Sedla jsem si před velké zrcadlo orámované stříbrem. Panenky jsem měla zúžené vzrušením. Natáhla jsem se pro hřeben, potřebovala jsem něčím zaměstnat ruce, a tak jsem si začala pročesávat své dlouhé světlé vlasy. Můj pohled se zaostřil na odraz černovlasé dívky, ležíci na mé posteli. Její tvář byla znuděná a znechucená tou událostí na kterou jsem se já tak těšila.
  "Musíš se pořád tvářit jako trs kyselých hroznů, Belo?" zeptala jsem se popuzeně, nechápala jsem ji. "Je to obrovská společenská událost! Bude tam celá kouzelnická společnost Británie, hudba, tanec, zába- " nestihla jsem doříct větu, protože mě neurvale přerušila.
  "Šetři dechem, Cisso," protáhla líně. Mé obočí se nespokojeně spojilo. "Nevidím nic báječného na zábavě s mudlovskými šmejdy, na tuhle slavnost by neměli být vůbec zvaní, a vůbec, zlato, jsi strašně mladá abys to pochopila. Mám důležité postavení, jako vdaná žena. Kouzelníci mě oslovují Madame... Už se nemůžu chovat jako malá puberťačka bouřící hormony. Musím se chovat zodpovědně a odměřeně." její slova se do mne zasekávala jako ostří nože. Protočila jsem oči. Ta její posedlost dospělostí s přísnou etiketou mě dráždila. Manželství a vlastní život jí stouplo pěkně do hlavy.
  "Mudlovští šmejdi mi náladu nezkazí a ty taky ne," odložila jsem podrážděně hřeben. "Ty už manžela máš, možná o mě někdo zavadí pohledem," bojácně jsem sledovala jak má sestra vstává.
  "Setřičko, o to se bát nemusíš," na rtech se jí blýsknul hrdý úsměv. "Jsi dokonale rozkošná. Mnoho mužům se rozklepou kolena sotva na ně pohlédneš," začala mi sama vlasy rozčesávat a upravovat. "Jen si musíš dobře vybrat, ne všichni muži jsou hodni přízně nejmladší a nejsladší dcery Blacků." Poslední slovo řekla s pýchou a překypující nadřazeností. Zádívala jsem se na svůj obličej, studujíc všechny jeho detaily. Přikývla jsem. Bela má pravdu. Ne každy si mě zaslouží.
  "Pověz mi, co dělá vdaná žena jako ty, celé dny?" Než odpověděla - já si byla jistá, že zvažuje to co se mi chystá říct - zachytila pár pramenů co mi padaly do obličeje a sepla je drahokami pokládaným hřebínkem. Otcův dar k sedmnáctým narozeninám. Pravá skřetí práce. Spuštěné vlasy mi začala natáčet na hůlku.
  "Nejsem žádná domácí puťka, většinou se ale starám o vše kolem domu. Chodím nakupovat šperky a hábity. Setkávám se s vlivnými lidmi a popíjim s nimi čaj," odmlčela se a ohodila natočené kadeře stranou, aby mohla vzít další pramen. "Rudolfus je manžel, kerého by si přálo mnoho žen. Miluju ho, je mojí součástí. Jsme jako skládačka. Zapadáme do sebe s úplnou přesností." Její oči se zabodly do mého odrazu. Na jazyku mě pálila ještě jedna otázka.
  "Myslíš si, že se Andromeda na plese ukáže?" v mém hlase šla slyšet stopa naděje, odkašlala jsem si. Belatrix zaťala pěsti a skrze zuby zasyčela.
  "Je mi to jedno, zostudila naši rodinu, když utekla s tím pobudou, mudlovským šmejdem! Neměla by se nám vystavovat na oči!" Přikrčila jsem se pod proudem nenávistných slov mířených na mou oblíbenou sestřičku. Neodvážila jsem se odporovat, nebylo dobré rozhádat se s Belatrix. Zbyla mi přece jen ona. Mlčky jsem sledovala, jak mé vlasy kroutí do prstýnků. Na levé ruce se ji zařpytil diamantový prsten a já pocítila osten závisti. Na malou chvíli jsem ho nedokázala zahnat, sžíral mi vnitřnosti, a pak jako bych se probudila. Zamračila jsem se. Je zlé závidět své vlastní sestře? Jistě, že ano. Můj pohádkový příběh někde čeká, tím jsem si jista. Bela si znovu neslyšně lehla na mou postel. Účes byl úžasný a Bela s ním byla spokojená. Chvíli jsem jen tak zírala na svůj odraz. Sestra si odkašlala. Nerozhodně jsem se postavila, světle zelený župan z drahého hedvábi klouzal po mé kůži. Pohled mi padl na krabici položenou na stolku. Znovu mě ovládlo vzrušení. Odklopila jsem víko. Krásná, světle modrá společenská róba křičela po obdivu. Byla jsem zvědavá, na to jak budu vypadat, až bude zdobit mé tělo. Toužila jsem po obdivu, milovala jsem ho. Byla jsem pýchou rodu Blacků.