivé bariéře. Malfoy, nevědíc, co od ní může čekat, proti ní vyslal další kouzlo. Ve stejnou chvíli, co kouzlo do štítu narazilo, se ho Fran dotkla. Místnost se rozzářila. Ohnivá clona kouzlo pohltila a z Franiny dlaně, kterou měla položenou kolmo směrem k Dracovi, vystřelil zářící paprsek. Fran vyjekla a ruku z teplé stěny stáhla. Štít k jejímu údivu zmizel. Už ho nebylo třeba. Malfoy ležel na zemi, omráčený. Neváhala a z učebny vystřelila rychlostí blesku. Až u věže si uvědomila, že Malfoy hned ze začátku učebnu zamkl…
   "Jak jsem se odtamtud mohla dostat?! Co se to děje?!" šeptla zoufale.
   "Znáte heslo?!" vyrušila ji z přemýšlení Buclatá dáma.
   "Pivoňka," pronesla Fran poté, co se alespoň trochu uklidnila. Prošla otvorem a co nejrychleji vyběhla do ložnice.


   Toulala se přírodou. Její kroky mířily přímo do obrovského lesa. Beze strachu vstoupila do tohoto temného království. Plášť šustil ve vysoké trávě, pomalu těžkl pod nánosem rosy. Do nosu se jí kradla známá, jemná vůně půdy a jehličí. Normálně by si tyto chvíle vychutnávala, teď nemohla. V hloubi duše cítila, že dnes musí spěchat. Nějaká neznámá síla ji poháněla dál, hlouběji do lesa. Až do míst, kde se sluneční paprsky už dlouho nedotkly provlhlé půdy. Dorazila na větší mýtinu, která se nořila do šera a přízemní mlha jí dodávala mystický nádech. Zhluboka se nadechla, ihned poznala, že se něco změnilo. Nebyla tu sama. Začala se otáčet a pozorně se rozhlížela po zšeřelém okolí. Pak to spatřila. Nemohla uvěřit tomu, že opravdu vidí to, co vidí…
   "Vítej, jsi očekávána!" pronesl příjemný, hluboký hlas.
   V tu chvíli se Fran probudila a prudce se posadila na posteli. Zavřela oči a snažila se ještě jednou spatřit… kdo nebo co na ní vlastně promluvilo? Nemohla si vzpomenout, celý sen jako by se rozplynul. Přisunula si kolena k tělu a opřela o ně čelo. Zhluboka se nadechla, všechno bylo tak skutečné… jako kdyby, jako kdyby v tom lese opravdu byla.
   "To je blbost, Fran! Vzpamatuj už se!" napomínala sama sebe potichu. Bylo jí jasné, že dnes už neusne. Převlékla se a vydala se do společenky. K jejímu překvapení nebyla prázdná, ačkoli byly teprve asi čtyři ráno, seděl u krbu černovlasý kluk. Podřimoval.
   "Harry?"
   "Hm… chmhg," ozvalo se z křesla. Fran se uchichtla.
   "No tak, Harry. Běž do ložnice," šeptla a dotkla se jeho ramene. Trhl sebou a otevřel oči.
   "Fran? Co tu… proč jsem tady?" rozhlédl se po společence.
   "Jó, tak to se ptáš nepravý. Asi sis dělal úkoly," ukázala na pergameny, na kterých si ustlal.
   "Asi…" zívl si. "A jak to, že nespíš ty?"
   "Já? No… probrala jsem se a nějak už nemůžu usnout." Zkoumavě se na ní zadíval.
   "Nějaký sen? Zlý?" pronesl tiše. Vytřeštila na něj oči.
   "Jak to…?"
   "Vím? Já je mívám taky…" zahleděl se do uhasínajícího krbu.
   "Aha… on ten sen nebyl špatnej, ale jsem z něj zmatená a ani si nepamatuju, o čem byl," přiznala se. Usedla do vedlejšího křesla. Otřepala jí zima, Harry na tom nebyl o moc lépe. Úplně automaticky natáhla ruku směrem ke krbu. Vyšlehl z ní ohnivý proud. Oheň v krbu znovu vzplál.
   "Teď je to lep…" usmála se Fran, pak se ale zarazila. Uvědomila si, co se stalo. Otočila se na Harryho, zíral na ni jako na zjevení.
   "Panebože!" pohledem těkala mezi svou dlaní a Harrym.
   "Jaks to…" Fran zavřela oči a zavrtěla hlavou. Harry se nenechal odbýt.
   "Fran, jaks to udělala?!" klekl si před ní.
   "Já nevím, Harry, já nevím…" řekla mu pravdu. "Něco se děje, něco se změnilo… a já nevím co! Jen, nikomu to neříkej, prosím!" Chvíli jí hleděl do očí a pak přikývl.
   "Děkuju," šeptla, po tváři jí stekla slza.
   "To bude dobrý, uvidíš," setřel jí ji Harry a posadil se zpět do křesla. Až do chvíle, kdy se začli trousit první ranní ptáčata, nepromluvili. Oboum bylo jasné, že ten druhý přemýšlí o tom, co se stalo.
   "Půjdem taky na snídani nebo čekáš na holky?" zeptal se najednou Harry.
   "Mě to je jedno, můžem, jestli ty nečekáš na Rona a Hermionu."
   "Oni dorazí," řekl a zvedl se. Fran ho následovala.
   "Jak jste se vlastně dali dohromady, myslím ty, Ron a Hermiona?" zajímalo Fran.
   "No… S Ronem jsem se seznámil už ve vlaku a s Hermionou, budeš se divit, ale s tou jsme se ze začátku nebavili. Pak jsme společně přemohli trolla a stali jsme se nerozlučnou trojkou… teda skoro." Na chvíli posmutněl, když si vzpomněl, jak se Ron zachoval na začátku minulého roku. Toto období už bylo naštěstí pryč. U stolu si ještě povídali o tom, co všechno Harry zažil. Pak se k nim připojili i ostatní a oddělili je od sebe.
   "V kolik jsi vstávala, prosím tě?" zeptala se jí Bethy.
   "Brzo, nějak sem nemohla spát," hodila očkem po Harrym.
   "Aha. Hele holky, myslím, že by jsme si tenhle poslední víkend prázdnin měly nějak užít!" zajiskřilo tmavovlásce v očích.
   "Jo? A jak? Budem hrát na schovku s Filchem?" ušklíbla se Adri.
   "Náhodou, to je celkem prdel! Už jste ho někdy viděly běžet? To máte co dělat, aby jste se neprozradily výbuchem smíchu," nahla se k nim dvojčata Weasleyovi. Fran s Jose a Bethy vyprskly smíchy. Adri to nakonec nevydržela a přidala se k nim.
   "A to s tou oslavou… dobrej nápad, my něco vykutíme, co říkáš Frede?"
   "Jasně. Večer v sedm buďte ve společence. Na večeři ani nechoďte, o tu se postaráme my," mrkl na holky a ostatní poslouchající Fred a spolu s bratrem a Leem se vytratil.
   "Tý jo! To bude skvělý! Podle toho, co říkali ostatní, večírek ve stylu dvojčat je nezapomenutelnej," vyprávěla holkám horlivě Josephine.
   "Nezlobte se, já si na chvíli skočím do knihovny. Potkáme se u oběda, jo? Taky musím napsat babičce," omluvila se Fran.
   "Jasně. Hm… Franie? Vezmeš mi z knihovny jednu knížku? Jmenuje se nějak… sakryš… myslím, že Nauka o magii nebo nějak tak," zastavila ji ještě Annie.
   "Vezmu. Zatím ahoj," rozloučila se s nimi a vydala se pryč z Velké síně. Chodby hradu byly takhle brzy ráno ještě ztichlé. Už byla skoro u knihovny, když se jí zamotala hlava. Cítila se úplně vysátá, bez energie.
   "To né, ne teď," sykla, opřela se o stěnu a zavřela oči. Snažila se očistit svou mysl. Ani po chvíli se nic nestalo, oddechla si. Její myslí se však roznesl neznámý hlas… byl ale opravdu tak neznámý? Fran připadal povědomý.
   "Je čas… už brzy."
   "Co brzy? Na co je čas?! Sakra! Všechno se hroutí!" vzlykla. Uvědomila si, že síly se jí vrací. Pokračovala proto tedy dál. V knihovně si odpočine.