Ještě ten samý večer se Severus usadil se sklenkou whisky před krb a znovu vytáhl Mahyiny vzpomínky, jako to už udělal několikrát během dne. Nemohl se rozhodnout, jestli opravdu chce vědět, co se mezi nimi stalo. Zhluboka se napil svého pití a zaklel.

"Accio myslánka," přivolal si kouzlem kamennou misku. Přejel prsty po vyrytých runách a hůlkou rozčeřil její hladinu, do níž pak nalil propletený proud vzpomínek. Když se hladina konečně ustálila, uviděl v ní pokoj, který svým vzezřením vypadal jako jeden z jeho vlastního domu. Znovu zaklel a s odhodláním se ponořil do myslánky.

Svět se s ním zatočil, než se znovu ocitl pevně nohama v jeho starém pokoji na Tkalcovské ulici. Vypadal však jinak, než jak si ho kdy pamatoval. Před ním stál on sám a zhlížel na svou dceru. Ta seděla vedle postele, ve které ležela potlučená Sendersová, a držela ji za ruku.

"Chci, aby tu zůstala s námi, tady bude v bezpečí, " zrovna říkala Francis.

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," namítlo jeho budoucí já. Musel se pro sebe ušklíbnout.

"To je v pořádku, Fran, nechci být na obtíž," rozkašlala se bolestně plavovláska.

"Zjistili, kde se skrýváš, nenechám tě samotnou," stiskla jí starostlivě ruku a znovu se otočila na něj. "Buď tady s námi zůstane, nebo já půjdu s ní," řekla příkře. Pozoroval, jak se v jeho vlastní tváři zračí nevole a s jistým obdivem sledoval, jak moc se s ním jeho dcera naučila manipulovat.

"Ať je tedy po tvém," nakonec neochotně souhlasil.

"Já teď musím odejít, slíbila jsem podat hlášení," zvedla se od postele a usmála se na Mahu. "Postarej se o ni, dala jsem jí nebezpečnou kombinaci lektvarů, abych zastavila krvácení a zacelila rány," poprosila jej ještě a on jí neznatelně přikývl.

"Dávej na sebe pozor," řekli oba dva naráz. Francis jim věnovala pobavený úsměv.

"Budu pryč jen chviličku," ujistila je a neslyšně se přemístila. V místnosti se rozhostilo ticho.

"Jestli mi budete lézt na nervy, Sendersová, otrávím vás sám," varoval ji pak.

"Já jsem dospěla od té doby, co jsem ukončila Bradavice, co vy?" odpověděla mu s bolestným usyknutím. Odfrknul si.

"Odpočívejte," přikázal jí a posadil se na místo, kde předtím seděla jeho dcera.

Další vzpomínka se proměnila v jeho kuchyň, nebo alespoň to, co jednou bývala jeho kuchyně. V tuto chvíli to vypadalo, že si z ní udělali provizní laboratoř. Na kuchyňské lince bublalo nad ohněm několik kotlíků, další byly pod fázovým kouzlem. On, Francis a Maha měli vedle sebe další kotlíky a přísady, kterým se zrovna věnovali. Jeho dcera občasně vzhlédla a pobaveně si oba přeměřila. Nechápal proč a tak začal věnovat větší pozornost tomu, co sám dělal. Chvíli mu proto trvalo, než pochopil, čemu se vlastně ušklíbá. Sendersová i on si bez jakýchkoliv slov podávali různé ingredience, míchali si navzájem kotlíky a podávali si pergameny, kdy bylo potřeba. Bylo až zarážející, že se ani jeden nepletl tomu druhému pod ruce.

"Chcete chvilku o samotě?" nevydržela to už Fran. Oba zmateně vzhlédli. "Já jen jestli náhodou nedělám páté kolo u vozu," rýpla si. Blondýnka jen protočila oči, i když se zdálo, že její tváře dostaly růžový nádech.

"V jakém si stádiu mnoholičného lektvaru?" zeptal se jí studeně a rozhodl se její poznámku ignorovat.

"Tahle várka bude do půl hodiny," pokrčila rameny. "Pokud budete hotovi s dokrvovacím lektvarem a odvarem proti bolesti, můžu je odnést do štábu."

"Budeme, dej nám-" odmlčela se Maha a pohlédla do obou kotlíků, "pětačtyřicet minut," dokončila.

"Čtyřicet," opravil ji pichlavě. "Nebo máš pravdu ty a vítěz tu nemusí uklízet."

"Jasně, a zase budu do rána drhnout kotíky, seřazovat ingredience a dělat jejich inventuru?" zakroutila odmítavě hlavou. "Podruhé ti na to neskočím. Navíc, největší binec stejně naděláš ty."

"Kdo by to byl řekl, že je můj otec bordelář," zasmála se Fran.

"Nemám čas ztrácet čas," odvětil jí neurčitým tónem. Obě na to vyprskly smíchem a černovláska po něm hodila kořen scvrklofíku. V moment, kdy se jeho já sehlo pro kořen, nahlédl Severus do obou kotlíků a musel se ušklíbnout. Pravdu měla Sendersová.

Vzpomínka se rozplynula a znovu se zformovala v novou. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, kde je. Všude bylo plno prachu a hořících budov, instinktivně se přikrčil, když jej minula neodpustitelná kletba. Zahlédl pár známých tváří Fénixova řádu, včetně Pottera, který zrovna měřil své síly s Pánem zla. Odtrhl svůj zrak právě včas, aby zaregistroval sebe samého, jak ve smrtijedské masce bojuje na obou frontách na druhé straně ulice. Nemusel se dlouho rozhlížet, aby pochopil, že smrtijedi jsou v přepočtu. Musela to být léčka, jak vylákat Pottera. Znovu vyhledal sám sebe a překvapeně zamrkal, když zjistil, že se skrze něj dívají jeho vlastní oči, otočil se po směru jeho pohledu a spatřil, co jeho pozornost upoutalo - odzbrojenou Mahu uvězněnou mezi úlomkem zničené budovy a smrtijedem, který se jí chystal zabít. Jeho tehdejší já se za smrtijeda včas přemístilo a vyslalo proti Averymu kletbu, kterou on sám zatím neznal. Sledoval, jak popadl její hůlku a rychle plavovlásku odtáhl do boční uličky. Vydal se za nimi. Vypadalo to, že se chce Maha začít bránit, proto si strhl masku a nálehavě jí překryl ústa svou dlaní. V jejích očích byla vidět úleva, když ho poznala.

"Musíš zmizet, masakrují členy Řádu jednoho po druhém," šeptl rychle. "Zburcuj ostatní-" vyrušila jej hromová rána a zatřesení země, následováno překřikující se hlasy.

"Povedlo se mu to, mistr zabil Pottera!" zaslechli vítězný výkřik. Maha tlumeně vyjekla, úleva v jejím pohledu se proměnila na děs. Snažila se Severusovi vytrhnout, aby se mohla vrátit zpátky do centra boje. Severus ji jen tak tak udržel a bez dalšího otálení se s ní raději přemístil pryč. Objevili se kousek od zchátralé továrny.

"Co jsi to udělal," hlesla. "Pusť, musím se vrátit!" uděřila ho do hrudi, ale on ji stále nepouštěl. Začala se vzpouzet, jeho stisk však byl příliš silný.

"Ne," řekl pevně. "Jestli je to pravda a Potter je mrtvý, nijak mu svou smrtí nepomůžeš."

"Není to pravda," zakroutila hlavou a po tváři se jí začaly řinout slzy. "Nemůže být," vzlykla, teď už zhroucená v jeho náruči. Nebylo to ale na dlouho, nepatrné trhnutí jeho levé paže mu napovědělo, že se znamení zla rozpálilo.

"Volá mě, běž zpátky do domu," uvolnil svůj stisk a odstoupil.

"Co když někdo viděl, jak mi pomáháš?" zatrnulo jí a zděšení na její tváři se jen prohloubilo.

"Pochybuji, že měl někdo čas si všimnout, kdo co dělá. Teď udělej, jak říkám," přikázal jí neoblomně a s hlasitým prásknutím se přemístil. Maha s nataženou rukou opožděně vykročila k místu, kde ještě před pár vteřinami stál.

Severus si moment zničenou Mahu pozorně prohlížel, než se vzpomínka změnila na novou. Ocitl se znovu v jeho domě, ale tento pokoj nepoznal. Rozhlédl se kolem. U okna bylo křeslo a malý stolek, podél stěny se táhly police přeplněné knihami a na druhé straně místnosti byla postel, na které ležela Maha. Měla hluboké kruhy pod očima a nepřítomný pohled. Když však za dveřmi uslyšela nějaké zvuky, nepatrně sebou škubla.

Chvíli čekal jestli někdo vejde, ale když se dveře neotevřely, přešel k nim, aby mohl lépe slyšet, o čem se hlasy za dveřmi baví.

"...jakmile to bylo možné, jak je na tom?" Za dveřmi rozeznal hlas Polgary Argéniové.

"Ne moc dobře, většinu dne prospí. Nechce s nikým mluvit a nic jíst. Jedině táta do ní dokáže trochu toho jídla dostat," informovala jí Fran.

"Myslíš, že zvládne pohřeb? Možná by neměla chodit…?" zeptala se s obavou v hlase elfka.

"Ne, ona to zvládne, jen potřebuje trochu času. Navíc jsem se sem na chvíli přesunula zpátky, abych na ni dohlédla," namítla. Ta poslední věta Severuse zarazila. Takže jeho dcera už s nimi nežila? A když ne tady, tak kde? Znamenalo to, že spolu se Sendersovou žili sami pod jednou střechou?

"Po tak krátkém čase, co jste se společně přestěhovali?" podivila se Argeniová.

"Chápe to," namítla Francis. Kdo to chápe? nakrčil frustrovaně čelo.

"Fran -" odmlčela se. "No dobrá, jak myslíš… Můžu za ní?"

"Jistě, ale nepočítej, že by s tebou mluvila," povzdechla si jeho dcera. Obrátil svou pozornost zpět k plavovlásce.

Jakmile se ozvalo zaklepání na dveře, Maha zavřela oči a předstírala spánek. Do pokoje nakoukla blonďatá hlava elfky.

"Maho?" zašeptala nejistě, když jí ale neodpověděla, vstoupila dovnitř a přiklekla si ke kamarádce. "Já vím, že je to těžké, ale o to víc se musíme snažit ho porazit. Začnu hledat jiný způsob, jak to všechno ukončit," odhrnula jí jemně pramen vlasů z tváře. "Truchli a vypořádej se s tím po svém, budeme tě potřebovat." S tím se postavila a odešla z pokoje. Severus začal uvažovat, jestli tohle byla ta chvíle, kdy se začal rodit plán o cestování v čase.

Z jeho úvah ho vytrhl záchvěv, jak se vzpomínka změnila na jinou. Bylo to ale sotva znatelné, byl pořád v tom samém pokoji a Sendersová ležela ve stejné poloze jako v předchozí vzpomínce. Jen slunce za okny už zapadalo. Dveře se bez klepání otevřely a on spatřil sebe, jak před sebou levituje podnos s talířem a konvicí čaje. Podnos poslal na její noční stolek a zavřel za sebou. Nepohla se, ale oči nechala otevřené. Bez jakéhokoliv slova zapálil lampy a sedl si do křesla. Chvíli na sebe jen zírali, než vytáhl knihu a začal jí listovat, aby našel stránku, na které skončil.

Musel se znovu ušklíbnout, dělal ji chůvu. Obočí mu ale překvapeně vylétlo nahoru, když jeho já začalo číst knihu nahlas. Tohle nečekal. Okamžik trvalo, než se plavovláska vůbec pohla, ale po pár kapitolách se posadila a začala uždibovat ze svého talíře. Jeho hlas na pár vteřin zakolísal, ale pak pokračoval v plynulé četbě. Na Maze šlo vidět, že se jí ulevilo, že ji nenutí mluvit.

Tentokrát, když se vzpomínka rozplynula a změnila v jeho obývací pokoj, byla atmosféra mnohem uvolněnější. Severus obešel pohovku a konsternovaně sledoval scénu před sebou.

"Nechápu, jak si mě k tomu vůbec donutila," vrčel a hasil si hábit. Maha se snažila udržet vážnou tvář, nakonec ale vyprskla smíchem a překryla si pusu kartami. Stále měla kruhy pod očima a byla znatelně vyhublá, rozhodně ale vypadala lépe, než v předchozích vzpomínkách.

"Oba jsme potřebovali rozptýlení. Tys nechtěl přemýšlet o tom, že Fran je zase fuč a já že jsem před měsícem pohřbila svého expřítele a jeho nejlepší kamarádku. Plus žádnou jinou společenskou hru nevlastníme ani jeden," vypočítala mu názorně na prstech a napila se ze své skleničky s ohnivou whisky.

"Stále se mi to nezdá jako dobré důvody," zamračil se, když si hůlkou napravil spálenou látku.

"Jenom se nedělej. Kdybys pořád neprohrával, tak si tu hru užíváš," rýpla si do něj. "Takže, myslíš, že mě teď dostaneš?" zahýbala provokativně obočím. Jeho oči se varovně zúžily.

"Tentokrát míchám já," vytrhl jí balíček Řachavého Petra z ruky. "Jen pro případ, že podvádíš."

Maha pobaveně zatřásla hlavou ale nechala ho zamíchat a rozdat karty.

Po jeho další drtivé prohře a za doprovodu Mahyina hlasitého smíchu si Severus všiml svého výrazu. Jeho budoucí já plavovlásku pozorovalo, na tváři se mu netvaroval jen pobavený úsměv, ale ještě něco... Srdce mu vynechalo tep. Tenhle pohled znal, ale nevěřil, že by ho byl schopný někomu ještě někdy věnovat.

Z šoku ho probrala až další vzpomínka - výkřik a hluboké lapání po dechu, které se prořízlo tmou. Ani ne za pár vteřin se dveře do pokoje rozrazily dokořán a v nich stálo jeho budoucí já v noční košili, hůlku připravenou k obraně. Maha se namáhavě vyškrábala do sedu, pyžamo propocené z děsů, o kterých se jí zdálo. Stále prudce dýchala, když zažehnula lampu na svém nočním stolku.

"Co se stalo?" zeptal se jí obezřetně s hůlkou stále vytasenou.

"Noční-" zalykala se, "-noční můra."

Po tomto sklonil hůlku. "V pořádku?" otázal se. Plavovláska roztřeseně přikývla, a tak se otočil k odchodu.

"Severusi-!" zastavila ho. "Prosím, zůstaň," poprosila ho pak ztěžka. Na okamžik zaváhal, nakonec se posadil vedle ní. Uklidněná jeho přítomnosti si o něj opřela rameno. Severus se natáhl, aby zhasl lampu, v pokoji se znovu rozhostila tma.

Tmu vystřídalo přítmí a i další vzpomínka.

Maha stála na chodbě a s rukou ve vzduchu váhala zaklepat na dveře jeho pokoje. Nakonec se zhluboka nadechla a třikrát lehce zaklepala.

"Vstup," vyzval ji, a tak otevřela dveře. Pokoj osvětlovala jen svíčka, která mu umožňovala číst. Knihu odložil a čekal, až mu řekne, co potřebuje. Maha ale neřekla nic, jen na něj zoufale hleděla. Včerejší noc byla první, kdy se konečně vyspala bez nočních můr. Jakoby jí to snad vyčetl z tváře, se posunul k okraji své postele a odhrnul deku. Plavovláska bez sebemenšího váhání vklouzla k němu a automaticky se schoulila do klubíčka s hlavou zabořenou do jeho hrudi. S povzdechnutím obtočil svou paži kolem jejího pasu a uhasil svíčku. Severus v neuvěření hleděl do hluboké tmy.

Vzpomínka se znovu rozplynula a on se nyní ocitl mezi nespočtem kulatých stolu, u kterých se bavili a pili kouzelníci ve společenských hábitech. Rozeznal v nich členy Řádu a některé své studenty jako byl Longbottom, Láskorádová či Weasley. Vedle stolů byl parket s živou hudbou a za ním stoly prohýbající se jídlem. Nad tím vším se tyčil stan. Byla to svatební hostina. Prošel kolem několika stolů, než se podiveně zarazil. Jeho budoucí já sedělo pár kroků od tanečního parketu. Co on, u všech proklatých ďasovců, dělal na svatbě?!

"Mám si to vyložit tak, že se mi celou noc vyhýbáš?" přistoupila k jeho stolu mladá žena. Světlé vlasy měla vyčesané, pár pramenů umě spadalo kolem její tváře. Měla na sobě jednoduché, smaragdové saténové šaty, které jí lichotivě obepínaly postavu. Na rtech jí pohrával úsměv. Severus musel dvakrát zamrkat, aby se ujistil, že je to Sendersová.

"Neúspěšně, jak se zdá," odvětil jí, ale ústa se mu zvlnila do pokřiveného úsměvu.

"Zatanči si se mnou," pozvedla k němu ruku.

"Já netančím," namítl.

"S Francis si tančil," podotkla s hravostí v hlase, ruku však spustila.

"Nebylo by vhodné, aby si otec nezatančil s nevěstou," opáčil, ale napřímil se.

Severus se zprudka otočil a hledal svou dceru a jejího manžela mezi ostatními hosty, ale vypadalo to, že se po nich slehla zem.

"Přestaň si hrát na nedostupného a pojď," otočila se nesmlouvavě a vydala se k parketu. Najednou se Severusovi vypařila z hlavy starost o to, kdo je Francisin záhadný manžel. Mahyiny šaty totiž vůbec nebyly obyčejné. Odhalovaly její krk a záda, saténová látka se začala lehce provokativně, a přitom decentně, řasit až v půlce jejího pasu. Stejně jako jeho budoucí já se i on rozhodl ji zhypnotizovaně následovat. Párkrát škádlivě otočila hlavou, než ji zachytil ruku a jemně ji k sobě přivinul.

"Opatrně, pane Snape, dneska jsem tady za dámu," zasmála se skoro bez dechu, když přiložil druhou ruku na její lopatku a přitiskl se k ní, neznatelně se pohupujíc do rytmu písně.

"Sluší ti to," zašeptal jí do ucha a ona se tak opřela svou tváří o tu jeho.

"Tobě taky," odpověděla mu a se zavřenýma očima si užívala tuhle vzácnou chvíli intimity mezi nimi. Zjistil, že záviděl sobě samému, když dlaní pomalu putoval po její šíji, pokračoval podél páteře a zastavil se, až když narazil na látku jejích šatů. Palcem pak přejížděl po její odhalené kůži na okraji saténu. Když si všimnul výrazu v jeho vlastní tváři, bylo mu jasné, že toto toužil udělat celou noc.

"Kdyby jsme takhle mohli zůstat," povzdechla si spokojeně. Neodpověděl, místo toho však propletl jejich prsty.

Když se obraz před ním začal rozplývat, překvapeně se přistihl, že si přeje, aby ona vzpomínka trvala déle.

Maha seděla na zemi v jejich obýváku obklopená hromadou knih a pergamenů. Zrovna jednu znechuceně odhodila, když se v krbu objevily zelené plameny a z nich vystoupil on. Nevypadal zrovna nejlépe. Plavovláska si ho měřila zpytavým pohledem.

"Jsi v pořádku?" zeptala se pak.

"Mhm," sykl a svalil se do křesla.

"Severusi," nadechla se s obavou v hlase a odsunula na stranu knihy, které jí stály v cestě.

"Jen naražená žebra, budu v pořádku," shlédl k ní, když se po kolenech přesunula k němu.

"Mám ti donést rychlo-hojící mast?"

"Ne, to počká," zavrtěl hlavou. "Chci si prvně odpočinout. Jak je na tom tvůj výzkum?"

"Nejde," opřela se opatrně o jeho kolena a hlavu položila na opěrku křesla. "Nic, co by nás přiblížilo k poražení Pána zla. Navíc Polgara poslala další várku knih a trvá na tom, že cesta v čase je možná, jen ne snadno vyhledatelná," povzdychla si unaveně.

"A ty… chceš se vrátit v čase?" odhrnul jí pramen vlasů z obličeje, prsty zajel k jejímu spánku, tam je propletl s jejími vlasy a nechal svou dlaň položenou na její tváři.

"Přála bych si, abychom mohli zachránit všechny, kdo umřeli," zavřela oči a na okamžik se odmlčela. "Ale ne, nechci cestovat časem a přijít o tohle. O nás. Jakkoliv rozvážně si s naším vztahem počínáme, nic to nemění na faktu, že tě miluju."

Jeho budoucí já pozorovalo její tvář, a kdyby sám sebe neznal, neviděl by, jak se v jeho očích odráží čistá oddanost k ženě, jež mu před chvílí vyznala city. O to větší překvapení pro něj bylo, když Maha otevřela oči a z jejího výrazu bylo poznat, že to také uviděla, a co víc, i pochopila.

Nová vzpomínka se zformovala v jeho ložnici. Sendersová ležela na posteli a slepě rukou tápala na prázdném místě vedle ní. Dle situace před ním si domyslel, že vzpomínka, kdy ji nechal spát ve své posteli, byla jen začátkem něčeho, co se pro oba stalo samozřejmostí.

"Severusi?" zamumlala ospale, když jej nemohla nahmatat a nechala ruku klesnout podél svého těla. Když se jí však nedostalo žádné odpovědi, prudce se otočila a mžouravě se začala rozhlížet kolem sebe. Pohled jí padl na noční stolek, na kterém byla vyhaslá lampa a kousek pergamenu se vzkazem naškrábaným jeho písmem. To ji zřejmě uklidnilo a tak znovu klesla do polštářů a zavřela oči. Ticho domu najednou prořízl ženský smích. Plavovláska otevřela oči dokořán a ztuhle se posadila.

"Už zase? To si děláš-" zavrčela, když pohlédla na nástěnné hodiny, které ukazovaly něco po deváté. Otráveně ze sebe skopla zbytek peřin a vstala z postele. Vypadala, že ji veškerá ospalost přešla a že jí každé zahihňání, které k ní dolehlo, ubíralo na náladě. Severus vyjeveně pozoroval to, jak si vytahuje hábit z jeho skříně a rychle se obléká. Nemusel nad tím uvažovat dlouho, bylo nad slunce jasné, že se z jeho ložnice stala jejich. Poté, co na sebe navlékla poslední svršek, se spěšným krokem vydala dolů za neznámou vyrušitelkou. Severus se zarazil, když u dveří zaváhala a jen lehce je pootevřela, aby mohla lépe slyšet konverzaci, která probíhala v obývacím pokoji.

"Severusi, jsem ti nesmírně vděčná, že mi takto pomáháš," ozval se ten hlas. Severus konečně poznal, kdo to byl. Charleen. Neviděl ji od té doby, co utekla i s jeho nenarozenou dcerou. Ruce zatnul v pěst, měl s ní nevyřízené účty. Nebýt to vzpomínkou, pravděpodobně by ji už zaklel. Proto ho překvapila jeho odpověď.

"Jsi její matka, máš právo napravit vztah se svou dcerou."

"Nedivila bych se, kdyby jsi mi odmítl pomoct."

"Před pár lety bych tě pravděpodobně proklel a poslal ke Svatému Mungovi," přiznal jí a Charleen se znovu zasmála, jako by jeho poznámka byla kdovíjak vtipná. Nechápavě proto pohlédl na Sendersovou, která tak jako on před chvílí zatla ruce v pěst a na tváři se jí usadil nepěkný škleb. "Ale sám jsem byl v situaci, kdy jsem si myslel, že se mnou naše dcera už nikdy nepromluví."

"Nikdy jsem tě neměla takhle opustit, měla jsem vědět, že bys ji dokázal ochránit," řekla mělce a najednou se ozvalo šustění látky, jako by se někdo přesunoval z jednou místa na druhé. To Mahu vyprovokovalo, semkla k sobě rty a rázně otevřela dveře. Charleen a Severus seděli vedle sebe na pohovce a ona se zrovna natahovala pro jeho ruku, když k ní oba vzhlédli. Severus se napřímil a kousek se odtáhl, jako by ho Maha nachytala dělat něco nemístného.

"Dobré ráno," řekla odměřeně a těkala očima z jednoho na druhého.

"Oh slečno Sendersová, doufám, že jsme vás nevzbudili?" řekla s falešnou obavou Charleen a věnovala jí neupřímný úsměv.

"Nestrachujte se, už jsem byla vzhůru," odpověděla jí stejným tónem. Severus se pro sebe ušklíbl a zjistil, že to samé udělalo i jeho budoucí já. Sendersová zřejmě uměla tuhle hru také hrát.

"Můžu pro tebe ještě něco udělat, Charleen?" otázal se Severus a střelil varovný pohled směrem k plavovlásce, když si všiml, že se nadechuje k další poznámce.

"Ne, myslím, že zatím je to vše," chytila jej za ruku a zvedla se, Snape ji následoval. "Ale určitě se brzy ozvu, snad konečně narazím i na Fran," věnovala mu líbezný úsměv a políbila ho na tvář. "Ráda jsem vás zase viděla, slečno," kývla Maze na rozloučenou, přijala od Severuse nabízený letax a vhodila jej do krbu, který se jasně rozzářil.

"Na viděnou," rozloučil se s ní. Byla už skoro jednou nohou v krbu, když se najednou otočila, položila jednu z dlaní na Severusovu tvář a dlouze jej políbila. Maha konsternovaně hleděla na to, co se před ní odehrávalo, neschopna nijak reagovat. Když se Charleen od Severuse odtrhla věnovala Maze vyzývavý pohled, pak vešla do zelených plamenů a zmizela. Severus se po nekonečně dlouhé době, kdy hleděl do prázdného krbu, odhodlaně otočil k plavovlásce. "Nemá to s Francis lehké, přišla si jen pro radu. Nevím, co ji to právě popadlo."

Pozvedl v neuvěření obočí. Opravdu řekl jen tohle?

"Och samozřejmě," zapitvořila se, jako by snad chtěla napodobit Charleen. "To se ti pokaždé, co si přijde pro radu takhle odvděčí? Nebo to byla záruka a hlavní cenu si vybereš později?"

"Tak to není, to přece víš," založil si zamračeně ruce na prsou. "Charleen má stejné právo na to se smířit s Francis, tak jako jsem měl já."

Neměl sice nejmenší ponětí, kvůli čemu se on sám musel s Francis usmiřovat, ale založil si ruce na hrudi a jen zavrtěl hlavou. Přišlo mu, že si snad i jeho tehdejší já muselo uvědomovat, že to, co Sendersové říká, jsou jen výmluvy.

"To už jsem slyšela," odfrkla nahněvaně a prohrábla si vlasy. "Jen si ty svoje lekce ‘Jak být lepší matkou’ užíváš trochu moc, nemyslíš? Nebo se snad pletu, a ty se v tom nevyžíváš?"

"Nevíš, o čem mluvíš," spustil ruce a přešel k ní. Chvíli to vypadalo, že ji snad chytí za ruku, ale pak jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. "V ničem takovém se nevyžívám," jeho oči však uhnuly jinam, když jej Maha sjela rentgenovým pohledem. Výsměšně pozvedla jedno obočí, když si toho všimla.

"Neurážej moji inteligenci, Severusi. Když před sebou vidím vola, nebudu ho volat hřebcem."

"Sendersová, to stačí, překračuješ hranici," řekl nebezpečným tónem, který dokázal zkrotit nejednu třídu. Na co ale zapomněl, bylo to, že Sendersová není jeho studentka.

"Naopak, ještě jsem žádnou nepřekročila, a jak to tak vypadá, ani ji nepřekročím. Ty si se rozhodl pro jinou," vyprskla zuřivě. "Začínám toho mít plné zuby. Nenamáhej se," zvedla ruku, když k ní udělal další krok. "Chápu, kde si stojíš. Za pět minut se budeme muset vydat na schůzi Řádu, jdu pro věci." Tím ukončila jejich konverzaci a vyběhla po schodech nahoru. Severus ji málem nestihl, jak rychle se za ní zabouchly dveře ložnice. Zadýchaně se o zavřené dveře opřela, a pak do nich z ničeho nic párkrát udeřila hlavou. Z očí jí vyhrkly slzy, které si ale rychle setřela, popadla několik kusů pergamenu, něco co vypadalo jako mapa a svou hůlku. Předtím, než znovu otevřela dveře, se její ruka zastavila v pohybu, zhluboka se nadechla a odhodlaně stiskla kliku. Když seběhla dolů, ani se na něj nepodívala a jen jej bez jediného slova chytila za ruku, aby se mohli společně přemístit.

Vzpomínka se nijak nepřerušila, jen přemístila i jeho k prahu domu, který neočekával. Plavovláska se okamžitě vykroutila z jeho stisku a zamířila do nitra domu. Jeho budoucí já ještě chvíli pozorovalo její vzdalující se záda, než se rozhodl také vstoupit. Sendersová se zmínila, že jdou na schůzku Řádu. Tohle však rozhodně nebylo Grimmauldovo náměstí. Nikdy tenhle dům nenavštívil, takže netušil, kde to jsou. Dlouho na odpověď ale čekat nemusel. Když prošli malou předsíní, objevili se v kouzlem zvětšené kuchyni Molly Weasleyové. Místnost již byla i tak skoro přeplněna členy Řádu. Rozhodl se opustit sebe samotného, aby mohl najít Sendersovou, která, jak se zdálo, chtěla vytvořit mezi ním a sebou co největší vzdálenost.

"Ach, sakra," zasyčela, když do někoho neopatrně narazila, jak se snažila utéct od Severuse. "Promiňte, je tu strašně málo místa," masírovala si bolavé rameno a vzhlédla, aby se podívala, koho to málem porazila.

"Lepší přivítání bych si od tebe stejně nedokázal představit," zasmál se vysoký zrzek.

"O můj bože, Charlie?!" vyhrkla a bez váhání se mu vrhla kolem krku. Jeho ruce se jí obtočily kolem pasu a mírně ji vyzvedly do vzduchu. Na druhé straně místnosti probleskl na Severusově tváři výraz nevole, když pozoroval plavovlásku a Wesleyho se takhle vítat. "Kdy ses vrátil?"

"Včera v noci," položil ji zpátky na zem a široce se usmál. "Ještě si nestihla zbořit půlku Británie?"

"Hej," bouchla ho do ruky kamarádsky. "Jen čtvrtku," zazubila se a rozhlédla se kolem, záměrně ignorujíc zamračeného Severuse. Zahlédla Fran, jak jí mává z druhé strany místnosti a zamávala jí zpátky. "Tak, jak to, že jsi zpátky doma?"

"Myslím, že je na čase se vrátit domů, Ty-víš-kdo nabírá na síle i v Evropě, máma bude klidnější když zůstanu," řekl posmutněle.

"To mě mrzí, vím, jak moc ti na tvé práci záleželo," Maha mu chápavě stiskla paži.

"Alespoň se můžu těšit z tvojí příjemné společnosti," objal ji kolem ramen a společně se vydali k volným židlí.

"I ty lichotníku," zasmála se a na moment zabloudila očima k Severusovi, který ji stále propaloval pohledem. Zamračila se a stočila svůj zrak jinam. "Ahoj Neville," pozdravila osobu sedící z její druhé strany.

"Maho!" řekl s nadšením a hned se k ní nahl, aby ji mohl rychle obejmout. "Jak se vede?"

"Bylo i lépe," přiznala mu se smutným úsměvem. "Co ty?"

"Polgara mě zavalila další várkou knih, z některých mívám noční můry," zasmál se. "Ale jinak to jde. Hannah už se začíná kulatit," jeho tvář se najednou rozsvítila jako vánoční stromeček.

"To je skvělé, Neville, pozdrav mi jí," široce se usmála a nechala Charlieho, aby se přes ni naklonil a potřásl si ruce s Nevillem.

"Ani se ke mně nedoneslo, že budeš tátou!" řekl s předstíraným dotčením zrzek. Povzdechl si, další Longbottom?

"Už to tak bude," přikývl pyšně. "A co ty, kdy se hodláš usadit? Slyšel jsem, že už zůstáváš nadobro?"

"Zníš jako moje matka, Neville," zakroutil pobaveně hlavou zrzek. "Ale možná máte oba pravdu. Co říkáš, Maho, vyšla by sis se mnou?" mrkl na ni lišácky. Severus se zájmem vyčkával, co na jeho nabídku řekne Sendersová. Plavovláska, která zrovna pila dýňový džus, který se před ní před malou chvíli sám od sebe postavil, se málem zadusila.

"Eh -" začala koktat, než se však vzpamatovala, přistály před ní složky, které před ní spustil Severus. To ji vyvedlo z rovnováhy úplně. Jeho zlostný pohled ji ale velice rychle probral. Oplatila mu stejnou měrou a otočila se znovu na Charlieho. "Vlastně, proč ne. Jsou to roky, co mě někdo někam pozval."

"Sendersová," zavrčel nevraživě ve stejný okamžik, co jeho budoucí já. Když si to uvědomil, sjel sám sebe rozhořčeným pohledem.

"Ještě něco, Snape?" šlehla po něm pohledem, zatnula čelist a prolistovala první složkou. "Mám kopii, tohle si můžeš vzít zpátky," sebrala pár pergamenů a vrazila mu je zpátky do ruky. Ještě na ní chvíli nepokrytě zíral, než se otočil na podpatku a vyrazil na druhou stranu místnosti. Maha zachytila Franin tázavý pohled, jen však zakroutila hlavou.

"Mhm, Maho… Stalo se něco mezi tebou a profesorem Snapem?" optal se opatrně Neville.

"Cože?" vyhrkla. "Ach ne, to nic… Jen jsme se nepohodli, než jsme sem přišli."

Longbottom se k jeho překvapení uchechtl. "To je zvláštní, vždycky mi přišlo, že jsi jediná, kterou nedokáže tak snadno vytočit. Obzvláště když už takovou dobu bydlíte pod jednou střechou."

"Jo," zamumlala a konečně se dlouze zadívala jeho směrem. Propichoval ji vzteklým pohledem. "Tentokrát ale překročil hranici únosnosti," její hlas málem selhal při posledním slově, kdy zakroutila hlavou, jako by se snažila zahnat slzy a otočila hlavu směrem ke Kingsleymu, který zahájil schůzi Řádu.

Severus se zaměřil na své budoucí já. Situace, které byl právě svědkem, byla děsivá připomínka toho, že něco podobného už jednou zažil. Nebylo tedy divu, že ani teď nevěnoval ničemu jinému pozornost než Sendersové, která se občas až příliš blízko nahnula k Weasleymu, nebo ho nechala obtočit paži kolem jejích ramen. Takže ho ani nepřekvapilo, že když na něj přišla řada, vůbec netušil, co bylo obsahem jeho hlášení. Maha po něm střelila dalším rychlým pohledem, než nakonec sama přerušila ticho a obrátila veškerou pozornost na sebe.

"Pánovi zla se podařilo podrobit si jednoho ze švýcarských velvyslanců kouzelnického kongresu, je tak jen otázkou času, kdy si podmaní celý kongres. Je pravděpodobné, že na to nasadil nové smrtijedy. Severus zatím nezjistil, koho Pán zla pověřil, takže můžeme počítat s masovými ztrátami," řekla potichu. "Zkoušíme nashromáždit co nejvíce informací," hůlkou klepla na pergameny před sebou a vyslala je mezi členy Řádu. "Tohle je zatím vše, co jsme dokázali najít. Pokud by někdo z vás zaslechl jakoukoliv zmínku, neváhejte informovat mě nebo… Severuse." Po jejím prohlášení na chvíli zavládlo ticho. Zdálo se však, že tato zpráva s nikým neotřásla tak, jak by se dalo předpokládat."Já, Fran a Neville stále pokračujeme v hledání a čtení knih, které nám dodává Polgara, ale ani jeden z nás stále na nic nenarazil."

"Díky, Maho. Severusi, chceš něco dodat?" zeptal se Kingsley.

"Ne," zakroutil hlavou, svůj zrak však nespustil z plavovlásky. Když se pak schůze řádu rozpustila, plno členů se rozhodlo zůstat. Maha se rychle objala s Fran, než se znovu připojila k Charliemu.

"Víš, myslel jsem to vážně, předtím. Vyjdi si se mnou, mám tě rád, Maho," nahodil po chvíli. Jeho pihatá tvář se lehce zbarvila do růžova.

"Charlie," zamumlala soucitně. "Já tě mám taky ráda," stiskla láskyplně jeho paži a přinutila jej se na ni podívat.

"Ale ne tak jako jeho, že?" zeptal se se skleslým úsměvem. Maha překvapeně zamrkala. Stejně tak i Severus. "Už nějakou dobu jsem se tě chtěl zeptat, jestli by sis se mnou nevyšla," přiznal se. "A možná proto jsem si i všiml toho, že na něj koukáš jinak než na ostatní chlapy v Řádu," pokrčil rameny a dal si ruce do kapes.

"Prosím, neříkej to nikomu," požádala ho tiše a on jen přikývl. "Vlastně je to patetické, co? Nic mezi námi není, takže ani není o čem mluvit," zakroutila hlavou hořce. "Ale nedokážu ti motat hlavu, když myslím na něj," povzdechla si.

"To je v pořádku," objal ji dlouze a políbil ji do vlasů. "Nemyslím si, že si tě zaslouží. Ale jelikož je zapojená i má sobeckost, moc si mé řeči neber k srdci."

"Ne, asi máš pravdu," usmála se neupřímně, položila svou dlaň na jeho tvář a nakonec se natáhla, aby ho líbla na pihaté líčko a rychle se začala loučit i s ostatními. Když řekla poslední sbohem i Molly, neochotně se vydala k Severusovi, který z ní nesputil oči od chvíle, co se do Doupěte přemístili. Byla na něj čím dál tím víc naštvaná. Nezaujatě se proto k němu postavila, vystrčila ruku do vzduchu a čekala až ji za ní chytí bez toho, aniž by na něj pohlédla. Vypadala, že by teď udělala cokoliv pro to, aby se mohla domů přemístit sama. Když ji za ní nechytil, naštvaně se na něj otočila. Jeho pohled byl víc než zuřivý, pak ale zaťal čelist a chytil její dlaň do své, surověji než bylo nutné. Znovu se přemístili do jeho domu a on tak jako předtím sledoval, jak se mu Maha vykroutila v momentě, kdy se objevili v obýváku.

"Sendersová, co mělo to divadlo s Weasleym znamenat?" zavrčel.

"Divadlo?" prskla nevěřícně. "Nemyslím si, že jsem něco předváděla. Narozdíl od tebe mám nějakou sebekontrolu a nenechávám ostatní strkat mi jazyk do krku."

"A co jsem podle tebe měl dělat?"

Ve chvíli, kdy tato slova opustila jeho pusu, si on i jeho budoucí já uvědomilo, jaká chyba to byla. Mahyin obličej se zkřivil hněvem.

"Ty se mě ptáš, co jsi měl dělat? Ohoho, jeden by řekl, že v tvém věku víš, co se patří!" její chřípí se prudce roztahovalo a hlas se jí třásl. "Ale no dobrá, když to sám nevíš - měl si ji od sebe odstrčit, říct jí, že to bylo nemístné a že se to už nikdy nebude opakovat. To si jí měl říct!" Po jejím prohlášení se rozhostilo ticho, kdy na sebe oba zlostně zírali.

"Přijala si Weasleyho pozvánku, řekni mi, jak je to jiné od toho, co-"

"Neopovažuj se!" zalkla se nahněvaně a udělala k němu krok. "Souhlasila jsem ze žárlivosti. Moc dobře víš, že by se nikdy mezi mnou a Charliem nic nestalo. Jenže já si můžu dovolit být žárlivá, Severusi. Ty oproti tomu nemáš žádný nárok. A víš proč? Protože já ti už několikrát řekla, co k tobě cítím, zatímco ty nikdy. A mě už nebaví hádat, jestli tvé činy znamenají, že ke mně cítíš to samé," píchla ho do hrudi vyčítavě. "Já vím, že to není jednoduché, ale-" hlas se jí zlomil, "-ale po Franině svatbě jsem si konečně dovolila pomyslet na to, že se konečně pohneme dál. Ale už je to přes dva roky."

Dva roky?! S neuvěřením sledoval sám sebe, jak jen provinile uhnul očima. Maha se ale rozhodla to nevzdat a přistoupila k němu tak blízko, že mezi nimi nebyl ani milimetr prostoru. "Pamatuješ vůbec? Na to, jak se tehdy tvé dlaně dotýkaly mých zad," lehce chytila jeho ruku a položila ji přesně tam, kde se tehdy dotýkal její nahé kůže. Obdivoval sám sebe a svou sebekontrolu. "Na to, jak se naše prsty propletly," chytila jeho druhou ruku. "Na to, jak jsme si povídali a užívali si toho, že na chvíli můžeme vydechnout," její rty se lehce dotýkaly jeho tváře, tak jako tehdy při jejich tanci. "Tak řekni už něco," zašeptala prosebně a pohlédla mu do očí. Tohle byl ten okamžik, kdy ji určitě políbil, kdy se dali dohromady. Severus k nim přistoupil v očekávání toho, co se muselo odehrát. Přece nebyl takový idiot? Pak mu poklesla čelist, když jeho budoucí já promluvilo:

"Je to moc nebezpečné," řekl zastřeným hlasem a znovu od ní odtrhl pohled. Maha se bolestně odtáhla.

"Jasně, ale líbat svou bývalou je úplně v pořádku. Jsi jen sebestředný parchant," polkla s nově nabitou zuřivostí. Když jí ani na tohle nic neodpověděl, prudce se otočila a vydala se nahoru. K Severusově překvapení ale však nezamířila do jejich ložnice, ale do té, ve které byla před tím, než se nadobro přestěhovala k němu. Muselo to být hodně dávno, kdy v tomto pokoji byla, jelikož všude byl hrubý nános prachu. Měl však jen pár vteřin pro toto uvědomění, než všechen prach zmizel a on ji tak viděl poprvé praktikovat bezhůlkovou magii. Právě i pochopil, proč preferuje hůlku. Jakmile kouzlo zapůsobilo, plavovláska se nepatrně zapotácela a barva, která jí v tvářích ještě zbývala, se úplně vytratila. Bez zaváhání dosedla na postel. Bitvu, kterou teď odehrávala sama se sebou a slzami, které se jí draly z očí, právě prohrávala. Snažila se zarazit hlasitý vzlyk, ale nakonec se tomu podvolila, nechala svou bolest vyplout na povrch a začala nezadržitelně brečet. Ruce si obtočila kolem těla a lehce se pohupovala, jak se snažila sama sebe uklidnit. Severus by nejraději opustil místnost, ve které byli, ale byla to vzpomínka Sendersové. Dveře byly zavřené a jeho budoucí já zřejmě bylo natolik zbabělé, že se za ní ani nevydalo. Usadil se proto do křesla naproti totálně zlomené Sendersové. Ta se právě zkroutila do pevného klubíčka, pláč stejně neutišitelný jako před chvílí. Trvalo dlouhé minuty, ne-li hodiny, než se nakonec zklidnila a jediná známka jejího utrpení byly jen slzy, které nepřestávaly smáčet její tvář. Byla to jedna z nejdelších vzpomínek vůbec. Dalo mu to čas analyzovat vše, co prozatím viděl. Začínal mít neblahé tušení, že polibek, po kterém ji vyhodil z kabinetu, a pak předstíral, že se nikdy nestal, byl první, který mezi nimi proběhl. Vyzýval Salazara, aby se to neukázalo pravdou. Pak se něco stalo. Prvně si myslel, že se vzpomínka začala znovu měnit, když si uvědomil, že ho prostoupil pocit, jako by byl na dvou místech najednou. Všechno kolem něj dostalo namodralý nádech. Byl zmatený, pak se mu ale stáhl žaludek, když viděl uvězněnou Sendersovou a před ní stát Pána zla.

"Zabil jsem všechny," promluvil ledově mistr. "Všechny na nichž ti záleželo, Potterem počínaje, tvou milovanou Strážkyní konče."

Počkat, to mluvil o Francis? Co to mělo znamenat?

"Alespoň to jsem si myslel, než jsem nachytal svého věrného smrtijeda, jak se tě snaží vysvobodit," zavrčel nenávistně. "Rockwoode, přiveď ho," kývl maskovanému muži stojícímu nejblíže u dveří. Ten jen přikývl a zmizel. Pán zla se naklonil k Maze, surově ji chytil za čelist a naklonil se k ní. "Teď uvidíš zemřít i jeho," zašeptal mrazivě.

K jeho zděšení se přidalo i to, že dveřmi bylo prostčeno jeho domlácené a zmučené budoucí já. Byl sotva při vědomí, přesto však přejel místnost pátravým pohledem. Když konečně spatřil Sendersovou, pokusil se vytrhnout svému vězniteli. To mu však vysloužilo kletbu Cruciatus. Když ho kletba zasáhla a on se začal svíjet bolestí, plavovláska sebou začala bezhlasně trhat, jako by snad dokázala přeprat své věznitele. Pán zla se bezcitně rozesmál.

"Finite," namířil na Mahu hůlkou. "Chci tě slyšet trpět. Avada Kedavra," zasáhl Severusovo svíjející se tělo jedním ladným pohybem a plavovlásčin křik naplnil místnost. Namodralost vzpomínky zmizela, a teď už to byla jen Sendersová křičící ze spánku a náhlého probuzení. Chvíli mu ale trvalo, než si uvědomil, že právě byl součástí noční můry Sendersové. Byl stále v šoku z toho, čeho byl právě svědkem, bylo to až moc realistické na pouhý sen. Jeho já už stálo u dveří a rozsvěcelo lampy, aby se Maha mohla zorientovat a uklidnit. Její dech začal být více souměrný a realita toho, co se mezi nimi stalo, se jí odrazila v tváři, a tak se jen opět schoulila do klubíčka a rozhodla se ignorovat to, že jí přidržoval dveře v očekávání, že se zvedne a půjde do jejich postele. Když se však k ničemu neměla, Severus něco tiše zavrčel a s veškerou silou, kterou měl, ji vyzvednul do náruče. Nynější Severus očekával, že se bude vzpouzet, ale mýlil se. Její ruce se křečovitě obtočily kolem jeho krku a on ji s nepatrnými obtížemi odnesl do jejich ložnice. Opatrně ji položil na její stranu postele a ona se okamžitě uraženě a beze slova otočila zády k němu. Jen protočil oči, ulehl k ní, obtočil kolem jejího pasu svou paži a po slepu našel její ruku, se kterou si propletl prsty. Plavovláska úlevně vydechla a během pár minut znovu usnula.

Vzpomínka se pak rozvířila a zase ustálila. Opět byli v obývacím pokoji. Maha stála s čelem opřeným o knihovnu a Severus ji sledoval od svého místa v křesle.

"Tolik prokletých knížek jsem nepřečetla ani za svého studia v Kruvalu," zaúpěla znechuceně a několikrát udeřila hlavou o hřbety knih.

"Měla jsi pravdu," řekl najednou, to plavovlásku přinutilo vzhlédnout. Severusovi došlo, že nereaguje na nic, co mu předtím řekla.

"Co... Co tím myslíš?" otočila se na něj nejistě. Ano, co tím myslel? S vysvětlením si ale dával na čas. "Severusi, v čem jsem měla pravdu?"

Zhluboka se nadechl, postavil se a pomalu k ní přešel. "Že jsem jen sebestředný parchant, co tě nechal zbytečně čekat. Roky se Pána zla snažíme přemoci, ale k jeho zničení jsme se ani trochu nepřiblížili. Nechci už ztratit ani zatracenou minutu," poslední slova skoro až zavrčel, pak jí ale tak, jak měl ve zvyku, odhrnul z očí pramen vlasů. Zachytila jeho dlaň a nechala si ji přitisknutou k tváři.

"To nechápu, co změnilo tvůj názor?" zeptala se ho roztřeseně.

"Hodně jsem po té naší poslední hádce přemýšlel."

"Ach tak. Rozhodně jsem na tebe ohledně našeho vztahu nechtěla nijak tlačit," vydechla s neskrývanou ironií.

"Měla jsi, už mnohem dříve," zakroutil hlavou a ušklíbl se nad jejím tónem.

"A na co sakra čekáš teď? Polib mě konečně," přikázala mu zastřeným hlasem. V okamžiku, kdy se k ní naklonil, mu ruka, kterou Maha stále držela na své tváři, bolestivě cukla. Plavovláska zatnula čelist. Oba věděli, co to znamená.

"Musím jít," vydechl bezbarvě, pozorujíc Mahyinu tvář, v níž se její výraz změnil z napjatého na smířený.

"Já vím," zašeptala a vtiskla mu polibek alespoň do dlaně, než ho pustila. "Nenech se chytit, ano?" prosila ho se strachem v hlase.

"O to se nemusíš bát, slibuji, že se to nestane," uklidňoval jí. Nebyl si však jistý, jestli na jeho obličeji nezahlédne stejnou obavu, jakou měla sama v hlase. Stiskl jí rameno, hůlkou si přivolal plášť a smrtijedskou masku. Severus se na to vyjeveně díval. Věděl, co bude následovat. Už mu jednou řekla, že nesplnil slib, který jí dal. Nečekal ale, že to bude tak - intenzivní? Od začátku jejích vzpomínek muselo uplynout více jak pět let, a ve chvíli, kdy se konečně rozhodl něco udělat se svým životem, tak umřel? Jak typické, odfrkl si.

Bylo mu jasné, že se vzpomínka rozčeřila naposledy. Maha nervózně pochodovala kolem krbu a každou chvíli pozorovala nástěnné hodiny.

"Kde sakra jsi, Severusi?" sykla si pro sebe a znovu udělala kolečko kolem místnosti. Severuse to začalo znervózňovat. Překvapeně sebou trhl, když se vedle něj najednou objevila Francis. Zarazil se, když spatřil její tvář. Byla až nepřirozeně bledá a okolí očí měla opuchlé. Severus ztěžka polkl, do tohoto okamžiku vlastně vůbec neuvažoval nad tím, že by někoho mohla jeho smrt tak ovlivnit. Všiml si, jak se Fran lehce třásl spodní ret, když se nejspíše snažila najít slova, která by mohla Maze říct. To už si jí však plavovláska všimla.

"U Merlina, Fran!" vyhrkla. "Málem mě z tebe porazilo! Čekám na tvého otce, je to už druhý den, co je pryč. Nikdy mu to tak dlouho netr-" zarazila se uprostřed věty, když si uvědomila, jak Francis vypadá. Srdce se jí sevřelo hrůzou. "Tak mluv, Fran!"

"Maho," dostala ze sebe černovláska přiškrceně, neschopna dalšího slova. Maze z jejího tónu přejel mráz po zádech a zakroutila odmítavě hlavou.

"Ne," zašeptala. "Ne, on není… Slíbil mi-" nedokázala dokončit souvislou větu, Fran na ni stále jen konsternovaně hleděla. Maze však Franino mlčení potvrdilo to nejhorší. Podlomila se jí kolena a sesunula se na zem. Jednu ruku propletla do svých vlasů a druhou si omotala kolem pasu. Začala prudce lapat po dechu, jako by se jí nedostávalo vzduchu. "Ne, ne, ne. Není mrtvý." Pokojem se rozlehlo bolestné zaúpění následované hlasitými vzlyky. To Fran probralo z jejích vlastních myšlenek, rychle přispěchala ke kamarádce, sedla si vedle ní a objala ji.

Severus strnule hleděl na dvě ženy před sebou, po celém těle se mu rozléval nepříjemný pocit, že právě sleduje něco, co vlastně ani nikdy vidět neměl. Už se chystal myslánku opustit, když ho do sebe překvapivě vtáhla další vzpomínka.

Znovu byl ve svém obývacím pokoji, věci kolem něj však nemohly být jiné. Nakrčil čelo a začal se rozhlížet. Po zemi byly rozházené knihy, staré výtisky novin, snad ještě neotevřené dopisy a pokrčené a poškrtané pergameny. Na stolku ležela hromádka talířů nešikovně naskládaných na sobě a na zemi stála poloprázdná flaška whisky. Sendersová seděla v jeho křesle a se skelným pohledem hleděla do prázdna. Z kuchyně se ozval jakýsi šramot a ona v prvním okamžiku natáhla ruku s hůlkou, než z kuchyně zaznělo její jméno a plavovláska se snad s úlevou vrátila do svého předchozího letargického stavu. Vzápětí se ve dveřích objevila Francis s tácem a s povzdechem se rozhlédla po místnosti. Severus však v první chvíli své dceři nevěnoval žádnou pozornost. Zaujalo ho spíše to, že Sendersová nejspíše začala používat jeho hůlku. Ze zamyšlení nad tím, jak to mohlo být možné, jej probraly právě ty talíře, které si k sobě Francis začala přivolávat a jen tak tak ho míjely. Otočil se na ni a sledoval, jak odlevitovala naplněný tác do kuchyně, než rozvážně přešla k Maze a odhrnula jí jeden zplihlý pramen vlasů za ucho.

"Uvařím ti vývar. Měl by ti zase snad pár dnů vydržet. A přinesla jsem ti i nějaké ovoce a něco zítra k obědu. Pár dní teď budu pryč. Snažíme se zastavit tu zběhlou skupinu vlkodlaků a vzhledem k tomu, že se blíží úplněk, máme nejvyšší čas," chytila kamarádku za ruku, když nijak nereagovala. "Kdyby ses k nám chtěla přidat, budeme rádi. Hodí se nám teď každičká hůlka. Ale to už víš. Říkáme ti to už přes dva měsíce a… Je mi jasné, že potřebuješ čas, jen… Chybíš mi, Sáro."
Neušlo mu, jak Fran při té poslední větě přeskočil hlas. Jakoby si toho sama byla vědoma, prudce vstala a rychlým krokem se vrátila do kuchyně. Dle zvuků otevíraných dvířek a šoupání hrnce se pustila do vaření. Nemohla už tak vidět, jak Sendersová lehce trhla hlavou, jako by si snad až v ten moment, kdy ji Fran opustila, uvědomila, co jí řekla. V očích se jí zaleskly slzy a na kratičkou chvíli to vypadalo, že za ní snad půjde, ale jen se nakonec natáhla po flašce a dlouze se napila.

Severus si ji začal detailně prohlížet. Byla hodně pohublá a bylo evidentní, že více než jídlu dává přednost alkoholu. Dle toho, co doteď proběhlo, si odvodil, že Fran byla ta, která do jeho domu chodila uklízet a snažila se pro Sendersovou udržet jakousi normálnost. Stejně jako ona trhl hlavou, když zeshora zaslechl nenápadné klepání a šustění. Ani nestačil mrknout, když prudce vstala z křesla a vyběhla schody nahoru. Myslela si snad, že…? Ticho v domě přerušily nadávky a hlasité rány. Zvědavě se vydal za ní, když ten rámus neustával. V půlce schodiště ho předběhla Fran, s hůlkou připravenou v ruce. Překvapeně pootevřel ústa, když už z chodby spatřil Sendersovou, jak kolem sebe útočně mává polštářem a snaží se strefit… Sovu? Nakrčil čelo.

"Vypadni, ty neřáde jeden! Nemáš tady, co dělat! Slyšíš?! Leť pryč!" vřískala zrovna bezútěšně, když se k ní konečně dostala Francis. Jediným pohledem zhodnotila situaci a než se Sendersová nadála, chytila ji za paži a pevně ji objala.

"To stačí, Maho. Je to jen sova, ano? Je to moje chyba. Úplně jsem zapomněla, že mi má dneska přijít zásilka," drmolila jí do ucha a ignorovala to, jak moc se plavovláska vzpouzí, oči pořád upřené na opeřence, který si ji vyčítavě měřil z vršku skříně, na níž se usadil.

"Ne! Nemá tu, co- myslela jsem, že-" vydechla skoro až hystericky Sendersová, když se Fran podařilo ji posadit na postel.

"Opravdu na tebe nechci použít magii, dokážeš se na chvíli uklidnit, abych si mohla převzít ten balíček? Slibuji, že pak ta sova odletí," snažila se o klidný tón Francis. Maha k sobě pevně stiskla čelist a jen krátce přikývla. "Fajn," vydechla Fran a obezřetně od ní poodstoupila. Když si byla jistá, že se Maha na sovu opět nevrhne, přešla ke skříni a omluvně k výrovi natáhla paži. Chvíli si ještě uraženě čechral peří, než se uráčil do zobáku opět uchopit svou zásilku a sletět s ní k Fran.

"Taky jsi mi to mohl doručit domů, můžeš si za to tak trochu sám," zaslechl ji Severus šeptat, když odložila balíček na skříňku vedle. Z kapsy pak vytáhla malý pamlsek, kterému opeřenec neodolal. "--- o tom neřekneme, hm?" pohladila výra po hlavě a jeho oranžové oči se zabodly do těch jejích. Severus se zarazil a uvažoval, jestli Francis dobře slyšel. Přišlo mu, že mu začátek její věty úplně vypadl. Přešla s ním k otevřenému oknu a vypustila ho. Maha z ní celou dobu nespustila oči a vydechla, až když bylo okno zavřené.

"Omlouvám se," zamumlala, když si všimla kamarádčina tázavého pohledu. Fran k sobě stiskla rty, než se s dlouhým povzdechem posadila k ní.

"Nic ti přece nevyčítám," chytila ji znovu za ruku. "Ale takhle to nemůže jít dál. Měla by ses vrátit zpátky do reality. Alespoň částečně. Pořídila jsem ti deník. Můžeš ho samozřejmě hodit dole na hromadu ostatních knih a pohřbít ho pod nánosem prachu, nicméně mě napadlo, že když už o tom, co se děje v tvé hlavě, nechceš mluvit, třeba se z toho budeš chtít vypsat. A až budeš připravená, víš, kde mě najdeš. Stejně tak jako tvé ostatní přátele. Nemusíš tímhle procházet sama." Maha mlčela a nebyla schopna k Fran ani vzhlédnout. Po malém zaváhání si aspoň opřela svou hlavu o její rameno.

"A mimochodem, dlužíš Zeusovi omluvu," neodpustila si nakonec Fran, na tváři malý úšklebek.

"Cože? Ten pták byl tvůj?!" zareagovala konečně trochu živěji Sendersová.

"Náš. Pořídili jsme si ho pár týdnů zpátky. Patron v potemnělém lese je přeci jen nápadnější než sova," Fran pokrčila rameny. "Jestli se ale bude chovat uraženě, --- už mi ho nikdy nepůjčí," pozvedla naoko vyčítavě obočí. Stalo se to zase, jasně viděl, že Fran hýbe rty, ale minimálně jedno slovo mu splývalo se zbytkem. Dělala to snad Sendersová schválně?
"No nic, musím jít dodělat tu polívku. Ty si zatím můžeš o svém dnešním zážitku postěžovat tvému novému společníkovi," hodila po Maze při odchodu onen balíček, kvůli kterému celá ta scéna vlastně vznikla. Sendersová ho však bez jakéhokoli zájmu odložila a natáhla se do polštářů. Celkem jej začalo zajímat, zda měl Franin nápad nějaký úspěch a co vlastně Sendersová ze vzpomínky vynechala, když se vzpomínka opět mírně zachvěla.

Byli opět v jeho obýváku. Musela už uběhnout nějaká doba od předchozí vzpomínky, protože ačkoliv Sendersová stále vypadala, že ji vnější svět nikterak nezajímá (ne jen dle netknutých novin), pokoj vypadal mnohem obyvatelněji a alkohol byl v nedohlednu. Ona sama stála u okna, ruce překřížené na prsou, jako by snad na něco čekala. A také, že snad ano. Vzápětí se uprostřed místnosti objevil patron ve formě poskakujícího psa a promluvil hlasem, který Severusovi připomínal Weasleyho.

"Opravdu by se nám hodil další člověk. Smrtijedi mají v plánu napadnout další mudlovskou vesnici. Dnes nebo zítra, fretka nám má dát podrobnější informace. Dej vědět, zda se přidáš." S tím se rozplynul.

Pozoroval, jak svěsila ramena a bez jakékoli jiné reakce se přesunula do kuchyně. Následoval ji. Na jedné části linky měla rozložené přísady do lektvarů a na stole se jí dokonce jeden vařil. Nevěnovala mu nyní žádnou pozornost, z plotny sebrala konvici, nalila si horkou vodu do hrnku a sedla si přímo před kotlík. Severuse však mnohem více zaujala ručně psaná kniha, která ležela na kraji stolu, otevřená kdesi za půlkou. Našla snad jeho soukromý výzkum k lektvarům? Až když k ní přešel, aby se podíval, co je zač, mu došlo, že to možná bude ten deník, který Sendersová dostala od jeho dcery.

"Používala ho," vydechl si sám pro sebe, když rozpoznal její rukopis. Rozvážně udělal ještě jeden krok blíže, aby si mohl přečíst, co na otevřených stránkách stálo. Ani na moment ho nenapadlo, že by neměl. Jakoby snad předpokládal, že je to ten důvod, proč s ním tuto vzpomínku Sendersová sdílela.

"Tohle je tak stupidní! Proč se s tím vlastně pořád obtěžuju? Jakoby to snad něčemu pomáhalo. Nic nemůže-" Přimhouřil oči. Další slova byla tolikrát přeškrtnutá, že stránka byla v jednom místě úplně protržená naskrz. Očima přelétl k vedlejší stránce.

"Samozřejmě, že si někde v sobě uvědomuju, že mají všichni pravdu. Měla bych se zapojit. Začít zase komunikovat. Bojovat. Žít. Ale jak bych mohla? Proč? Svět se točí dál, ale já mám pocit, že se každý den znovu a znovu rozpadá na menší a menší kousky. Jediné, co mě každé ráno pohlcuje, je ta šílená prázdnota a otupělost ke všemu, co se děje kolem. Je to, jako bych v sobě po tom všem měla nějakou díru, která nejde zaplnit a" Její myšlenka nebyla dokončená. Uvažoval, proč. Něco ji vyrušilo? Vzhlédl a zahleděl se na ni.

V ruce svírala hrnek kávy a zamyšleně do něj hleděla. Pak, jako by mimochodem, vytáhla jeho hůlku a mávla s ní nad kotlíkem. Míchátko v něm se začalo samo od sebe otáčet proti směru hodinových ručiček. Když dokončilo své sedmé kolečko, opět mávla hůlkou a plameny pod kotlíkem pohasly. Až v ten okamžik se probudila k životu, vstala a šla zkontrolovat obsah kotlíku. Viditelně nakrčila rty a cosi nesrozumitelně zasyčela. Skoro se ušklíbl, její reakce mu připomínala jeho, když některý ze studentů něco pokazil. Ta myšlenka ho zarazila. Sendersová si mezitím odlila malý vzorek neznámého lektvaru, než zbytek obsahu nechala zmizet. S nerudným výrazem ve tváři si k sobě přitáhla svůj deník a chvíli na něj hleděla, než si evidentně uvědomila, na které je otevřen stránce a znechuceně začala listovat dopředu. Přesunul se k ní a sledoval, jak začala zapisovat i ten nejmenší detail toho, v jakém stavu její odvar skončil a díky jakému postupu. Lehce naklonil hlavu a také se posadil. Zbytečně, vzpomínka se opět změnila, ale opět ne nijak markantně.

Sendersová zase stála nad kotlíkem a pečlivě odkapávala dovnitř salamandří krev, když do místnosti najednou vešel mladý muž a nezaujatě zaklepal na futra.

"Do háje, ---!" Severus také zaklel, to zastírání slov už začínalo být ohrané. "To si nemůžeš najít lepší dobu na návštěvu? Budu muset začít od začátku!" vyprskla na něj a vztekle odhodila kapátko, které se odkutálelo až na kraj stolu, spadlo a roztříštilo se. Po zemi i lince se rozlétly kapičky salamandří krve. Neznámý jen přimhouřil oči a dřív, než to stihla udělat Maha, mávl hůlkou a nepořádek uklidil. Pozorně si nově příchozího prohlížel. Připadal mu vzdáleně povědomý, ale nedokázal jeho obličej nikam zařadit. Navíc byly jeho obrysy lehce rozmazané a mu tak konečně došlo, že se Sendersová snaží skrýt jeho identitu. Proč ale? Znovu se zahleděl na vyššího tmavovlasého muže.

"Špatný den?" povytáhl obočí a přešel k nezaneřáděné části linky, kde odložil balíček, který nesl v podpaží. Maha po něm střelila pichlavým pohledem a nijak to nekomentovala.

"Můžeš začít krájet tlustočervy, když už jsi mi pokazil tu desátou várku," zavrčela a vrazila mu do ruky malý nožík. Protočil oči, ale neprotestoval. Sundal si svůj cestovní plášť a opravdu přistoupil k pracovní desce.

Neunikl mu krátký výraz vděčnosti, který Maze na moment rozjasnil tvář. Sama se však nehodlala flákat, z vlasů si udělala drdol a k Severusově překvapení ho zajistila jeho hůlkou, než se k němu přidala.

"Poslala tě Francis?" věnovala mu krátký pohled.

"Ne tak docela. Teda zmínila něco v tom smyslu, že bude třeba tě nakrmit a zkontrolovat, jestli žiješ, ale to bylo před třemi dny, takže jak vidíš, rozhodně jsi nebyla má priorita," ušklíbl se povýšeně a Maha se pousmála. Severus se jen mohl dohadovat, proč ji zrovna jeho arogantní přístup pobavil.

"Je to nějaká doba, co jsem Fran neviděla. Je vše v pořádku?" vyhrkla po pár minutách.

"Je na misi. Říkala ti to přeci při své poslední návštěvě," odvětil jí. Překvapeně pozvedl obočí, bylo možné, že by tohle snad mohl být manžel jeho dcery? Vzpomínka pro něj získala nový rozměr a on k nim přistoupil blíže, aby mu nic neuniklo.

"Ah, to s těmi vlkodlaky, jistě," skoro se plácla do čela a donutila ho tím vzhlédnout od tlustočervů.

"To bylo už pár týdnů nazpět, Sendersová. Nebýt Mungo pod Jeho nadvládou, myslím, že víš, kam bych tě hned teď poslal," pozvedl jeden koutek v sarkastickém úsměvu, ale jeho oči zůstaly vážné.

"Ještě ty začínej. Vím, že celou tuhle situaci nezvládám úplně nejlépe, ale zatím to jinak nejde. Ty lektvary mi pomáhají," zabručela. Neznámý ji moment pozoroval.

"Sendersová… Na to, kolik lidí bys kolem sebe mohla mít, kteří by ti pomohli, sis vybrala zajímavou cestu, jak se z toho dostat. A upřímně, za normálních okolností by mi to bylo úplně jedno. Ale Fran teď na mise mizí nejen s hlavou plnou toho, že já sloužím Ty-víš-komu a nikdo nemůže říct, v jakém duchu se naše schůzky budou odehrávat a zda mě ona pak nebude zase muset tahat z nejhoršího, ale i s tím, že ty jsi už několik měsíců na dně. Už neví, jak ti pomoci. Nezapomínej, že jí tu noc zemřel otec. Kdy se z tebe stal takový sobec?" Maha strnula a křečovitě sevřela dlaň kolem svého nože. Severus si založil ruce na hrudi a těkal mezi oběma pohledem. Z posledních pár vzpomínek už mu došlo, jak těžce jeho ztrátu Sendersová vlastně nesla, ale až teď získal více detailů toho, jak to vše vnímalo její okolí. Nevrle nakrčil rty, protože i přesto, že se zrovna dozvěděl, že si jeho dcera nejspíše vzala smrtijeda, nemohl popřít, že měl trefné důvody pro to, aby Sendersová opravdu začala vnímat realitu, jak ji už prosila i Fran.

"To se mě ptá ten pravý!" přecedila skrz zuby, stále na něj ale nepohlédla.

"Já se tím nikdy netajil, ale u tebe je to celkem novinka. Dřív jsem si myslel, že si s Francis hlídáte záda. Poslední dobou se ten pocit vytrácí. A řekl bych, že u více lidí. Řekla ti Fran vůbec, co bylo mezi jejíma prvníma myšlenkama tehdy, když se to o Severusovi dozvěděla?" zeptal se jí najednou chladně. Cukla s sebou, když vyslovil jeho jméno, ale nadále mlčela, zřejmě jí bylo jasné, že to nebude nic, co by hrálo v její prospěch.

"Myslela na tebe a na to, jak to vezmeš. Že nebudeš moci být sama. Stejně jako tehdy s Potterem," zasyčel hořce.

"Myslím, že už jsi řekl dost. Odejdi, prosím," řekla třesoucím se hlasem. Napřímil se a okamžik ji propaloval pohledem, než odložil nůž, natáhl se pro svůj plášť a beze slov se přemístil.

Přesunul se do další vzpomínky, tentokrát se zdála jiná. Než však dokázal přijít na to, v čem se liší od ostatních, z jeho postele se ozval tlumený vzlyk. Málem si jí ani nevšimnul. To, co považoval za horu látky, byla Maha překrytá jeho hábity. Pocítil nutkání do vzpomínky zasáhnout a něco udělat. Cokoliv.

Plavovláska se najednou prudce posadila a otřela si uslzenou tvář. Jakoby jí zrovna něco došlo, odhodila ze sebe hábity, přešla pokoj a z malého kufru, který byl položený na vrchu skříně, vyčarovala batoh a bezhlesně si začala přivolávat věci z ostatních pokojů. Když konečně zabalila i poslední knížku, popadla z hromady hábitů jeho cestovní plášť, na moment do něj zabořila tvář, a pak si jej oblékla. Byl jí velký, ale nezdálo se, že by se ho chystala kouzelně upravit.

"Já tě zachráním," zašeptala, když se naposledy rozhlédla po pokoji, a pak se přemístila pryč. Objevili se v skromném hotelovém pokoji a zdálo se, že uběhlo několik dní od toho, kdy se přemístila z Tkalcovské ulice. Určitě už nebyli v Británii, zeleň a déšť nahradila poušť a svíjející se spirály horkého vzduchu. Maha hleděla oknem na pískově zbarvené domy a každodenní ruch, pak se však otočila a vytáhla hůlku.

"Expecto Patronum," z hůlky jí vystřelil fénix a proletěl celou místností, než se usadil na opěrku židle, která stála před ní. "Doručíš vzkaz Francis. Promluv jen, pokud bude o samotě," dávala mu instrukce. "Dorazila jsem v pořádku do Alexandrie. Zítra se sejdu s Polgarou, která našla někoho, kdy by nás mohl pustit do Alaxandrijské knihovny. Kouzelníci ji skryli před mudly, takže by naše hledání mělo být jednodušší. Za týden se vydám do Vatikánu, a hned na to do Stockholmu a Prahy. Doufám, že něco konečně najdeme. Chybíte mi," dořekla zprávu a znovu mávla hůlkou. Fenix se spirálovitě otočil a byl pryč.

Mrknutím oka se scéna před ním změnila. Plavovláska teď seděla na posteli obklopená knihami a něco si pro sebe mumlala. V pozadí měla puštěnou televizi na novinovém kanálu. Severus se zahleděl do rohu obrazovky, kde bylo jasně viditelné datum a čas. Byli v roce dva tisíce devět. To mohlo znamenat jediné.

"Protivní amíci..." zachytil pak její láteření a přešel se podívat ven z balkonu, kde přesně se nachází teď. Venku se tyčily vysoké mrakodrapy. Ani oni nebyli zrovna v nízkém patře. Mahyino nadávání přerušila světelná koule, která se proměnila ve vlčí podobu.

"Příčná ulice 221A. Dnes. V sedm," ozval se Polgařin hlas. Rychle se podívala na své hodinky. Ručička ukazovala něco po dvanácté odpoledne.

"Mám dvě hodiny," vydechla, vyskočila z postele a začala vše balit.

Severus zůstal ponořen v myslánce až do chvíle, kdy se její poslední vzpomínka úplně rozplynula. Nebyl si jistý, jak se všemi těmi informacemi naložit.