"Lily, já jdu za tím Brumbálem, kdyby mě někdo hledal…" šeptla ráno kamarádce. No, ráno… Ale ostatní spolubydlící ještě spaly.
   "Jasně, já si zatim udělám úkoly," usmála se Lil. Sam se jí to pokusila oplatit, ale vznikl z toho spíše škleb. Už od rána měla žaludek jako na vodě. Za chvíli bude stát v ředitelně, naproti ní rodiče a Remus. To nezvládne… Musíš! napomenula se. Sešla dolů do společenky, Remus tam ještě nebyl, vlastně tam nebyl nikdo. Sedla si do krbu a vyčkávala. Ticho v místnosti na ni doléhalo více, než kdy předtím. Když jí někdo položil ruku na rameno, trhla sebou.
   "Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit," omlouval se hned Remus. Podruhé za dnešní den se pokusila usmát.
   "Jak se cítíš?" zeptal se.
   "Je to lepší," zalhala. Mlčky zamířili směrem k chrliči.
   "Sam, děje se ještě něco? Přijde mi, že… Že se mi zase vyhýbáš," pronesl najednou Remus.
   "Ne, jen… Není něco, co bys mi chtěl říct?" řekla nakonec. Chtěla vědět, jestli jí vůbec důvěřuje natolik, aby jí prozradil, že je vlkodlak. Remus se trochu zarazil a znervózněl.
   "Ne, není," vyrazil ze sebe nakonec. Sam pocítila zklamání.
   "Fajn," chytil ji za ruku, vyvlékla se mu a zrychlila.
   "Medové dortíčky!" vyhrkla u vstupu do ředitelny. Bezmyšlenkovitě vyběhla nahoru, na Remuse se neohlížela. U dveří se však zastavila. Jeden jediný krok ji dělil od rodičů, od prozrazení jejího tajemství… Začala se neznatelně třást. Málem ani nepostřehla Remuse, který zaklepal a otevřel.
   "Jdeme?" dal ji přednost.
   "Ehm, řekni, že hned přijdu," kývla.
   "Neboj, ať už chceš říct cokoli, budu tam s tebou," pohlédl jí upřeně do očí. Uhnula, nevydržela jeho klidný pohled.
   "Bež, přijdu za chvíli," poslala ho pryč. Tiše vstoupil dovnitř a zavřel dveře. Sam se posadila na zem, potřebovala se uklidnit. Chlad z kamenné podlahy pomalu prostupoval jejím tělem. Nevnímala ho. Zvedla se asi až po deseti minutách. Po zaklepání vstoupila.
   "No konečně, už jsem se chtěla jít podívat, kde vězíš!" objala ji matka.
   "Tak copak jsi provedla teď, že jsme až v ředitelně?" pousmál se otec.
   "Nic, jen jsem… Poprosila jsem profesora Brumbála o schůzku s vámi."
   "A pročpak?"
   "Musím vám prozradit něco, co jsem vám měla říct už dávno," špitla Sam. Neodvážila se jim pohlédnout do očí.
   "A co ten hoch?"
   "To je můj přítel, Remus," trochu se usmála. "Důvěřuju mu a chci, aby to také věděl… Dřív než bude pozdě," ztišila hlas.
   "Neřekla jsi, že máš přítele!" rozzářila se matka.
   "Omlouvám se, že vyrušuji, ale myslím, že Samantha vám chce sdělit něco důležitějšího," přerušil ženu Brumbál. Sam na něj vděčně pohlédla, už tak to pro ni bylo těžké.
   "Tak copak?" ozval se její otec.
   "Já…" Hlas jí selhal. Jak jim to má, probůh, říct? Někdo jí stiskl ruku. Vzhlédla. Její oči se setkaly s Remusovými. Zhluboka se nadechla. Viděla, že rodiče jsou jako na trní.
   "Jsem nemocná," vydolovala ze sebe přiškrceně. "Vážně nemocná," šeptla nakonec. Poslední, co vnímala, než se jí opět zatočila hlava, byl matčin výkřik a Remusův stisk, který zesílil.


   "Pane Lupine, opravdu nechcete…" zazněl místností ženský hlas.
   "Ne! Zůstanu tu s ní, počkám, až se probere," řekl kdosi vzdorovitě. Sam opatrně otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než zaostřila.
   "Sam? Samy! Hurá," přisedl si kdosi k ní na postel. Pomalu k němu natočila tvář. Radost z toho, že se probrala se mu v očích mísila se zmatkem a bolestí. Sam si uvědomila, proč tomu tak je… Už to ví, řekla jim to.
   "Ahoj," šeptla. Remus se k ní naklonil a políbil ji. "Co se stalo?"
   "Omdlela jsi," řekl prostě.
   "A rodiče?"
   "Jsou ještě asi u Brumbála."
   "Jak jsou na tom?" zeptala se s obavou.
   "Řekl bych, že… Musí se s tím srovnat," vyhnul se přímé odpovědi.
   "Takže špatně," domyslela si Sam, nebylo divu. "A co ty?" vzhlédla. Remus sklopil hlavu, trvalo mu déle, než promluvil.
   "Šokovalo mě to, ale… Trochu jsem to tušil. Nevím, co ti na to mám říct," řekl smutně.
   "Už víš, proč jsem tě odmítala. Nechtěla jsem ti ublížit. Nemám moc času…" ztišila hlas do zoufalého šepotu.
   "Kolik?" vyhrkl Remus. Sam zavřela oči, draly se jí do nich slzy.
   "Necelý rok, snad." Remus pohlédl ke stropu. I jemu se oči zaleskly.
   "A nejde s tím nic…" zeptal se přiškrceně. Zmohla se jen na zakroucení hlavou. Cítila se, jako by v krku měla knedlík. Oči ji pálily, když ho pozorovala, jak u ní sedí, zdrcený… Věděla, že kdyby promluvila, spustil by se tím i potok slz. Vzal ji za ruku a políbil ji do dlaně.
   "Taky ti musím něco říct… Ráno jsem se neodvážil," šeptl zahanbeně. Pochopila, na co naráží. "Víš, když jsem byl malý… Jednou venku, pokousal mě tam…" začal roztřeseně.
   "Vlkodlak," dokončila za něj Samantha.
   "Jak?"
   "Bratr se mě od tebe snažil odradit. Když jsme ho potkali na té chodbě," vysvětlila mu pomalu.
   "Oni to ví jen kluci a Brumbál," dodal. "Já, bál jsem se ti to říct, chtěl jsem s tebou být šťastný. Myslel jsem, že bys mě pak opustila, že by ses mě bála," řekl zkroušeně.
   "Opustila? Blázínku," pohladila ho. "Já se taky bála… Že mě nebudeš chtít mít na krku," šeptla.
   "A proč, proboha?! Ty pro mě nejsi žádná zátěž! Já…" pohlédl jí do očí. "Miluju tě, Sam!" Chvíli mu upřeně hleděla do očí, věděla, že nelže. Jen měla strach…
   "Myslíš, že…" nenechal ji to doříct.
   "Samantho, miluju tě! A to nic nezmění!" Jeho krásné oči plné lásky patřily jen jí.
   "Taky tě miluju," trochu se začervenala. Od konce léta nevěřila, že by to někdy byla schopna říct, ať už komukoli. Políbil ji, polibek mu oplácela.
   "Co ostatní?" zeptala se potom.
   "Neví, že jsi zase tady."
   "To je dobře, nechci jim přidělávat starosti," pokývala Sam a posmutněla, když pomyslela na přátele. Kupodivu už vycházela líp i s ostatními Poberty.
   "Řekneš jim to?" zeptal se Remus na to, čeho se nejvíce bála.
   "Já nevím… Asi budu muset," opět si hleděli do očí.
   "Budu s tebou, jak už jsem ti dneska jednou řekl. Ať se stane cokoli!" nevěděl, jakou jeho slova projdou zkouškou, když je vyslovoval.