Na tváři ji zalechtaly sluneční paprsky. Slastně se protáhla, pak se pomalu otočila na druhý bok. Chtěla se ujistit, že to, co se v noci stalo, nebyl jen sen. Nebyl. Remus ležel vedle ní a klidně ji pozoroval. Přitulila se k němu a hlavu mu položila na hruď. Jednou rukou ji objal.

"Dobré ráno," zašeptala.

"Krásné," pronesl zastřeným hlasem, políbil ji na čelo a přitáhl si ji do náruče.

"Páni, já mám hlad," šeptla najednou a zasmála se. Na nočním stolku se ihned objevil tác s dvěma talíři, několika tousty, marmeládou a džusem.

"Tak to si nechám líbit," mrkl na ni Remus a natáhl se pro snídani.

"Počkej, máš tu marmeládu," setřel jí z nosu sladkou hmotu o několik minut později.

"A díky komu?" uculila se na něj.

"Hm, netuším," namazal další kousek toustu a vložil ho do jejích úst.

"Společný snídaně by mi vyhovovaly," lebedila si Sam v hromadě polštářů.

"To mě taky," letmo ji políbil a zvedl se. Oprášil z županu drobky a podal ruku Samy. "Asi se po nás budou shánět," v očích se mu objevily jiskřičky.

"Se bez nás někdy obejdou, ne?" zamumlala a obtočila své paže kolem jeho pasu.

"Jasně, ale venku je hezky. Co takhle procházka?" navrhl. Přikývla. Ruku v ruce zamířili do společenky.

"Samy! Ty záříš jako sluníčko!" seběhly se kolem ní holky, když vystoupala do ložnice, aby se překvlékla.

"S Remusem vám to vyšlo, že?"zeptala se rovnou Gai. Sam šťastně přikývla. Holky ji objaly, byly rády, že je Sam fajn...

"Seve, ahoj," přisedla si vedle černovlasého chlapce. Při oslovení vzhlédl od rozečtené knihy.

"Samy. Co ty tu? Myslel jsem, že budeš s Remusem," pronesl trochu rozpačitě.

"Jo, budu, ale až později. A navíc, přece tě nebudu zanedbávat, ne?" uculila se na něj. Kdyby ji kdokoli potkal na ulici, nehádal by, že jí zbývá tak málo života. Pleť měla zdravou barvu, v očích jí hrály plamínky a na tváři panoval spokojený úsměv zamilované slečny.

"To je jen na tobě," pokrčil netečně rameny, ona však věděla, že je rád v její přítomnosti.

"Hm, dlouho jsem neviděla Joshe. Nevíš, kde se toulá?" zachmuřila se na malou chvíli.

"Netuším, ale...," vypadalo, že uvažuje nad slovy, které chce říci. "Sam!" přitáhl si ji blíže k sobě. Překvapilo ji to. "Dej si pozor!" šeptl naléhavě, pak ji pustil.

"Jasně," bylo jediné, na co se zmohla. "Už půjdu," zvedla se. Po tváři mu přelétl stín smutku. "Děkuju za upozornění," věnovala mu další úsměv a svižným krokem zamířila zpět do hradu. Přesto jí Severusova slova nešla z hlavy. Proč by si měla dávat pozor? Netušila, z jakého důvodu na ni jeho poznámka tak zapůsobila, ale sevřel ji zvláštní pocit nejistoty. Přitáhla si svetr blíže k tělu, sice svítilo slunce, ale březnový vítr byl pořád mrazivý. Byla ráda, když se ocitla v teple hradu, její kroky zamířily automaticky ke knihovně. V tuto dobu tam Remus většinou býval. Když za sebou zaslechla kroky, otočila se.

"Joshi, ahoj," pokusila se alespoň pousmát, v přítomnosti Malfoye jí to moc nešlo.

"Čau, ségra," k jejímu údivu ji vřele objal. "Hele, mohl bych tě o něco poprosit?"

"Podle toho, o co půjde," zatvářila se nedůvěřivě.

"Já... chtěl bych si promluvit s Remusem. Bylo by to možné?" nasadil psí kukuč, na ni už neplatil.

"Proč?"

"Neboj, chci se mu omluvit," posmutněl. "Nebylo to fér, hlavně kvůli němu a já... Uvědomil jsem si svou chybu, nechci, aby ses trápila," vychrlil na ni.

"Zeptám se ho," připustila po chvíli.

"Super! Dík moc, seš zlato," vlepil jí pusu na tvář a připojil se zpět k Malfoyovi. Ten celou dobu Samanthu pozoroval zvláštním pohledem. Když hleděla na jejich vzdalující se záda, proběhla jí hlavou Sevova slova: "Dej si pozor!"

"Malfoy byl divnej," zabrblala si pro sebe a otevřela dveře knihovny. Měla pravdu, Remus seděl na jeho oblíbeném místě u okna a dělal si výpisky. Na moment se zastavila a tiše ho pozorovala. Uvědomila si, jaké má štěstí, že potkala zrovna jeho. Jaké má štěstí, že s ní i po tom všem zůstal a dokázal jí odpustit...

"Už jsi tady? Výborně," vzhlédl, na tváři se mu objevil milý úsměv. "Dej mi minutku, jen to dopíšu," ukázal na křeslo naproti. Udělala krok směrem k němu. Nebylo jí však dopřáno na ono místo dojít. Svět se s ní zatočil a ona padla v bezvědomí na chladnou zem...

"Pane Lupine, ráda bych vám řekla více, ale není to možné," nesl se ošetřovnou šepot.

"Jen... Je to zlé?" zeptal se Remus a s obavou čekal na odpověď. Madam Pomfreyová si povzdechla.

"Bohužel, je mi to líto. Její stav se zhoršil," potvrdila mu jeho nejhorší sny. "Musel by se stát zázrak. Mám strach, že do jednoho, dvou měsíců nikdo lék nevynalezne. A dárce se zatím také nenašel," poklepala chlapce po rameni a nechala ho napospas jeho smutným myšlenkám. Přemístil se k posteli, na které leželo bezvládné tělo jeho dívky.

"Samy, co nám to děláš?" vyklouzlo mu z pusy zoufalé zašeptání. Pohled na ni ho zraňoval. Už tu ležela týden. Dlouhý týden plný strachu... Pleť měla již opět bílou, nepřirozenou barvu. Remus zavřel oči. Nechtěl o ni přijít, ne teď, když ji znovu získal.

"Prober se, udělám cokoli, jen mi neodcházej," vzal její dlaň do své.

"Opravdu?" promluvil mu kdosi za zády.

"Co ty tu chceš?" pohled mu padl na tmavovlasou dívku ve zmijozelském hábitu.

"Přišla jsem se podívat, jak se daří sestře mého kluka a taky... Doufala jsem, že tě tu potkám," z jejího výrazu nic nevyčetl.

"Proč?"

"Mám pro tebe návrh, tedy... Máme pro tebe návrh. Pojď se mnou," natáhla k němu paži. Rozhodoval se jen chvíli. Její ruky si nevšímal, ale zvedl se.

"Kam?" na tváři se jí objevila vítězná grimasa. Vyvedla ho za dveře ošetřovny.

"Prý udělá cokoli," přešla k Joshovi a objala ho kolem pasu.

"O co jde?" zeptal se Remus.

"O to, že je zde způsob, jak zachránit Samy," vysvětlil ležérně Josh. "Ale je tu jeden problém."

"Jaký?"

"Ty. Víš, já už se vlastně smířil, že je s tebou," blýsklo se mu v očích. "Ale jsi vlkodlak a ti jsou... V této době potřební."

"Potřební?" nechápal Remus. Směr rozhovoru se mu nelíbil.

"Určitě už jsi slyšel o Temném pánovi. Pro toho jsou vlkodlaci důležití. Je rád za každého, který se přidá na jeho stranu. Nic neříkej!" zarazil ho, když otevřel ústa k protestu. "Položím ti jednu otázku, je na tobě, jak odpovíš...," Lupin jen kývl. Tušil, na co se ho Georgis zeptá.

"Náš Pán přišel na způsob, který Sam zachrání, ale aby nám ho sdělil... Chce odměnu - tebe. Přidáš se k němu? Zachráníš tak milovanou osobu? Obětuješ se?" v hlase mu zněla dychtivost.

"Můžu si to rozmyslet?"

"Eee," zakroutila hlavou Rachel a se smíchem pozorovala jeho bezradnost.

"Já...," zbledl. Sam miloval a opravdu by pro ni udělal cokoli, ale tohle... Přidat se na stranu Zla a bojovat proti přátelům? Mít na paži Znamení Zla?

"Tak? Nemáme čas! Sam leží na ošetřovně a pomalu přichází o život! Je to jen na tobě, Remusi," popíchl ho Josh.

"Proč si o ten lék prostě neřekneš?!"

"Myslíš, že jsem to nezkusil? Zkusil," zasyčel. "Ale dal mi podmínku! Tou si ty," plácl první, co ho napadlo. "Ano nebo ne?" zabodl do něj svůj pohled. Remus se ošil. Nevěděl si rady. Před očima se mu objevila smějící se Sam...

"Ježíš! Pohni, nemáme celej den!" prskla Rachel. Za jejími zády se objevil Severus. Když spatřil scénu před sebou, pochopil. Josh s Rachel si ho nevšimli, ale Remus ano. Než však stačil něco říci, Snape prudce zavrtěl hlavou a zmizel tak rychle, jako se objevil.

"Ptám se tě naposledy, Lupine! Ano nebo ne?!" rozlehla se chodbou nelítostná otázka.