Bella mě nechala samotnou a odešla do svého bývalého pokoje. Opatrně jsem hábit nadzvedla. Modrá látka mi prokluzovala mezi prsty jako vodopád. Pohlédla jsem na hodiny. Netrpělivě, avšak opatrně, jsem z šatů odstranila visačku. Nepotřebovala jsem vědět, jakou přesně měly cenu. Stačilo mi ujištění otce, že kdybych ty šaty prodala, nakrmila bych deset chudých rodin. Sundala jsem si župan a pomalu je na sebe navlékla. Měly jednoduché zapínání a rozšířenou sukni. Střih byl prostě okouzlující. Seděly mi přesně na míru, zvýrazňovaly to, co měly a naopak skrývaly to, co skryto mělo být. Z mého rozjímání a samolibé radosti mě vyrušilo zaklepání.
  "Drahoušku, mohu dovnitř?" matčin hlas byl jako tisíce zvonečků.
  "Ano, jistě," potvrdila jsem a natočila se zády k velkému zrcadlu. Matka ihned vstoupila. Byla jsem jí ze všech dcer podobná nejvíc - stejné oči, vlasy i nos. Vypadala nádherně. Černý hábit obepínal její štíhlé tělo a hluboký výstřih zdobil briliantový náhrdelník. Dlouhé vlasy ležérně sepnuté. Usmála jsem se na ni.
  "Cissy, miláčku, zapomněla jsem ti je dát," vysvětlovala s omluvným pohledem a natáhla směrem ke mně ruku, v níž držela velkou černou saténovou krabičku. Odklopila víko. Povzdechla a přejala prsty po špercích.
  "Jsou úžasné, pomůžeš mi je zapnout?" zeptala jsem se. Matka přikývla. Přistoupila blíž a já se znovu otočila k zrcadlu, sledujíc matku, jak odhrnuje mé vlasy, aby mi připla náhrdelník. Ve světle se jemně zařtpytil. Dokonalé. Náušnice podobné náhrdelníku byly i vzhledem k jejich drobnosti těžké. Odtrhla jsem pohled od blyštivé parády a s očekáváním se zeptala matky:
  "Je už čas, mamá?" Zavrtěla hlavou a posadila se do mého křesla.
  "Ještě vydrž, trpělivost je základem úspěchu," v očích jí zablesklo pobavení. Netrpělivě jsem se ošila, usadila se na postel a nazula střevíčky. "Narcisso, měla bys vědět, že budeme ve společnosti vlivných kouzelníků... Kontroluj proto svá ústa, aby nevyřkla něco, co by nás zostudilo."
  "Zajisté," uklidňovala jsem ji. Pokynula hlavou a pokračovala dál.
  "Moc se nezaplétej do hovoru s mudlovskými šmejdy, ano?" Povzdechla jsem a přikývla.
  "Jak poznám mudlovského šmejda, máti?" odfrkla jsem si.
  "Nepoznáš, zlatíčko. Oni se totiž vetřou všude," zamračila se. "Jen se snaž vyhnout té pochybné existenci..." zamračila se. Mudlové. Chátra mezi čistokrevnými kouzelníky. Kolikrát jsem o tom přemýšlela... Netrpělivě jsem začala přecházet po celém pokoji. "Půjdeme. Už slyším otce, jak přešlapuje a hartusí před dveřmi. A my přeci nechceme, aby nám udělal do země díru, že?" zažertovala po chvíli. Rozesmála jsem se a popadla plášť, sepla jsem ho u krku stříbrnými sponami a s matkou vyrazila dolů, do přijímacího salónku.
  "Dechberoucí," sklonil nám poklonu otec, který stál u paty schodiště.
  "Je už Rudolfus tady?" zeptala se znuděně Bellatrix, přehlédla tím otcovu poklonu. Zamračila jsem se na ni. Takové chování!
  "Ještě ne, očekáváme ho každou chvíli," odopvěděl jí s úsměvem. Zvonek domovních dvěří se rozezvučel. Náš domácí skřítek ihned otevřel dveře. Bella kolem mě proplula lehkým krokem a natáhla se pro Rudolfusovu ruku. Políbil ji na obě tváře a podíval se na otce.
  "Jste připraveni?"
  "Ano, jsme, můžeme vyrazit," přikývl a tím dal povel k přemístění. To pro mě nebylo příjemné, ale ani nepohodlné. Zkoušky jsem skládala před nedávnem. Nezvykla jsem si za tak krátkou dobu na ten nepříjemný tlak.
  "Á, Blackovi, vítám vás. Pojďte zavedu vás k vašim místům," spustil robustnně vypadající kouzelník, sotva jsme se přemístili. Zamrkala jsem, abych si zvykla na přítmí. Jediným zdrojem v okolí byl svítící kužel z průvodcovy hůlky. Cestička pod našimi kroky křupala. Nasála jsem do plic vzduch a tiše povzdechla. Vůně květů byla opravdu dobře zkombinovaná, někdo si dal při výběru záležet. "Slavnost začne za pár okamžiků. Čekáme až dorazí poslední hosté. Máte opravdu veliké štěstí. Některá místa určená pro přemístění jsou pekelně daleko," vysvětloval. Měla jsem pocit, že procházíme neosvětlenou zahradou a má domněnka se protvrdila, když matné světlo padlo na tvary okrasných stromků a keříků lemujících cestu, po které jsme šli. Kouzelníkova hůlka zhasla, opustili jsme zahrady a na okamžik nás oslepilo světlo nádherné budovy.
No tohle, páni... Tohle je něco, co zažijete jen párkrát za život. Žádný přepych tohle nazastíní. Dovnitř jsem vešla jako ve snu. Neustále jsem se rozhlížela po zlatavé záři kolem sebe. Procházeli jsme několika sály než jsme se zastavili a průvodce nás zmoženě uvedl ke stolu. Tentokrát jsem se rozhlédla, jestli nespatřím někoho známého.
  "Támhle je tetička Walburga," upozornila jsem rodiče. Otec kouzelníkovi poděkoval a zamířil za další skupinkou Blackových. Lidé kolem se vesele zdravili.
  "Druello," usmála se zářivě vysoká černovlasá žena.
  "Walburgo," políbily se na tvář .
  "Teto," usmála jsem se. Její pohledný, aristokratický obličej se stáhl do kritické přezíravosti. Tento pohled jsem brala jako poklonu. Dokázala jsem rozeznat, kdy má tetička někým pohrdá... Pochvíli se na její tváři objevil úsměv.
  "Narcisso, pokaždé, co tě vidím, jsi krásnější a krásnější," zatrylkovala. Potěšeně jsem zakroutila hlavou.
  "Taky vypadáš báječně," políbila jsem ji na tváře.
  "Narcisso!" můj oblíbený bratranec mi skočil kolem krku.
  "Regulusi, neustále rosteš!" přikrčila jsem se a natáhla si ho na délku paže. "Kolik že ti to je? Sedmnáct?" Spustil ruce a usmál se.
  "To si ani nedokážeš zapamatovat, kolik mi je?" zeptal se uraženě a založil si ruce. Black jako vyšitý... Tak to bylo správně.
  "Chtěla jsem ti jen polichotit, ale když se stále cítíš na třináct-" odmčela jsem se a škodolibě si měřila pobouření v bratránkově tváři. Za ním se ozvalo posměšné odfrknutí.
  "Ale, Siriusi, tebe se jim podařilo sem dotáhnout?" rýpla jsem si.
  "Narcisso, pořád máš v hlavě seno? Nebo je to moderní chování čistokrevných kouzeníků?"
  "Oh, Siriusku, ty taky nejsi nadmíru inteligentní, divím se, že tě z Bradavic ještě nevyrazili," frustrovaně jsem si povzdechla a nakrčila jsem obočí. Černá ovce rodiny. Naklonila jsem se k němu blíž.
  "Já jsem školu úspěšně dokončila, dělej tak, aby se to podařilo i tobě," zacukrovala jsem. Ušklíbl se. Napřímila jsem se a otočila na strýce. Stále jsem se ale soustředila na Siriusův uražený obličej. Strýcovo vyptávání mě nepříjemně probralo.
  "Tak co, Cissi, už se rozhlížíš po vhodném muži, který by nám dal dalšího dědice Blacků?"
  "Co-Cože?" vyhrkla jsem. Strýc se zasmál. A mně se studem rozhučelo v uších.
  "Zaskočil jsem tě, má drahá?" znovu se zasmál a s nim i ostatní.
  "No, tak trochu-" Do řeči mi naštěstí skočila teta.
  "To ať tě ani nenapadne, Siriusi," zavrčela výhružně, když spozorovala, že vesele mává svému brýlatému kamarádíčkovi a chystá se za ním jít. "S krvezrádci se na veřejnosti bavit nebudeš!"
  "Budu se bavit s kým chci a kde chci!" odprskl drze. Tetičce se začala rozčilením dmout hruď. Sirurus za tuhle drzost jistě bolestivě zaplatí. Nemá se chovat jako rozmazený fracek.
  "Ujišťuji tě, že dneska budeš pod mým dozorem a nikam mi nepláchneš." Sirius se tvářil vzdorovitě, ale nic dalšího nenamítal.
  "Kde jsme to skončili? Ach ano. Co tví nápadníci, Cissi?" obdařila mě úsměvem tetička. Přála jsem si zůstat u tématu "Sirius a krvezrádci".
  "Jací nápadnici?" ozval se bojácně Regulus. "Cissa si vezmě mě!" všichni se rozesmáli jeho povedenému žertu a hereckému výkonu, kdy se mi klaní. Napětí, které před chvílí vyvolal Sirius, se rozpustilo. Ovšem já... Zhrozila jsem se jen při pomyšlení, že bych se měla provdat za jednoho ze svých mnoha bratranců. V naší rodině by to nebylo nic zvláštního.
  "Tak to tě budu muset vyzvat na kouzelnický souboj, mladý muži. Ona si vezme mě," ozval se mi za zády hluboký hlas. Po páteři mi přeběhlo jemné chvění. Pomalu jsem se otočila. Všechno ve mně začalo vřít. Jak se opovažuje?! Pohlédla jsem mu do ocelově šedých očí orámovaných hustými řasami.
  "Cisso," chytil mou ruku a políbil ji.
  "Luciusi," automaticky jsem mu ji vytrhla. Srdce se mi sevřelo bolestí.
  "Jak se ti daří?" pozvedl koutek úst. Zamračila jsem se.
  "Dobře, děkuji za optání," přemohla jsem se, na tváři vykouzlila úsměv a otočila se na strýčka Oriona. Znovu jsem s ním zapředla hovor. Stále jsem ale věděla, že Lucius stojí krok ode mne... A nenápadně se mě dotýká paží. Popošla jsem. Neuvěřitelné. Jak moc mě chce tenhle člověk zničit? Už v Bradavicích jsem zjistila, co pro něj znamenám. A hned několikrát. Trpce jsem se usmála. Luciusovy gantelmanské řeči dokázaly okouzlit nejednu dívku či ženu. Zhluboka jsem se nadechla. Nebudu si kazit večer... Ne. On mi nezkazí večer... Zacinkání a zesílené hlasité odkašlání sál upozornilo, že bude zahájena uvítací řeč. Nedávala jsem pozor, nezajímalo mě to. Jeden z důvodů byl ten, že rodina Malfoyů si přisedla k našemu stolu. Vyděšeně jsem pohlédla na volné místo zbývající mezi Siriusem a Luciusem. Vyfoukla jsem vzduch a hrdě se vrhla do jámy lvové. Jídlo bylo vynikající. Prý... Já to bohužel nemohla posoudit. Až příliš jsem se soustředila na letmé doteky Luciusovy ruky, když mě žádal o podání omáčníku nebo menážky*. Jeho upřený pohled mě nutil hledět do talíře s vychladlým jídlem. Dále tu byly neustálé trapné a nevhodné poznámky mého čtrnáctiletého krvezrádského bratrance. Mít po ruce otcův - nelegální - prudký jed, je po něm... Z mého zajetí mě vysvobodily první tóny houslí. Možná až příliš rychle jsem vstala, ale nikdo kromě Luciuse si toho nepovšiml. Stoly a židle zmizely a místo nich je podél stěn nahradily rautové pulty. Spozorovala jsem, že Sirius se chce nenápadně vypařit. Ušklíbla jsem se, když se střetl s mým pohledem. Nerozhodně si mě měřil. Pokrčila jsem rameny, jen ať si plave. On si zadělává na problém. Odlhečeně si oddychl a proplétal se mezi hordou těl. Sledovala jsem ho, jak se přátelsky objímá s černovlasým klukem, který je očividně jeho druhé černé já. Co mne ale překvapilo bylo, že matka Jamese Pottera Siriuse objala a políbila na tváře. Zkroutila jsem tvář do znechucené grimasy. Sirius si uměl vždy vybírat společnost. Někteří kouzelníci začali tančit na líbeznou hudbu valčíku, jiní se zdravili a vykládali nejnovější drby kouzelnického světa. Mezi bavícími se hosty jsem zahlédla pár přátel. Rozhodla jsem se je pozdravit. Bylo neuvěřitelné kolik mých bývalých spolužaček bylo zasnoubených. Žárlivost mě bodala u srdce znovu a znovu - mou jedinou útěchou bylo, že jejich snoubenci mě pozorovali s neskrývaným zajmem a dokonce se pokoušeli flirtovat. Právě jsem závistivě a toužebně zároveň hladila narůstající bříško jedné z mých bývalých spolužaček, když mi někdo poklepal na rameno.
  "Slečno omlouvám se, ale měl jsem vám doručit tohle," uklonil se mladý muž v obleku pro obsluhu.
  "Děkuji," kývla jsem a omluvila se s úsměvem přítelkyni. Srdce mi bušilo vzrušením, když jsem rozlomila pečeť. To však ze mě opadlo, když jsem zjistila, že to není Luciusovo písmo. Hlupačko! Co sis myslela! Sklon písma mi byl přece jen povědomý, jako bych... Bože! Srdce mi vyskočilo až do krku.

Ciss, sejdeme se v zadní části zahrady...
Tvá Drom


  Vystrašeně jsem pohlédla na své rodiče a sestru. Nikdo z nich mi nevěnoval pozornost. Nepozorovaně jsem vyběhla do jedné z chodeb, které vedly do dalších sálu a salónků. Sotva jsem zavřela obrovské dveře, utvořilo se ticho. Ve zlatých svícnech hořely ozdobné svíce. Dopis jsem podpálila. Tohle by neměl nikdo vidět. Otevřela jsem další dveře a protlačila jsem se davem ven na terasu. Zahrady byly stále zahalené tmou, jen někde byly rozestavěné koule zařící modrým světlem.
  "Andromedo?" zaptala jsem se poněkud udýchaně.
  "Tady jsem," ozvalo se tiché zašeptání. Srdce se mi rozbušilo znovu na plné obrátky, když se moje sestra vynořila z nejtemnějšího kouta.
  "Ach, Andromedo!" dychtivě jsem ji objala. "Co tady děláš? Někdo by nás mohl vidět," skousla jsem si ret. Sestra si mě přidržela na délku paže. "Tak ráda tě vidím," stiskla sem ji pevně ruku.
  "Já tebe taky, tolik se mi stýská!" povzdycha si. Tak se vrať domů, pomyslela jsem si toužebně.
  "Je sice tma, ale ani ta nedokáže zakrýt tvůj půvab, sestřičko," lichotila mi. Ve tmě jsem sice nerozenala, jak se tváři, ale na jejím hlase bylo něco podivného... Znepokojujícího...
  "Tmu vem čert! Dromedo, vrať se," použila jsem její přezdívku, kterou jí dala matka, když si jednou stěžovala na své jméno. "Víš, že ještě není pozdě, můžeš to všechno vzít zpátky... Matka i otec tě přijmou. Milují tě, dokáží přehlédnout tu chybu," začala jsem ji úpěnlivě prosit dřív, než stačila cokoliv jiného říct. Odtrhla se ode mne.
  "Chybu? Já neudělala chybu," ohradila se ostře. "Navíc, čekám dítě - jeho dítě. Budeme se brát, Cisso. Chtěla jsem ti to jen říct." Ta slova byla horší než políček od nejlepšího přítele.
  "Cože? Ne, ne, to nesmíš! Nedělej to! Dítě nebude problém, rodiče tě nezavrhnou... Prosím, víš, co se stane, když si ho vezmeš!" panikařila jsem, tohle bylo jako noční můra.
  "Vím, ale nehodlám se vzdát muže, kterého miluji," stírala mi slzy.
  "Ale vzdáváš se své rodiny, vzdáváš se mě!" vykřikla jsem zahořkle. Zradila mě. Doufala jsem, že...
  "To není pravda. Nebýt těch nanicovatých předsudkům proti mudlovským kouzelníkům, nikdy by se tohle nestalo... Cisso, oni jsou taky lidi. Mají stejné právo žít jako čistokrevní kouzelníci," její hlas byl upěnlivý, žádoucí po podpoře. Mudlovští šmejdi a mudlové, chamraď, která nás nutí žít v utajení jako nějaké zločince.
  "Mudlovští šmejdi mi budou ještě odpornější než jsou mi teď, jestliže kvůli jednomu opustíš mě," vyprskla jsem nenávistně.
  "Narcisso!" zalapala po dechu.
  "Drom, prosím, nedělej to!"
  "Miluju ho! Promiň, ale tohle asi nechápeš... Neopustím ho," kroutila bolestivě hlavou.
  "Máš pravdu, nechápu - opouštíš svoji rodinu, tak jak to udělalo mnoho hloupých sestřenic. Nevzpomínáš, jak jsme se jim smály?!" Mlčela. Znovu jsem se nadechla...
  "Už půjdu, ještě se ti ozvu," políbila mě na čelo a rychlým krokem odcházela.
  "Andromedo! Drom!" vykřikla jsem přidušeně... Její silueta už se ale vzdalovala. Svět se mi na okamžik zhroutil jako domeček z karet.
  "Andromedo, vrať se... Ne!" rozběhla jsem se za ní. Nesmí to udělat. Přibouchne dveře Blacků a už je nikdy nebude moci otevřít. Má sestra ale zmizela jako pára nad kotlíkem. Zůstala jsem opařeně stát. Snažila jsem se zklidnit dech. Už se nevrátí... Mávla jsem párkrát ztuhle hůlkou. Můj obličej byl znovu upravený, suchý a ledově chladný. Rozhodla se pro to sama. Pláč je pro slabochy, jsem dost silná na to, abych žila s tím, že má sestra je krvezrádce... Špína, která ničí pověst všem čistokrevným rodinám... Je to jen další člověk, co se mi pokusil zlomit srdce.



  Vrátila jsem se do sálu. Třásla jsem se bolestí... Měl to být ten nejkrásnější večer mého života.
  "Cisso, kde jsi zmizela?"
  "Oh, vyděsila jsi mě, mamá," nadskočila jsem nervozitou. "Byla jsem si projít ostatní sály. Jsou opravdu nádherné." Bude lepší, když budu momentálně mlčet. Nechci nikomu zkazit večer.
  "Potkala si někoho známého?" ptala se a přitom mávla nějaké tmavovlasé ženě.
  "Pár lidí," přikývla jsem vyhýbavě. Už se nadechovala pro další otázku, když jsem ji skočila do řeči.
  "Je tu dusno, půjdu se provětrat. Výhled z balkónů je prý úžasný." Přikývla. Nezbývalo mi nic jiného než se vydat ke kameným zlatavým balkónům. Opřela jsem se o složitě tesané zábradlí. Snažila jsem se přijít na jediný důvod, proč nás Andromeda opustila. Kvůli mudly. Kvůli pochybné existenci. Přehrávalo se mi to v hlavě neustále, pořád dokola... Koloval mi v žilách prudký jed nenávisti...
  "Neruším?" Překvapeně jsem se otočila. Pár kroků ode mne stál Lucius. Rty měl zkroucené do úsměvu.
  "Ne, jistě, že ne. Ty nikdy nerušíš, Luciusi." Ty si se mnou jen občas zahráváš.
  "Dneska vypadáš úchvatně," udělal krok ke mně, začala jsem být nervozní. "To ostatně vypadáš pořád." Prudce jsem se nadechla. Jeho oči se chlípně stočily k mému dekoltu. Nakrčila jsem obočí a natočila se zpět k mudlovské vesnici, která neměla tušení, že se zde sešli všichni kouzelníci Británie.
  "Dlouho jsem tě neviděla, jak se ti daří?" dávala jsem si záležet, ať nezním zahořkle. Možná jsem se snažila až přespříliš.
  "Chybíš mi, Cisso," ozvalo se mi těsně u ucha. Jeho horký dech se mi otřel o tvář. Páteří mi projelo zamrazení. Znovu jsem se hluboce nadechla.
  "Ššš, nic neříkej," jeho dlaň přejížděla po celé délce mé paže. Polkla jsem. Přála jsem si, aby si nevšiml husí kůže, která se objevila tam, kde se mě zrovna dotkl. Nebudu skákat, jak on píská... Možná...
  "Kolikrát tě už tenhle stesk popadl, Luciusi? A jak to pokaždé dopadlo?" ptala jsem se přiškrceně, když mi shrnul vlasy na jednu stranu ramen a rty se dotknul mého obnaženého krku.
  "Mé chování bylo hrubé, to přiznávám... Omlouvám se," vydechl. Omlouvá se? To je všechno?
  "Chci tě zpátky," naléhal podmanivým hlasem. Otočila jsem se k němu, byl až příliš blízko na to, abych dokázala jednat rozumně. Mysl mi zatemnily jeho hluboké oči. Rty vyzývající po polibku. Vyschlo mi v ústech. Chytil mě kolem pasu a přitiskl na svou hruď. Přestala jsem dýchat, jeho rty se zkoumavě dotkly těch mých. Všechno kolem mě se roztočilo. Byla jsem jím posedlá, to jsem věděla, ale takové selhání zdravého rozumu jsem nečekala. Odpověděla jsem na jeho výzvu. Pootevřela jsem ústa. Tělem mi projela touha. Měla jsem se od něj odtáhnout, místo toho jsem ale vpletla prsty do jeho vlasů a přitiskla se k němu ještě víc. Bídák. Každý jeho dotek mě pálil. Intenzita polibku se prohloubila, podlomila se mi kolena, a kdyby mě pevně nesvíral v náručí zřejmě bych upadla. Najednou se ozval z vedlejšího balkónu vyděšený výkřik a temnou oblohu pročísl blesk. Odtrhla jsem se od Luciuse, udýchaná a pomatená. Když jsem se rozhlédla, abych zjistila, co způsobilo ten rozruch, srdce mi na chvíli přestalo bít. Nad jedním z mudlovských domů plulo Znamení zla. Lucius si mě přitáhl k sobě, když zmatený dav vtrhl do všech bakónů a teras a zděšeně pokřikoval. Tady někde blízko byli smrtijedi. Věděla jsem, že se jich nemusím bát. Stejně se mi žaludek stáhnul nevolností. Pokud bylo vyčarováno Znamení, mudlové v domě už zřejmě nežijí. Zatočila se mi hlava. Davem se k nám prodrala Bellatrix a za ní má matka s otcem. Bella se střetla s Luciusovým pohledem, a pak jí oči kmitly k lebce na obloze. Polkla jsem, ve tváři se ji usadil spokojený úsměv... měnící se v fanatickou dychtivost. Vytřeštila jsem oči. Vypadala děsivě, od tváře se ji odráželo světlo Znamení. Někdo znovu hlasitě vykřikl, když se do síně začali přemisťovat zahalené postavy. Lucius si mě k sobě přivinul ještě těsněji. Zahlédla jsem jen matčino souhlasné přikývnutí na Luciusovu nevyřčenou otázku. Pak se se mnou tiše přemístil.


*Menážka - pojem pro dochucovací prostředky