„Auvá!" vyjekla a dopadla rovnou na zadek. Když vzhlédla, strnula. Před ní stála otřesená a očividně nasupená Umbridgeová.
   „A jejda..." pomyslela si.
   „Já, já se moc omlouvám, paní profesorko," špitla a pohlédla Ropuše do očí.
   „Omlouváte?! Lítáte po chodbách jako blázen a vy se jen omlouváte?!" vypískla profesorka.
   „Ale já nelítám!" špitla Fran první blbost, co jí přišla na jazyk. Umbridgeová se najednou sehla a něco zvedla ze země, pak se na ni sladce usmála.
   „A kam jste měla vůbec namířeno, drahoušku?!" vyjela na ni v zápětí.
   „Do Velké síně, na snídani..."
   „Opravdu? A to sebou k jídlu nosíte peníze?" zeptala se a hruď se jí vítězně dmula, když k Fran přistrčila dlaň, ve které ležel kouzelný galeon.
   „No, víte..." přemýšlela, co na to říct. Ropušin úsměv byl širší s každou sekundou. „To už je snad zakázáno i to, nosit u sebe nějaké drobné?!" ozvalo se zlobně Umbridgeové za zády. Ta nadskočila a otočila se. Malá očka se jí zúžila.
   „Á... pan Potter! Strhávám vám 10 bodů, za vyrušení profesora!" ukázala na něj tlustým prstem. „Teď běžte! I vy!" sjela ji povýšeným pohledem.
   „Vraťte ten galeon, paní profesorko! Nebo se nestydíte? Okrádat studenty!" vyjel na ni Harry. Fran bylo jasné, že přestřelil, ale koutky jí zacukaly při pohledu na její rudnoucí tvář.
   „Myslím,... že týden školního trestu Vám jen prospěje, pane Pottere!" řekla nasupeně a kypěla zlostí.
   „Tý jo! Vy to umíte?" zašklebil se na ni Harry. Ropucha se na něj nechápavě zahleděla.
   „Co umím, pane Pottere?" ozvala se sladce.
   „Spíš, co neumíte.... myslet, paní vrchní vyšetřovatelko, myslet!" odpověděl jí Harry ironicky. Několik zrovna procházejících studentů se rozesmálo. Umbridgeová byla celá rudá a vraždila by pohledem, kdyby mohla.
   „Vy… Vy! Dva týdny! Ode dneška!" zařvala už na celou chodbu a otočila se k odchodu.
   „Ten galeon, paní profesorko!" připomněl jí Harry hlasitě nevinným tónem.
   „Tu máte!" hodila ho Fran k nohám a ztratila se z dohledu.
   „Dík Harry, tos nemusel," šeptla Fran a dusila v sobě smích.
   „Ale musel, nebude si dovolovat na mé přátele! Stačí, když si dovoluje na mne. Tak pojď!" podal jí ruku a pomohl jí se postavit.
   „Máš ale kvůli mě trest!"
   „Já to přežiju..." na chvíli se zahleděl na hřbet levé ruky. „Jen se bojím chvíle, kdy by to nemusela přežít ona." Mrkl na ni. S veselým smíchem došli do Velké síně, kde se připojili k ostatním.


   Když se ráno probudila, přivítala ji nádherně bílá krajina. Chvíli zírala z okna než si uvědomila, co vlastně vidí. Pak radostně vyskočila z postele.
   „Holky! Už je sníh!“ zavýskla na celou místnost a začala se oblékat.
   „Chmh… co blázníš Fran? Dyť je teprv osm. Dej nám svátek aspoň o víkendu!“ zamumlala Annie zpod peřiny.
   „Ale no ták, holky! Pojďte ven… Bude sranda!“ přemlouvala je.
   „Času dost… Půjdem odpoledne!“ odpověděl jí další unavený hlas. Fran to tedy vzdala a sedla si na parapet. Po chvíli začalo znovu sněžit. Vzpomněla si na minulé Vánoce. Strávila je zavřená ve sklepě… na samotce. Tehdy se také koukala ven, na zasněženou zahradu. Malým sklepním okýnkem protahovala ruce a chytala drobounké sněhové vločky. Doufala, že její trápení skončí. Kdo ví, jak prožije ty letošní… vrátí se vůbec do Bradavic?
   Zatřepala hlavou, aby zaplašila příval smutných myšlenek a vzpomínek. Do okna najednou vletěla sněhová koule. Skleněná tabule se rozřinčela. Fran seskočila z parapetu, otevřela okno a vyhlédla ven.
   „Přijď dolů! Potřebujem někoho do party!“ křikl na ni zezdola George. Usmála se a přikývla, dřív než stačila okenici zavřít, měla obličej plný ledové tříště.
   „To vám nedaruju!“ zařvala ne ně bojovně, poté popadla zbytek oblečení a opustila ložnici. V mžiku byla dole. Skočila si do Velké síně pro jednu topinku a vyběhla z hradu. Jejich křik, smích a halasení bylo slyšet z dálky.
   „Už jsem…!“ nedořekla. Pusa se jí naplnila sněhem.
   „Trefá! Máš bod Frede…“ naoko zklamaně konstatoval George. Fran se rozesmála. Dali ji do partičky s Georgem a Ronem. Proti nim hráli Fred, Harry a Ginny. Hermiona raději vše pozorovala z dostatečné vzdálenosti. Sněhová bitka nakonec skončila nerozhodně a všichni se u ní skvěle pobavili. Koule se nevyhnuly ani protestující Hermioně. Ta rezignovala a připojila se do bitvy “všichni proti všem“ .
   Do hradu se vraceli asi po třech hodinách. Sice promrzlí a promočení, ale nadmíru spokojení a s úsměvem od ucha k uchu. Skočili se převléct a společně zamířili na oběd.
   Pozdě v noci si Fran, ležící v posteli, uvědomila, že to byl jeden z nejšťastnějších dnů v jejím životě.


   Spěchala, schůzka Brumbálovy armády měla za chvíli začít. Nechtěla přijít pozdě. Navíc, byla to poslední hodina před Vánoci a ona si ji chtěla užít. Vybíhala zrovna do šestého patra, když jí kdosi zastoupil cestu.
   „Nemůžeš mi dát pokoj, Malfoyi?!“ vyjela, aniž by pohlédla, kdo že to před ní stojí.
   „A proč?“ protáhl jako by nechápavě.
   „Pro slepičí kvoč!“ sykla na něj naštvaně a pokusila se ho obejít.
   „Ale, ale… nerozčiluj se! Já jen chtěl vědět, jak se těšíš na Vánoce?“
   „Tss… si myslím, že tobě to může bejt úplně někde! Navíc na tebe nemám čas, Peroxide, takže uhni, ať můžu projít!“ prskla na něj a odstrčila ho. Už, už si myslela, že se ho zbavila.
   „Slyšel jsem… ani nevím kde,“ nasadil výraz plného soustředění, „že se na tebe rodiče moc těší.“ Fran se chtě, nechtě zastavila. Co on o tom může vědět?!
   „Hm… a co já s tím?! Já se na ně těším, jak blecha na pračku!“ setřela ho a pokračovala dál. On si nedal pokoj.
   „To by rodiče neměli radost…“ Obrátila oči v sloup.
   „Co kdyby sis dal pohov a zaplul do té vaší skvělé a teplé společenky?!“ prohodila ironicky, už jí vážně lezl krkem.
   „Hm… a nedovoluješ si nějak moc?! Na prvačku?“
   „A neponižuješ sám sebe nějak často? Na páťáka?!“ odsekla mu.
   „Já že sám sebe ponižuju?! A čím? Rád se dozvím tvůj názor,“ odpověděl jí posměšně.
   „Třeba tím, že všude, vším a všem dokazuješ, že ti něco chybí…“
   „Nemíváš náhodou halucinace, Jugsonová? Mě něco chybí? Sem si nevšim…“
   „Jo, chybí. Celkem důležitá část… totiž mozek, otázkou ovšem zůstává, jestli vůbec víš, co to je a k čemu se používá!“ Malfoy zúžil oči. Zajel do hábitu pro hůlku. Fran ale byla rychlejší.
   „Ty už neútočíš zezadu? Tomu se říká pokrok!“ Stáli proti sobě s připravenýma hůlkama.
   „Myslíš si, že mě porazíš?!“ uchechtl se. Fran se blýsklo v očích. Má se prozradit a použít proti němu kouzlo neverbálně?
   „Já si to nejenom myslím, Dracoušku!“ odpověděla mu.
   „Revertis fartis! “ švihl hůlkou.
   „Protego!“ zakřičela ve stejnou chvíli a jeho kouzlo tak odrazila Bylo na něm vidět, že to nečekal.
   „Furnunculus!“ pokusil se znovu. Fran se kouzlu lehce vyhnula.
   „Petrif…!“
   „Impedimenta!“ pronesla tiše. Malfoy ztuhl, kouzlo nedokončil. Zastrčila si hůlku zpět do hábitu. Přešla k němu.
   „Já už nejsem tak slabá, Dracoušku!“ šeptla a konečně se v klidu vydala ke Komnatě.
   Předvánoční hodinu si pravdu užila a s ní i ostatní, když jim vyprávěla, co se stalo s Malfoyem.