"Sereno, skoč, prosím tě, nahoru pro Sam, ať si pohne!" Rusovláska nervózně přecházela po společenské místnosti.
   "Říkala, že nejde. Ona snad změnila názor?" otočila se na ni překvapeně černovláska.
   "Jak jako nejde?" zarazila se Lily. Serena pokrčila rameny.
   "Prý na to nemá náladu," ozvala se jim za zády Gaile, která seděla roztažená v křesle.
   "Jak nemá náladu? Tak si ji aspoň zvedne!" vydala se Lil ke schodům. Za chvíli už vcházela do ložnice. Sam seděla na posteli a nepřítomně hleděla z okna.
   "Samy, čekáme jen na tebe," nic, bez odpovědi. "Sam? Samantho!" Lil si přisedla ke kamarádce.
   "Jej, ahoj Lily!"
   "Jdeme do Prasinek."
   "Jo, já vím. Promiň, ale já nepůjdu. Není mi dobře," šeptla Sam.
   "Hele, pojď s náma, alespoň se odreaguješ. A čerstvej vzduch ti udělá dobře, hm?" pokusila se Lil znovu.
   "Opravdu ne, nezlob se. Nejsem ve své kůži, možná i potřebuju být chvíli sama… utřídit si myšlenky. Taky si musím něco zařídit," konečně pohlédla Lily do očí.
   "Fajn, něco ti s holkama přinesem, jo?"
   "Jasně, budete hodné," usmála se. Lil ji od dveří zamávala, pak zmizela úplně. Ložnice se opět ponořila do ticha. Sam přešla k oknu a pozorovala podzimní krajinu. Dnešek byl skvělý den pro procházku a návštěvu Prasinek. Slunce hřálo zemi posledními paprsky a vítr houpal větve stromů.
   "Proč nemám na nic chuť? Mohla jsem si to užít…" honilo se jí hlavou. V hloubi duše však věděla, proč se jí nechce jít. A nebylo to kvůli Malfoyovi.
   "Proč na něj pořád myslím?! To přece, po jednom polibku…" Nechtěla si připustit, že by se do něj mohla zamilovat. Ale stalo se. Nemohla dostat Remuse Lupina z hlavy. Snažila se mu vyhýbat, vždycky, když kolem něj procházela... v očích se mu zračilo zklamání a smutek. Bolelo ji, že to způsobuje ona, ale nemohla jinak. Bála se, nechtěla mu ublížit.
   "Sakra!" rozčílila se sama na sebe. Popadla svetr a vydala se k otvoru. Venku snad bude líp. Vydala se na své oblíbené místo u jezera. To už však bylo obsazeno. Rychle se otočila a zamířila si to na opačnou stranu.
   "Sam?" zastavila se, zavřela oči a povzdychla si. Co se tak bojíš? Si s ním normálně promluv a bude to… Pomalu se otočila, Remus už stál a šel k ní.
   "Ahoj," dostala ze sebe. Proč se mi vždycky musí začít podlamovat kolena, když ho vidím?!
   "Můžu s tebou mluvit?"
   "Už se mnou mluvíš," odpověděla mu. Pokusila se o ironický tón. Chtěla, aby ztratil zájem. Aby…
   "Proč jsi taková? Co se stalo? Od té noci, co…" Zhluboka se nadechl. "Co jsme se políbili, proč se mi vyhýbáš?" Odvrátila hlavu.
   "Já se nevyhýbám," zalhala. Do očí se jí zase tlačily slzy.
   "Ale jo, vždycky zmizíš. Proč to děláš? Já, tehdy to vypadalo, že…"
   "Tehdy? Co vypadalo?"
   "Vypadalo to, že my…"
   "Žádné my není, Remusi! A ani nebude!" Tolik mu nechtěla ublížit. Jinak to ale nejde! přesvědčovala sama sebe.
   "Aha," jeho výraz trochu ztvrdl, oči se mu ale zaleskly. Zklamala ho. "Promiň, že jsem tě otravoval," šeptl klidně, hlas se mu však trochu třásl. Beze slova se pak otočil a vydal se k lesu. Sam už to nevydržela, už dále nemohla bránit slzám. Z úst se jí vydral tichý vzlyk. Co jsi to zase udělala, Sam?! Sedla si na zem, nemohla dál. Všechny kolem sebe ničí, ubližuje jim. A proč? Nechce je zranit ještě více. Schovala obličej do dlaní.
   "Já ti nechci ublížit, Remusi," šeptla do větru. K jejímu překvapení jí přišla odpověď.
   "Ale ty už mi ubližuješ, Sam." Pozvedla uslzený obličej, její oči se setkaly s jeho. Jak jejich barvu milovala, ten třpyt… I teď, když byly zamlžené slzami, byly jeho oči úchvatné.
   "Jestli mi ubližuješ proto, abys mi v budoucnu neublížila ještě víc…" Dlaní jí setřel slzy.
   "Já, Remusi…"
   "Vidím, že se trápíš stejně jako já. Řekni, není to zbytečně?" zeptal se naléhavě. "Můžeme být šťastní, i kdyby jen na pár měsíců," pohladil ji po vlasech. Chytila jeho ruku, sálalo z ní teplo.
   "Já bych strašně ráda, ale rozum velí jinak."
   "A co ti říká srdce?" usmál se.
   "Srdce? Úplný opak, jak jinak."
   "Tak vidíš, zbývá si jen vybrat," šeptl, prstem si natočil její tvář čelem k sobě. "Jsi krásná a já, od té chvíle, co jsme se políbili, nemyslím na nic jiného… jen na tebe." Jeho oči byly tak upřímné.
   "Já jsem na tom stejně," její dušička se tetelila radostí, a i když jí rozum velel něco jiného, vybrala si. Položila mu ruku na tvář, druhou zajela do vlasů a jemně si ho přitáhla. Jejich ústa splynuly v nádherném, dlouho očekávaném polibku.