Hodiny Obrany s Harrym byly úžasné. Musela uznat, že je v tom opravdu dobrý a že ví, o čem mluví. Schůzky byly nepravidelně a Hermiona jim proto na jedné schůzce rozdala kouzelné galeony. Byl to skvělý nápad, ale Fran to, stejně jako Harrymu, připomínalo Znamení Zla. Znamení, které měl její otec vypálené na ruce. Mince se osvědčily. I když Fran ani žádnou nepotřebovala. Za Hermionou, Harrym nebo Ronem chodila snad každý den, aby se zeptala, kdy bude další schůzka. BA jedním slovem zbožňovala. V prvních chvílích se obávala, aby to, co dělají, neprozradila při hodinách nitrobrany. Naštěstí tak daleko profesorka nikdy nezašla. Buď ji zarazila samotná Fran nebo to ukončila McGonagallová, ta se dlouho nemohla přenést přes to, co Fran otec dělal. Podobně tomu bylo i na jejich druhé listopadové hodině. Fran celý týden trénovala, takže doufala, že se jí to vyplatí. Při několika prvních pokusech profesorku zarazila hned na začátku.

  "Výborně, dnes vás musím pochválit, Francis. Hodinu od hodiny se zlepšujete," usmála se na ni profesorka. "Vyzkoušíme si to naposledy." Fran přikývla a očistila svou mysl. Po vyslovení kouzla zablokovala všechny své vzpomínky a myšlenky. Stalo se však něco, co neočekávala. Zaplavil ji neznámý pocit. Najednou se cítila strašně slabá, jako by z ní někdo vysál všechnu její sílu. Hlavou se jí začaly honit vzpomínky... Mohla tak znovu, alespoň na chvíli, vidět svou první návštěvu u babičky, okamžik, kdy se udobřila s Hermionou... a mnoho dalších radostných věcí... Ano, radostných, šťastných vzpomínek, které snad ani nebyly... Při téhle myšlence se zarazila. Tím i profesorčino kouzlo.

  "Co to... ? Proč to...?" vysoukala zmateně, více nestihla. Před tím, než upadla do bezvědomí, slyšela vystrašený hlas McGonagallové.

  "Francis, stalo se něco? Jste v pořádku?!" Nic víc už nevnímala... jen tmu, která ji zcela pohltila.

***

  "Nevím, prostě mi tam omdlela! Ještě nikdy se jí to nestalo. Ano, na začátku byla na zhroucení, když si to všechno musela prožít znovu, ale nikdy…" vysvětlovala přiškrceně profesorka řediteli.

  "Víte, Albusi, Dnes jsem jí pochválila. Několikrát mne zastavila, ale pak... bylo to velice divné."

  "V čem?"

  "Ze začátku se zdálo, že se jí to opět podaří. Její mysl byla dokonale uzavřená. Najednou však povolila…" vysvětlovala zachmuřeně.

  "Ještě mě udivilo to, že ty vzpomínky byly všechny šťastné... jste seznámen s tím, jak probíhaly předešlé schůzky, takže…" Brumbál přikývl, Minerva pokračovala.

  "Myslím si, že si to nakonec uvědomila také, a proto mne zastavila... Přišlo mi, jako by její myšlenky kdosi ovládal, Albusi."

  "Jste si jistá? To, co říkáte, Minervo, to je velice vážné," tiše zareagoval ředitel.

  "Myslím, že ano. Mohla jsem si v ní číst, jako v otevřené knize. To se mi nepovedlo ani napoprvé." Brumbál chvíli mlčel, Minerva na něj pohlédla s obavami.

  "Co to všechno znamená?" vytrhl je z tichého uvažování Franin unavený hlas. Ani si nevšimli, že už je vzhůru a dlouhou dobu je pozoruje.

  "Slečno Jugsonová... jak Vám je?" zeptala se opatrně Minerva.

  "Už lépe, děkuji."

  "Francis, mohla by jste nám říci, co přesně se při vaší dnešní hodině stalo?" poprosil ji Brumbál. Přikývla a pomalu se rozpovídala.

  "No a pak jsem omdlela. Teď jsem tady." Ředitel přecházel kolem postele.

  "Měla jste, alespoň na chvíli, pocit, že svou mysl sdílíte ještě s někým jiným?" Zamyslela se. Cítila se... jako by ty vzpomínky ani nebyly její... "A taky že ne! Ne všechny!" uvědomila si.

  "Ano! Tedy, nějaké vzpomínky... ony nebyly moje, nikdy jsem nic takového neprožila," snažila se vysvětlit. Brumbál jen kývl a cosi pošeptal McGonagallové. Kývl na rozloučenou a opustil ošetřovnu. Pohlédla na profesorku.

  "Naše hodiny budou probíhat třikrát týdně. Před spaním... vlastně kdykoli se snažte uzavřít svou mysl, ano? Začíná to být nebezpečné," šeptla nakonec neurčitě a s přáním dobré noci odešla.

  "Teď už fakt nic nechápu. Co se zas děje?! Co je nebezpečné?" zašeptala si pro sebe.

  "Někdo ti vlezl do hlavy, za bílého dne! To se děje!" proběhlo jí hlavou. Otřásla se jen při pomyšlení na ty, kteří by byli něčeho takového schopni. Smrtijedi. Nechápala ale, proč by něco takového dělali. Proč by jí mysl zaplnili zrovna šťastnými vzpomínkami...
***

  "Já jsem opravdu v pořádku! No ták, madame Pomfreyová... pusťte mě," přemlouvala už hodnou chvíli ošetřovatelku. Nevěděla z jakého důvodu, ale na ošetřovně strávila tři dny.

  "No tak si běžte! Vždyť já tu ani nemusím být! Stejně si děláte, co chcete…" zaslechla ještě Fran, když rychle opouštěla ošetřovnu. Co kdyby si to náhodou rozmyslela a nepustila ji? Zhluboka se nadechla.

  "Konečně!" vydechla si a vydala se do věže. Večeřela už na ošetřovně. Byla zrovna v půli cesty a přemýšlela nad tím, jaká je škoda, že zmeškala jednu schůzku BA, když jí někdo vyrušil.

  "Co že tak sama, Jugsonová?!" S trhnutím se otočila, protože tu nikoho nečekala.

  "Kde jsi nechal svoje Trolly, Peroxiďáčku?" oplatila mu stejnou mincí. Přistoupil až k ní.

  "To tě nemusí zajímat!" sykl. "Mimochodem... pozdravuje tě otec," pronesl a se zadostiučiněním sledoval její výraz. Fran zbledla. Po zádech jí přejel mráz.

  "Můj nebo tvůj?" zeptala se klidným hlasem opovržlivě. Uvnitř ale tak klidná nebyla.

  "Oba," uchechtl se.

  "Tak jim vyřiď…" začala tiše, "že bych byla ráda... kdyby na mě zapomněli!" Malfoyovi zamrzl úsměv na rtech. O krok se k ní přiblížil.

  "To bohužel nepůjde, počítají s..." zarazil se. Vypadal, jako by si chtěl jednu vrazit.

  "S? No tak, Dracoušku... snad jsi neprozradil něco tajného," zeptala se ho posměšně, když uviděla jeho výraz. V hloubi duše se ale chtěla dozvědět, co tím myslel. Moc to chtěla zjistit.

  "Nezahrávej si se mnou, Jugsonová, nemuselo by se ti to vyplatit!"

  "Víš... mně už se nevyplatilo věcí, že mě jedna navíc nevytrhne," usmála se na něj zářivě. Otočila se k odchodu.

  "Říkám ti, dej si pozor!" prskl naštvaně.

  "Na tebe, ne?!" zasmála se. Najednou ji chytil za loket. "Pusť!"

  "Tohle je opravdu jen varování!" řekl tajemně a odkráčel pryč. Fran si promnula bolavý loket.

  "Hajzle jeden hnusnej!" ulevila si. Po chvíli opět uslyšela kroky.

  "Fran? Jsi to ty? Ahoj! No konečně! Už tě pustili?" Fran si oddechla, byla to Hermiona.

  "Jo, před chvílí," odpověděla kamarádce, která ji radostně čapla za paži. Snažila se při tom potlačit syknutí.

  "To je fajn, že už jsi v…" Hermiona se zasekla. Pořádně si Fran prohlédla. "Omyl, nejsi v pořádku, co se stalo?!" Přistoupila k ní a vyhrnula jí rukáv u ruky, za kterou se držela. Začínala se jí tam rýsovat modřina.

  "To nic, Herm. To bude dobrý," snažila se to zamluvit.

  "Mě nic neutajíš. Kdo to byl?!"

  "Malfoy," špitla tiše.

  "Magor jeden pošahanej!" zanadávala si Hermiona. Pak vytáhla hůlku a pustila se do ošetřování bolavých míst.

  "Pokoušel se vyhrožovat," řekla zlobně. "No, to je jeho styl. A taky útočit zezadu, minulý rok to zkusil na Harryho," povídala Hermiona, zatímco léčila Franinu ruku.

  "Zkusil? Co se stalo?" začala se zajímat.

  "Přišel Moody a proměnil ho ve fretku," uchichtla se Hermiona. "Už je to dobrý," dodala ještě, schovala hůlku a vydala se chodbou dál.

  "Ve fretku?" zeptala se užasle Fran a následovala ji.

  "Hm, mělas to vidět, jak pak zdrhal, když ho McGonagallová proměnila zpátky," usmála se Hermi.

  "Musel to bejt zážitek za všechny prachy, co?" rozesmála se Fran.

  "To teda byl, Ron z toho měl Vánoce."

  "Dovedu si to živě představit," zakřenila se na kamarádku a řekla heslo.

  "Super, konečně zpátky!" vydechla šťastně. Hermiona se na ni usmála. Obě se vydaly ke krbu, u kterého seděli Harry a Ron.