Černovlasá žena prudce vstala z křesla, jednu paži vztaženou k obraně, když se uprostřed jejího potemnělého pokoje znenadání rozzářila světelná silueta. Obezřetně se přiblížila k tašce, ve které měla všechny své věci připravené právě pro chvíle, kdy by ji vypátrali. Svou ruku, v níž plápolala ohnivá koule, spustila, když jí došlo, co vlastně vidí - byl to patron ve formě vlka. Pomalu se k němu přiblížila.

"Příčná ulice 221A. Dnes. V sedm," promluvil patron ženským hlasem a rozplynul se. Fran se opřela o stěnu a konečně si dovolila se nadechnout. Alespoň prozatím. Rychle pohlédla na nástěnné hodiny, pokud chtěla na místo dorazit včas a ještě si být jistá, že ji nikdo nesledoval, měla by se vydat na cestu již nyní. Oblékla si cestovní plášť, mávnutím ruky za sebou zametla veškeré stopy jejího pobytu a přehodila si tašku přes rameno. Pak se přemístila do centra Londýna, přímo do Obrtlé ulice. Kápi si stáhla co nejvíce přes obličej a rychlým krokem vyrazila směrem k Příčné ulici. Ta už se však dávno nijak nelišila od Obrtlé. Po cestě se několikrát otočila a rozhlédla se, zda je stále sama. Dům s číslem 221A se ukázal být malý proslulý krámek zabývající se černou magií. Francis se nezastavovala a prošla pomalu až k poslednímu obchodu před Gringottovic bankou. Uvažovala, co dále. Nebylo obvyklé, aby zrovna Polgara svolala schůzku na takovém místě. Rozhodla se proto ještě vyčkat a obchod sledovat. V okamžik, kdy zahlédla známou postavu, se jí rozbušilo srdce. Mohlo to, že na schůzku mířila i Maha, znamenat něco více? Skousla si ret a jakmile blondýnka zmizela v obchůdku, vyrazila za ní.

***

"Na tento moment jsem čekal spousty let," pronesl stařičký kouzelník úlisně. Polgara jej chvíli beze slov pozorovala.

"To já také. Už jsem začínala ztrácet naději, že to vůbec bude možné. Jsi si opravdu jistý, Moragu?" musela se znovu přesvědčit.

"S tak mocnou černou magií si nikdo nemůže být jistý, ale ano, jsem," zabrblal nakonec a jal se upravovat knihy ve výloze. "Budeš cestovat sama?" zajímal se.

"Doufám, že ne," povzdychla si Polgara a překřížila ruce na hrudi. Byly to již měsíce, co Fran a Mahu viděla naposledy. Nezbývalo jí než věřit, že jsou v pořádku a její zpráva se k nim dostala.

"Rozhodně by ti to některé věci ulehčilo, kdybys měla společnost," otočil se k ní vážně. Jako na zavolanou se otevřely vstupní dveře a obchodem se rozneslo zacinkání zvonku. Nově příchozí v ruce třímala hůlku a s odhodlaným výrazem se přiblížila k elfce. Polgara bez váhání napodobila její postoj. Stály nyní tváří v tvář, hůlky připravené k obraně, když se krámkem znovu rozneslo zvonění. Dovnitř vešla Fran, rychle zhodnotila situaci a upravila si kapuci tak, aby jí šlo lépe vidět do tváře.

"První věta, kterou jsem ti kdy řekla?" zeptala se s vážnou tváří Maha a hůlku namířila na Francis.

"I pád na držku je pohyb dopředu," vybavila si Fran po chvíli vzpomínku, kdy na sebe s plavovláskou poprvé promluvily. "Zakoplas o vlastní hábit a já ti pomohla na nohy," dodala a suše se ušklíbla. Maha se na ni usmála. Fran již však svou pozornost věnovala Polgaře.

"Kdo mi dal můj prsten?" pozvedla hůlku na úroveň elfčiných očí. Té se v nich zajiskřilo.

"Tvůj otec," nakrčila horní ret nevolí a natočila se k Maze. "Kolikáté oslavím narozeniny?"

"Dvousté třicáté sedmé," dopočítala se Maha na prstech jedné ruky. "Ty naše babičko," neodpustila si a sklonila hůlku.

"A i přesto mám méně vrásek, než ty," opáčila Polgara s úsměvem a vysloužila si tak od Mahy pohoršený výraz.

"Dobrá, když tedy máme formality za sebou, měli bychom se přesunout, abychom nepřilákali něčí pozornost," přerušil je Morag a ukázal na závěs za pultem. Fran s Mahou se po krátkém zaváhání pevně objaly, ignorujíc kouzelníkův pokyn.

"Povíš nám, proč-" začala Fran, když se s Mahou dovítaly, ale Polgara ji nenechala dopovědět, Morag měl pravdu.

"Tady ne," umlčela kamarádku a kývla směrem k Moragovi. Společně vešly do svíčkami osvětlené místnosti. Uprostřed ní ležela objemná, na pohled velmi stará kniha. Podlaha kolem ní byla posetá runami, nečitelnými vzorci a geometrickými obrazci. Fran nedůvěřivě přimhouřila oči. Morag rozhodně nebyl jeden z těch, k němuž by si lidé chodili pro pomoc. Jeho záliba v pokročilé černé magii byla všeobecně známá.

"To si nás sem svolala proto, abychom si zahrály na vyvolávání duchů?" zeptala se pochybovačně Maha. Nebyla schopna rozeznat ani jednu runu i přesto, že se v nich v posledních letech hrabala skoro denně.

"Ne, Maho, tohle není hra," odvětila trpce Pol.

"Celý život je hra, mé milé dámy. Vy si dnes zahrajete hru s časem."