"Fran.... Francis! Hej!" zatřásla s ní něčí ruka.
   "Odhrň závěs, otevři okno a stáhni z ní peřinu. Mě to vzbudí vždycky," šeptl jiný hlas. Fran v něm poznala Bethy.
   "Tak jí kvůli tomu nebuďte, ne?"
   "Ann, stejně musíme na snídani, takže to je jedno," ozvala se odpověď a následně zvuk otvíraného okna. Kroky se posléze opět přiblížily k její posteli. Adriana roztáhla závěsy a jedním trhnutím zbavila Fran teplé pokrývky. Ta se zavrtěla a se zavřenýma očima očekávala vlnu mrazivého vzduchu, ta však nepřišla. Fran se naopak cítila, jako by měla deku pořád na sobě. Teplo jí ve vlnkách pobíhalo po celém těle. Cítila se jako kdyby .... Prudce se posadila, nechápala, co se děje.
   "Zima, co holka?" usmála se Jo a hodila po ní hábit.
   "Právě, že ne...." šeptla si spíš pro sebe a začla se oblékat.
   "Koukej co před chvílí donesla sova...." zamávala jí před obličejem obálkou Adriana. Fran se doupravila a hmátla po dopise. Rychle ho otevřela, byl od babičky. Hltavě četla jeho obsah. Holky ji tiše pozorovaly.
   "Jupí!" zakřičela najednou a začala skákat po posteli.
   "Co blázníš, prosím tě?!" smála se Bethy a holky s ní.
   "Já... Já jsem tak šťastná! Zůstávám tady! Zůstávám tady na Vánoce!"
   "Myslíš to vážně?! To je super!" vypískla radostně Annie a objala ji, když si konečně sedla.
   "Nemůžu tomu uvěřit! Jak to dokázala? Ona je zase přesvědčila!" přitiskla si k sobě dopis. Hlavou jí vířila jediná věta : "Babičko děkuji…"


   "Tak jdem!" zavelela Adri a žduchla do Fran. "Prober se z tranzu, jde se na snídani." Usmála se na ni a popadla ji za paži. Společně zamířily do Velké síně.
   Ve společence narazily na Hermionu. Poslala holky napřed a přisedla si ke kamarádce.
   "Hádej co se stalo! Babička nějak překecala rodiče a já tu můžu zůstat na Vánoce!" vyhrkla na ni vesele, Hermiona se na ni mdle usmála. Fran poznala, že něco není v pořádku.
   "Herm? Stalo se něco?" Tázaná přikývla.
   "On… Harry měl sen, že… no, zdálo se mu, jak na Ronova taťku…" Odvyprávěla jí tiše obsah snu. Fran jen vyvalila oči.
   "A bude v pořádku?"
   "Já nevím, oni všichni ještě v noci odjeli. Nemám žádné zprávy… Je to strašné, nedokážu si představit, že pan Weasley…" Hermioně selhal hlas. Fran jí povzbudivě chytila kolem ramen.
   "Určitě bude v pořádku, uvidíš." Hermi jen neurčitě kývla hlavou.
   "Kéž by…" Nakonec se na Fran usmála a zvedla se.
   "Myslím, že by jsem měly jít."


   "Užijte si to! A vraťte se v pořádku," loučila se Fran se svými spolubydlícími. Neodjížděla jen Adriana.
   "Já jdu ještě za Hermionou," oznámila pak Adri a seběhla do společenky. Hermiona právě mířila k otvoru.
   "Hej! Ty se ani nerozloučíš?!" křikla na ní Fran. Hermi se otočila a usmála se na ni.
   "Ale to víš, že jo." Objaly se.
   "Mám nové zprávy. Všechno bude v pořádku," šeptla jí přitom vesele.
   "Super! Tak veselé Vánoce," popřála jí a vydala se zpět za Adrianou. Ta seděla na posteli a hleděla do neurčita.
   "Ve věži budem skoro samy, to je skvělé, ne?" snažila se prolomit ticho Fran.
   "Hm..." dostala ze sebe Adriana.
   "Tak s tebou asi žádná řeč nebude," pomyslela si Fran a vyhrabala z kufru poslední skicy. Zasněžené Bradavice byly skvělou předlohou.
   "Já půjdu ven… kreslit. Tak kdyby něco…" prohodila při oblékání.
   "Nic se nestane!" vyjela na ni Adri. Fran se zarazila.
   "Nemusíš být na mě taková, já ti nic neudělala," řekla jí a vydala se k jezeru. Tam se zlostně usadila na zasněženou zem.
   "Co jí zase přelítlo přes nos?! Proč je pořád taková?" ptala se sama sebe. Chování Adriany se s blížícími Vánocemi zhoršovalo. Jistě, někdy se zapojila do hovoru, smála se s nima a dělaly spolu úkoly, ale… jako by si kolem sebe vystavěla vysokou zeď , za kterou nechce nikoho pustit. Fran už to štvalo.
   "To zas budou Vánoce… i když pořád lepší, než doma," zamumlala a vydolovala z kapsy úhel. Při představě Adriany a jejích jízlivých odpovědí si povzdychla. Pak se pustila do kreslení a na okolní svět zapomněla.
   Bradavický hrad dokončila se západem slunce. Se svou prací byla spokojená.
   “Pošlu ho babičce k Vánocům!“ napadlo ji. Pomalu se zvedla a chtěla ze sebe oprášit sníh. Při pohledu na zem se jí oči rozšířily údivem. Na místě, kde celou dobu seděla, nebylo ani trochu sněhu, naopak, rostla tam tráva. Přitom si byla jistá, že když přicházela, žádná suchá mýtinka tu nebyla. Rozhodla se to raději neřešit a s obrázkem v podpaží se rozeběhla na večeři. Adrianu na ní nezastihla, naházela proto do sebe jídlo co nejrychleji.
   "Adri? Jsi tu?" šeptla do zšeřelého pokoje. Nikdo se neozval. Pokrčila rameny a zavřela za sebou dveře. Z postele u dveří, z Adrianiny postele, se náhle ozval vzlyk. Fran zatřepala hlavou, aby se ujistila, že se jí to nezdálo. Vzlyk se ozval znovu.
   "Ady?" odhrnula část těžkého závěsu a sedla si na kraj postele. Adriana ležela stočená do klubíčka. Plakala.
   "Co je? Stalo se něco? Adri…"
   "Běž pryč…" šeptla jen. To bylo ale to poslední, co by Fran udělala.
   "Tak s tím nepočítej. Vyklop to! No ták." Položila jí ruku na rameno. Adriana se otočila.
   "Já už nemůžu! Oni… oni…" Po tváři jí stekly další slzy.
   "Myslíš rodiče?" došlo najednou Fran. Adri přikývla.
   "Vždyť se koukni, skoro všichni jsou na Vánoce doma."
   "Já jsem tu ale taky."
   "No jo, ale s tvojí rodinou… to bych tu taky zůstala dobrovolně. Jenže moje rodina… všichni si myslí, jak nejsou mí rodiče dokonalí. Oni ale nejsou!"
   "A napsali ti, proč máš být na Vánoce v Bradavicích?" zeptala se opatrně Fran.
   "Jo, prý by bylo zbytečné jezdit domů na tak krátkou dobu!"
   "Třeba to mysleli tak, jak to napsali. Hm? Už neplač. Pojď sem…" Objala ji a celkem dlouho ji ještě utěšovala. Jejich kamarádství se tuto noc jen upevnilo…


   "Vstávej! Honem! Máme tu dárky!" jančila ráno Adriana vesele po pokoji. Minulé noci, jako by nebylo. Fran se pousmála. Koukla k nohám své postele a objevila celkem slušnou hromádku. Dostala dárek od holek, Hermiony a něco malého dokonce i od kluků. Jako poslední si nechala dárky od babičky. Pložila si je před sebe a zahleděla se na Adri. Ta se topila v hromadě balícího papíru.
   "Co to máš?" zeptala se zvědavě. Pokrčila jen rameny a přisunula k sobě blíž proutěný košík. Když odklopila jedno víko, oči se jí rozzářily.
   "Ty bláho! To není možný! Juva!" vypískla hlasitě a z košíku vylovila maličké kotě.
   "To je krásný! Jak mu budeš říkat?" přiběhla hned Adriana a pohladila kotě po jemné srsti. Fran si přečetla malý lísteček přiložený ke košíku.
   "Je to kočka, má mi dělat společnost," usmála se a číču k sobě opatrně přitiskla.
   "Tak jak se budeš jmenovat, co míco?" poškrábala ji za ušima. Obě holky přemýšlely nad jménem ještě u oběda.
   "A co Abby?"
   "Nebo Rose, Nessie… Ne?"
   "Ee… už to mám! Bude to BeeBee!" rozhodla se nakonec Fran a hodila kotěti papírovou kuličku.
   "Hele, tenhle balíček nerozbalíš?" ukázala na Franinu postel.
   "Cože? Jé, já zapomněla!" Usadila se na postel a strhla papír z posledního dárku.
   "Páni, ten je krásný!" vydechla Adri. Fran z balíčku vytáhla plášť.
   "Z čeho to je?" zeptala se Adriana a přejela po látce rukou.
   "Já nevim," učinila totéž Fran. Plášť byl lehký a skoro průsvitný. Tmavá látka byla protkána zlatými nitkami a u krku byla zdobená spona.
   "Zkusíš si ho?"
   "Dneska ne. Je už pozdě a času dost." Adri přikývla. Za hodinu byla ložnice ponořena do ticha.


   "Páni, ta je tak krásná! Já ti tak závidím," drbala Annie BeeBee na bříšku a zároveň si svlékala cestovní plášť. Studenti se z prázdnin pomalu vraceli zpět. Dveře ložnice se najednou otevřely.
   "Ahoj holky! Fran, prý jsi dostala kotě? Ukaž," usmála se na ni Hermiona, za níž vykoukla Ginny. Fran odchytila hrající si kočku a vložila ji Hermioně do náruče. Ta ji začala drbat pod krkem. BeeBee začala vrnět.
   "Ta je tak sladká!" rozplývaly se.
   "Jak jste se měli?" šeptla k nim Fran.
   "Půjdeme se projít?" navrhla Hermi. Fran kývla a šla si do kufr pro plášť a hůlku. Chvíli se rozhodovala a nakonec popadla ten nový, od babičky.
   "Můžem," ohlásila, Bee svěřila Adrianě a zamířila s Hermionou a Ginny ven z hradu. U brány si oblékla plášť. Ve chvíli, kdy zapla sponu u krku, pocítila jemné mravenčení a ony známé vlnky tepla. Holky na ni vyjeveně koukaly.
   "Stalo se něco?" zeptala se nechápavě.
   "No… až na to, že si se celá rozzářila, tak ne," dostala ze sebe Ginn.
   "Rozzářila…?"
   "Jo, když jsi dopla ten plášť," vysvětlila Hermiona.
   "Aha. No babička ho asi opatřila nějakým kouzlem… možná proti zimě." Holky kývly a vydaly se prošlapanou cestičkou k jezeru. Měly si co vyprávět…