Po incidentu s Malfoyem se Fran odhodlala k razantnímu kroku. Od Hermiony a dvojčat se dozvěděla něco málo o neverbálních zaklínadlech a zaujalo ji to natolik, že se rozhodla, že by nebylo na škodu se jich pár naučit. O tom, co dělá, nikomu neřekla. Ani Hermioně.
   Pro více informací se vydala do knihovny. Knih o tomto druhu čarování našla opravdu mnoho, vybrala si jich proto jen pár a odnesla si je do ložnice, kde je schovala do kufru. Věděla, že by se holky zbytečně vyptávaly.
   Po večerech se tedy začala vzdělávat. Jelikož si to neměla kde vyzkoušet a neměla ani nikoho, kdo by jí kontroloval, moc nepokročila. Snažila se dál...


   „Hermiono, mohla bych tě o něco poprosit?"
   „Jasně! Co potřebuješ?"
   „Já mám dneska hodinu s McGonagallovou.... a má mi přijít dopis od babičky. Tak jestli by jsi té sově vzala dopis a dala jí kousek jídla a trochu vody."
   „A nepoletí ta sova náhodou za tebou?" zeptala se trochu zmateně Hermiona.
   „Nee, ona ví, že má létat jen sem. Je to moc důležité, prosím..."
   „Klidně, počkám tu pak na tebe, jo?" Fran se na kamarádku usmála.
   „Opravdu děkuju."
   „Nemáš zač. A jdi už nebo přijdeš pozdě," popohnala ji Hermi. Fran jen kývla a prošla otvorem. Přála si, aby potkala Malfoye a dala mu, co proto. Nestála však o další pochroumaný loket. Zamyšleně zaklepala na dveře profesorčina kabinetu. Ty se otevřely a stála v nich... Umbridgeová.
   „Ah... dobrý večer, paní profesorko," dostala ze sebe zaraženě Fran.
   „Dobrý večer, slečno Jugsonová. Copak tu děláte, takhle pozdě, co?" zapištěla na ni svým odporným nasládlým hlasem Ropucha.
   „Noo... já..." Nevěděla, co odpovědět.
   „Přišla za mnou!" ozvalo se za zády Umbridgeové. Ta neznatelně nadskočila.
   „Za vámi? Tak pozdě?!" otočila se na Minervu Ropucha.
   „Pozdě? Promiňte Dolores, ale po večerce ještě není. Zde se slečnou musím probrat některé její práce. Omluvíte nás?" pohlédla na růžově oděnou ženu McGonagallová.
   „Vy mne snad vyhazujete?!"
   „Oh... to bych si přeci nedovolila!" pronesla Minerva, Fran v jejím hlase zaslechla špetku pobavení. „Se slečnou potřebuji mluvit o samotě," dokončila ještě a ústa stáhla do tenké linky. Dolores se nakvašeně otočila, povýšeně pohlédla na Fran a odcupitala chodbou pryč.
   „Tak, to bychom měly..." řekla si profesorka spíše pro sebe a ustoupila ze dveří, aby mohla Fran vejít. Postavila se opět do prostřed místnosti, jako obvykle.
   „Dnes Vás nebudu moc namáhat a pokoušet.... začneme zlehka, pustím vás dříve." Fran pouze přikývla. Byla to jejich první hodina od té doby, co omdlela. První hodina po dvou týdnech.
   „Připravte svou mysl, očistěte ji..." začala jako obvykle McGonagallová. Fran už ji neposlouchala, ponořila se jen do sebe. Snažila se zatlačit své vzpomínky a potají doufala, že se jí nestane to, co minule.
   „Legilimens!" rozezněl se hlas profesorky učebnou. Více už Fran nevnímala...


   „Albusi, tohle už není samo sebou, něco se děje. Něco se chystá..." rázovala si to Minerva po ředitelově pracovně. Nevěděla si rady.
   „Bohužel s Vámi musím souhlasit, drahá Minervo. Myslím, že si to uvědomuje i samotná Francis. Nezbývá nám však nic jiného, než čekat. Pokusím se zapojit do pátrání Řád..." pronesl tiše a zamyšleně Brumbál.


   „Fran! No tak holka, prober se!" cítila, jak jí někdo třese ramenem. Pomalu otevřela oči.
   „Ale néé, zase? Co tu sakra dělám?!" zaúpěla.
   „No... omdlela jsi, hned na začátku hodiny," špitla Hermiona. Fran se chtěla posadit, nešlo jí to.
   „Já... nemám vůbec žádnou sílu..." šeptla. „To mě chce takhle zničit?" povzdychla si unaveně.
   „Myslíš..." Přikývla.
   „Jo, myslím jeho a jeho kumpány. Zajímalo by mne ale, jak může vědět, kdy mám nitrobranu. Kdy je ta nejvhodnější chvíle k ovládnutí mého těla, myšlenek..."
   „To nevím, Fran...." pohlédla Hermiona lítostivě na kamarádku.
   „Jak já ho nenávidím!" vzlykla najednou Fran. Hermiona nevěděla, co na to říci.
   „Málem bych zapomněla... mám tu pro tebe ten dopis." Mrkla na kamarádku a podala ji malou obálku. Doufala, že jí alespoň tohle zvedne náladu. Fran obálku hned roztrhla a dala se do čtení. Úsměv, který se jí na tváři objevil, když jí Hermiona podávala psaní, pomalu mizel. Fran se teď tvářila... zoufale.
   „Stalo se něco?" zeptala se Hermi, ona jí jen neznatelně přikývla.
   „Vánoce budu muset trávit doma..." Tahle věta vypovídala za vše.


   „A nedalo by se to zařídit nějak jinak? Nemohla by jsi zůstat tady? V Bradavicích?" ptal se jí Harry sedící v křesle u krbu.
   „Já bych dala cokoli za to, abych zde mohla zůstat!" odpověděla mu Fran. Namočila si brk do inkoustu a pokračovala v psaní domácího úkolu do Přeměňování.
   „Sakra!" zanadávala, když na pergamenu udělala kaňku. Hermiona jen líně mávla hůlkou a skvrna zmizela. Fran se na ni vděčně usmála. Hermi se pak začetla do nějaké knihy.
   „Já už na to nemám!" vzdychla po chvíli Fran hlasitě. „Když si představím, co mne doma čeká..." vydechla beznadějně. Při poslední hodině nitrobrany to viděla tak jasně.
   „No tak, Fran, nesmíš na to myslet, jen tě to více znervózňuje a deptá," snažila se jí pomoci Hermiona.
   „Hele, kdy bude další schůzka Armády?" snažil se odvést řeč jinam Ron. Ostatní pochopili.
   „Doufám, že co nejdřív. Tréninky teď před Vánocema ubydou, takže snad bude více času," usmál se na kamarády Harry.
   „Co chceš probírat na další hodině?" zeptal se ho George, který jejich debatu zaslechl a prahl po novinkách.
   „No, říkal jsem si, že..." Fran si náhle něco uvědomila. Zvedla se a odložila věci do školy.
   „Hned příjdu," zahlásila na odchodu a otevřela portrét. Ostatní její odchod nekomentovali.


   „Dej mi místnost, kde bych mohla trénovat neverbální zaklínadla." Své přání si pořád opakovala. Otevřela oči a zastavila se přede dveřmi. S výsledkem byla spokojena.
   „Konečně mám kde trénovat!" pomyslela si spokojeně a zavřela za sebou. V prvních chvílích se jen probírala knihami. Bylo to něco úžasného. Ani nevěděla, že se dá tolik kouzel dělat i bez promluvení.


   „Jdem na praktickou část..." usmála se sama pro sebe. Před ní se najednou objevil cvičební panák s napodobeninou hůlky v ruce. Chvíli na něj koukala jako spadlá z višně, ale nakonec si uvědomila, kde přesně se nachází a že jí Komnata dá vše, co potřebuje, když si o to řekne.
   „Uf, jde se na to..." Postavila se přímo před panáka a připravila si hůlku. Přemýšlela, které kouzlo si vyzkouší. Rozhodla se začít s něčím jednodušším. Soustředila se na formuli a pohlédla na dřevěnou hlavu figuríny.
   „Expelliarmus!" vykřikla v duchu. Nic se nestalo, panák měl hůlku pořád v ruce. Zkusila to znovu. Bez výsledku.
   „Ach jó!" nevěděla si rady. Náhle ji něco napadlo, netušila ale, zda to bude fungovat. Opět zvedla hůlku a stejné kouzlo vyslovila nahlas. Hůlka figuríny jí přistála v ruce.
   „No, alespoň, že takhle mi to jde," ušklíbla se. Doufala, že její pokus vyjde.
   „Znovu," pronesla do tiché místnosti a figurína měla svou hůlku zpět.
   „Expelliarmus!" Nechala si kouzlem zaplnit celou mysl.
   „Hurááá!" vykřikla radostně ve chvíli, kdy držela ne jednu, ale dvě hůlky. „Porazila jsem tě!" vyplázla na panáka jazyk a radostí se zatočila. Poté přeběhla zpět k jedné z odložených knih a vybrala si další kouzlo. Dnes se chtěla pokusit alespoň o dvě.
   „Tohle bude skvělé... a ještě tady to..." mumlala si pro sebe. Otočila se na podpatku, mávla hůlkou a...
   „Pouta na tebe!" řekla hlasitě. Z hůlky ji vyrazily provazy a obmotaly se kolem cíle.
   „Tak a teď neverbálně..." špitla.
   „Pouta na tebe!" pomyslela si. K její radosti se jí to opět povedlo. Panák měl na sobě dvě vrstvy provazů.
   „A máš to!" jásala nadšeně. Obě kouzla si ještě párkrát vyzkoušela, aby měla jistotu, že to nebyla jen náhoda.
   S úsměvem na tváři pak opustila Komnatu a vydala se do Nebelvírské věže. Díky cvičení zapomněla na dopis od babičky... Ne však na dlouho.


   „Fran, jdeš s náma na snídani?" žduchla do ní Jos. Zakroutila hlavou a zachumlala se do peřin.
   „Půjdu později," informovala holky ještě. Bez řečí tedy opustily pokoj. Fran hleděla ven z okna. Svítilo sluníčko, ale okenice se třásly pod náporem studeného větru. Vůbec se jí nechtělo z postele. Její žaludek měl ale jiný názor.
   „No jo, už jdu," zašeptala nevrle a začala se oblékat. Z kufru si chtěla vytáhnout hůlku, zrak jí však padl na malou obálku. Ve Fran hrklo. Jak jen mohla zapomenout? Opět ji zaplavil pocit beznaděje.
   „Co sakra chystáš, když jsi babičce zakázal, aby mne měla na Vánoce?!" Nad tím přemýšlela skoro celou cestu do Velké síně. Odpověď si mohla jen domýšlet a tomu se raději vyhnula. Ani si neuvědomila, že jí nějak divně pálí kapsa.
   „Jéva, další schůzka!" zaradovala se tiše. Kouzelný galeon jí vytrhl ze smutných úvah. Rychle strčila ruku do kapsy a pokoušela se ho vytáhnout. Náhle do něčeho vrazila.
   „Auvá!" vyjekla a dopadla rovnou na zadek. Když vzhlédla, strnula. Před ní stála otřesená a očividně nasupená Umbridgeová.
   „A jejda..." pomyslela si.
   „Já, já se moc omlouvám, paní profesorko," špitla a pohlédla Ropuše do očí.